Za svůj život jsem napsal jen asi tři nekrology a vždy v nich bylo něco z osobního vyznání, protože prostě nedokážu sestavit tradiční popisný medailon, který velkou většinou dokazuje, že autor postrádá empatii vůči zemřelému a píše o něm jen ze špatně pochopené kurtoasie, či spíše jakési povinnosti. Nesnadno jsem se k tomu odhodlával i po zprávě o úmrtí P. Miloslava Vlka, kardinála-arcibiskupa pražského a primase českého, jehož jsem měl tu čest několikrát v životě potkat. Vážil jsem si ho pro pevnost víry a ryzost charakteru, jichž se v našich zeměpisných šířkách tolik nedostává lidem veřejně činným. Životní dráha a jeho postoje v klíčových otázkách jsou dost dobře známy a budou jistě i v budoucnu hodnoceny – promiňte tedy, když se omezím jen na několik reflexí, jež za sebe považuji za podstatné.

Poprvé jsme Otce Miloslava s nakladatelem Láďou Horáčkem-Pasekou navštívili v pražském Arcibiskupském paláci, když jsme v doznívající euforii (bohužel) poloviny 90. let pojali plán na uspořádání konference v Litomyšli na téma Co daly země Koruny české Evropě. Chyběli tam státníci (včetně presidentů nebo korunovaných hlav), a tak nejpřednějším hodnostářem mezi účastníky byl právě arcibiskup Miloslav Vlk – nám to však k plné spokojenosti úplně stačilo. Pro sebe jsem považoval důležité zjištění, že stejně jako já studoval obor archivnictví-dějepis a Láďu Horáčka zase pobavilo, že po odebrání souhlasu k výkonu duchovní služby kvůli povinnému razítku o zaměstnání v občanském průkazu myl okna a výklady i u Fišerova knihkupectví v „Kaprovce“, které v závěru obhospodařovala Paseka.

V srpnu 1997 se v Praze za takřka okázalého nezájmu většiny veřejnosti i českých historiků a politiků konalo 23. mezinárodní kolokvium vojenských historiků. Čest naší vlajky hájil toliko nedávno jmenovaný pan kardinál Miloslav Vlk, který se v doprovodu papežského nuncia zúčastnil slavnostní vernisáže výstavy ve Schwarzenberském paláci na téma Třicetiletá válka začala a skončila v českých zemích. Po jejím skončení se řešil problém, co s ostatky padlých vojáků z Bílé hory, jež byly dosud velice nepietně uloženy v manipulačních prostorách paláce a na výstavě naopak s pietou umístěny. S požehnáním Otce Miloslava bylo rozhodnuto je uložit na vybraném místě smíření poblíž chrámu P. Marie Vítězné na Bílé hoře, protože podle jeho názoru kosti katolíků a evangelíků již nemívají příčinu se nesnášet – zvláště několik staletí po smrti jejich původních „nositelů“. Vybavuje se mi okamžik, kdy jsme stáli se ženou v chrámové sakristii a první, kdo tam po nás vstoupil, byl pan kardinál. Byli jsme trochu rozpačití, ale Otec Miloslav vše zvládl s příslovečnou nonšalancí. Obrátil se k mojí manželce (nevím, zda si ji pamatoval z Litomyšle) se slovy: „Podle barvy Vašeho nosu soudím, že i Vám musí být hrozná zima. Doufám, že nám tu nabídnou horký čaj.“

Zjevná náklonnost Otce Miloslava k vojenské historii měla své dávné kořeny, protože – jak jsme se dozvěděli – uvažoval o dráze vojenského pilota, ale měl nejspíše problém sloužit komunistickému režimu na předpokládaném „poli válečném“. A tak jsme na samém počátku třetího tisíciletí po Kristu – za účasti ředitele (tehdejšího) Historického ústavu Armády ČR – přivítali pana kardinála v Leteckém muzeu ve Kbelích. Dobře si pamatuji výraz jeho tváře, když mohl usednout do kabiny vystaveného „spitfajru“, zažít vyhlídkový let nad Prahou a dokonce si na chvilku „zapilotovat“.

Bylo mi hodně líto, že jsem nemohl vyhovět pozvání k účasti na cestě pana kardinála do Říma, při které Svatý otec Jan Pavel II. veřejně vyjádřil vstřícné stanovisko k české reformaci a ke známé kauze M. Jana Husa. V této souvislosti vznikl také obsažný a výpravný sborník historických studií, na jehož prezentaci v Arcibiskupském paláci pozvali také mne. Z paměti mi asi nikdy nevymizí snad nejhorší tréma mého života, když jsem se na poslední chvíli dozvěděl, že mám na podnět hostitele a v zastoupení Ládi Horáčka představit nakladatelský projekt pod názvem Velké dějiny zemí Koruny české. Myslel jsem, že mne nohy neunesou, a už nevím, co jsem tehdy říkal. Dodnes věřím, že laskavé přivítání i vzezření Otce Miloslava mě tehdy uchránilo před strašlivým trapasem.

I poslední naše setkání se odehrálo v souvislosti s „Velkými dějinami“ a opět zcela příznačně za účasti Ládi Horáčka, jemuž pan kardinál Dominik Duka udělil zlatou medaili sv. Vojtěcha v den patronova svátku L. P. 2014. Bylo to jediné vyznamenání, jehož se nakladateli „Pasekovi“ dostalo i prostému faktu, že jsme navzdory těžkým problémům dovedli líčení minulosti českých zemí (snad prozatím) do roku 1945. Jsem přesvědčen, že mimořádnou zásluhu na tom měl kardinálův předchůdce na arcibiskupském stolci, a způsobil tak Láďovi nejspíše poslední velikou radost v jeho životě. Mnohé z nás však v sobotu 18. března L. P. 2017 velice zarmoutil a některým se možná bude zdát nepřípadné přát mu lehké spočinutí a věčné světlo. Vždyť kdyby nebylo dopřáno Otci Miloslavovi, kdo by pak u „Nejvyšší soudní instance“ obstál?