Všechno šlo samovolně

Rozhovor s kapitánem Českých dětí Jáchymem Topolem

Před třiceti lety 28. května vyšel Manifest Českých dětí, které následně začaly organizovat a spoluorganizovat protirežimní demonstrace v Praze. Při té příležitosti jsme se zeptali Jáchyma Topola, jak na celou akci, které se od počátku účastnil, vzpomíná. Samotný Manifest najdete přetištěný pod rozhovorem. Dělali jsme si v něm legraci z komunistických dějin, kultury, hospodářství…, z komunistického způsobu myšlení, vnímání, uvažování …, a přitom jsme (tu legraci) mysleli vážně. Byl to výsměch vší tehdejší realitě a zároveň akt vnitřního osvobození, který se ovšem nesetkal s pochopením ani v některých disidentských kruzích. StB tehdy nechala část Manifestu přetisknout v deníku ÚV KSČ Rudé právo s komentářem, že České děti „vystupují nejen proti našemu společenskému zřízení, ale proti republice vůbec“. Pochopitelně! Komunisté chtěli přetištěním Manifestu opozici před veřejností denuncovat. Výsledek byl ale zcela opačný – k Českým dětem se začaly hlásit stovky lidí.        -ppl-

České děti, Vánoce 88

Jáchyme, podepsal jsi Manifest Českých dětí jako první. Proč jsi jej podepsal a jak se to stalo?

Podepsal jsem manifest Českých dětí  Petrovi Placákovi v hospodě U Zpěváčků, protože mě ten text v tehdejší inflaci nadchl až okouzlil. Nadsázka, legrace, poezie. Přičemž to vše bylo vlastně míněno velmi vážně. Mě už nebavilo donekonečna prosit za vězněné nebo se odvolávat na teze o lidských právech, na které stejně nikdo doopravdy nevěřil. Také jsem nabyl pocitu, že Petr v opozici pracuje i proti opozici, která ustrnula. Jeho listinu jsem se vznešenými pocity signoval též, protože požadoval nejen osvobození lidí, ale i mravenců. Vypili jsme asi 6 piv, ale to jsme tehdy dělali pořád.

Co byly České děti za organizaci, čím se zabývaly?

České děti byli velmi volnou organizací, v konspiraci samozřejmě nebylo možné zahrávat si s nějakými průkazkami a podobně. Nebylo radno si ani pamatovat kdo a kdy třeba s nějakými letáky či nápady na demonstrace přišel. Kvůli konspiraci jsme ani nedělali nějaké strukturované schůze, nehlasovali a nic takového. Samozřejmě jsme se všichni neznali, seznam neexistoval. Kdo se cítil být anebo se prohlásil za České dítě, byl jím. Hlavou byl Petr Placák a dělal si, co si zamanul. Ostatní do toho s ním šli anebo nešli, podle svého uvážení. Kapitáni českých dětí – to jsem byl já a Lucie Váchová, byli to čestné a hezké tituly, ale k ničemu nezavazovaly. Spíše než klasickému undergroundu jsme se snad podobali odvážným hochům a děvčatům z dávných oddílů Jaroslava Foglara. Solidarita a akceschopnost – to byly naše hodnoty. Žádné sekýrování ani naparování se nikomu netrpělo. A také jsme měli štěstí, že svoboda přišla tak rychle, že ani nebyl čas, aby z nás vylezly snad i nějaké ošklivé vlastnosti.

Leták k demonstraci 28. října 1988, distribuovaný mj. po kostelech

Jakých akcí ses účastnil?

Účastnil jsem se různých letákových akcí. Dobře si pamatuju, jak jsme s Petrem po kostelech na Starém i Novém Městě rozdávali letáky s Českým lvem, který trhá řetězy. To bylo tehdy neuvěřitelné, osvobozující, úžasné. Veřejně rozdávat letáky s Českým lvem, ne si někde v průjezdu předávat pečlivě zabalené samizdaty. Pamatuju si dokonce i tváře několika lidí u sv. Jiljí, kterým jsem letáky předal a na tu atmosféru radosti a napětí ve světle kostelních svící. Další akce, třeba demonstrace mi dost splývají s těmi ostatními, s výrobou a distribucí Revolver Revue s koncerty Psích vojáků a dalšími podniky. Všude byli tehdy nějaké České děti a pořádali jsme bezpočet schůzek v hospodách a po bytech.

V žádné jiné iniciativě jsem se tolik nepohyboval, i když řada kamarádů tehdy ano. Z odstupu mám pocit, že jsme opravdu velmi málo schůzovali, vlastně jsme se i málo radili a málo plánovali, vše běželo nějak samovolně, mimo obvyklé stihomamy z fízlů vlastně i nějak lehce, bez úzkosti, vesele.

V soukolí moci – vpravo Anna Hradílková a za ní Luděk Marks mezi policejními kordony

Manifest českých dětí

My, české děti, vyhlašujeme, že Svatováclavská koruna, České království, trvá. Připravujeme se na příchod nového krále, což je náš nejvyšší cíl.

Král z boží milosti je Bohu odpovědný za svou zemi a za svůj lid!

Král je záštitou slabých proti mocným a bohatým!

Král je záruka, ochraňuje lesy, zvěř, přírodu proti vládnoucím kriminálním živlům, bez nejmenšího pozastavení loupícím a ničícím poklady země, aniž by zemi to, co jí vzaly, nahradily!

Král je zákon, před kterým jsou si člověk, strom, zvíře, půda, les rovni a jakékoliv jednání jednoho na úkor druhého je zločin!

Král pronajímá svému lidu zemské statky nebo je dává v dědičné držení a má radost, když se jeho lid s úctou stará o dědictví země a s láskou obhospodařuje půdu, matku, z které on sám před tisíci lety vzešel.

Království je posvátné dědictví a posvátné dědictví je ta největší úcta ke všemu – ke každému stromu, potůčku, hoře, mravenci v lese, k lidem a jejich dílu, k důstojnosti každého jednotlivého člověka!

Království není vláda menšiny na úkor většiny či vláda většiny na úkor menšiny!

Království není vláda několika tisíc hrabivců, samozvanců, darmožroutů a parazitů země a národa!

Království je posvátné.

Několik předběžných návrhů Českých dětí pro uspořádání věcí v království:

– Církevní majetek budiž vrácen do rukou církve s tím, že umělecká díla patřící církvi, která jsou nyní v galeriích a muzeích, by tam, propůjčena církví, zůstala; všechna ostatní v kostelech, klášterech apod. by také zůstala na svých místech; církvi budou vráceny veškeré budovy a panství.

– Panským rodům budiž jejich majetek vrácen s tím, že některá sídla a panství by byla králem vykoupena, z některých by se stala muzea v držení majitelů sídla a ostnatí by zůstala jako sídla šlechtická.

– Kláštery a řeholní řády, základové kameny evropské civilizace, buďtež v plné šíři a doufáme i slávě obnoveny.

– Zeměpanské hrady a královská města buďtež zachována; poddanská města se buď vrátí pod správu šlechtickou (samozřejmě s veškerou odpovědností, které toto vlastnictví sebou přináší) nebo se budou moci vykoupit na města svobodná (ovšem s vyššími daněmi).

– Země Koruny, Slezsko, Horní a Dolní Lužice by byly vítány ve starém státoprávním celku, který denně vídáme znázorněný na erbech středověkých staveb (nešlo by zde o moderní problém národnostní, ale jen a jen o otázku, co obyvatelstvo těchto zemí považuje dnes, po mnoha letech odtržení od Koruny české, za své dědictví).

– Královská vláda budiž taková, jakou si zvolí lid. Jestliže si zvolí komunistickou, bude komunistická; my jsme však přesvědčeni, že vláda nemusí mít, ba nemá mít žádný politický program – buď je dobrá nebo špatná. Jestli se někdo sám o sobě cítí komunistou či demokratem, je to jeho věc. Navrhujeme přechod politických stran do oblastí kulturně zábavných či mezi charitativní sdružení apod.

– Budeme mnohem intenzívněji jednat se Švédskem, s Vídní a s jinými státy o navrácení nebo výměnu některých rukopisů, listin, uměleckých děl etc., které sehrály v dějinách českého království významnou roli a mají pro nás zásadní význam.

– Chceme přenést zpět do vlasti ostatky Jana Ámose Komenského a vzdát tomuto velikánu úctu, jež mu náleží.

– Provedeme totální přestavbu ekonomické základny země. Učiníme odklon od těžkého průmyslu, předválečného anachronismu produkujícího výrobky hodící se do technických muzeí a děsivým způsobem ničícího přírodu a životní prostředí, ke zcela jiným výrobním sférám, ekonomicky výhodným a přitom nepoškozujícím své okolí.

– Zrušíme dnešní podobu zločinně řízeného zemědělství, které v honbě za co nejvyššími výnosy, neúměrným zatížením, těžkou technikou, nezodpovědnou meliorací, vysoušením mokřin, chemickým hnojením plundruje půdu, otravuje ji jedy (tím i rostliny a zvířata) a přeměňuje půdu v poušť plnou kamenů.

– Energie: Necháme na vůli lidu, zda dále pokračovat ve výstavbě a provozu jaderných elektráren, které mají proti tepelným tu výhodu, že nejsou spojeny s emisemi zplodin. Hrozba radioaktivního zamoření je zase jiná věc. Rozhodně okamžitě, bez prodlení, instalujeme odlučovací zařízení ve všech tepelných elektrárnách, ať to stojí, co to stojí.

– Zaměříme se na čím dál efektivnější získávání energie pomocí bezodpadových technologií ze slunečního záření, větru apod. a na její co nejhospodárnější využití. Nakonec, bez energie se obejdeme, bez dědictví ne.

Prohlašujeme, že těchto několik bodů není žádný politický program, což se nám hnusí, ale ty nejzákladnější a proto nám posvátné normy života, uchování, úcta a rozvíjení dědictví naší země a našich otců.

V Praze 28. května 1988

Petr Placák, dělník; Jáchym Topol, redaktor; Ladislav Leština, výtahář; Josef Janíček, údržbář (hudebník); Jan Macháček, noční hlídač; Jiří Zavadil, chemik; Jan Brabec, hudebník; Luděk Marks, kulturní referent; Andrej Stankovič, domovník; Ivan M. Jirous, historik umění; Juliana Jirousová, malířka; Olga Hochmanová, zaměstnankyně Židovského muzea; Anna Hradilková, žena v domácnosti; Terezie Hradilková, žena v domácnosti; Evelína Malíková, žena v domácnosti; Barbara Veselá, písařka; Ma Hundke, sinolog; Martin Grůša, zahradník; Ivana Košnerová, programátorka; František Hochman, teolog; Martin Choura, hudebník; Alena Daňková, zpěvačka; Vít Kremlička, spisovatel; Lucie Váchová, zdravotní sestra; Martin Hradilek, student; Kamil Vaněk, pasák krav; Taťána Lutovská, studentka; Bohumír Hájek, topič; Jaroslav Ondrák, zámečník

Za správnost podpisů Petr Placák, Chelčického 6, 130 00 Praha 3

 

Osvobozená Klamovka – Petr Placák, J.H. Krchovský, Viktor Karlík a Jáchym Topol v košířské zahradní restauraci, která sloužila před listopadem jako místo schůzek