Usínám těžko / pod širým nebem / z kterého padaj / chuchvalce písmen / když je posbírám / v mozaiku složím /čtu divný nápis / memento mori

Básník Luděk Marks se v nynějších dnech stal dědem, a lze mu přáti, že se stane i pradědem a později prachdědem. Věnuje se nyní archeologii, hovory poetické upozadil, ale celkem zasvěceně odpovídá na dotazy rázu tuzemských starožitností. Dozvěděl jsem se tak, že na Děčínsku působily kultury zvoncových a nálevkových pohárů (což je vpodstatě totéž), a lze soudit, že naše kultura bude jednoho dne nazvána dle převládajícího tvaru krýglů starožitnou kulturou pohárů ušatých.

Archeologové jsou známi svými usilovnými nehoráznostmi a tradovanými stereotypy, a lze tak doufat, že jim poeta Ludek Marks dodá trochu šílenství, by prozřeli a nově přetříbili své kategorie a řády vědecké.

Sbírka básní Po hadí kůži má několik odlišností od běžné aktuální produkce. Aspiruje na nadčasovost. Autor ji zkomponoval z více sbírek a řad (lze-li říci časově vzdálených, z rozmezí let 1984 až relativně po dnešek) – takže je více herbářem (nebo albem) poetických šlágrů a hitů. Metrem jsou ponejvíce daktyly, bo daktylotrocheje, se synkopami, takže rytmická jednotvárnost až kolovrátková dostává přeryvem překvapivý ráz a v skočných dithyrambech syčí lahvovými pivy. Ale nerad bysem zde vytruboval, jak tomu rozumím a že mě nic nepřekvapí – naopak: jsou to čtivé básně, rozrývají vědomí a ducha svojí neodbytnou urputností a skví se na piedestalu výše, než obvyklé.

To s těmi vejci / není tak špatné / jak je však vrhat / na staré zdivo / paláců pražských / když už jsou všechny / majetkem cizích / států a zemí / Thunovský palác / italsky mluví / je to však lepší / než kdyby padnul / na naše lebky

Jestli je někdo poeta laureatus, tak je to Luděk Marks – pro jistou střídmou opulentnost svých básní a životního projevu. Jest Českým dítětem, což mu slouží ke cti.

Marksovým básním vládne burleska: cikáni se v jeho básních prohánějí na koloběžkách, poeta vlastenecky vrhá vejce na zdi paláců zahraničních vlastníků, sváří utrejchy z rumištních bylin a jiné propriety z krvasů.

Luděk Marks považuje sebe sama za dekadenta – nejspíš proto, že mu ten cejch kdysi vypálila kohorta literárních vědců, nevědouce co s ním. Pravda je však jiná: řečený poeta je groteskní realista, zdobící ubohost skutečnosti okázalými gesty vznešeného stylu, jakby navlékal zbídačelou osobu do bujného vévodského šatu… Mrzké povahy jihnou a bouří se z poetových hyperbol jako dav pouličních darebáků, rozbivší holemi výklad s Courbetovým obrazem Stvoření světa… nebo jako tlupa feministek protestující nedávno proti výstavě aktů v knihovně Akademie věd… Pravdivost umění je davu znepokojivá.

Je těžký stavět val a ve snu baziliku / když z druhý strany kněz bojácně drží kliku

Aby však naši revolucionáři, komsomolky a universitní všeználkové nezůstávali v omylu: básně Luďka Markse jsou zamýšleny docela jinak, než k jakémusi rozbíjení starých kvalit a nastolování nových – ne! Básník jedná poctivě dál dle intencí baudelairovského „rozrušování smyslů“ a mj. usvědčuje Adorna s jeho „koncem poesie po Osvětimi“ z omylu. Naopak: poesie posílena pokračuje dál, když zteřelé ideje adornovské zmizely v díře pamětnici.

Tudy vede ten směr, ta poloztracená stezka, ten donedávna překřikovaný hlas – a jestli krasoduchům vadí Marksovy vulgarismy, tak znějí proto, že slušnost sama příliš slába; třeba jí pomoci!

Co naplat, poesie je subspecie historické paměti. Poeta reflektuje dobu i subjektivní mikrokosmos v umělecké pluralitě. Co víc dodat? Výborné básně výborného autora!

Po hadí kůži. Luděk Marks. Host, 2017. Doslov Martin Machovec. 119 stran

Triko nasáklé acetonem

Luděk Marks

 

XVI. 

Déšť po těle mě hlenem hladí

a třesu se jak osika

když prochlastávám svoje mládí

a ztrácí sílu stoika

má víra v sebe veliká

déšť s vichřicí mě žene nocí

sám sebou k sobě ku pomoci

se vleču kolem svatyně

té nejsvětější v Karlíně

a otázka kam jít mě škrtí

vždy po desáté v této čtvrti

tak natáhnu to do Libně

 

* * *

Triko nasáklé acetonem

bude to vodkou pivem vínem

Minutou mezi Stefatonem

a Longinem

 

Posledního února 

Po smrti budu havranem

chtěl jsem se tak už narodit

Žít s hejnem v poli zoraném

Po smrti budu havranem

ne jako v žití prosraném

v němž nelze nic než marodit

Po smrti budu havranem

chtěl jsem se tak už narodit

 

X. 

Magor je venku

je to moc dobré

před několika

dny ho pustily

vězeňské mříže

zato však zase

zavřeli z Týna

několik drzých

nespolehlivých

tak jako já jsem

senzitivistů

Sluníčko svítí

a pampelišky

barví mé dlaně

svět je moc hezký

chtěl bych ho hladit

tak jako tebe

protože nevím

kdy na mě přijde

pro změnu řada

a zřejmě tuším

že v pravou chvíli

kdy budeš cítit

že mě máš trochu

konečně ráda

 

II.

Proč unaven se plížit rovy

a myslet letmo na návrat

proč nénie mi syčej sovy

když smrti kundu lížu rád

já podnapilý psychopat

co vidí jak mu tyto chvíle

jak děti v mozku rozpustile

kříž vytetujou akorát

(proč na soud boží spoléhat)

tak proč se celý život zvedat

na gilotině ostří hledat

proč nebýt týrán nemít hlad