Začátkem sedmdesátých let jsem přijel na stipendium od mnichovské university do Paříže a moje první cesta vedla do Rue du Pont de Lodi 6, do redakce časopisu Svědectví. Tehdy tam pracoval Jiří Slavíček, později známý jako dopisovatel Svobodné Evropy. Ten mě seznámil s Pavlem Tigridem. Pavel mě vzal do své kanceláře a nabídl mi koňak. Vypili jsme ho „rychle, aby to paní šéfredaktorová neviděla“. Tigrid se hlavně vyptával. Já jsem byl poměrně čerstvý emigrant, o generaci mladší a jeho kupodivu zajímaly moje názory. Teprve později, když už jsme se dobře znali a úzce spolupracovali při pašování Svědectví do ČSSR, jsem zjistil, že se vždycky zajímá o všechno, včetně undergroundu, kam ho přivedl spisovatel Jan Pelc. Věnoval mi tehdy svoji knížku Politická emigrace v atomovém věku, jež vyšla počátkem roku 1968 — sborník statí publikovaných již dříve ve Svědectví. Přečetl jsem ji okamžitě. Znovu jsem si v ní začal číst v neděli 31. srpna 2003, když přišla zpráva, že Pavel Tigrid zemřel. Bylo mu necelých 86 let. Z té knížky bych chtěl citovat: Emigrace a exulantství jako společenský jev je v zásadě mravní protest, vzpoura, gesto — proti nespravedlnosti, surové moci, nesvobodě, tyranii, bídě, korupci. Žádá si tudíž přede- vším etických měřítek a sudidel: a před nimi vyhnanec, emigrant, exulant, obvykle ne- obstojí, aspoň pokud namísto pravdy nenastoupí legenda…Pavel Tigrid obstál — a je to pravda, i když se už za svého živo- ta stal legendou. Válku přežil v londýnském exilu, kde působil v českém vysílání BBC. Po válce se vrátil a angažoval se v lidoveckém tisku, nejprve v týdeníku Obzory, později založil týdeník Vývoj a stal se jeho šéfredaktorem. Kritizoval např. nelidské zacházení se sudetskými Němci v českých internačních táborech, jakož i celkově nedemokratický vývoj v ČSR pod vládou Národní Fronty. Znelíbil se tím kdekomu, nejenom komunistům. Po únoru 1948 zůstal v západním Německu, byl jedním ze zakladatelů Rádia Svobodná Evropa a prvním ředitelem jeho mnichovské redakce. V roce 1956 založil časopis Svědectví, který byl s od- stupem času nejlepším periodikem českého exilu. Časopis se zaměřoval především na čtenáře v tehdejším Československu, zejména na domácí oposici, což byli nejprve nespokojenci uvnitř KSČ, po oku- paci v roce 1968 a po Chartě 77 disidenti všech odstínů. Tato orientace byla někdy označována jako„teorie konvergence“, tedy sbližování a leckdo mu v exilu vytýkal, že se prý chce bavit s komunisty. Tigridovi však šlo o oposici proti diktatuře, proti tehdejší vládnoucí linii, reformu komunismu považoval za „kvadraturu kruhu“. S „benešisty“ v exilu se definitivně rozešel v roce 1978, když ve Svědectví uveřejnil »Teze k vysídlení československých Němců«, které pod pseudonymem Danubius sepsal v Praze žijící signatář Charty 77 historik Ján Mlynárik. „Benešisté“ tehdy na protest vystoupili z redakční rady Svědectví, na kvalitu časopisu to ale nemělo žádný vliv. V témže roce začíná Tigridova intenzivní spolupráce s katolickou laickou organizací Opus Bonum, kterou v sedmdesátých letech v německém exilu založil a vedl břevnovský arciopat Anastáz Opasek OSB. Jeho obrovské a nesporné zásluhy nesnižuje moje tvrzení, že Tigrid byl hlavním inspirátorem a režisérem setkání ve Frankenu, pořádaných touto organizací. Tématem Frankenu 1978 bylo: „Vítězové a poražení o 30 let později“. Šlo o dialog s bývalými komunisty, kteří se po roce 1968 ocitli v exilu. Šlo o to zjistit, do jaké míry s nimi lze počítat. Neměli problémy podepsat se pod prohlášení, jehož autorem byl Pavel Tigrid, v němž mj. stojí: Po roce 1945 byly v ČSR postaveny mimo zákon nejdříve milióny občanů německé národnosti a princip odplaty zvítězil nad principem spravedlnosti a práva. Po únoru 1948 byli mimo zákon postaveni občané, v nichž diktatura viděla politickou opozici proti komunismu. V dalších letech to pak byli všichni, kteří kriticky vystupovali proti vládnoucí totalitní moci — až nakonec po srpnu 1968 to spolu s ostatními občany byla i velká část komunistů samotných…

Za východisko pro budoucnost považoval Tigrid uznání nedělitelnosti lidských práv a svobod pro všechny občany, bez ohledu na jejich víru, filosofické či politické přesvědčení. To mělo být podle něj podle vzoru Charty 77 — smyslem úsilí politického exilu. Je méně známo, že se Tigrid společně s Opus Bonum podílel také na Prohlášení českých a německých katolíků ke 40. výročí konce 2. světové války, které jsme vydali společně se sudetoněmeckou Ackermann-Gemeinde v Pasově v květnu 1985. Zde byla odsouzena scestná idea kolektivní viny, na je- jímž základě byly vyhnány více než 3 miliony sudetských Němců ze svých domovů, formulován požadavek pravdivé reflexe dějin na obou stranách a výzva adresovaná„odpovědným činitelům“ k zahájení česko-sudetoněmeckého dialogu. Tedy požadavky, které jsou aktuální dodnes. To všechno bylo a je součástí politického kréda a odkazu Pavla Tigrida. Sám to ne- překonatelně formuloval ve své knize Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, v nejlepší učebnici československých politických dějin, kterou znám.