Válka nového druhu

Chvíle, jako je tato, uvíznou kavaleristům v paměti: muly s nákladem víří prach, vzduchem se rozléhá pronikavý jekot polnic, koně pofrkávají, jezdecké postroje vržou a vítr bere mužům od úst slova staré písně jejich pluku: „Vrať se domů, Johne! Nikde se nezdržuj. Brzo se vrať domů k svýmu děvčeti!“ Bylo 3. října 1871. Šest set vojáků spolu s dvaceti tonkavskými zvědy přenocovalo v půvabném ohybu přítoku Clear Fork řeky Brazos, ve zvlněné prérijní krajině poseté skalisky a porostlé moskytí trávou, zakrslými duby, pelyňkem a stálezelenými křovinami, zhruba dvě stě čtyřicet kilometrů západně od texaského Fort Worth. Teď muži tábořiště opouštěli a v dlouhém klikatém zástupu ujížděli podél strání vymletých vodou a potoků s písčitým dnem. Ani v nejdivočejších  snech by je tehdy nenapadlo, že když jim toho rána polnice zavelela nasednout na koně a vytvořit jízdní formaci, předznamenala tím začátek konce amerických indiánských válek, celých dvou set padesáti let krvavých bojů, jejichž počátek sahá víceméně k okamžiku, kdy u pobřeží Virginie přistála první osudová loď. Definitivní zkáza posledních nepřátelských kmenů měla ovšem nastat až za pár let. Ještě nějakou dobu trvalo, než se je podařilo houfně nahnat na jedno místo, případně je nechat vyhladovět, vyhubit jim zdroje potravy, uštvat je v mělkých kaňonech nebo je rovnou pozabíjet. Prozatím bylo vše teprve ve fázi ryzího odhodlání. Již dříve se z oficiálních míst šířily krátké záchvěvy touhy po pomstě a odplatě – jako příklady mohou posloužit surové masakry Šajenů pod velením J. M. Chivingtona a George Armstronga Custera v letech 1864 a 1868. Tehdy ovšem ještě nikdo neměl žaludek na to, aby se pokusil indiánské kmeny vyhladit ve větším měřítku. To se nicméně změnilo a tato změna na sebe 3. října vzala podobu rozkazu vyvraždit národ Komančů, který se od vyšších hodností rychle rozšířil mezi muže 4. jezdeckého pluku a 11. pěšího pluku. Byl to konec všeho, co mohlo připomínat toleranci, začátek konečného řešení.

Bělošské vojsko sestávalo z pěšáků, bývalých vojáků Unie zvaných modrokabátníci, příslušníků lehké jízdy neboli kavaleristů a vojáků jízdní pěchoty – dragounů. Většinou to byli veteráni z občanské války, kteří se nyní ocitli na samém okraji známého světa a stoupali k rozeklaným skalním věžím tvořícím bránu do legendárního Llana Estacada neboli „ohrazených plání“, jak tuto náhorní plošinu v západním Texasu nazval conquistador Coronado, oblasti obývané výhradně nejvzpurnějšími kmeny z celého kontinentu, kam se doposud odvážila pouze hrstka vojáků Spojených států. Byl to nesmírně pustý kraj, širé a jednotvárné moře trávy bez jediné cesty, v němž běloši ztráceli orientaci a umírali žízní, místo, kam se kdysi sebevědomě vydali vojáci španělského impéria pronásledovat Komanče, jen aby záhy zjistili, že se sami stali lovnou zvěří. U obchodní stanice Adobe Walls severně od dnešního Amarilla v roce 1864 zaútočila početná výprava federálních vojáků ze Santa Fé pod velením Kita Carsona na tlupu Komančů. Velitel bitvu přežil, nechybělo však mnoho a jeho tři roty jezdectva a pěchoty byly zcela rozprášeny.

Vojáci se nyní na toto území vraceli – pohár trpělivosti přetekl, vychvalovaná „mírová politika“, již vůči zbylým indiánům razil prostřednictvím mírumilovných kvakerských pověřenců prezident Grant, se zcela minula účinkem, a navíc to v rozčilení nařídil nejvyšší armádní generál William Tecumseh Sherman. Ten si jako ničivou zbraň zvolil hrdinu občanské války Ranalda Slidella Mackenzieho, tvrdohlavého, náladového a neústupného mladíka, který v roce 1862 vyšel z West Pointu jako nejlepší ve svém ročníku a během občanské války se pozoruhodně vypracoval na hodnost čestného brigádního generála. Kvůli ruce hrozivě znetvořené následkem válečných zranění mu indiáni přezdívali Náčelník bez prstů nebo Špatná ruka. Čekal jej komplikovaný osud. Během čtyř let se měl prosadit jako nejefektivnější a nejnelítostnější přemožitel indiánů v amerických dějinách. Zatímco jméno generála George Armstronga Custera se zhruba ve stejné době stalo po celém světě synonymem porážky a zmaru, Mackenzie zůstával navzdory vítězstvím téměř neznámý. Přesto to byl Mackenzie, nikoli Custer, kdo celou armádu naučí bojovat proti indiánům. Když teď plukovník Mackenzie vedl své muže rozpraskanou krajinou zbrázděnou potoky, kolem nezměrných stád bizonů a kolonií psounů táhnoucích se až k obzoru, neměl ještě jasnou představu o tom, co dělá, kam přesně míří ani jak čelit indiánům z Velkých plání v jejich domovině. Zároveň ani v nejmenším nemohl tušit, že právě on se z velké části zaslouží o porážku posledních nepřátelských kmenů. V boji proti indiánům byl nováčkem a v nadcházejících týdnech se dopustí řady chyb. Také se z nich ovšem poučí.

Prozatím byl Mackenzie nástrojem odvety. Vyslali ho zabíjet Komanče přímo v jejich baště na Velkých pláních, neboť nyní, šest let po konci občanské války, se západní indiánská hranice podobala otevřené krvácející ráně, doutnající zřícenině poseté mrtvolami a ohořelými komíny. Byla to oblast, kde místo zákona vládla anarchie, nepřátele čekalo před smrtí mučení a indiáni, zejména Komančové, podnikali ničivé nájezdy. Unie, vítězná strana občanské války, poprvé ve své historii neohrožovaná v Severní Americe zahraničními nepřáteli, si náhle uvědomila, že se nedokáže vypořádat s hrstkou zbylých indiánských kmenů, jež dosud neutrpěly porážku, nebyly asimilovány nebo se nemusely pokorně stáhnout do rezervací, kde by rychle zjistily, jak chutná potupa a hladovění. Všichni nepřátelští indiáni obývali Velké pláně, jezdili na koních, byli dobře vyzbrojeni a kupředu je poháněla směsice pomstychtivosti a politického zoufalství. Jednalo se o kmeny Komančů, Kajovů, Arapahů, Šajenů a západních Siouxů. Mackenzieho cílem na jižních pláních se zcela samozřejmě stali Komančové – žádný jiný indiánský národ po dobu španělské, francouzské, mexické, texaské a americké okupace tohoto území nezpůsobil takovou spoušť a nezanechal po sobě tolik mrtvých. V tomto ohledu neměli soupeře.

Mezi projevy katastrofální situace, v níž se tamější výspa civilizace v roce 1871 nacházela, patřily obrovské počty osadníků opouštějících své pozemky. Hranice, do té doby v potu, krvi a dřině soustavně posouvaná západním směrem, začala ustupovat zpět. Plukovník Randolph Marcy, který na jaře doprovázel Shermana na okružní cestě po západních územích a během několika desetiletí stihl tento kraj důvěrně poznat, s ohromením zaznamenal, že na řadě míst žije méně lidí než před osmnácti lety. „Jestliže indiánské nájezdníky nepotrestáme,“ napsal, „celá země má zřejmě nakročeno k naprostému vylidnění.“

Tento jev nebyl v dějinách Nového světa ojedinělý. Komančové již v 18. století dokázali zarazit rozpínání španělského impéria směrem na sever, přestože Španělé předtím snadno ovládli a vyvraždili miliony mexických indiánů a triumfálně postupovali napříč kontinentem. Nyní, po více než století dobývání západu, tento indiánský národ opět bránil postupu civilizace, ovšem tentokrát v mnohem větším měřítku. Celé oblasti pohraničí se vyprazdňovaly a jejich obyvatelstvo se přelévalo zpět na východ, do bezpečí lesů. Například zalidnění okresu Wise kleslo mezi lety 1860 a 1870 z 3 160 obyvatel na 1 450. V některých oblastech byla hranice nejzazšího osídlení zatlačena i o sto šedesát kilometrů zpět. Jestliže generál Sherman o příčině tohoto stavu původně pochyboval, cesta, již společně s Marcym podnikl, ho veškerých pochybností zbavila. Na jaře oba jen těsně unikli smrti rukou indiánských nájezdníků. Útočníci, z větší části Kajovové, je kvůli pověrám svého šamana minuli bez povšimnutí a místo nich napadli nedalekou karavanu povozů. Útok vykazoval typické rysy pomstychtivých divošských nájezdů, jichž se Komančové a Kajovové v poválečném Texasu dopouštěli. Netypická ovšem byla blízkost generála Shermana a jeho bytostně osobní uvědomění, že se mohl stát jednou z obětí. Z toho důvodu vešel nájezd ve všeobecnou známost a zapsal se do dějin jako masakr u Salt Creeku.

Při útoku zemřelo sedm mužů, tato informace však jen stěží vystihuje hrůzyplnou scénu, již na místě činu našel Mackenzie. Podle jeho podřízeného, kapitána Roberta G. Cartera, který viděl následky masakru na vlastní oči, byly oběti svlečeny, skalpovány a zohaveny. Někteří mrtví byli bez hlavy a jiným útočníci vydlabali mozek. „Uřezali jim prsty na rukou i na nohou a přirození a nacpali jim je do úst,“ píše Carter. „Jejich těla ležící v několika palcích vody a oteklá či nafouklá k nepoznání se ježila tolika šípy, že se podobala urzonům.“ Oběti byly také zjevně mučeny. „Na odhalená břicha jim nasypali řeřavé uhlíky… Jednoho ubožáka jménem Samuel Elliott, který bojoval do poslední chvíle a očividně utrpěl zranění, jsme nalezli připoutaného řetězem mezi dvěma koly, kde byl na ohni rozdělaném na oji od vozu pomalu upečen k smrti, ‚spálený na škvarek‘.“

To byl tedy důvod, proč osadníci překotně ustupovali na východ, zejména v texaském pohraničí, kde nájezdy nabývaly nejhorší podoby. Po tolika dlouhých a úspěšných válkách o nová území se zdálo nepravděpodobné, že by se dobývání západních oblastí Anglosasy mohlo na prériích uprostřed Texasu zadrhnout. Žádný kmen doposud nedokázal dlouho vzdorovat náporu rodící se americké civilizace s jejími arkebuzami, trombóny, mušketami a posléze smrtonosnými opakovacími zbraněmi, nekonečnými zástupy nedočkavých osadníků dychtících po půdě, elegantní morálkou měřící dvojím metrem a naprostou lhostejností vůči zájmům domorodých obyvatel. Po počátečním podmanění kmenů na pobřeží Atlantiku (Pekvotů, Penobskotů, Pamunkejů, Vampanoagů atd.) byly vyhlazeny, zahnány do teritorií na západě nebo nuceně asimilovány stovky původních kmenů a tlup. Patřili mezi ně Irokézové se svým početným a bojovným svazem, kteří obývali oblast dnešního státu New York, nebo kdysi mocní Delavarové, zatlačení na západ na nepřátelské irokézské území a později dále na prérie ovládané ještě mnohem nebezpečnějšími protivníky. Kmen Šóníů z údolí řeky Ohio sváděl od padesátých let 18. století zoufalé obranné boje. Velké jižní národy – Čikasavové, Čerokíové, Seminolové, Kríkové a Čoktové – musely strpět vyvlastnění svých rezervací, k němuž docházelo navzdory uzavřeným dohodám, nuceně se přesunout západním směrem na území, která jim byla přiznána v dalších dohodách, mnohdy porušených ještě před podpisem, a dále putovat po strastiplných cestách, až se nakonec ocitly v takzvaném Indiánském teritoriu (dnešní stát Oklahoma) ovládaném Komanči, Kajovy, Arapahy a Šajeny.

Ještě podivuhodnější bylo to, že ohromující úspěchy Komančů časově korespondovaly s mimořádnými technologickými a společenskými změnami, které na západě probíhaly. Roku 1869 byla dokončena stavba transkontinentální železnice, jež spojila východ v rozpuku industrializace s rozvíjejícím se západem a rázem způsobila zastarání dřívějších dopravních tras – Oregonské a Santaféské stezky a cest podél přítoků Mississippi. S železnicí přišel dobytek, který Texasané sháněli v mohutných stádech na sever ke konečným stanicím železnice s vidinou rychlého zbohatnutí na trzích v Chicagu. Železnice znamenala také příchod lovců bizonů vyzbrojených neomylně přesnými Sharpsovými puškami kalibru 50, jež dokázaly účinně zabíjet na obrovskou vzdálenost. Jejich zasmušilí, neotesaní majitelé oportunisticky využili dvojí příležitosti, která jim přinesla jak poptávku po bizoních kůžích na východních trzích, tak nový způsob, jak je tam dopravit. V roce 1871 se bizoni ještě proháněli po prériích, na počátku téhož roku bylo poblíž řeky Arkansas v dnešním jižním Kansasu spatřeno čtyřmilionové stádo. Jeho hlavní část měřila na délku osmdesát a na šířku čtyřicet kilometrů. Vybíjení již ale začalo. Brzy mělo přerůst v nejmasovější hubení teplokrevných živočichů v dějinách lidstva. Jen v Kansasu se mezi lety 1868 a 1881 prodaly na hnojivo kosti jedenatřiceti milionů bizonů. Všechny tyto převratné změny probíhaly právě v době, kdy Mackenzieho vojáci opouštěli své tábory na řece Clear Fork. Národ vzkvétal, konečně propojený železnicí. Zbývala pouze poslední překážka: bojechtivé, dosud nepodmaněné indiánské kmeny obývající pustinu Velkých plání.

K těm nejhůře dosažitelným, nejprimitivnějším a nejnesmiřitelněji nepřátelským patřila tlupa Komančů zvaná Kvahadiové. Jako všichni indiáni z plání žili kočovným způsobem života. Lovili především na jižním okraji tzv. Vysokých plání, na území, jemuž Španělé, kteří z něj byli potupně vyhnáni, dali název Komančerie. Právě zde se nachází dokonale rovná náhorní plošina Llano Estacado, rozlohou větší než Nová Anglie a s nejvyššími body přes tisíc pět set metrů. V očích Evropanů se ona země podobala zlému snu. „Ačkoli jsem tím krajem urazil přes devět set mil,“ napsal 20. října 1541 v dopise španělskému králi Coronado, „[neviděli jsme] o nic více záchytných bodů, než kdyby nás pohltilo moře… nebyl tam jediný kámen, vyvýšenina, strom, keř ani nic jiného, co by nám ukázalo cestu.“ Na severu náhorní plošinu ohraničuje řeka Canadian, na východě příkré srázy skalního útvaru Caprock Escarpment, jehož výška se pohybuje mezi šedesáti a třemi sty metry a který odděluje Vysoké pláně od níže položených rovin vzniklých v období permu.

Území Kvahadiů tak připomínalo obrovskou, takřka nedobytnou pevnost. Na rozdíl od ostatních kmenových tlup na prériích se Kvahadiové vždy stranili Anglosasů. Dokonce s nimi  ani běžně neobchodovali a dávali přednost mexickým obchodníkům ze Santa Fé, známým jako comancheros. Jejich přístup byl tak odměřený, že se o nich početné etnografické publikace o indiánech vydané  od roku 1758, které popisují různé tlupy Komančů (existovalo jich celkem třináct), poprvé zmiňují teprve v roce 1872. Díky tomu také do značné míry unikli epidemiím cholery, které v letech 1816–1849 řádily mezi západními kmeny a vyhubily celou polovinu všech Komančů. Jako jediná tlupa ze všech severoamerických kmenů nikdy nepodepsali žádnou dohodu. Kvahadiové byli nejdrsnější, nejdravější a nejneústupnější složkou národa, který se pyšnil dlouholetou pověstí nejdivočejších a nejbojovnějších indiánů tohoto světadílu. Bylo o nich známo, že při nedostatku vody dokážou vypít obsah žaludku mrtvého koně, k čemuž by se neuchýlil ani ten nejotrlejší texaský hraničář. Báli se jich i ostatní Komančové. Ze všech kmenů žijících na Velkých pláních jim patřilo nejvíce koní, tedy komodity, jíž indiáni poměřovali bohatství – v letech následujících po konci občanské války vlastnili stádo čítající zhruba patnáct tisíc kusů. Nadto jejich majetek zahrnoval „nesčíslné množství texaského dobytka“.

Onoho jasného podzimního dne roku 1871 tedy Mackenzieho vojáci vytáhli do boje proti Kvahadiům. Jelikož se jednalo o kočovnou tlupu, nebylo snadné zjistit, kde zrovna pobývají. S jistotou se dalo určit pouze širší území, kde se pohybují, jejich loviště, případně opuštěná tábořiště. Vědělo se, že loví na Llanu Estacadu. S oblibou tábořili v hlubinách kaňonu Palo Duro, který je druhým největším v Severní Americe hned po Velkém kaňonu, často se vyskytovali u pramenů řeky Pease a McClellan Creeku a také v kaňonu Blanco. Všechna tato místa se nacházela v okruhu sto šedesáti kilometrů od dnešního Amarilla, na samém okraji severního výběžku Texasu. Kdo chtěl podobně jako Mackenzie Kvahadie pronásledovat, obvykle vyslal daleko před vojenskou kolonu rojnici tonkavských zvědů. „Tonkové“, jak se jim také říkalo, příslušníci indiánského kmene Tonkavů proslulého občasným kanibalismem, který Komančové téměř vyhladili a jehož přeživší potomci lačnili po pomstě, měli za úkol hledat stopy, razit vojákům cestu a prozkoumávat stezky vedoucí do komančských táborů. Bez nich by armáda neměla proti těmto ani žádným jiným indiánům na otevřených prériích nejmenší šanci.

Odpoledne druhého dne Tonkavové objevili stezku. Ohlásili Mackenziemu, že sledují tlupu Kvahadiů vedenou nadaným mladým válečným náčelníkem Quanahem, jehož jméno znamená v jazyce Komančů „pach“ nebo „vůně“. Cílem bylo najít Quanahovu vesnici a zničit ji. Mackenzie měl jistou výhodu v tom, že se o něco podobného doposud žádný běloch nepokusil, alespoň ne na texaských prériích a rozhodně ne na území Kvahadiů.

Mackenzie a jeho muži toho o Quanahovi mnoho nevěděli. To ostatně nikdo. Přestože v západním pohraničí obvykle nebyla o informace nouze a nepřátelské strany bývaly jedna s druhou překvapivě dobře obeznámeny navzdory obrovským vzdálenostem a faktu, že si šly po krku, Quanah byl jednoduše příliš mladý na to, aby se o něm, jeho životě a jeho činech stihlo něco roznést. Odhady jeho data narození se sice objevily až o mnoho let později, pravděpodobně však přišel na svět roku 1848, takže mu nyní bylo třiadvacet let a byl o osm let mladší než Mackenzie, který byl sám tak mladý, že ho v Texasu mezi indiány ani bělochy téměř nikdo neznal. Oba muži si vydobyli slávu teprve v závěrečné fázi surových indiánských válek v polovině sedmdesátých let 19. století. Quanah se stal náčelníkem v mimořádně nízkém věku. Měl pověst nemilosrdného, bystrého a odvážného bojovníka.

Na Quanahovi však byla zajímavá ještě jedna věc. Byl to míšenec,  syn komančského náčelníka a bělošky. Mezi obyvateli texaského pohraničí se měla tato novina brzy proslechnout, byla totiž sama o sobě výjimečná. Komančští válečníci měli po staletí ve zvyku unášet ženy indiánského, francouzského, španělského, mexického i amerického původu a plodit s nimi děti, které byly poté vychovávány jako Komančové. V době Mackenzieho tažení v roce 1871 již Quanahova matka dávno vešla ve všeobecnou známost. Byla tehdy nejslavnější běloškou zajatou indiány a v přijímacích pokojích v New Yorku i Londýně se o ní mluvilo jako o „bílé squaw“, protože se několikrát odmítla vrátit ke své bílé rodině, čímž zpochybnila jeden z nejzákladnějších eurocentrických předpokladů o indiánské společnosti, totiž že tváří v tvář volbě mezi sofistikovanou, industrializovanou křesťanskou kulturou pocházející z Evropy a divošskými, krvelačnými, morálně zaostalými způsoby indiánů by si žádná příčetná osoba nemohla vybrat druhou možnost. Kromě Quanahovy matky se takových ostatně našlo jen pár. Jmenovala se Cynthia Ann Parkerová. Pocházela z jedné z nejvýznamnějších a nejstarších texaských rodin, z níž se rekrutovali kapitáni texaských hraničářů, politici a přední baptisté, zakladatelé prvního protestantského kostela v tomto státě.

V roce 1836 ji ve věku devíti let při útoku na pevnost rodiny Parkerových sto čtyřicet kilometrů od dnešního Dallasu unesli Komančové. Brzy zapomněla svoji mateřštinu, naučila se indiánskému způsobu života a stala se plnohodnotnou příslušnicí kmene. Vdala se za význačného válečného náčelníka jménem Peta Nocona a měla s ním tři děti, z nichž nejstarší byl Quanah. V roce 1860, když bylo Quanahovi dvanáct let, byla Cynthia Ann znovu unesena, tentokrát texaskými hraničáři při útoku na její vesnici, během něhož zahynuli všichni přítomní obyvatelé kromě ní a její dcery Prérijní květiny, tehdy ještě nemluvněte. Mackenzie a jeho vojáci příběh Cynthie Ann Parkerové s největší pravděpodobností znali, neboť jej v pohraničí znal téměř každý, netušili však, že Quanahovi koluje v žilách její krev. To jim mělo zůstat utajeno až do roku 1875. Nyní věděli pouze to, že je Quanah cílem největší výpravy proti indiánům od roku 1865 a jedné z největších v dějinách.

Mackenzieho 4. jezdecký pluk, z něhož měl jeho velitel brzy vychovat nemilosrdně efektivní mobilní útočnou jednotku, prozatím sestával převážně z příležitostných vojáků, nepřipravených na setkání s protivníky, jako byl Quanah a jeho ostřílení válečníci. Ocitli se daleko mimo dosah civilizace, bez jediné cesty, po níž by se mohli ubírat, bez jediného záchytného bodu. S hrůzou zjistili, že jejich hlavními zdroji vody jsou bahnitá bizoní napajedla, jež Carter popsal jako plná „stojaté, teplé, odporné, páchnoucí vody potažené zeleným slizem, který jsme museli odhrnout stranou“. Jejich nezkušenost se plně projevila během první noci na cestě. Někdy kolem půlnoci muži přes hukot větrné smršti, pro západní Texas typické, uslyšeli „dunivý dusot a nezaměnitelné pofrkávání a bučení“. Brzy pochopili, že původci onoho rámusu jsou pádící bizoni. Vojáci se totiž dopustili strašlivé chyby, že rozbili tábor mezi velkým stádem přežvýkavců a jeho napajedlem. Zděšení muži potmě vybíhali ze stanů, křičeli a mávali přikrývkami v zoufalé snaze běžící zvířata odklonit. To se jim nakonec podařilo, i když jen o vlásek. „Nesmírná stáda hnědých příšer změnila směr,“ napsal Carter, „a šílenou rychlostí se přehnala kolem nás zleva, valila se a postrkovala, vyplašila ale jen okraj jednoho stáda našich koní… člověku běhá mráz po zádech, když si představí, jak mohla tato noční návštěva dopadnout, neboť i když byli naši koně pevně přivázáni k tyčím či kůlům, nic by je nemohlo uchránit před hrůzou, jakou by ty pádící hordy nevyhnutelně způsobily, kdybychom je včas nezaslechli a nevychýlili čelo stáda.“

Modrokabátníci, zázračně ušetření následků vlastní nevědomosti, pochytali splašené koně, za úsvitu sbalili tábor a celý den ujížděli k západu zvlněnou prérií porostlou naditci a posetou koloniemi psounů. Tyto kolonie byly v severním cípu Texasu běžné a pro koně a muly představovaly velké nebezpečí. Připomínaly obří podzemní termitiště obývaná přerostlými hlodavci, která se táhla na kilometry daleko. Kromě nich kavaleristé míjeli další stáda bizonů, rozlehlá a zapáchající, a řeky, jejichž voda plná rozpuštěného sádrovce se nedala pít. Projížděli kolem podivuhodných, nyní opuštěných obchodních stanic vybudovaných v jeskyních vyhloubených v útesech a podepřených kůly, jež připomínaly mříže vězení.

Druhého dne narazili na další potíže. V naději, že překvapí nepřítele v jeho táborech, nařídil Mackenzie noční pochod. Jeho muži si razili cestu po strmých svazích, hustými křovinami, přes rokle a vyschlá koryta řek. Po několika hodinách pachtění, jež Carter popsal jako „strasti, soužení a kopu nevybíravých řečí na hranici rouhání“ a „množství poněkud komických scének“, se pokrytí modřinami a odřeninami ocitli ve slepé odbočce menšího kaňonu a museli počkat do svítání, aby našli cestu ven. O pár hodin později dorazili k přítoku řeky Brazos zvanému Freshwater Fork, ležícímu v hloubi indiánského území na dně mělkého údolí o délce padesáti kilometrů, které bylo široké v průměru půl kilometru a ze kterého vybíhaly menší postranní kaňony. Toto místo východně od dnešního Lubbocku bylo známé jako kaňon Blanco, jedno z nejoblíbenějších tábořišť Kvahadiů.

Překvapení, v něž Mackenzie doufal, vzalo za své. Třetího dne si tonkavští zvědové uvědomili, že se jim na paty pověsila skupina čtyř komančských válečníků, kteří sledují každý jejich pohyb včetně předchozích peripetií nočního pochodu, v jejich očích bezpochyby nesmírně směšných. Tonkavové se za nimi rozjeli, jenže „nepřátelé byli lepšími jezdci, a tak se pronásledovatelům záhy vzdálili a zmizeli v kopcích“. Nebylo divu, vždyť během dvou století vzájemné nevraživosti se Tonkavové nikdy ani zdaleka nepřiblížili jezdeckému umění Komančů. Pokaždé utrpěli porážku. Výsledek byl tedy takový, že zatímco kavaleristé a dragouni neměli tušení, kde Komančové táboří, Quanah přesně věděl, co Mackenzie dělá a kde zrovna je. Následující noci se Mackenzie dopustil té chyby, že mužům shovívavě dovolil rozdělat ohně. To mohl v kaňonu rovnou namalovat velkou šipku ukazující k jejich táboru. Některé oddíly ještě k tomu hloupě zanedbaly rozestavení nočních hlídek mezi koně.

Kolem půlnoci vojáky probudila série záhadných pronikavých skřeků. Po nich následovaly výstřely a další jekot, a najednou se táborem tryskem prohnala skupina Komančů na koních. Brzy vyšlo najevo, co mají indiáni za lubem: mezi výkřiky, třeskotem výstřelů a všeobecným popraskem, který se v táboře strhl, se dalo zaslechnout ještě něco dalšího. Zprvu byl ten zvuk sotva slyšitelný, vzápětí však prudce zesílil, až připomínal burácení hromu. Muži si s úlekem uvědomili, že se jedná o dusot pádících koní. Jejich koní. Do výkřiků „každý ke svému lasu!“ se po celém táboře vytrhlo z připoutání na šest set vyděšených zvířat a teď se vzpínala na zadní, skákala jako pominutá a plnou rychlostí se vrhala do všech stran. (…)

Ukázka z knihy Říše letního měsíce: Vzestup a pád národa Komančů. S.C. Gwynne, vydaného nakladatelstvím Argo roku 2019. Přeložila Eva Maršíková.

Kniha k zakoupení na 👉 Kosmas.cz