Mirek Vodrážka se v rámci své „postintelektuální dekonstrukce“ znovu pokusil „demytizovat“ osobnost a dílo Egona Bondyho (Strach z odkouzlení dějin). K tomu účelu vytvořil spolek nekritických obdivovatelů Bondyho (underground kromě Vodrážky, část disentu). Toto „ideální publikum narativu“ je podle něj vtaženo do struktury fikcí, které o sobě Bondy dlouhodobě a systematicky vytvářel, a zároveň i přistupuje na deformaci Bondyho jazyka (policejní zprávy a Bondyho poesie jedno jest). Vezměme Vodrážku za slovo a přistupme na chvíli k jeho textu s vážností, jak kdybychom byli sama redakce Revolver Revue.

Nakuřovači reality

Dejme tomu, že Vodrážka „drží“ pravdu. Pak by ovšem musel zahrnout do této entity ideálního publika narativu v první řadě sám sebe – stejně nekriticky, jako dnes Bondyho odsuzuje, tak k Bondymu před listopadem vzhlížel. Musel jsem se vždycky usmívat nábožně vážné atmosféře, které byla přítomna na přednáškách Bondyho etc. v bytě Vodrážkových v Templové na Starém Městě pražském, kterou vytvářeli především sami hostitelé. Přitom každému byť jen trochu soudnému člověku muselo být od začátku jasné, že Bondy je magor, z kterého sice – nebo právě proto –  padají úžasné věci, ale jinak je dobré si zachovávat od něj odstup, stejně jako od jeho filosofování: od toho, co tvrdil, co cítil, co myslel, co konal… Na bytových přednáškách U Vodrážků v Templové ulici ale žádný takový odstup nebyl. Nevysmívám se tomu, pouze to konstatuji. Jestli totiž někdo dělal z Bondyho mýtus, tak to v undergroundu byli právě lidi typu Vodrážky.

Vodrážka ovšem dnes dělá, já nic, já muzikant. Když jsme s Cibulkou začátkem 90. let vydali vnitrácké seznamy spolupracovníků (a důstojníků – ty i s jejich adresami) StB, jejich věrohodnost byla ze všech stran zpochybňována. Vodrážka tehdy na obranu tohoto „narativu“, který má dnes v kause Bondy za primární, odvozuje od něj celého Bondyho, nevystoupil. Za určující (ve vztahu k Bondymu) má tento narativ (materiály StB) třicet let po pádu komunismu a třináct let po smrti Bondyho.

V rámci teorie chaosu, kterou Vodrážka vyznává, by to mohlo být i občerstvující, kdyby text, variující neustále jednu a tu samu melodii, nepřecházel v nechtěnou parodii – ostatně jako vždy, když se redakce RR snaží na svých stránkách moralizovat a mistrovat druhé, co kdo kdy dělal nebo nedělal.

Bondyho sebenazření

Aby mohl narativ estébáckých spisů použít jako narativ universální, který lze použít k výkladu Bondyho rozporuplné osoby a celého jeho díla, Vodrážka tvrdí, že Bondy je jeden, a sice ten, který je zachycen v materiálech StB. To je ale výklad z té nejpřízemnější, po všech stránkách omezené roviny, jako byli omezení ti, kteří tyto materiály vytvářeli, a systém, kterému sloužili.

Vodrážka přitom obviňuje „ideální publikum narativu“ z toho, že není schopno Bondyho nahlížet celistvě (tedy z hlediska materiálů StB) a odděluje od sebe básníka (a filosofa) Egona Bondyho od občana (a filosofa) Zbyňka Fišera (i.e. Bondyho občanské jméno). Přitom cituje můj výrok v pořadu o Bondym v rozhlase: „Zbyněk Fišer byl monstrum, ke kterému nemám žádný vztah, ale Egon Bondy zůstal guru.“

Podle něj „pokleslost ideálního publika narativu“ spočívá v tom, že „ignoruje, že problém estetický a etický jsou dvě stránky téže mince, stejně jako Zbyněk Fišer a Egon Bondy,“ píše Vodrážka. Byl to ale na prvním místě právě sám Bondy, kdo si tento rozpor svého postavení Fausta nebo jen šaška na Luciferově dvoře zvaném Československá socialistická republika mučivě uvědomoval a přes svou megalománii nahlížel sám sebe jako na zbabělé, podlé, k ničemu neužitečné hovado, což bylo v záplavě různých sebestředných blbů, který se tvářili moudře, neřku-li mravně, nanejvýš osvobozující.

„Musím veškerou budoucnost vidět spíš hrůzně a černě, úměrně mým proviněním, jež jsem za život nastřádal. Nemyslím tím jednotlivé zlé skutky, jichž je nepočítaně, ale ten neustálý zřetel jen sám na sebe, to podřizování všeho jen vlastní práci. To je grunt mé amorality,“ píše Bondy v roce 1986 v próse Bezejmenná rok poté, co ho StB znovu zlanařila a dodává: „Každičká vzpomínka, každé pomyšlení na cokoli z mého života mi byly k zblití.“

Myslet a psát

Myslet a psát svobodně byla alfa a omega veškerého Bondyho života – jak vůbec myslet existenci, aby člověk v tu ránu nespáchal sebevraždu. Tomu byl ochoten obětovat všechno. Bál se kriminálu nejen proto, že by mezi kriminálníky nepřežil ani hodinu, ale taky nebo hlavně proto, že by tam nemohl svobodně psát – bez toho by Bondy chcípl, a to doslova. Myšlení a psaní (všechno, co je pomyšleno, musí být napsáno) byly jeho veškeré já a fyzický občan Zbyněk Fišer byl jen nástroj, s jehož pomocí toho mohl dosáhnout, a taky s ním, jako s nástrojem – tedy instrumentálně, zacházel.

To Bondyho jistě neomlouvá. Bondy se sice StB bál jako čert kříže, ale bezpochyby ji zároveň využíval i ke své „ochraně“, svému krytí. To však neznamená, že by snad tím byl jednou provždy z obliga. Kontrakt mohl být kdykoliv vypovězen (a taky několikrát byl) a Bondy mohl skončit ve vězení, jako kdokoliv jiný. I když byl Bondy psychiatrický případ, který si ale dovedl věci spočítat a v mnoha ohledech byl vyčůranej či přímo vychcanej, nebyl to v žádném případě cynik, který by svůj „úpis“ ďáblu (tedy předhození občana Zbyňka Fišera StB, aby mohl Egon Bondy volně myslet a psát) bral čistě technicky.

Fízl vykupitel

Bondy byl magor, slaboch, posera, a to doslova (Kdo z občanů si beze strachu zřídí doma vojenský arzenál a bude z něj rozdávat? A to dělá strachy tak lidsky podělaný básník. Podělaný třeba doslova jako já, když jsem se vrátil před třemi dny z Ruzyně. Na Hradčanském náměstí mě vyklopili, mám domů odtud pár kroků, a jak jsem se rozešel, posral jsem si celé Jägrovy podvlíkačky, napsal Bondy v próze Leden na vsi z doby zveřejnění Charty na počátku roku 1977 – v jedné z nejsilnějších výpovědí o době normalizace.), který žil neustále ve strachu z režimu, ať už ho StB evidovala jako svého spolupracovníka nebo jako režimu nepřátelskou osobu. Vodrážka každopádně kecá, když tvrdí, že „důkazem Bondyho nesvobody a nepoctivosti je skutečnost, že jelikož potřeboval krýt zlo, nikdy nenapsal a neprozradil, že Zbyněk Fišer je agent, ačkoli to jako Egon Bondy po celou dobu dobře věděl.“

Bondy o svém opakovaném selhávání psal takřka neustále a napsal o tom dokonce román. V próze Šaman z roku 1976 píše o tom, jak tajná policie, která špehuje tábor lovců mamutů, tlačí na šamana, hlavního hrdinu, který je Bondyho alter ego, aby své lidi udával, ten se zdráhá, vymlouvá se na nedostatek sil, na neschopnost, nepříčetnost… Nakonec ale rezignuje a udělá, co se po něm chce. Nejde přitom o to získat o někom informace, ale o samotný fakt udání, protože fízlové tak jako tak všechno ví. Tím to ale pochopitelně neskončí: chtějí po něm další udání a šaman ví, že „mezi smrtí a pravdou není třetí cesty“.

Je to úplné prokletí žít v téhle době a v téhle zemi, kdy si nesmíš ani nic vlastního pomyslet, natož říct, neřkuli udělat, kdy na všecko je oficiální předpis a cenzura, kdy se musíš klanět takovým vrahům, jako je Velký náčelník, a takovým krvežíznivým idiotům, jako je Velký šaman, a kdy si nejseš jist životem, jakmile si hraješ moderní hudbu, skládáš vlastní písně a nosíš fousy a dlouhé vlasy, stěžuje si šaman-Bondy na systém, ve kterém je nucen žít či přežívat. Šaman řeší, zda má před tajnou policií utéct na ledovec. Na to je ale už moc starý, a tak utéct Tajné bezpečnosti by bylo možná lepší oběšením.

Šamanova ontologická nenávist

Ať byl Bondy jakýkoli posera, byl to jeden z mála autorů, který komunistický režim odmítl s veškerou vážností, do důsledků hned na počátku: ne pro jeho násilnou povahu, nebo že by byl Bondy demokrat, nebo ten, kdo přišel o majetek a jeho rodina byla perzekuována, či z jiných „profánních“ pohnutek. Jeho odmítnutí režimu mělo ontologickou povahu. To, co se označovalo jako komunismus, byl pro něj – v přístupu k člověku, ke společnosti, k umění… – čirý fašismus, tedy reglementace myšlení v hesla, příkazy a povely.

A podobně to bylo i v emotivní rovině: Bondy nenávidí režim, který ho „nutí“ donášet na spřátelený tábor lovců mamutů, kde se šaman-Bondy cítil tak dobře. Jako levicově orientovaný synáček prvorepublikového důstojníka koketoval s KSČ, s kterou se rozešel v den, kdy se chopila moci 25. února 1948. Už v roce 1950 píše o fašistické podstatě Sovětského svazu a jeho satelitu komunistického Československa a z obou režimů si dělá bohapustou ironii:

Když se komsomolka onanuje / co by si pomyslel Stalin / a Jula Fučík / Nesmíš / ty ty / řekli by jí / nebudeš matkou / Olega Koševého / a komsomolka / i kdyby taková byla / by se zastyděla.

Veršuje Bondy v roce 1950 nebo jen krátce:

SSSR / se sesere.

Bylo možno dobový, všeobjímající hnus popsat rozumněji, výstižněji, závažněji? Tyto Bondyho „dětské“ říkanky doslova vykupují zcela zblbělou společnost, ovládnutou po válce Národní frontou v čele s prezidentem Benešem, po jejichž zádech se k moci vyšplhali komunisté. Bondy se svojí maniodepresivní urputností soustavně uráží a zesměšňuje vše to, čím se fašistický komunistický režim zaštiťuje: pokrokové tradice, populární umění, socialistické vlastenectví, stejně jako uvědomělý lid, který je odsouzený mazat si na chleba své vlastní lejno.

Odpudiví veršotepci / svině kurvy buzeranti / v tisku i „rozhlase mladých“ / ani ku srandě již nejsou / kterou v padesátých letech / mohli jsme z nich ještě mít…

dští Bondy síru na adresu normalizačních autorů, nejhoršího druhu kolaborantů, kteří si v „pekle“ normalizace dovolí psát o přírodě, svých láskách, přátelství…, a Bondy-básník nenechává sebemenší flíček, kde by se mohl sejít s debilitou zvanou Československá socialistická republika.

Vzal jsem portrét pana prezidenta / a portrét soudruha generálního tajemníka / prohnětl s kočičím lejnem / ochutil vypelichanými kundími chlupy oběšené báby / a upekl si / s mnoha dalšími ingrediencemi / vydatnou a výživnou krmi / Pak jsem se vyblil do záchodu

To nepíše patnáctiletý puberťák, ale padesátiletý doktor filosofie v invalidním důchodu na hlavu s veškerou možnou intelektuální vážností, které je schopen. A nejde jen o fašistický režim, ale o společnost jako takovou, bez jejíhož souhlasu, či jen mlčení by nemohl režim existovat.

Ten blbý mýtus o lidu – / ten blbý lid! / Hovňousi s neutíranou prdelí / zlá zvířata / odporné krysy / apriorně nenávistní ke vší kultuře / bahno / fašouni / establišmenťáci / televizní dobytek / slavná dělnická třída / nejhorší utlačovatelé / rdousiči svobody / ďáblovo hovno / prd ontologična – / vládci vesmíru // A kdo je takovými udělal? / Komunistická strana fašistického režimu

Vypořádává si to Bondy na papíře s lidově demokratickou společností, která ho ke všemu nutí kurvit se, a co se týká vlasti, dodá:

Jak polibkem od teplouše / moje vlast mne v prdel kouše.

Číst si podobné verše za vlády totální debility, která se označuje jako normalizace, nešlo se nesmát. Bylo to absolutní osvobození – ne navzdory autorovi, ale naopak u vědomí toho, že autor byl magor a posera, který jinak na policii vykecal i to, co neví.

Disent jako establishment

„A zde se také ukazuje, jak funguje ideální publikum narativu. Stačí, když si vytvoří nějaký prvotní fixní obraz, například o neměnném disidentství Egona Bondyho, a ten se mu stane garantem celoživotní fiktivní svobody, nezávislosti a pravdivosti této osoby a jejího díla,“ píše naproti tomu Vodrážka zcela mimo mísu.

Bondy byl všechno jiné, jen ne disident, a taky si na něj nikdy nehrál – na někoho, kdo by snad byl v opozici vůči režimu. Naopak, „chartovní establishment“ – možná až na pár jedinců, jako byl Petr Uhl, a pak underground – považoval za pandán „fašistického“ československého režimu, kterého dřív nebo později vystřídá u moci a bude to stejné „hovno“, jako byl komunismus.

A ze všeho největší pifku měl na tzv. exkomunisty, kteří pomáhali v 50. letech v této zemi fašistický režim zavést, aby pak v 60. letech plédovali pro jeho liberalizaci, tedy fašismus s lidskou tváří. V roce 1974, kdy normalizace běží na plné obrátky, Bondy píše volným veršem:

Naše pokrokové marxisty zbožňuji / V kterépak zoologické zahradě bych se s takovými mohl / potkat? / Rozšíření našich zoologických znalostí / je velký úspěch osmašedesátého roku / Cožpak sračky a pomyje – / vy jste byli a jste nám zářným příkladem hnoje…

A zvláště Zdeněk Mlynář:

Mlynář je mi na poblití / ti ilegálové sytí…

Už v roce 1975 Bondy píše, že až se to obrátí, zase bude národ osvobozen, aby siegheiloval nové vykořisťovatelské garnituře. – V září 1974 EB napsal, že režim padne za patnáct let. Sekl se o dva měsíce.

Bondy demytizoval nejen Československou republiku, vlast, národ, Sovětský svaz, a podobné fašistické veličiny, ale stejně tak i disent. Destruoval jakéhokoliv opoziční mýtus, který zranitelné prostředí opozice kolem sebe chtě nechtě vytvářelo – ať už z čistě obranných či prozaických důvodů nebo i z důvodů pocitu jisté intelektuální výjimečnosti a snobismu, kdy se prosté jednání v řádu věcí snadno změní v morální kýč.

Bondy na lidská práva etc. přímo existenciálně kašlal, což nebyl z jeho strany alibismus, jako tomu bylo třeba u řady křesťanů, kteří tvrdili, že nechtějí mít s Chartou nic společného kvůli exkomunistům, ačkoli se ve skutečnosti zcela obyčejně báli, nechtěli přijít o zaměstnání, měli děti… Bondy řešil problémy řádu kosmického a takové blbiny, jako byla Československá socialistická republika s jejími dementními vládci a stejně dementním lidem byla pod jeho rozlišovací schopnosti, i když to byly věci nanejvýš otravné. I nám, nejmladší generaci, vyčítal, že se kurvíme v politice – že jsme Havlovi pionýři, i když nám v tom z velké část křivdil, protože ani jeden z nás nešel do politiky, a všichni až na výjimky, jako sú já, chi chi, zůstali lůzry – jeden větší magor, vedle jednoho menšího magora.

Divadlo pro blby

Z toho důvodu se taky nemohl Bondy připojit k Sametové revoluci – divadlu pro naivní prostoduché blby, což je koneckonců taky občerstvující.

„Stupeň zotročení, ve kterém se nalézáme my, to nebylo ani v těch nejstrašnějších dobách neolitické dřiny nebo vykořisťování v mediteránu. Tehdejší systémy šetřily svoji pracovní sílu. Z pohledu volného trhu to byl neúčelný idealismus. Z vykopávek víme, že stačily jen dvě hodiny práce denně pouze ženských příslušnic tlupy na tak bohatou obživu všech jejích členů, že nutriční hodnota stravy dnešního Newyorčana je, jak praví archeologové, prd. Teď si ovšem položili otázku, zcela pochopitelně, co dělali s tím volným časem? To celý den šoustali nebo spali nebo co? A dostali logickou odpověď – věnovali se intelektuální činnosti, což je svatá pravda,“ uvedl Bondy v roce 2004 v rozhovoru pro Babylon. V literární zkratce shrnul debilitu, naše představy, náhledy, názory, pohledy na svět, která nám vládne dneska, aniž by ji jediným slovem zmínil.

Žalování od ďábla

Mýlil by se ale ten, kdo by Bondyho měl za anarchistu nebo nihilistu. Naopak od začátku se upřímně snažil o formulaci aktivního pohledu na svět. Jeho intelektuální poctivost mu však nedovolila, aby se z něj stal aktivista, svazák, ideolog, akademik, národní nebo alternativní umělec. Někdo by mohl tvrdit, že to mohl být či nebýt jen díky tomu, že se upsal čertu. To sice do jisté míry pravda je, ale jen do té míry, do jaké jsme si sami schopni připustit, jak dokáže ten či onen systém ovlivnit myšlení člověka. Bondy byl jeden z mála lidí, kteří myslel a psal svobodně bez ohledu na dobu a místo – režim, stejně jako disent, marxismus a křesťanství… vzdělání, zaměstnání, sociální postavení, rodinu, vlast, ekonomiku, SSSR a USA a všechny ostatní dobové rekvizity. Vodrážka mu to ale upírá, staví vnější věci nad vnitřní svobodu jedince, hlásí se o slovo z roviny StB jako snaživý svazák, bez kousku lidskosti, pochopení, náhledu na křehkost lidské existence. Staví se být na straně morálky proti amorálně jednajícímu zpola vyšinutému básníkovi. Ve skutečnosti žaluje a žalování není od Boha, ale od ďábla, protože se nesnaží pochopit, osvobodit člověka od hříchu, ale naopak mu v něm chce pořádně vymáchat hubu, připoutat ho ke zlu, aby mohl mít nad ním moc. Vodrážkovo tvrzení, že Bondy psal a myslel z roviny StB, v duchu StB a pro StB není nic jiného než zcela bezobsažná hloupá hyperbola. Přesně tak by to tvrdila StB, která svou moc zakládala na (vnitřní) prázdnotě.

Jestli jsem si lidí, jako byl Václav Havel, vážil pro jejich postoje, Bondy, přesto, jak se choval nebo jaký byl, či právě proto, byl jeden z mála těch, kteří přinášeli myšlenkové osvobození od všeho toho, na co by snad člověk mohl být pyšný i hrdý, a co se pojilo nebo mohlo pojit s odporem vůči režimu, ačkoli to mohlo být stejně vnitřně znevolňující, jako ty vnější okolnosti.

Bůh není / pivo už mi nechutná / co je láska jsem zapomněl / Co mi ještě zbývá – / Vlastní život? / Ten jen prázdnotou zívá / O něco se snažit – proč? / Básně psát – vždyť je to onanie / Smradlavé hovno ve mně hnije / Jiní mají spartaky a televizi – / Mně i příroda je cizí / Mám manželku a syna / Je to zásluha neb vina…

Egon Bondy

text vyšel ve zkrácené podobě v Babylonu č. 2/XXIX