Ukázky z knihy Czeslawa Milosze Myslivcův rok

Mackiewicz ve svých románech i publicistice vystupuje jako stoupenec protisovětského internacionalismu neboli antikomunistické internacionály.

18. ledna 1988

Pruszyński, Iwaszkiewicz. Ale teď se mi vybavuje člověk a spisovatel zcela jiný než tito dva, Józef Mackiewicz (1). Před válkou spolupracoval s vilenským Slovem, jehož vydavatel a šéfredaktor, Mackiewiczův bratr Stanislaw, o sobě dával hodně vědět, ovlivňoval situaci svými úvodníky, dělal politiku, bil se v soubojích (na šavle) a za opoziční postoje a kritiku se ocitl v táboře v Bereze Kartuské. Józef naproti tomu seděl jen v redakci a nic víc se o něm nevědělo. Později se všechno obrátilo. Stanislaw bude v dějinách polského písemnictví uváděn jako publicista, Józef jako významný romanopisec.

Józef Mackiewicz vydal v roce 1938 Vzpouru bažin. Byly to reportáže z Vilenska, které vznikaly během cest autobusem nebo v bryčce po běloruských silnicích. Když o onom území přemýšlím nyní v Kalifornii, jeví se mi jako fascinující kraj se vzácným bohatstvím, se vzájemně mezi sebou propleteným národnostním, konfesním a třídním předivem, a tudíž i s bohatými vlastními dějinami. Dokážu to ocenit tím spíš, že jsem sem tam něco přečetl i o dějinách kolonií, například Karibských ostrovů. Exotika, palmy, tropické moře – a hrůza naprostého historického prázdna, chamtivosti, vykořisťování, navýsost zločinná kronika bílých dobrodruhů a pirátů. Meziválečné Vilensko, byť šedivé, mezi borovými lesy a mokřinou, „rojstem“ – toto slovo není běloruské, je litevského původu (raistas), muselo svou minulostí i přítomností mnohé spisovatele nadchnout. I když tu tehdy ještě žádní nebyli. Určitě by se objevili, jenže meziválečné dvacetiletí bylo prostě příliš krátké. Kromě toho tu byly různé překážky. Polsky píšící spisovatelé vychovaní v tradicích šlechtického statku by se museli hodně vychýlit ze své začarované oběžné dráhy, aby dokázali zahlédnout širší skutečnost. Bělorusové zakonzervovaní ve svém národním vzdoru se tehdy ještě nezmohli na nic jiného než na poezii (Maksim Tank), vilenská skupina píšící v jidiš, Junge Wilno, téže generace a stejného zaměření jako Žagary, byla básnická. Vilno dalo světu významného prozaika Chaima Gradeho, kronikáře malých židovských městeček na Litvě a v Bělorusku, ale ten rozvinul svůj talent až po válce v Americe, podobně jako Isaac Bashevis Singer.

Józef Mackiewicz řadil své reportáže do Vzpoury bažin s nezávislostí a vzdorem, což mu později mělo působit těžké komplikace. Vyšel za hranice tradičního polského světa a místo šlechtického dvora se začal zabývat venkovem „zdejších“, ať už doma mluvili polsky nebo bělorusky, fenoménem náboženských sekt, rozšířených právě v této oblasti, které se katolicismu ani pravoslaví moc nezamlouvaly. Do knížky proniklo také mnoho věcí z každodenního života země. Podobné Vilensko se objevuje v románu Floriana Czarnyszewicze Chlapci z Nowoszyszek napsaném v Argentině. Jeho hlavním námětem jsou konflikty mezi katolíky a pravoslavnými na půdě jedné malé vesnice, což souvisí nejen s volbou polské nebo běloruské národnosti, ale také s volbou státní, Polsko, nebo sovětské Rusko. Jakým způsobem se do tohoto galimatyáše zapojovalo Vilensko sektářské, se už nikdy nedozvíme.

Józefa Mackiewicze jsem v době svého vilenského mládí prakticky vůbec neznal. Málomluvný bručoun patřil mezi ty, jejichž poněkud křivý nos se smáčí ve skleničce. V čepici „maciejówce“(2), často v plátěném obleku a vysokých botách, by mohl být považován za zchudlého šlechtice přímo z venkova. Rád v noci popíjel ve vilenských podnicích, stejně jako jiný spolupracovník Slowa Jerzy Wyszomirski, ale na rozdíl od něj se nezajímal o literaturu. A už vůbec nebylo možné přít se s ním o poesii. I když se podle všeho mohl vykázat velkou sečtělostí, pokud jde o tehdy u nás poměrně známý obor, o ruskou literaturu devatenáctého století.

Nedovedl bych si ho představit jako varšavského nebo krakovského literáta. Žil ve městě, které pro něj nadále zůstávalo hlavním městem Velkého litevského knížectví a byl patriotem této země. Myslím, že si mladší generace dnes už těžko dokáže představit, o jaký propletenec loajalit tu šlo, a proč lidé jako on chovali stejnou nechuť k polským, litevským nebo běloruským vlastencům. Naposledy jsem četl Mackiewiczovy články a eseje vydané v Londýně – hovoří v nich o „vnitřní demontáži“ Velkého knížectví způsobené Poláky, Litevci a Bělorusy. „Žádný pokračovatel velkoknížectví se nedostavil. Jednoduše nikdo takový neexistoval. Každý jen chtěl urvat kousek pro sebe.“ Považuji jej za spisovatele naprosto pravdomluvného a myslím, že vůbec nepřehání, když píše:

„Z toho vyplynul spor přerůstající v otevřený boj o jazyky, kulturu, tradice, o výklad dějin, o náboženství. Boj se vedl rovněž pěstmi, holemi, po kostelech a svatých cerkvích, noži, ojkami, pistolemi, pomocí udání na gestapu nebo NKVD. Nenávist podle veškerých přírodních zákonů plodila nenávist.“

Podle Mackiewicze nese polská strana asi největší odpovědnost, protože „pokračovatelé odkazu země Litevského knížectví jako celku byli kulturně i politicky popolštěni, takže proti rodícím se nacionalismům dokázali postavit pouze nacionalismus polský.“ „Ve výsledku se ve vlastní zemi ocitli v kruté situaci stoupenců jiného státu a odtud chyběl už jen jeden krok k tomu, aby byli absolutně převažující většinou obyvatel považováni za cizí agenty.“

Příklad mé rodiny? Můj bratranec Oskar Milosz byl prvním představitelem nezávislé Litvy v Paříži, což se v očích Poláků rovnalo zradě. Rodiče mé matky, Kunatové, byli loajálními litevskými občany, ale litevsky nemluvili. Moje matka měla dvě občanství, litevské i polské, národnost vždy uváděla polskou, litevsky uměla málo. Naproti tomu její sestra mluvila litevsky plynně.

Můj otec byl na Litvě označen za zrádce pro svoji příslušnost k POW (3). Byl umístěn na černou listinu a byl mu odepřen vstup do země, v níž se narodil. Nicméně 17. září 1939, kdy se mu podařilo dorazit k litevské hranici z městečka Gleboké, kde pracoval jako okresní inženýr, se Litevci projevili velkomyslně, jako v té době k mnoha utečencům z Polska, a ačkoli věděli, kdo je, do Litvy ho pustili. Za svá stará provinění tam pronásledován nebyl.

Podle Mackiewiczova názoru byl jediným uvědomělým vlastencem Litevského velkoknížectví Ludwik Abramowicz, redaktor a vydavatel Vilenského přehledu. Vyhlašoval nároky na následnictví po celku, a to při úplné rovnoprávnosti národů obývajících tyto země. Jeho program se lišil od všech představ o federativním uspořádání, včetně federalismu Pilsudského, protože ty se řídily především polskými zájmy a polskou státní doktrínou. V této perspektivě porušení suwalského ujednání Poláky a obsazení Vilna stejně jako fiktivnost „Střední Litvy“(4) tížily svědomí stoupenců „jagellonské ideje“. Nevím, jaký měl Mackiewicz vztah k otci Walerianu Meysztowiczovi, který Velkoknížectví považoval za dílo svých předků, téměř za vlastnictví rodů vysoké šlechty, a velebil patriarchální vztahy mezi šlechtickým dvorem a sedláky. Pravděpodobně ho zahrnoval mezi ty, jejichž polskost, která se pro ně „rozuměla sama sebou“, zapříčinila nedůvěru Litevců a Bělorusů k myšlence Unie, takže pak raději chtěli mít co do činění s otevřenými polskými nacionalisty.

20. ledna 1988

Předválečné Vilno se mi nyní vybavilo při četbě korektur (poslal vydavatel) pamětí Lucy L. Dawidowiczové From That Place and Time. Autorka, která vyrostla v New Yorku, strávila ve Vilnu rok 1938-1939, kdy bádala v tamním Židovském vědeckém institutu (YIVO). Je to velmi užitečná četba, protože připomíná jiné významné Vilno, jemuž jeho židovská tradice vydobyla název „Jeruzalém severu“. Více méně třetina jeho obyvatel neměla moc společného se státem, ve kterém se octla, mluvila jidiš a její nejvyšší vrstva hovořila rusky. Paměti Dawidowiczové, která neumí polsky, se týkají především dělení na „my“ a „vy“, a tedy pronásledování. Jeden z jejích vilenských přátel, novinář, přišel při studentských antisemitských nepokojích v roce 1931 (ty si pamatuji) o oko. Poslední rok před vypuknutím války přinesl naprosté vítězství národnědemokratického programu, který uváděl do života OZON (5): prohledávání židovských obchodů, návrh zákona zakazujícího rituální porážku, množství opatření násilné polonizace, především ale antisemitská propaganda, v níž se vzájemně předháněly státní tisk a tiskoviny pozdějšího světce otce Maxmiliána Kolbeho. Vilno v podání Dawidowiczové bylo nebezpečným městem, opakovala se přepadení mladistvými ozbrojenými holemi, takže každé setkání s mladými Poláky hrozilo zmlácením. Dawidowiczová přiznává, že ženy a děti nebili, což však nijak neoslabovalo neblahé následky takových událostí.

Toto Vilno stojí za to připomenout, když se mluví o definitivním konci Velkoknížectví. Zdivočelá mládež bijící své univerzitní kolegy holemi a pořádající hony na běžence krátce nato viděla sovětské tanky obklopené nadšeným davem židovské mládeže, i když pochybuji, že by si ve svých hlavách spojili příčinu s následkem. Scény z tohoto radostného vítání v ulicích Vilna popisuje ve své autobiografické knize Chaim Grade (My Mother‘s Sabbath Days, přeloženo z jidiš), a poněvadž byl spisovatelem poctivým a dbal na objektivnost, vypráví rovněž, jak ještě téhož dne zašel do katedrály a jak mu bylo líto smrtelně zarmouceného davu věřících, kteří se tam shromáždili.

24. ledna 1988

Mackiewicz platil za svoji cestu do Katyně v roce 1943 na pozvání německé vlády. Z polských spisovatelů tam jezdil také Ferdynand Goetel. Ve Varšavě se vědělo o jeho předválečném otevřeném vychvalování fašismu a v roce 1940 projevoval nesmělé sklony ke kolaboraci, protože se zaregistroval jako představitel svobodného povolání, literát, a přemlouval k tomu i kolegy. Mnozí se zaregistrovali, prý to bylo bezpečnější. Goetel však dokázal dobře vycítit společenský tlak i příkazy vlasteneckého kodexu, takže se ve vstřícnosti vůči Němcům už nikam dál neposunul. I když jel do Katyně, nikdo ho později v emigraci necejchoval jako kolaboranta. Naproti tomu Mackiewicz, který byl se všemi na nože, se nijak neohlížel na veřejné mínění, byl už svým naturelem buřič, a tím, že jel do Katyně, posiloval jen nepříznivé postoje vůči vlastní osobě a nikoho nezajímalo, že tam jel se souhlasem polské ilegální vlády.

Měli se snad Poláci ve jménu vyšších diplomatických důvodů tvářit, že Němcům v ničem ani trochu nevěří a připočíst katyňské hroby k ostatním nacistickým zločinům? To by vyžadovalo naprosté potlačení vnitřních morálních protestů a téměř nadlidskou disciplínu. Sovětský stát vynaložil obrovské úsilí, aby celý svět přesvědčil o své nevině, a jeho spojenci to měli za bernou minci nebo se tvářili, že to tak berou, takže Poláci zůstávali s pravdou osamoceni, ale byla to pravda, kterou šířili jejich němečtí nepřátelé. A kdo by jim měl věřit, když byli přece známi svou antisovětskou „nevraživostí“? Jsou to paradoxní rovnice, které by stály za filozofickou analýzu.

Nedávno jsem byl na návštěvě u známých, a v knihovně jsem u nich náhodou našel tlustou knížku amerického korespondenta v Moskvě Harrisona E. Salisburyho, Journey For Our Times; A Memoir, 1983, a narazil jsem na odstavec, v němž autor mluví o cestě západních diplomatů a novinářů do Katyně. Četl jsem to, a chtělo se mi téměř zvracet.

„Kathy Harrimanová byla v Moskvě se svým otcem, tehdejším velvyslancem v SSSR. Měla místo v Office of War Information a plnila funkci paní domu, vnášela život a veselí do banální scenerie. Přetvořila taneční sál ambasády na badmintonový kurt a na půdě našla slušné množství starých hollywoodských filmů. Byly tak křehké, že se při projekci každou chvíli trhaly, ale přesto jsme si je pouštěli.“

„Kathy byla u toho, když byla zveřejněna zpráva o Katyni, a prohlásila, že tam chce jet. Rusové okamžitě pozvali ji a Johna Melbyho, mladého atašé velvyslanectví. Vypravili zvláštní vlak – mezinárodní lůžkové vagony, restaurační vagon vykládaný mahagonem, množství kaviáru, šampaňského, másla, bílého chleba, uzeného lososa, cukroví, stroganova, kyjevské kotlety – a vyrazili jsme, abychom mohli vidět jednu z velkých válečných tragédií.“

„Rusové dobyli Smolensk v září roku 1943 a chystali se nyní spustit svou propagandistickou bombu. Západní korespondenti byli pozváni jako součást dekorace. Nezdá se mi, že by účast Kathy Harrimanové a Johna Melbyho byl politický kalkul USA. Myslím, že k ní došlo na základě okamžité reakce, i když Averell Harriman měl skutečně „londýnských“ Poláků plné zuby, a když se vrátil z Katyně, řekl mi, že už byl dávno přesvědčený o tom, že se Poláci nechali nachytat na německou verzi zločinu a že to, co viděl, ho v jeho přesvědčení jen utvrdilo.“

„Jsem hluboce vděčný sovětskému tiskovému oddělení za uspořádání té výpravy. Byla to (a zůstává) dobrá lekce sovětských metod. Přepych tohoto vlaku nás uváděl do rozpaků: sněhobílá postel, peřiny, voňavá mýdla, číšníci oblečení v bílém, luxus jako za cara.“

„Klidně to mohl být i jeden ze speciálních vlaků pro cara. Sedět v restauračním vagonu u stolu plného lahví, křišťálu a stříbra, talířků, na kterých se vršily,zakuski‘, a zpoza krajkových záclon se dívat na vedlejší kolej na dřevěné nákladní vlaky, odkud nás pozorovali ranění rudoarmějci s hlavami v zakrvavených obvazech, s rukama v sádře, s amputovanýma nohama, třesoucí se chladem kolem svých kamínek, to bylo téměř k nesnesení.“

Autor tohoto svědectví, podobně jako jiní novináři, nebyl přesvědčen údajnými důkazy, které jim byly předloženy. Stejně tak nevyjádřil názor, kdo mohl za Katyň. Ale americký velvyslanec v Moskvě Averell Harriman se dal přesvědčit. A mít amerického velvyslance za nepřítele, taková věc jen posilovala katastrofální situaci polské vlády v Londýně.

Józef Mackiewicz viděl katyňské hroby a o tom, co spatřil, napsal. Náhodou byl rovněž svědkem toho, jak probíhalo vraždění Židů Němci v Ponarech, a rovněž o tom zanechal věcnou zprávu. A dokud bude existovat polské písemnictví, tyto dva záznamy o hrůze dvacátého století musí být neustále připomínány, a to proto, aby byly měřítkem ve chvíli, kdy se literatura příliš oddaluje od skutečnosti.

Mackiewicz byl realistickým spisovatelem a ostatní druhy realismu prozrazují při srovnání s jeho umanutostí v zaznamenávání toho, „jak to skutečně bylo“, svou bledost nebo falešnost. Byla mu cizí celá ona vysoká sofistikovanost literárních diskusí a nijak nepřemýšlel o nemožnosti překonat odstup mezi skutečností a slovy. Nezabýval se ani všeobecně předpovídaným koncem románu. Jako zatvrzele starosvětský člověk používal jazyka jako nástroje a nikdy svému stylu nedovolil, aby se osamostatnil a získal převahu nad píšící rukou. Román byl pro něj nadále „zrcadlem postaveným u cesty“ a dbal na absolutní věrnost detailu.

Cesta nikam a Není třeba mluvit nahlas tvoří společně epos konce. Je to konec Litevského velkoknížectví nebo spíš jeho zbytků v podobě, v jaké přetrvaly do roku 1939. Je to také konec Vilna jako města s polskými a židovskými obyvateli. Neexistuje jiná kronika než tento román. Dále je to obraz života za sovětské vlády od června 1940 do června 1941 neboli do útoku Němců na svého hlavního spojence a za německé vlády. Poslední kapitoly druhého románu přinášejí obraz Varšavy roku 1944, kde se tehdy objevil i sám Mackiewicz, utečenec z Vilna.

Mackiewiczovo psaní o válce představuje naprostou výjimku v bohaté polské literatuře na toto téma. Pro ni je závazný vlastenecký boj Poláků proti Němcům. Mackiewicz zůstal k tomuto modelu víceméně lhostejný. V tom můžeme vidět jeho vlastní nechuť k běžnému chápání vlivu mnohonárodnostního Vilna. V našem století se vzájemně střetávaly dva zásadní polské postoje: na jedné straně nezávislost Polska jako cíl veškerých bojů a snah, na druhé straně obětování jeho nezávislosti ve jménu komunistického internacionalismu. Ani jeden z těchto postojů nenalézá u Mackiewicze uznání, ba co víc, chová se vůči nim nepřátelsky. Ti, kdo nezávislost odložili ve jménu komunistického internacionalismu, jak to ve Vilnu učinili Dembiński a Jedrychowski, jsou pro něho nejenom zrádci Polska, ale agenti státu přinášejícího neštěstí lidem z různých národů. Naproti tomu ti, kdo bojují za nezávislost – odtud pramení jeho negativní hodnocení Zemské armády – jsou zaslepeni svou soustředěností na boj s německými okupanty a neuvědomují si důsledky toho, že když budou sázet na vítězství západních spojenců, připravují tím vítězství spojence těchto spojenců, a tím je Rusko. Mackiewicz ve svých románech i publicistice vystupuje jako stoupenec protisovětského internacionalismu neboli antikomunistické internacionály. Z toho vyplývají různé následky, a to i umělecké, neboť jeho postavy se neodlišují podle národnostních měřítek. Mezi ty, které obdařuje sympatií, patří Poláci, Litevci, Bělorusové, Němci, bílí Rusové (6), zapojení do různých odbojových hnutí, potenciální účastníci kolektivního mezinárodního odporu vůči systému.

Není možné brát vážně všechno, co napsal Mackiewicz jako antikomunista. Některé jeho články jsou totiž přímo obsedantní a hraničí s paranoiou, podle známého modelu všude vidět a větřit působení agentů. Takže při přípravě výboru jeho publicistických spisů by bylo nutné mít na paměti, že za stálost svých názorů platil fantazírováním ne-li dokonce šílenstvím. Odfiltrování evidentních omylů čeká po smrti asi všechny píšící a myšlenka na tuto skutečnost by nás měla varovat, abychom nevystupovali v tóze tvrdých soudců.

***

Czeslaw Milosz (1911 – 2004), který v roce 1980 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, prožil polovinu svého dlouhého a plodného života v exilu ve Francii a v USA, do Polska se definitivně vrátil až na konci devadesátých let. Deníková kniha Myslivcův rok zaujímá v jeho uměleckém odkazu ojedinělé místo. Pojmenoval ji podle díla svého oblíbeného autora z dětských let a psal ji od srpna 1987 do července 1988. Nikdy předtím ani potom si žádné jiné deníkové záznamy nevedl. K rozhodnutí právě pro tuto formu výpovědi jej patrně přivedla po smrti ženy v roce 1986 potřeba nejen se vyrovnat s novou životní situací, ale i provést základní zhodnocení vlastní velice složité, ne-li přímo dobrodružné existence, dopovědět věci nedoslovené, jiné alespoň uvést na pravou míru. Myslivcův rok obsahuje záznamy z cest, úvahy o setkáních, o přečtených knihách i o vlastní tvorbě. Milosz vzpomíná na dětství a mládí prožité v Litvě, těžké počátky v exilu, vytváří ucelené portréty svých přátel a spisovatelů, píše krátké úvahy-eseje o umění, náboženství, nejnovějších dějinách a o politice. V úvodu Milosz cituje americkou znalkyni jeho díla Madeline Levineovou, která o něm tvrdí, že „převážnou část svého života psal román o dvacátém století, ne však formou románu, ale pouze formou poznámek z cest, esejů, literární kritiky“. Kniha Myslivcův rok představuje též velice důležitý klíč k básníkovu dílu i jeho složité osobnosti. V českém překladu vyjde letos na podzim v nakladatelství Host.

***

(1) Józef Mackiewicz (1902-1985), polský spisovatel a publicista. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších polských prozaiků dvacátého století, nicméně jeho dílo je v zahraničí (kvůli nevyřešeným autorským právům) v podstatě neznámé. V jeho románech je výrazný vypjatý antikomunismus a vazba na mnohonárodnostní dědictví Litevského velkoknížectví

(2) Čapka s kulatým dýnkem ušitá z látky. Nad tuhým kšiltem se nacházel řemínek nebo šňůrka. Koncem devatenáctého století se „maciejówka“ nosila na venkově, v době první světové války a po ní ji nosili příslušníci Polských legií

(3) Polska Organizacja Wojskowa, POW -tajná vojenská organizace založená v roce 1914 z iniciativy Józefa Pilsudského.

(4) Střední Litva (polsky Litwa Środkowa, litevsky Viduriné Lietuva) byl polonezávislý stát pod polskou dominancí, existující v letech 1920-1922. Hl. městem byl Vilnius. V roce 1922 následovalo připojení k Polsku.

(5) Obóz Zjednoczenia Narodowego, nacionalistická organizace meziválečného polského režimu.

(6) Někdejší příslušníci Bílé armády, bělogvardějci, žijící po porážce v občanské válce 1918-1920 v exilu, stoupenci starého režimu; slovo „bílý“ vzbuzuje v Rusku monarchistické asociace

Z polštiny přeložil Josef Mlejnek sen.