Dílo Oliviera Messiaena (1908-1992) není u nás dosud příliš známé. Snad je to také tím, že tento francouzský autor psal často hudbu inspirovanou mystikou, především pak křesťanskou, která byla z obecně známých důvodů u nás před rokem 1989 uváděna jen zřídka. Jiná, dalo by se říci světská, součást jeho tvorby si mnohdy bere za podnět zpěvy ptáků.

Některá známá díla tohoto okruhu byla dokonce nahrána u nás a vydána v 60. letech v Gramofonovém klubu: Oiseaux exotiques (Exotiční ptáci, 1955-1956), Réveil des oiseaux (Probuzení či snad přesněji Procitání ptáků, 1953) a z rozsáhlého třináctidílného klavírního cyklu Catalogue d’oiseaux (Katalog ptáků, 1956-1958) pak La Bouscarle. Název posledně jmenované skladby je nepřesně překládán jako Rákosník nebo dokonce jako Pěnice, což je v zásadě špatně. Rákosníků je mnoho druhů a Messiaen v tomto případě zhudebnil zpěv Cetie jižní (Cettia cetti), která se vyznačuje velice výrazným až výbušným, kovově ostrým a silným krátkým popěvkem s následnou dlouhou pauzou (Messiaen sám nazývá tohoto “rákosníka” hněvivým a brutálním), jenž v této mistrovské skladbě zaznívá jako leitmotiv. Na zahajovacím koncertu sezony 2005/2006 Pražské komorní filharmonie (PKF) 16. října tohoto roku byla hrána půl hodiny trvající klavírní skladba La fauvette des jardins (Pěnice slavíková – Sylvia borin) z roku 1970 a rozsáhlá orchestrální freska Des Canyons aux étoiles (Z kaňonů ke hvězdám, 1971-1974).

Ptačími zpěvy se nechávali inspirovat skladatelé odedávna. Jedním z prvních dochovaných záznamů je stylizace kukání kukačky v anglickém kánonu Sumer Is Icumen In (Léto přišlo) z přelomu 13. a 14. století. Samozřejmě stylizovaně, avšak na svou dobu dokonale přepisuje svůj Zpěv slavíka (Le chant du rossignol) renesanční mistr Clément Jannequin (1485-1558) pro lidské hlasy. Ptačí motivy užívali skladatelé v 16., 17. a 18. století (Peter Philips, Alessandro Poglietti, Bernardo Pasquin, Louis Claude Daquin, Jean Philippe Rameau). Z našich mistrů pak inspirovala sýkora koňadra Františka Xavera Brixiho (1732-1771) v klavírní skladbičce Sýkorka. Jmenovaní skladatelé (kromě nich i řada dalších) se pokoušeli často převést do říše hudby (s větším či menším zdarem) zpěv slavíka, který svou rozmanitostí a bohatstvím uchvacuje snad každého (dokonale se to povedlo snad až Messiaenovi). Některé druhy ptáků svými jednoduchými hlasovými projevy k uměleckému zpracování přímo vybízejí (kukačka, slepice, koňadra) a jejich charakteristické hlasy zřetelně slyšíme např. u Haydna či Beethovena. Poměrně dlouhé pasáže (snad stylizovaného skřivana) nalezneme u Wagnera a ze skladatelů 20. století pak ptačí motivy použili např. Ravel, Janáček, Hindemith, Stravinskij, Górecki a Respighi ve své symfonické skladbě Římské pinie uplatňuje zpěv slavíka ze zvukového záznamu již v roce 1924. Otázku použitelnosti ptačího zpěvu v moderní hudbě si položil i novátor hudby 20. století Arnold Schönberg.

Messiaen tedy není zdaleka prvním skladatelem, který se nechal ve své tvorbě zpěvem ptáků inspirovat, avšak v jeho některých skladbách je použit zpěv ptáků jako podstatný nebo dokonce i jediný základní hudební materiál celé kompozice. Ne náhodou píše ke konci života operu Sv. František z Assisi, v níž hrají vzhledem k námětu ptáci a jejich zpěv důležitou roli. Svými postoji a názory (“ptáci jsou nejlepší muzikanti na naší planetě”), neuvěřitelným pozorovacím talentem a hudební pamětí, barevným slyšením (autor vidí barvy, když slyší zvuky), studiem starořeckých a exotických rytmů a vůbec neobyčejně širokým hudebním vzděláním si vytváří Messiaen vlastní složitý a proorganizovaný systém hudebních modů, jež kombinuje s důsledností zaručující jednotu díla, kterou ovšem prozradí spíše analýza než poslechová intuice. Do Messiaenova originálního sofistikovaného systému se obtížně proniká. Orientovat se v jeho skladbách je někdy vskutku velmi těžké. Pociťoval to sám skladatel, jenž napsal: “Mluvím o víře s ateisty, mluvím o ptácích s lidmi, kteří nikdy nevstali ve čtyři ráno, aby naslouchali procitání ptáků, vnáším do hudby barvy, ale lidé je tam nevidí, jsem rytmik, ale mnoho lidí si plete rytmus s kadencemi vojenského pochodu.” Odevzdanost a otevření se autorovu složitému nitru nabízí obrovský umělecký zážitek. Otevírají se před námi brány netušených světů, Messiaenova hudba vynáší posluchače z temných kaňonů (kde prozpěvují ptáci) do nebeských výšin, aby zde vzápětí seznali, že se ocitli v temnu nekonečného prostoru, de facto v poušti. A kde jinde než v poušti pocítí člověk pocit prázdna. Pocit prázdného nedozírného prostoru, jenž se vloudí i do lidské duše. A tehdy je duše připravena zachytit svým nitrem rozhovor Ducha. Jen tehdy má otevřená duše možnost zaslechnout Hudbu sfér.

Skladatel a jeden z největších dirigentů hudby 20. století Pierre Boulez jednou řekl: “Pokud jde o mne, ptačí zpěv mne nijak zvlášť nepřitahuje a nemyslím si, že by mne v tomto bodě Messienova hudba změnila. To, co je zajímavé pro hudebníka, je způsob, jak Messiaen užívá svou základní ideu, aby z ní udělal hudební dílo.” Domnívám se, že Boulezův výrok je pro pochopení Messiaenovy hudby klíčový. Člověk nemusí být ornitologem, aby jej Messiaenova hudba oslovila, nemusí studovat ptačí zpěvy a přesto může do Messiaenova světa proniknout. Patrně obdobným způsobem jako Boulezovi se to podařilo i hlavnímu hostujícímu dirigentu PKF Michelu Swierczewskému, který podal za dirigentským pultem ohromující výkon. Orchestr pod jeho taktovkou hrál naprosto fantasticky a tímto večerem se vyhoupl doslova z kaňonů ke hvězdám mezi hudební tělesa, jež se mezi hvězdami již pohybují. Zásluhu výstupu PKF do říše hvězd měl kromě M. Swierczewského strhující výkon pianisty (Cédric Tiberghien), dokonalá technika hornistky Michaely Roháčové a interpreti bicích nástrojů Fréderic Daumas a Junko Honda, které jsme již měli možnost slyšet na zahajovacím večeru cyklu koncertů Krása dneška 11.10. t.r. ve Švandově divadle na Smíchově.

Michelu Swierczewskému patří tedy velký dík za neobyčejně hluboký zážitek. Představuje se Praze nejen jako vynikající dirigent, ale i jako neobyčejná osobnost (udržet čtyři a půl minuty posluchače v napětí během interpretace klavírní skladby, při níž nezazní jediný tón, se nezdaří hned tak každému – reminiscence na Swierzcewského provedení Cageovy provokace 4:33 prvního ročníku cyklu Krása dneška) a novátorský dramaturg. Swierczewski připravil dramaturgii cyklu soudobé hudby Krása dneška, jehož druhý ročník právě probíhá. Nejbližší koncert se koná 8.11. a zaznějí na něm skladby A. Weberna, M. Kopelenta a G. Ligetiho.

 Vít Zavadil

Babylon 2/XV, 31. října 2005