Významná výročí letošního podzimu oslavují tisíce občanů naší republiky zcela otevřeně, svobodně, radostně i meditativně, nostalgicky i kulturně, případně se smíšenými pocity: na jedné straně se ze svobody radujeme, na druhé varujeme před jejím ohrožením. Ale ti, kdo tomuto národu vládnou, potřebují šířit strach, žijí ze strachu, který vydatně krmí množstvím primitivních lží, vyvolávají paniku a sami jsou strachem ovládáni až ke směšnosti. Jsou to tragikomické postavičky zkroucené vlastní zbabělostí.

Přiznám se, že se mi o aktuálních událostech už ani nechce psát. Ukázky ubohosti české politiky se valí tak rychle, že žádné psaní nestíhá reagovat, jedna ostuda stíhá druhou hanbu. Když jsem právě na Den veteránů zasvěcený zahraničním i našim válečným hrdinům zaslechla v Událostech, komentářích střet europoslankyně Michaely Šojdrové s místopředsedou ČSSD na téma čtyřiceti syrských sirotků, udělalo se mi nevolno. Takový emotivní karambol si říká o komentář plný moralizování a vskutku dost zcela oprávněně rozhořčených komentářů zaznělo. A právě proto se tentokrát raději zdržím obvinění pánů Babiše, Hamáčka i Ondřeje Veselého z nelidskosti a cynismu.

Jen jedno obvinění si neodpustím, protože nezaznívá tak často: zmínění politici jsou strašpytlové, bačkory a skety, a co je horší, snaží se svou podlostí a zbabělostí nakazit i své prostomyslnější voliče, což se jim do značné míry daří. Sami vyděšení k smrti, ne z několika syrských dětí, ale z obav o svá hluboká korýtka, děsí prosté spoluobčany pohádkami o divokých hordách mladíků s iPhony a mocnými svaly. Představitelé našeho státu jsou zároveň páni i otroci tuposti a strachu. Jsou to především poseroutkové hodní pohrdání. A jako ironická skvrnka na cti působí rudý vlčí mák veteránů na klopě ukřičeného demagoga z upadající politické strany.

Vlastní sestrou strachu je lež, a proto se Ondřej Veselý nestydí tváří tvář občanům své země lhát a křičet na europoslankyni: „Vnucujete nám násilné Afgánce a Pákistánce, kteří páchají trestnou činnost v Řecku a Řekové se jich chtějí zbavit! Chcete ohrozit naši bezpečnost!“ Pan Veselý s mákem na kabátě třeští oči hrůzou ze čtyřiceti sirotků, kteří potřebují pomoc. Hystericky zvyšuje hlas a jeho panický výlev připomíná – nebudu psát babu, protože mnoho starých dam by si ho s úsměvem namazalo na chleba – žalobníčka, kterému větší kluci rozšlápli plechový traktůrek. Opravdu chceme, aby nám vládli takoví ubožáčci?

V zimě, vlhku, v hrozných hygienických a sociálních podmínkách živoří na řeckých ostrovech tisíce uprchlíků. Mohli jsme pomoci vybrané skupince dětí. Ovšem představitelé kdysi sociálně zaměřené politické strany se kroutí a kategoricky tvrdí, že nejde o děti šestileté, nebo snad desetileté, ale snad až čtrnáctileté, považte, dokonce snad i starší! Ano, těm dětem bylo deset, jedenáct, dvanáct let, ale nepomohli jsme jim a ty děti zatím dospívají v bídě. Europoslankyně Michaela Šojdrová promluvila jasně: „Mně to připadá přímo nelidské. Copak čtrnáctileté, patnáctileté, šestnáctileté děti už nejsou děti? A copak si děti, které přijdou z Iráku, Afgánistánu, Pákistánu, nezaslouží naši podporu a ochranu?“ Annu Frankovou zabili nacisté, když jí bylo čtrnáct, jejímu příteli Peterovi bylo sedmnáct. Myslíme na ně jako na dvě ukrývané děti. Ačkoliv statečným Nizozemcům, kteří Frankovu rodinu chránili, hrozila smrt, ani na okamžik jim nepřišlo na mysl, že pomáhají dospělým ilegálům. Nebyli totiž skety.

Před čínskou a ruskou arogancí se naši představitelé vyděšeně krčí a nechají se poníženě peskovat jako malí haranti, nedělají nic proti tomu, aby v naší zemi působily podivné ruské mafie, nepřizpůsobivé komunity zbohatlíků obdivujících Putina a tajné služby nebo čínští průmysloví špioni. Na druhé straně naši politici hrdinně obviňují našeho spojence, demokratické Řecko, z nekalých úmyslů. Pan Veselý povykuje: „Řekové nám chtějí vnutit ty nezletilce, kteří u nich páchají trestnou činnost.“ Ministr Hamáček se snažil z nároku na pomoc dětem vykroutit výpadem, že Řecko se jen snaží znovu vyvolat debatu o přerozdělování uprchlíků, což je Hamáčkova průhledná lež, a že v přesouvání sedmnáctiletých bez nároku na azyl po Evropě nevidí smysl. Pravda je, že Řecko je menší než Rusko a strašpytel si vždy troufne na slabšího, před silnějším se klepe.

Zatímco páni politici ostudně žvaní, skupinka zvaná Pražské matky vyzvala ministra Hamáčka, aby se pochlapil. Tato skupina se uměla ozvat již před 17. listopadem 1989, kdy se nebála demonstrovat za pravdivé informování o smogové situaci. V té době ještě mlčeli všichni ti, kdo nám vládnou dnes. Kdo okřikuje tyto statečné ženy a muže? Snaživý pisálek komunistického plátku Haló noviny, podivná figurka českého cirkusu, pan Jiří Ovčáček. Mezi mnoha pobožnými výlevy na Facebooku se 12. listopadu svěřil se svým spravedlivým rozhořčením: „Jsem zděšen z toho, že si někdo z lidských bytostí dělá politické beranidlo. Nikdo nebrání Pražským matkám a dalším krasoduchům pomoci sirotkům v Sýrii už teď a hned, existuje možnost adopce na dálku.“ Máme tady opět jednoho zděšeného, dobře placeného a prolhaného mluvku. Mezi svými pokryteckými žvásty, kdy si hraje na křesťana, nenachází čas přečíst si například 146. žalm: „Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy, svévolným však mate cestu.“

Co se týká slabého premiéra, jeho zbabělost se již prokázala mnohokrát. Svalnaté řeči, kterými oslňuje své věrné, vždy rychle ochably sotva prošel kovanou branou lánského zámku. Jeho jediným upřímným zájmem jsou evropské dotace pro vlastní podniky. Ostatně od udavače asi nemůžeme čekat nějaké občanské ctnosti a jeho fantasmagorické vize jakýchsi sirotčinců ve válčící Sýrii byly nesmyslem od samého počátku, takže jejich tiché vyšumění nikoho nepřekvapilo. Víc mě mrzí ubohá zbabělost u předních členů kdysi demokratické strany. Sociální demokracie však již dávno není tou pokrokovou stranou bojovníků za práva chudých, jakou byla koncem 19. století. Již dlouho naskakuje na populismus, spojila se s pochybným oligarchou, vydržuje si mezi členy pár exotů, kterým by spíše vyhovovala nějaká neofašistická organizace, a z hrůzy, aby nepřišla o měkká křesla, se nevyhýbá ani rasismu.

Spolu s bujícím internetovým šovinismem plným kýčovitých božích bojovníků, řvoucích českých lvů a všeliké slovanské, rozuměj ruské, veteše přibývají ve veřejném prostoru projevy trapné zbabělosti těch, kdo by měli vést a inspirovat: oportunistické změny názorů, hloupoučké výmluvy, nestydaté lhaní, strašení voličů a iracionální povyk o ohrožení, který právě v kauze čtyřiceti sirotků přerostl do ohavného bizáru. A k těmto projevům ubohosti si připočítejme politiky prchající před vlastním lidem, prezident zalezlý 17. listopadu při svíčičce, premiér ulitý v cizině, pokud se už neplazí s věncem v noci liduprázdnou ulicí. Jisté je, že ti, kdo nám vládnou, mají velký strach, strach z pravdy, strach z hněvu voličů, z novinářů, ze studentů, z matek, ze všech těch, kteří se nenechali vyděsit vymyšlenými bubáky.

Opravdu potřebujeme takové vedení našeho státu, které se bojí i stínu?

Můžeme mít různé politické názory, můžeme volit, koho chceme, ale opravdu chceme být národem zbabělců, kteří se hrbí před ještě většími zbabělci? Když už selhali naši představitelé, narovnejme záda alespoň my, obyčejní občané, a nenechávejme se ovládat strachem, který ohlupuje a ubíjí. Červené máky na klopě nejsou ozdobou ušmudlaných mluvků, ale vzdávají poctu hrdinům a upomínají na dobu, kdy strach neovládal srdce a mysl.