Když jsem měl v listopadu 2019 na slavnostním večeru v Arše, kde Jiřina Šiklová dostala čestné občanství Prahy 1, pronést laudatio, řekl jsem – když slyším jméno Šiklová, vybaví se mi slova jako: pathos, sentiment, hysterie, tragéd, fňukna… Udělal jsem dramatickou pauzu, ve které se jala Jiřina nasupeně něco nesouhlasného vykřikovat. Teprve pak jsem dodal, že to vše Jiřina není – vymezil jsem ji negativně. Mám rád lidi, kteří nefňukají, nehysterčí, nejsou sentimentální a patetický, a ať se děje, co se děje, není to tragédie ale problém, s kterým je třeba se vypořádat. Hrrr do toho. Dneska nás Jiřina předešla na věčnost. Předcházela nás celý život. Tady je s ní rozhovor, který vyšel před dvěma lety v tištěném Babylonu.

Během té „dramatické pausy“ s hysterkami a fňuknami etc. v Arše jsi mi stačila ukázat zvednutý prostředníček. Co je teda pro tebe důležitý?

Myslím, že to, co jsi řekl a pak jsi to negoval, že to opravdu nejsem. No jo, ale v momentu, kdyžs to říkal, tak jsem si říkala: ten chlap si přece dělá srandu – můžu mít celou řadu negativních vymezení, ale tyhle určitě ne. Vnoučatům se to moc líbilo.

Jak se utvářelo tvé universum?

Můj svět se utvářel v tomhle bytě, kde jsem od roku 1935, tedy od narození. Můžeš si jej prohlédnout. Tatínek měl vedle ještě ordinaci, takže to má dva vchody. Naši, kteří původně bydleli vedle, si byt koupili, když se barák teprve stavěl a máma si poroučela, že kredenc a příborník chce mít támhle, tak se to ještě podle toho upravovalo, aby se to sem vešlo. Táta byl lékař, sociální demokrat, a máma byla původně učitelka – když se pak vdala, zůstala doma. Byla spolužačka Milady Horákový. Po únoru 48 nám byt sebrali, a já si jej pak koupila zpět hned, jak to po listopadu 89 šlo – pro lidi, co tady v baráku bydleli a byli ochotní si to koupit, to bylo relativně levný. Tenkrát mě to stálo necelých půl milionu. Dneska…

By to bylo třicetkrát tolik.

Jo. Takže na něčem jsem ve svém životě taky vydělala, i když si člověk koupil zpět něco vlastního. Je ale fakt, že když žiješ celý život ve svým, tak ti to dává pocit určitého zázemí. Jednou nás tady bydlelo osm, devět. Teď tu bydlím sama. Je to dobrý.

Mít zázemí je jistě dobrý, ale za okny šly mezitím dějiny…

Jo, a to doslova. Když nastoupil v Německu v 33. roce Hitler, tak řada tamních Židů odtamtud utíkala. Investovali prachy za hranicemi, a tak firma Ditmar-Urbach, Teplice-Schönau postavila celý tenhle domovní blok. Bydlelo tady i několik židovských rodin a jako malé dítě si pamatuju, jak tady vyskočili z okna dva Židi.

Po Mnichově…

Po Mnichově, ještě před válkou. Tenkrát si lidi dávali z okna slunit peřiny a naše máma najednou povídá – jé, někomu spadla peřina. Já se jdu jako holčička podívat a před domem na chodníku ležel pan Klein. A pak skočil z okna ještě jeden. Když po březnu 39 přišli Němci z Říše, tak ty byty po Židech obsadili. Tady naproti vedle naší ordinace bydlel nějaký německý důstojník, který zase spáchal sebevraždu v květnu 45. Pamatuju se, jak tam ten chlap ležel v uniformě a směrem ke dveřím byly jeho holínky – zastřelil se v holínkách.

Byl to esesák?

Esesák, tak pětačtyřicet, sám se odstřelil. To se mu člověk nedivil. O patro výš bydlela frau Lukasch, paní Lukášová, Němka. Když byl poplach, chodila s náma do sklepa, jako všichni a tam nám dětem vyprávěla takový povídačky, my jsme tam seděly a poslouchaly. Byla milá, aspoň na nás, děti. Pak byl květen 45 a pamatuju si, jak paní Lukášová na rohu Klimentský odklízela barikádu.

S bílým hakenkrajcem na kabátě…

Ano, s hakenkrajcem a s napůl oholenou hlavou. Šli jsme kolem a brácha, který byl starší, povídá nahlas mamince: „To přece paní Lukášová nemůže dělat, vždyť je to stará paní!“ Načež lidi, co tam byli, mámě vynadali, že špatně vychovává děti. Tak to jsou takovéhle historky. Taky si pamatuju, jak náš táta jako lékař v květnu čtyřicet pět jezdil se sanitkou a sbíral raněný, většinou Němce, a mně jako holčičce vrtalo hlavou a ptala jsem se, proč na jedný straně Němce střílí a na druhý straně je ošetřují. Takový to dětský uvažování.

Jaké to bylo za války žít v baráku plném Němců. Vnímalas Heydrichiádu?

Holt to bylo asi blbý… Do teď lituju, že jsem se na to nevyptala rodičů. Táta náš zřejmě věděl, že je na seznamu doktorů, který dostali parašutisté v Londýně pro případ nějakého maléru, a pamatuju si, jak se v době heydrichiády máma ptala táty, co by udělal, kdyby přišli. „No co bych udělal,“ odpověděl, „ošetřil bych je, počkal bych, až by zmizeli a pak bych se šel udat.“ Blbost. To byla taková absolutní naivita mého otce.

Kdyby žádali o pomoc parašutisti…

Ano. Nikdo nakonec nepřišel, ale byli u doktora, který tady bydlel nedaleko, a tam celou tu rodinu pak vystříleli – zachránil se jen jeden, který byl v tu dobu v nemocnici. Tak to se všechno odehrávalo v těchto prostorách, vše tu je při starém – no, akorát jsme od té doby asi vymalovali. To tě tak poznamená, trochu.

Proč máš tady tu židovskou hvězdu…

My jsme Židi nebyli, ale vždycky jsme byli na jejich straně…

Je to kvůli onomu zážitku z dětství, jak tady páchali ty sebevraždy?

Taky, určitě. Židi jsou mi sympatický a vždy se o nich u nás doma mluvilo pozitivně. Po válce u nás bydlela „teta“ Julča, Židovka, lékařka, která se vrátila z koncentráku.

Jak to po válce bylo? Rodiče nebyli ve straně.

Nebyli. Tatínek se pak ale nechal sloučit s KSČ.

Jako sociální demokrat.

Ano a já mu to tehdy velice vytýkala.

Proč?

Protože jsem to považovala za nepatřičný – byl za sociální demokracii a nechal se sloučit s komunisty. To mi bylo čtrnáct. Vytýkala jsem mu to a pak jsem tam sama vlezla v 56. roce po dvacátém sjezdu.

Myslela sis, že se po Stalinovi režim změní?

Mně bylo jednadvacet, byla jsem na Filosofické fakultě, kde byli studenti z ADK, Akademie Dělnických Kurzů, a i když to bylo takový to, že dělnická třída půjde studovat, byli tam docela dobrý, chytrý kluci – nebylo to zas tak jednoduchý se tam dostat, jako byli Pekárek nebo předseda vysokoškolského výboru KSČ František Povolný, kteří se všichni v době „maďarských událostí“, jak se tomu říkalo, postavili proti KSČ a pak po srpnu 1968 taky. A ti mi řekli, abych přišla do dvě stě jedničky na fakultě, že tam budou číst Chruščovovu tajnou řeč, kterou přednesl na tom XX. sjezdu KSSS, která se četla jenom straníkům. Pak se o tom diskutovalo, já to považovala za opravdu velkou změnu, oni mi navrhli, zda nechci do strany vstoupit a já řekla jo. No ale záhy na to přišlo Maďarsko, skončila jsem fakultu, měla jsem děti a pak jsem učila na gymplu. V KSČ jsem se začala angažovat až vlastně po sjezdu spisovatelů v roce 1967. To už jsem byla zpátky na fakultě, byla nějaká stranická schůze, načež tam někdo začal spisovatele odsuzovat, já proti tomu vystoupila no a skončilo to tak, že jsem byla v březnu 1968 zvolena za předsedkyni KSČ na fakultě, což jsem vlastně dělala už od konce toho roku 1967.

Do kdy jsi to vydržela?

Do dubna 1969. Ten rok 69 byl už takový tvrdý a já tehdy řekla Miloslavovi Petruskovi: „Mílo, já se z toho už pobliju, já z té strany odcházím!“ On mi oponoval, že to je škoda, že se dá ještě něco dělat. Já na to, že už fakt dál nemůžu a navrhla jsem mu, aby to vzal místo mě. On mi na to řek: „Jiřino, já to vezmu, když mi dovolíš, abych ti sáhnul na zadek.“ Já na to, „jo Mílo, klidně si sáhni, jen když to vezmeš za mě!“ – To říkám jen na doklad toho, jak to tehdy v tý KSČ na fakultě chodilo…

Tos mu to tím dovolením pěkně zavařila…

No právě, pak mi to vyčítal, po letech: „Víš, kdybych ti aspoň na ten zadek sáhnul, ale ani k tomu nedošlo. Já jsem tu KSČ po tobě vzal a tím se dostal do průseru.“ To chápu, já za to ale přece nemohla.

Co byla Filosofická fakulta v té době za instituci?

Už od začátku 60. let tam byly cítit změny. Postupně se tam vrátili přednášet Patočka, Karel Kosík, Lubomír Sochor, Machovcův Dialogický seminář byl pro řadu lidí formativní, chodil tam Ladislav Hejdánek, Jiří Němec, Jakub Trojan, hebraista Vladimír Sadek, Zbyněk Fišer, Milan Opočenský, přednášel tam Erich Fromm… Od roku šedesát pět, šedesát šest začali jezdit do Prahy přednášet na Filosofickou fakultu lidé ze Západu, a taky tam studovala řada lidí ze Západu. Ty změny byly velký.

Kde jsi byla 21. srpna 1968?

Jako spousta jiných jsme byli na dovolené v Jugošce, kde jsme pak, Češi, co jsme tam byli u Jadranu, sepsali protestní prohlášení. A pamatuji si na takový hodně vrcholný okamžik, že tam Jugoši pro nás hráli Svatý Václave, protože neuměli čs. hymnu. Nejsem na to dojímaní, ale já tam stála s dětma a brečela jsem jako želva.

To bylo naposled, co jsi brečela?

Naposled asi ne, ale mám tak dojem, že skoro naposled. To bylo takový tvrdý. Vyjeli jsme jen tak nalehko, a teď začala být zima. Já přijdu do obchodu, prodavač na mě koukne a říká – když vám budou tyhle holčičí kalhoty, tak vám je dám zadarmo. Tak jsem chodila v dětských kalhotách.

No napřed jsme nevěděli, jestli se máme vracet, tak jsme se tak různě flákali po Evropě. V Holandsku nám nabídli celé rodině azyl a současně mi nabídl pan profesor Godefroya, s kterým jsem se znala z Prahy, možnost přednášet na universitě v Driebergen. V Holandsku žila spousta našich emigrantů, tak jsme se tam jeli podívat. Mezitím nám profesor Godefroya a ještě další poslali peníze, ale já je nechtěla z banky vyzvednout, dokud si to nerozmyslíme – můj mužský tehdejší tady dělal v psychoterapii a chtěl se za každou cenu vrátit domů. Profesor Godefroya byl ale tak dobrej, že tam vyjednal místo i jemu. Musel by sice jezdit do Belgie, ale to nebylo daleko, takových padesát kilometrů. Měl tam dělat na institutu Van der Veldeho, což byl významný sociální demokrat, zakládal tam všechno možný, a na tom institutu mu vyjednal místo.

Přijeli jsme tam, oni nám ukázali barák, kde bychom bydleli, místo nájmu bychom spláceli úroky a můžeme se prý rovnou nastěhovat. Pak mi něco podobného nabídl ještě pan profesor Mathes z Německa, to bylo dokonce blízko našich hranic, a obdobná nabídka přišla i z Rakouska, ale Zwetll byl na mě příliš katolicky orientovaný. Zase tam ale byla půlka lidí, kteří emigrovali z Československa. Tak to by taky šlo.

Proč jste se rozhodli vrátit?

Proč? Rozhodl to ten můj chlap, kterej tvrdil, že by tam psychoanalýzu nemohl dělat, že neumí pořádně německy. A moje němčina taky nestačila. K tomu děti. Byli jsme tam ve Fiatu s dvěma malýma děckama, kluk je šedesát tři rozenej, dcera šedesát, takže byly malý, oči měly vyvalený, rodiče nervózní… Tak jsme se v říjnu 68 vraceli.

Jak to vypadalo v tu dobu na fakultě?

Tehdy ještě dobře, lidi drželi při sobě. Až pak se to začalo lámat, rozkládat. Vznikl seznam lidí, kteří nesmí na fakultě učit. Já byla mezi nimi. Ale šlo to postupně – Šiklová sice nesmí přednášet, ale dáme ji do Psychologického ústavu. Takže jsem asi půl roku chodila do Toskánského paláce na Hradčanech, než mě vyrazili i odtamtud. No a potom jsem nastoupila do Klementina.

Číms tehdy žila? Ovlivnil tě nějak rok 68 na Západě? Hippies, rocková muzika?

Muzika ani ne, já na to nikdy moc nebyla, ale o té revoltě roku 68 na Západě jsem psala, tedy o té nové levici, jejíž protagonisté sem jezdili – Rudi Dutschke a Cohn-Bendit, tihle kluci tady byli taky v tomhle bytě. Zažila jsem je i v tom 68 na Západě. Jak jsme byli v Holandsku, byla tam parta studentů, mezi nimi i moji studenti, Helena Landovská, tehdy Albertová nebo Tomáš Halík a vozili nás z místa na místo. To byly tehdy velký diskuse, se západními levičáky. Já pak o tom napsala knihu Neue Linke, v němčině, která se dost líbila. Asi tři knížky jsem napsala o té nové levici, a ten pohled odsud byl dosti kritickej.

Byli naivní…

Těžce naivní. Jednou jsem na nějaké akci tomu řečníkovi řekla, že ještě nemá moc a už má žargon partajního funkcionáře. Následovala bouřlivá diskuse a po ní nás pak taková skupina doprovázela na kolej, kde jsme bydleli, načež z nich vylezlo, že s námi šli proto, že nás jedna skupina těch levičáků chtěla napadnout.

Pamatuju si, jak jsem jim vykládala, že v Sovětském svazu by vůbec s něčím podobným nemohli vylézt. A ten jeden říkal – jako že by nám nerozuměli? Vůbec nechápali ten systém, co se tam děje. Říkala jsem jim, že by byli pro ten režim strašně levicový, což byla pravda. My už jsme něco o podstatě Sovětského svazu přeci jenom na rozdíl od nich věděli.

Člověk nebyl v té době přesvědčen, a do dnes nejsem, že tak zvaný kapitalismus je ideální formát, ale to, že socialismus taky ne, to jsme už tehdy viděli. Kluci, co byli na fakultě, tvrdili, že je Dutschke blbec. Já jsem tehdy oponovala, že představuje pouze jeden směr, který by v otevřené západní společnosti neměl chybět.

Jak ses dívala na tuzemské HRM – Hnutí revoluční mládeže, Uhla a spol.? ¨

Taky jsem občas chodila je pozorovat, ale když jsi v těch formativních letech o pár let starší, a já byla ročník třicet pět a tam byly ročníky čtyřicet, čtyřicet dva, tak ten rozdíl v těch postojích je znát – navíc oni byli studenti a já už byla asačka.

Mělas od nich distanc…

To se nedá říct distanc, psala jsem něco pro ně, účastnila se některých akcí, ale člověk byl do jisté míry k tomu kritický.

Že to je povrchní radikalismus, za kterým nic moc není?

Taky. Pamatuji si, jak Karel Kovanda, kterého jsem taky učila, něco organizoval na Staroměstském náměstí a já mu říkala: tak vylez na toho Husa, když jsi ten revoluční vůdce – musíš vylézt nahoru, abys byl slyšet. Dneska to pochopitelně vypadá směšně. Ono to dlouho netrvalo, rok nebo dva.

Jak jsi reagovala na Palachův čin?

Apelovala jsem na studenty, aby to neopakovali, že takový čin může být jednou a když se napodobí, ztrácí pak hodnotu, což si myslím do dneška. Do toho jsem přimíchala i takový ty řeči o lidském životě – taky už jsem měla v té době děti.

Jak začala normalizace?

Část lidí se snažila jít na kompromis, což u mě v situaci, v jaké jsem byla, dost dobře nešlo, když jsem s tou KSČ sekla. Takže jsem v tom musela pokračovat. Tenkrát byl na filosofii děkanem takový chytrý chlap, Karel Galla a oni vyhodili studentského vůdce Luboše Holečka. Šla jsem ještě s někým za ním protestovat, a Galla na to, že se to zase změní, že to je jen dočasně, že bude zase moci studovat, což mě tedy vytočilo a rozkřikla jsem se na něj – Takže vy budete vyhazovat a přijímat lidi podle toho, jaký vítr právě fouká! „Já už těch režimu přežil hodně,“ řekl tehdy, což bylo jasné vyjádření k tomu, že přižije i normalizaci. Já pak šla uklízet a někdo mě nakreslil, jak myju schody Filosofické fakulty a nad tím bylo napsáno: Gala podnik. On byl ale s dvěma -l-. Nebyla to kurva, prožil toho hodně, i za nacismu, ale co s tím?

Takže jsem šla uklízet do Klementina, a ta baba, co mě tam uváděla, na mě koukala takhle ze strany – myslela si, že jsem prostitutka, která potřebuje legální zaměstnání jako krytí a povídá: vy byste se ještě uživila jinak.

Cha cha, třeba tě chtěla pást …

Nevím, co chtěla. To tak naznačila. Pak mě zaučovala a povídá – Palackého a Šafaříka vždycky berte jen suchým hadrem, protože to je alabastr. Nebylo to tam špatný. Ráno jsem šla do práce, zapsala se, pak jsem se vrátila domů, odvedla děti do školky a do školy a pak jsem si šla sednout, to už jsem byla zapsaná, do knihovny. Odpoledne jsem se zapsala, že odcházím a šla jsem domů. Mezitím za mnou chodili studenti na konzultace, dopisovali diplomky, a tak, což bylo ale trnem v oku vedení. Říkali mi, heleďte, byli tady…

Estébáci.

Tehdy se neříkalo estébé – to bylo oni. V Klementinu byli sice slušní, ale už to tam pak nešlo. Takže jsem si hledala nový místo a nakonec jsem se uplacírovala v Thomayerce, což bylo přesně dvaadvacátý místo, který jsem obešla a kam jsem dala přihlášku. Chodila jsem do práce a vedle toho psala pod pseudonymem články, nebo různý rozbory do samizdatu i exilových časopisů. Jako jména jsem používala názvy řek: Jiří Otava, Berounka, Nežárka…, takže když narazíš někde v nějakém časáku na řeku, tak to jsem já. Kamarádka Nina Matulová mi půjčovala jméno a pod ním mi dokonce vyšla tehdy i knížka v Mladé frontě Žena v dnešní rodině a nebyla blbá. Napsaly jsme to dvě, ta druhá holka, co to dělala se mnou, psala takový ty kunsthistorický věci, zatímco já tam dělala sociologii.

V Thomayerce ti nedělali problémy?

Ne. Naznačili mi, že kdybych odtamtud odešla, nebyli by proti, dělám jim prý potíže, ale jinak … Dávali mi vždycky smlouvu na tři měsíce.

Proč, aby tě mohli kdykoliv vyhodit?

Ne, to byl takový trik – po třech měsících mě propustili a ten den mi zase dali novou smlouvu, čímž mě nemuseli prověřovat. Nemohla jsem si stěžovat. Takhle to šlo celých osm let, co jsem tam byla.

Šéf jednou onemocněl, ležel na oddělení a vzkázal mi, abych za ním zašla. Tak jsem tam šla, on tam leží v posteli a říká, že mají za ním přijít, aby napsal něco proti Chartě, tak že si „hodil infarkt“. Já mu říkám, „pane řediteli, vy chcete, aby to bylo publikovaný?“ „Ne. Za nic na světě!“ Tak mu povídám, „napište to tak nějak neutrálně – aby se vlk nažral a koza zůstala celá: v současné složité době na mezinárodní rovině není vhodné vyvolávat vnitřní diskuse, něco na ten způsob…“

On na mě kouká a říká – a nechtěla byste mi to napsat? Tak jsem šla do toho svého kamrlíku, a tam dala dohromady takový nic neříkající šroubovaný souvětí. No, neotiskli to, šéf byl navýsost spokojenej a dostala jsem odměnu.

Cha cha cha, jako chartistka jsi dostala odměnu za to, že jsi koncipovala šéfovi antichartu…

No pochopitelně ne explicitně za to, odměna byla za „dobré služby“.

Jak ses dostala k ilegální distribuci knih a samizdatu?

To bylo hned zkraje, tak od roku sedmdesát. Měla jsem po Evropě různé kontakty z 60. let z doby, kdy jsem byla na Filosofické fakultě. A hlavně řada mých studentů emigrovala, včetně Karla Kovandy nebo Honzy Kavana. Ten sem posílal věci, a já zase odsud posílala ven, co se mi dostalo do ruky – pár lidí to vědělo a začali mi nosit věci. Pak jsem od Kavana přijímala auťák, který sem začal jezdit.

To bylo ještě před Chartou…

Dávno před Chartou. Ten skrytý prostor v autě, kde se pašovaly knihy, měl kapacitu tři metráky, jak jsem se dozvěděla později v Ruzyni.

To byl slušný kontraband.

Byl. Sem se vozily knížky vydaný v exilu a exilové časopisy a stejnou cestou šly ven rukopisy a samizdaty… Spojku s nimi dělala tehdy Otka Bednářová. Bydlela na Novodvorský, takže měla krycí jméno Novodvorská. Jednou ze zásad, jak neupoutat na sebe pozornost, bylo pohybovat se v místech, kde měl člověk oficiálně co dělat. Thomayerova nemocnice měla na Novodvorské domov zdravotních sester, takže pro mě nebyl problém zdůvodnit můj pohyb v této lokalitě.

Věrohodná legenda je základ.

Jo. To samý bylo s ČKD Polovodiče. S touhle fabrikou měla naše nemocnice frojndšaft, oficiálně se to jmenovalo Spolupráce dělnické třídy s inteligencí – spolupráce čehokoli s nějakou fabrikou, i když šlo třeba o astrofyziku, která byla pochopitelně naprosto formální. Někdo to ale musel tu spolupráci tak zvaně dělat, takže jsem tam chodila já. Tím pádem jsem byla krytá. Do Polovodičů nebyl problém dostat lidi, který byli jinde nezaměstnatelný. Z mých přátel tam byli Petr Šimečka, syn Milana Šimečky, který se nemohl nikde uplatnit, ale tam klidně, Ivan Havel, Dáša Ilkovičová, později Havlová – všichni byli v ČKD Polovodiče. Byla to taková dlouhá továrna, která začínala na Budějovický a končila na Mládežnický. Přišla jsem na vrátnici, kde byla taková starší paní, chyběla jí ruka, a já na ni – soudružko, můžu si zavolat? Brnkla jsem jim do patra, oni to zvedli a já nahlas povídám – to je blbý, nikdo tam není, asi jsou na obědě, tak já přijdu jindy. Zavěsila jsem, a to byl pro ně signál. Vyšla jsem ven a šla podél té fabriky, zatímco vnitřkem šel někdo z přátel a srazili jsme se pak u druhé vrátnice, která nebyla hlídaná a kde mi Dáša předala rukopisy.

Který měly jít ven.

Který měly jít ven. A já jí dala tašku s věcmi, které přišly z venku.

Tašku stejný velikosti a barvy.

Tašku stejný velikosti a barvy. Vzala jsem jí a jela s ní zpět do špitálu. Ven to šlo nejdřív s karavanem, který sem jezdil, a pak přes různé ambasády.

Jak ses dozvěděla, kdy auto s kontrabandem dorazí?

Dostala jsem vždycky pohlednici s kódovanými vzkazy, které byly předem dohodnuté. Když přišla pohlednice – jsem v Paříži a přes Brusel a Norimberk pojedu k našim do Vídně, tak to byla čtyři města, což znamenalo velkou zásilku, tedy auto. Z data cesty se pak odečetla cifra, která byla předem dohodnutá, a to bylo datum příjezdu. Když byla jen dvě města, tak to bylo holý tělo. Dojednával to tehdy Péťa Pithart přes japonskou ambasádu.

Holý tělo – že někdo převážel věci na těle?

Jo ve speciálních kapsách. Já si ušila kabát, který měl kapsy dovnitř. Stoupni si a roztáhni ruce. Když tě prohledávají, tak tady a tady a když si měl tady druhej rukáv, tak si v něm mohl mít spoustu věcí.

Jak se zásilky předávaly?

Když to bylo jenom na tělo, tak byl sraz před japonským vyslanectvím. Pak jsem to změnila, protože to bylo blbý místo – tam nebyli vůbec žádný lidi. Tak jsem vybrala jiný místo, v Karlovce, jak je průchod do Anenské, kde okamžitě zjistíš, zda někdo za tebou jde. Nebo u Staronové synagogy v Pařížský, kde bylo vždycky plno cizinců.

Jak jste se poznali?

To bylo předem dohodnutý – držel určitou knížku, četl určitý noviny.

Jako v detektivce.

Jo. Já se ho zeptala na Franze Kafku a on řekl, že ho nečte, že má rád pivo, třeba.

Ta hesla, kódovaný jazyk, poznávací znamení… – to bylo dohodnuté přes kurýry…

Přes kurýry, který zpočátku posílal Kavan, pak Tigrid, Prečan a tyhle lidi.

Jak to bylo, když byly na pohlednici čtyři města a mělo přijet auto…

Místo předání se dohadovalo face to face. Na to mi Petr Pithart obstaral Josefa Mundila, s kterým se seznámil u Vodních zdrojů, a já to pak s ním leta obstarávala. To byl fajn kluk, teda kluk, dneska je to dědek starej jako já. Mundil vzal trabanta, jezdil s ním kolem dokola svatého Mikuláše na Malostranským náměstí a Péťa nebo někdo na něj napojil toho zápaďáka, který pak jel za ním s tou dodávkou. Mundil ho navedl někam, kde to bylo bezpečné a kde zásilku přeložili. Mundil to pak odvezl do garáže a oni s dodávkou zase odjeli.

Zase se zásilkou odsud.

Ano, ale odsud toho šlo ven nepoměrně míň, než co se vozilo zvenku sem. Teprve, když byli v pořádku za hranicemi a poslali zprávu, že jsou v bezpečí, tak se ta zásilka, kterou přivezli, distribuovala dál. To volali Věře Břachový, která dělala v Libni a měla na starosti telefon, že je „hezký počasí“. Až pak se to začalo rozšiřovat.

Třeba přišla kamera, velká, drahá kamera, která zabrala hodně místa. Ivan Kyncl dělal domovníka a měl takový kvelb na Maltézském náměstí jak je škola pro hluchoněmý, a tam to měl schovaný. Jeden čas byla kamera schovaná taky u nás v Thomayerovce u Pavla Synka, internisty, potomka těch za války popravených bří Synků, kam chodily denně stovky lidí a nebylo to nápadný.

U tebe doma pochopitelně nebylo nic…

To, co přišlo z venku k další distribuci, nikdy. Až když se to distribuovalo, dostala jsem svoji dávku. V tý době jsem byla v kontaktu jen s osmi lidmi. Když člověk někam šel, musel se kontrolovat, sledovat okolí, jestli nejdou za ním, a když se mi něco nezdálo, tak jsem se vrátila domů. Já byla vždycky v pozadí, abych tu síť nijak neohrozila.

A dál ses nezajímala …

Úmyslně jsem se nezajímala, ze zásady, člověk nikdy neví. Výbornej byl třeba Pavel Rychetský. Oni dělali tehdy Bytový družstvo. Přišel, zbytečně nekecal, vyřídil to nejnutnější a odešel. Když bylo třeba, tak byl na dohodnutém fleku.

Čemu jste říkali garáž?

To byla skutečná garáž, kde se přijatá zásilka uložila před vlastní distribucí. Ta byla u paní MUDr. Kavinové, která bydlela v Troji u zoologické zahrady. Tu jsem znala zase „legálně“ – s Kavinovou jsem psala diplomovou práci nebo doktorát na námět YMCA, takže jsem k ní jezdila domů. Navíc jsem věděla, že přítelem tatínka Kavinový byl Václav Maria Havel, který k nim chodíval. Tak to bylo doporučení. Paní Kavinovou jsem oslovila přes její sestru, první vystudovanou theoložku v republice Matoušovou, že bych potřebovala garáž a naznačila jsem jí, o co jde. Okamžitě souhlasila, vyjela se svým autem ven a dala nám svou garáž k dispozici. Auto z venku navedené Mundilem tam přijelo, vyložili zásilku a zase odjeli. To byly takový nenápadný ženský, obě skvělý, obě evangeličky.

Mobily ani internet neexistovaly, domácí telefon taky ne, a když ano, byl napíchnutý. Jak jste telefonovali ven?

Ven se volalo přes erární telefony, různě v zaměstnání a musel jsi mluvit kódovaným jazykem. Lidi, s kterýma jsem byla já v kontaktu, byli vesměs bezvadní, to byla milá spolupráce, nebyla mezi nimi žádná svině. Jediný, kdo selhal, a toho jsem si nevybrala, byl ten Muraško.

Jak k tomu došlo?

Dělala jsem ty předávky několik let a už jsem si říkala, že to musí převzít někdo jinej – už jenom z bezpečnostních důvodů. Honza Ruml, kterej byl skvělej, v té druhé etapě byl skvělej, říkal, že z vazby propustili člověka, který seděl s Petrem Uhlem a že by byl ochotný něco dělat – seděl za nějaký ukrajinský nacionalismus nebo něco podobnýho. Říkala jsem si, že si ověřím, jestli opravdu byl zavřenej s Uhlem a on opravdu byl. Tak jsem mu řekla, že jestli chce, že se můžeme dohodnout. On, že jo.

Mně byl trošičku nesympatickej, furt se takhle rozhlížel. Zikmund Freud, teda jeho žák Dosužkov, tomu říkal: bolšoj onanist. Cha cha, to mi připadalo trošku divný. Ale dobře. Několikrát jsem si ho vyzkoušela a vždycky všechno bylo v pořádku. Tak jsem mu naznačila, že přijede auto a řekla jsem mu, že mu potom všechno vysvětlím, ale zatím bych potřebovala, aby dělal garáž. To znamená, aby našel místo, kde by se zásilka složila, protože ty evangeličky už to dělaly nebezpečně dlouho a někomu to mohlo začít být podezřelý. On souhlasil, že si to vezme na starost. A pak to shodil.

Dne 27. dubna 1981 byl na hraničním přechodu Dolní Dvořiště zadržen karavan s tajnou skrýší, které obsahovala 450 kg tiskovin. Začalo rozsáhlé zatýkání, které postihlo desítky lidí. Ve vazbě nakonec skončilo osm z nich a proti šesti zahájily komunistické úřady trestní stíhání za podvracení. Tys byla označena za hlavu „protistátního spiknutí“. Kdys zjistila, že je průser?

Nejdřív přijelo auto, ale jeho posádka měla pocit, že jsou sledovaný a zase odjeli, aniž by cokoliv složili. To jsem si říkala, to je zvláštní – bylo to poprvé, co se to stalo. Přijeli pak znovu v dubnu a měli vzít dvě dávky, když se to předtím nepovedlo, no a na těch hranicích je sbalili. Pak se delší dobu nic nedělo, až tak kolem 1. května mně došlo, že jde do tuhého, že zřejmě chystají velký zátah a začala jsem zahlazovat všechny možný stopy a varovat ostatní. Zprvu jsem si totiž myslela, že fízlové zabavili jenom to, co se mělo odvézt ven a že tedy o samotné věci moc nevědí. Netušila jsem, co všechno jim Muraško prozradil. Dokonce jsem se s ním ještě sešla a řekla jsem mu, aby věci z garáže raději přemístil. Řekl mi, že už to udělal, a já na to, že nechci vědět kam. On ale taky nevěděl souvislosti, a tím pádem je neznala ani StB. Na Ruzyni mi pak ukazovali video, jak ten auťák vyjížděl z garáže ve Staré Boleslavi. Ale tam to, jak jsem později zjistila, nikdy nebylo – když se řeklo, že je auto ve Staré Boleslavi, znamenalo to pouze to, že zásilka byla bezpečně složena. Ten estébácký dokument byla fikce, která měla doložit jejich verzi, že mají podchycený všechno.

To byli estébáci ale úplně blbí – místo, aby vás měli nějakou dobou pod kontrolou a získali o věci přehled, tak to takhle rychle zařízli.

Ano, byli blbý a on byl taky blbej, spíš nešťastník než svině. Kdyby to podle mne chtěl opravdu shodit, tak právě mohl chvíli počkat a mohl to shodit všechno. Díky tomu tak na řadu věcí a lidí nepřišli. Svým způsobem mně je toho kluka líto.

Co se s ním stalo po listopadu?

Měl tu drzost, blbec, že se nechal zvolit do parlamentu za tzv. národnostní menšiny. Petr Pithart za ním přišel a povídá – vy jste poslanec Muraško? On řekl, ano, a Petr na to – no snad byste tady neměl být! On se bránil, jak to, byl jsem zvolený. Pokračovala parlamentní schůze, načež on se během ní sebral, položil tam tu erární tužku, kterou dostali, a odešel. A to je vše.

Takže jsi čekala, kdy pro tebe přijdou…

Více méně ano a všechno, co se jim nemělo dostat do ruky, jsem likvidovala. Oni sebrali asi padesát lidí podle adres, které v karavanu našli. Ti s tím ale často neměli vůbec nic společného – nikdy se nepřevážely žádný osobní dopisy a něco podobnýho. Eva Kantůrková doplatila na to, že – aniž bych to věděla – do zásilky vpašovala svý osobní psaní nakladateli v zahraničí ohledně nějaké své knížky. Tak šla pak sedět, zatímco ti ostatní mohli říkat, že o ničem nevědí, protože to byla samizdatová anonymní vydání. A pak jsem to taky sdělila dětem.

Jako že půjdeš sedět?

No.

Sehnalas je a řekla jim – děti, maminka půjde do vězení?

Řekla jsem jim, heleďte se, děti, asi to dopadne špatně – my jsme tomu říkali špatně.

Kolik jim bylo?

Už byly velký. Dcera byla na vysoký a Honza měl před maturitou.

Zůstali doma sami?

Byla tady babička, ale o tu se spíš starali oni. Taky mi pomáhali „uklízet“. Když šel Honza na softball s Bursíkem a s těmahle, tak jsem mu dávala do batohu dozadu nejdůležitější dopisy, který jsem chtěla uchovat a nechtěla je mít doma. On věděl, o co jde, a na Letný, kde se scházeli, to pak dal Bursíkům. Děti byly v tomhle ohledu v pořádku. Seděla jsem s nimi tady u večeře, říkala jsem, koho dalšího sebrali, že půjdu bezpochyby brzo taky a děti si z toho dělaly legraci – říkaly, že to je Poslední večeře mámě. Něco nádhernýho! Varovala jsem Petra Pitharta a Příhodu, kteří taky už tušili, že je zle, a taky uklízeli. Pak už jsem jen čekala. Sebrali mě 8. května.

Tady?

Tady. Já tehdy měla novýho mužskýho, kterému jsem ovšem neříkala, o co běží – jen, že je to takový jako ošajstlich. Pochopitelně ale tušil, že to není nějak dobrý. No a ten den jsme jeli jeho autem na výlet, že mi ukáže chatu. Já jsem měla šílenou touhu se s ním vyspat a on byl pořád takovej blbej.

Nechápal, o co jde.

Nechápal. Byl hodně nechápavej. Navíc neměl od chaty klíč! Přijeli jsme tam, ukazoval mi zahradu a říkal, že tam pojedeme jindy. Tak nic. Asi si říkal, když má poprvé tu babu přeříznout, tak v nějakém Alcronu. No a pak to bylo až za rok.

Nešli jste do lesa.

Ne. Ale to vím, že mi bylo tak trochu zima a trochu teplo. Přivezl mě zpátky k baráku a povídá: Jiřino, u tebe se všude svítí na plný pecky. Zvednu oči a opravdu.

To tam byli bez tvý přítomnosti?

Bez mé přítomnosti.

Takže to bylo normální vloupání…

No vloupání… Byla tam dcera s babičkou, které jim otevřely a musely tady sedět. Vystoupila jsem z auťáku a teď se nějaký chlap odlepil od baráku, šel ke mně a ten blbec mi na tý ulici scvaknul kolem zápěstí náramek a ten druhej pak na ruku sobě. No úplnej blbec. Zamknul si pravačku a teď mu nešly otevřít dveře.

Netočil tě kolem dokola s klíčem.

Naštěstí ne. Pak jsme přišli sem a já pořád doufala, že to je běžná domovní prohlídka, kterou dělali spoustě lidem – netušila jsem, že to bude na tak dlouho. Pořád jsem měla za to, že to bude ta osmačtyřicítka, která se dá vydržet, nebo 2 x 48, jak to dělali, že tě podle zákona pustili, a pak tě na ulici znovu sebrali.

Z regálů byly vyndaný knížky a poprvé jsem viděla, že prohlíželi, jestli není něco schovaný v jejich hřbetech. Tak jsem si říkala, ty jsou pečlivý, a maminka, svatá prostoto, když byly ty knížky vyndaný, vzala vlhej hadr a že police vytře. Oni na to, prosím vás, my nejsem osvobozená domácnost a ať si sedne. A máma, že by to utřela, když je to takhle pěkně vyndaný …

Cha cha cha, nemyslela to ironicky.

Ne, myslela to vážně. My jsme tady seděli s Honzou a s Luckou a museli jsme se smát…

Nějaký adresy si ale musela mít u sebe, ne? Kdes je měla schovaný …

Vyndej shora támhle ty česko-německý slovníky, jeden je psaný švabachem, a tady u písmena M máš tužkou drobným písmem těsně u hřbetu napsaný adresy, který nejsou vidět jinak, než z bezprostřední blízkosti, přičemž musíš knihu co nejvíc otevřít – museli by tady být rok, aby ty tisíce knih takhle detailně prohlídli.

Bezva. Prohlídka skončila a co bylo dál.

Naložili mě do auta a odvezli mě na Ruzyň.

K čemu tě vyslýchali?

Vyslýchali mě k tomu karavanu a k tomu samozřejmě taková ta policajtská klasika – kdo všechno tě napráskal, že ten jim řek to a to, takový ty jejich kecy, na které člověk nesmí dát. No ale pochopila jsem, že je zavřená strašná spousta lidí a že zřejmě chystají nějaký monstrproces. Spoustu věcí jsem vzala na sebe a nakonec nás v tom zůstalo osm.

Kdo?

Oba Rumlové, z Bratislavy Milan Šimečka a Miro Kusý, Karel Kyncl, Ján Mlynárik, básník Jaromír Hořec a pak ještě Eva Kantůrková, která si to udělala sama tím, že kamionem chtěla ven poslat svůj vlastnoruční dopis, jak jsem to už zmínila. Neměli jsme žádný konfrontační problémy. Kromě Honzy Rumla to byli vesměs lidi, kteří do toho spadli náhodou, měli v zásilce texty apod. a nic o tom jinak nevěděli. Ti, co o tom věděli, jako byl Petr Pithart nebo částečně i Petr Příhoda, zůstali úplně mimo – jejich jména tam vůbec nepadla.

Jak dlouho si byla ve vazbě?

Ne moc dlouho, ani ne rok.

Proč vás nakonec pustili?

Všechny spisy byly zpracovaný, přečtený, podepsaný… a soud nakonec nebyl. Za to, že režim od procesu upustil, podle mne na sto procent mohl mezinárodní ohlas a tlak, který se kolem našeho případu spustil, a to včetně řady západních vlád, které v Praze protestovaly – nepřeváželi jsme přece drogy nebo zbraně, ale knížky! Radek Schovánek tvrdí, že nás režim vyměnil za československý zlatý poklad, který byl na Západě zadržovaný od druhé světové války, který se měl už léta vrátit, ta jednání se všelijak protahovala a došlo k tomu až v roce 1982, kdy nás pustili z vazby. Jako fór je to dobrý. Na mě by připadly tři tuny zlata, ale je přece jasný, že tolik nevážím.

Já bych tomu i věřil. S kýms byla na cele?

Ze začátku jsem byla sama. Až teprve po měsíci, po všech těch vyšetřovačkách, kdy už byly uzavřeny spisy, vrazili mě do normální cely mezi běžné trestankyně.

Co byly zač, respektovaly tě?

Jo, ale až když jsem dala Veronice Poperový jednu přes hubu.

Proč?

Taková story… Přinesli nám normálně žrádlo, vydali nám ho tím okýnkem a já, jak jsem byla ještě zblblá z civilu, říkám – děkuju, paní referentko. Ta Veronika mě okřikla – ty jim ještě děkuješ! A to moje žrádlo hodila proti těm kovovým dveřím. Vidím to jako dneska, jak to pomalu teklo, ty sračky dolů. No holka, říkala jsem si, máš za sebou sedm set hodin psychoanalysy, pětiletý, skupinovou psychoterapii, tak co uděláš? Řekla jsem: Veroniko, uklidíme to spolu, viď? Ona se nehnula, tak jsem vzala hadr, kýbl a v té studené vodě – tam máš ten hajzl, prostě cihly a do toho roura – tahám tu omáčku do toho a ona do mě zezadu kopla, že jsem vrazila hlavou o ten roh. Vymrštila jsem se a profackovala jsem ji tak, jak se to dělá.

Uklidnila se.

Úplně. Od té doby byl klid. Moje postavení pak bylo výborný a už jsem tam neměla jediný konflikt.

S kolika jsi za ten rok přišla do styku?

Psala jsem si zápisky, mám ten deník dokonce tady někde. Celkem jsem postupně seděla s dvaapadesáti vězenkyněmi a o všech jsem si dělala poznámky – bylo to zajímavý ty lidi pozorovat a bavit se s nimi.

Vyšlo to někde?

Vyšlo to v knize Omlouvám se za svou nepřítomnost. Někdo mi potom vytýkal, že to celý začíná – co je tu hezké… Co může být prý na base hezkého! Proč by se ale měl člověk užírat. Já si naopak říkala, že do takového prostředí by se člověk jinak nedostal. Kdyby mi někdo řekl, že to bude jen na rok, tak by to byla úplná pohoda.

To by pak zase nebylo tak autentický…

No právě.

Čekalas, že vyfásneš několik let…

Jelikož to bylo podvracení republiky ve skupině ve spojení s cizí moci, tak jsem čekala, že jako hlavní obžalovaná vyfasuju deset let – ostatní dostanou míň a na půlku nás pustí.

Když vás pustili po roce, bylo to překvapení…

To bylo veliký překvápko.

Cos za ten rok prošvihla.

Mezitím se vdala dcera.

Na svatbu tě nepustili?

Nepustili. To zase člověk vydrží, že jo. Dcera se vdala a všechno v pořádku.

To si někdo vzal dceru trestankyně…

No představ si! Lucka mi napsala, kde tu svatbu mají a kde mají hostinu a psala, že to zaplatil strejda, což znamenalo, že přišly nějaký peníze zvenku přes Viléma – jinak by byla veselka o chlebu a o vodě. Holky z Thomayerky, tedy lékařky z interny, kde nikdo nehonil kariéru, pak dceru oblékli do svatebních šatů, včetně klobouku, jiné zase napekly pagáče – Pavlíčková byla ze Slovenka, lékařka Tegešiová taky. Lidi se hezky chovali. V nemocnici, co jsem dělala, jsem se nesetkala s nějakou vyloženou sviňárnou a i co se týká dětí. Dceru, která byla na medicíně, byla vždycky taková vzorná, až příliš, si zavolal děkan a povídá: „Víte, vy byste měla dostat pozvání na pódium, jste nejlepší studentka z ročníku, ale vy máte takový nešikovný jméno, viďte?“ A dodal: „Já si myslím, že bude pro vás lepší, když vám dáme nejvyšší sociální stipendium, protože živitelku nemáte doma.“ A to stipendium bylo vyšší, než měla moje máma penzi. A ti lidi byli většinou v KSČ. Ten děkan musel být. Takže já to beru podle toho, jak se kdo choval – ne, kdo kde byl.

Jak ses dozvěděla, že půjdeš ven?

Ještě den předtím mi přinesly děti balíček, to, co bylo možné přinést. Já měla ráda uherák, tak dcera vždycky šla do Tuzexu a koupila za bony, které sem tam přišly zvenku na přilepšenou, kousek uheráku. A oni ho před námi nakrájeli, aby uvnitř nebylo něco schovaného.

Tos měla ušetřenou práci.

Jo, sežrala jsem to na místě. No a pak asi za dva dny přijde bachařka a povídá: „Vemte si všechny věci. Jídlo tady můžete nechat!“ To vypadalo, že mě vedou na popravu. Dala jsem si věci do pytle od polštáře, vylezu ven a ta bachařka říká – jdete domů! Já v těch teplákách povídám: „Cože, paní referentko? Já jdu domů?“ „Jdete domů.“ Úplně z toho zblblá povídám: „Paní referentko, to došlo ke státnímu převratu? Jestli ano a budete chtít dosvědčit, že jste se chovala slušně, tak já vám to dosvědčím.“ Já ji v těch hadrech podala ruku, ta ženská mi ji stiskla, a takhle jí tekly slzy. Nemyslíš, že je to nádherný?

Hm.

A teď si představ, uteče osm let, někdo tady zvoní a u dveří stojí Koloběžka, jak jsme jí říkaly, ještě s tou druhou bachařkou Andulou Bílou… Co to je?

Zvoní mi telefon.

Zvedni si to. To není problém.

Ahoj, teď jsem u slečny Jiřiny Šiklové, právě ji pouštějí z Ruzyně a Koloběžka brečí. Zavolám za hodinu. – Takže Andula s Koloběžkou, co chtěly?

Přinesly mi Mikuláše, kterého jsem kdysi v Ruzyni udělala z chleba a ony mi ho podle předpisů zabavily, omlouvaly se a říkaly, že Ruzyň bude hořet. To už bylo po převratu, začátkem prosince. Estébáci tam pálili spisy a chystala se vzpoura vězňů. Tak jsem zavolala Petrovi Uhlovi a udělala se kvůli tomu nějaká komise, která to řešila.

Mělas z Ruzyně styk s venkem?

Když jsem psala dopisy dceři, tak jsem věděla, že je dá číst malému Petrovi, což byl Petr Pithart, a velkému Petrovi, což byl Petr Příhoda, takže jsem jim psala různý kódovaný vzkazy.

Mělas noviny?

Rudý Právo. Samozřejmě holky na mě – proč to čteš? Ty sračky! „No, jiný noviny tu nejsou, tak je čtu.“ Pak jsem jim z toho dělala trvalou.

Trvalou?

Jo, trvalou, holkám, natáčela jsem jim vlasy.

Rudým Právem?

Rudým Právem.

Jakože že jim hrůzou vstávaly vlasy?

Ale houbelec. Vytrhneš proužek Rudýho Práva, stočíš ho pevně do takovýhle ruličky a pak na tom uděláš takový uzel a máš to. No máš čas, tak to takhle uděláš. Tak to docela šlo. Nebo jsem těm holkám psala dopisy i odpovědi na dopisy, žádosti o rozvod apod. A pak už to šlo tak daleko, že za mnou přišla jedna z těch bachařek, jestli bych jí taky nenapsala žádost o rozvod.

Já jsem myslel, že holky píšou o nějakých milostných fantaziích…

No to jsem jim psala taky.

Taky?

Jo, taky. To, co si ty holky psaly s jejich klukama, bylo takový hodně blbý …

Porno.

Jo, roztáhni nohy, já ti ho tam vrznu apod. – to nemělo žádnou fantazii.

Taks jim pomáhala s milostnými představami?

Jo psala jsem jim: miláčku, představuju si, jak by ti sáhnul na koleno a pak bych šel výš, až bych se dostal, kam chci, nebo kam ty si přeješ a podobný věci.

Cha cha cha, to je dokonalý – řediteli Thomayerky jsi psala reakci na Chartu a kurvám v Ruzyni milostný dopisy…

Jo a mělo to obrovský úspěch, ty dopisy si pak holky mezi sebou opisovaly. Venku každý den obsloužily několik chlapů, to byla rutina bez kouska fantazie, ale něžnosti je vzrušovaly. Pamatuju se, jak jsem jedný navrhla, aby do dopisu napsala, že by byla ráda, kdyby jí vzal palec do pusy. A ona říká – myslíš u nohy nebo u ruky? Já na to – to si rozhodni sama, co by ti bylo příjemnější. Ona se zamyslela a vybrala si palec u nohy. Tak mu to poslala a pak si každej cucal palec u nohy.

Celá Ruzyň si cucala palec u nohy?

Jo. Předtím je to vůbec nenapadlo. Až jsem se divila, jakou mám fantazii. Taky, jak je člověk nadrženej, tak si spoustu věcí představí, jaký by to bylo dobrý. Vy chlapi si třeba myslíte, že ženský vzrušuje anální sex. Já jsem tuhletu otázku řadě těch holek položila a všechny, že ne. Ta Veronika Poperová, který mimochodem chybělo jedno oko, vůbec ne. To je jen taková vaše představa. Neříkám, že zrovna tvoje.

Nemusím se k tomu vyjadřovat.

Nedělám průzkum. Řada lidí říkala, že chlapi, kteří jsou v kriminále podobojí …

Myslíš husity?

No, i když byli „husity“, jak říkáš, opakovaně, že se na svobodě vrací k heterosexuálnímu sexu.

Nouze Dalibora naučila housti… Zažilas tam lesbickou lásku?

Hele byly tam takový náznaky, tam to zkouší na každého, já na to ale nejsem.

Tys vlastně dělala v kriminále terénní výzkum.

Terénní výzkum, o kterém jsem ovšem netušila, že bude.

O to mohl být zajímavější, tedy autentičtější – byl to život sám.

Ano život sám, který byl po stránce sociologický strašně zajímavý. Taky jsem neměla ani nějaký blbý deprese nebo něco takovýho. Jasně, když si tam a víš, že se ti dcera vdává, tak to je smutek, nebo když náš Honza, kterýmu bylo sedmnáct, osmnáct, nevěděl, co mi má psát – ne že by nechtěl, ale prostě nevěděl co. Dcera psala o všem, co jí přišlo pod ruku.

Tzv. kraviny.

Kraviny, co vařila a tak – všechno bylo občerstvující.

Vařilas za mřížemi v duchu s ní…

A jak ráda!

Brána věznice za tebou zaklapala, stojíš venku před ní, nikdo neví, že tě pustili…

Jo, vůbec nikdo to nevěděl. Hledala jsem, jak se vůbec z Ruzyně dostanu do centra, kde je nějaký spoj, tramvaj a neměla jsem ani korunu, vůbec nic.

Jelas na černo.

No. Vlezla jsem do tramvaje, teď se tam tak nesměle rozhlížím, a průvodčí – tehdy byli ještě průvodčí – na mě: „Vy nemáte peníze, viďte? Já to tady znám. Jeďte.“ Poznal na mě, že mě právě pustili z kriminálu. Pak jsem přestupovala na Kulaťáku na devatenáctku nebo na co, a říkala jsem si – holka musíš si dávat pozor. Úplně si odvykneš na auta, na světla, seš úplně jako z jinýho světa. Pak mě začaly bolet nohy. Člověk chodil rok jen v těch pantoflích, a teď jdeš po tom tvrdém dláždění a mě chytaly křeče do lýtek.

Jelas domů?

Domů.

Byl tam někdo?

Maminka, otevřela dveře.

A co? Zjevení?

Vzala mě a výtahem se mnou jezdila z patra do patra a ukazovala mě partajím, Kadlecům, Lukášovým, Chládkovým, tetě Adéle, Julče, zvonila po celém baráku a všem: „Jiřinka je doma. Je nevinná!“ Svatá prostoto. No, ale bylo to krásný. Za ten rok se změnila řada věcí. Chvíli člověku trvá, než se aklimatizuje.

Jak tě přivítali v práci?

Když jsi ve vazbě, tak tě nemůžou vyhodit a po propuštění musíš nastoupit do tří dnů – jinak by to museli projednat. Já to znala a hned druhý den jsem už byla v práci. Tam to už všichni věděli ze Svobodný Evropy a z Hlasu Ameriky. Přivítání od spolupracovníků bylo nadšený, neměli ze mě strach. A i ti ostatní se chovali dobře, včetně tedy ředitele nemocnice. To byl Leon Bílý, kdysi Leon Weiss – za války byl v koncentráku se Sergejem Machoninem. Můj šéf mi vrazil do ruky flašku whisky a řekl – jděte domů, zaznamenal jsem, že jste nastoupila.

Jak to bylo dál s pašováním knih?

Myslela jsem si, že to i potom zátahu funguje dál, netušila jsem, že tomu tak není. Když jsem zjistila, že tahle síť skončila, spojila jsem se s Vilémem Prečanem. On mi řekl, že mi to vysvětlí a poslal sem Hermanna von Bothmar z Hannoveru.

Když jsem byla ještě v base, tvrdili mně, že to bude na těch deset let a přitom mně ale naznačili, že bych mohla emigrovat. Já na to, že když už, tak bych se ven vdala, abych sem mohla jezdit. Vedle mě seděl můj právník, kterého jsem si vybrala – bydlel naproti Prečanovi ještě než emigroval a dost toho věděl. A ten se na mě obrátil s tím, zda bych byla ochotná si vdát v zastoupení i v Ruzyni. Já, že jo. Když přišel podruhý, prohlásil, že mají ženicha, který by si mě v zastoupení vzal. Tak jsme se dohodli. Mně to připadalo strašně hezký. Ten fór. Teď si představ, že do tý zasraný, špinavý cely ti přijde bachařka a řekne: tohle si máte přečíst, za hodinu si pro to přijdu zpět. Já otevřu takový sametový desky, do dneška to vidím, a v tom listy s bílou pečetí… Tak jak jsem to tam prožívala.

A teďka tam stálo, že úřady potvrzují, že Herman von Bothmar má takové a takové zajištění, že má plat takový a takový a je schopen uživit, a teď tam to moje jméno. Tak na to čumím na tohle to všechno, a teď všechny holky – jé ukaž, co to je. Říkám – nešahejte na to, bude to špinavý.

Mezitím mě ale pustili, objevil se takový ten Jirka, a když mu nevadilo, že jsem se vrátila z kriminálu a byl ochoten v tom pokračovat, tak se to všechno obnovilo. No a pak se tady náhle zjevil tenhleten Hermann, za kterého mě chtěli provdat. No byl ročník 1912, blonďák, měl dlouhý, skoro už bílý vlasy, taková ta opravdu pruská šlechta, jak má být, měl tady lebku lehce prohnutou, asi dostal za druhý světový kulkou do hlavy, zpíval prušácký písničky a tvrdil o sobě, že za války byl u zásobovací ponorky – no tak žádnej Němec za války nestřílel. No a jeho manželka, s níž byl už dávno rozvedený, měl s ní asi čtyři děti, byla poslankyní západoněmeckého Bundestagu, takže to bylo dobře vybraný. S Helenou Prečanovou jsme pro něj měli kódový označení Pazdera. Víš, co je pazdero? Taková ta ostrá voštěnka jak se mlátí obilí, která – když s ti dostane do zadku – tak se jí nezbavíš. Jinak to byl ale milej chlap.

Vilém sem tedy vyslal Pazderu a já po něm poslala zprávu, jaká je situace a že jsem zpátky v Thomayerce. Tak se to obnovilo, ale už ne vůbec s Kavanem. To šlo absolutně mimo. Nadále to šlo už jen přes západní velvyslanectví.

Autem s diplomatickou značkou.

Ano, diplomatickou cestou, ale už toho bylo daleko méně.

Jak to tedy pokračovalo?

Když jsem se vrátila a zjistila jsem, že to nepokračuje, bavila jsme se o tom s Markétou Goetz-Stankiewicz, Kanaďankou, která to pak navigovala na kanadskou ambasádu a tamního kulturního atašé – vždycky to musel být kulturní atašé, velvyslanec o tom nikdy jakoby nevěděl. Kdyby se to provalilo, tak ho jednoduše vymění.

Nejdřív to dělal jeden Kanaďan, kterej nebyl moc dobrej, bydlel na Karlově náměstí, ale pak se toho chopil kanadský kulturní atašé Peter Backwell, a ten v tom uměl chodit, ten byl výbornej. Bydlel v Tomanově ulici na Strahově, za stadionem, což je taková blbá rovná přehledná ulice, takže se tam nedalo jít a muselo se to vyřizovat jinde – podobně blbá byla v tomhle ohledu britská ambasáda.

Šlo to potom tak daleko, že zaparkoval tady za pojišťovnou, to muselo být vždycky místo, kde nebyla okna, aby tam nemohl nikdo čumět – největší nebezpečí byli v tomhle ohledu pionýři a penzisti. To chce ten terén si obejít několikrát. Vidět, jak to vypadá.

Tak on zaparkoval, kde to bylo bezpečné, přišel ke mně, předal mi klíče od auta, já mu nalila whisku a mezitím jsem zorganizovala překlad, někdo tam zajel, náklad přeložil, odvezl do bezpečí, přinesl mi zpět klíče od jeho auta a on zase odfrčel. Ten byl výbornej. Pak konvertoval a Vašek Malý chodil k němu na zahradu sloužit mši.

Jak ses ke Kanaďanům dostala?

Snadno. Markéta Goetz-Stankiewicz odsud legálně emigrovala do Kanady jako Židovka a její maminka nebo tetička pracovala u nás ve špitále. Taky tady byli nějaký Italové, jak jsem potom zjistila, komunisti. Byli strašně ochotní, měli ale pořád potřebu o tom někoho informovat – já jsem ale nepotřebovala vědět, že spadají pod nějakou římskou pobočku KS, a ne pod milánskou… Tak to taky nějakou dobu šlo, než to vzali do ruky Němci.

Výbornej byl Wolfgang Scheuer, který tady byl jako kulturní atašé v tom posledním období. Bydlel na náměstí krále Jiřího. Fízlové ho sice hlídali, ale jak to v socialismu bylo, v devět večer měli padla. Já vždy šla z druhé strany, odkud se dala ulice přehlédnout, přišla jsem k nim, on už předtím nechal otevřené dveře a já vklouzla dovnitř. Přijelo auto, složilo u něj zásilku a odjelo. Načež přijel auťákem Václav Malý, suverénně zastavil před tím barákem a naložil to a odvezl. To si zase Václav zorganizoval sám. Takový lidi jsem měla na spolupráci ráda, nekecali, drželi hubu, dělali.

Ty kontakty na ambasády se dohadovaly venku…

Přesně a já se pak s nima sešla – to se musíš spoléhat na to, že ti nepošlou nějakého blbce.

Kanál přes ambasády organizoval Vilém Prečan…

Do toho roku 81 to organizoval Kavan a potom to organizoval Prečan. Předtím to šlo přes Anglii a dělali to Angličani a Francouzi, a pak to šlo hlavně přes Německo a dělali to Němci, výjimečně Rakušani. Po listopadu jsem se pak snažila, aby tihle lidé dostali nějaké vyznamenání. Vašek Havel a lidi kolem něho je neznali, protože se to dělo tajně. Tak jsem šla za ním a povídám: tomuhle řekni, pěkně děkuju, když jsi tím prezidentem. To byla taková určitá satisfakce pro ty lidi.

S Václavem Havlem jsi něco měla?

No měla… Věděl o tomhle kanálu, ale všechno vyřizoval přes Ivana Havla.

Cha cha – to byl chyták, jestli to nebudeš brát v intimní rovině …

Tak to opravdu ne, to nebyl můj typ. Dopisovali jsme si, ale taky ne milostně. Psal nějaký rozbor, Anatomii jedné zdrženlivosti, nebo co to bylo, a aby měl klid, tak to jel psát do Krumlova, kde si pronajal hotelový pokoj. Pak ale zjistil, že se venku motají fízlové, tak to, co napsal, dal do obálky, dal tam moji adresu, nechal to v hotelu na recepci a odjel. Samozřejmě venku – pane řidiči, technická prohlídka, a všechno mu sebrali. V Praze pak za mnou pořád chodil Ivan, jestli už to přišlo: „Co s tím je? Vašek je k nesnesení!“ Nakonec to ale přece jen dorazilo, takže se to zachránilo.

Vrátila ses z kriminálu, kdy ti hrozil desetiletý flastr, mělas rodinu, lásku… – věděla si hned, že budeš pokračovat v tom, za co tě zavřeli?

Vůbec, já v tom nechtěla pokračovat. Když jsem ale zjistila, že spojení nefunguje, tak jsem řekla dobře.

Myslela sis, že se dožiješ pádu komunismu?

Ne. Nikdy. Změnu režimu jsem si dovedla představit pouze po válce, tak, jak to bylo vždycky, a atomová válka byla absurdní. Ale může se to nějak uvolňovat, do jisté míry, a to je naše parketa. Pašování věcí ven byl i způsob záchrany naší literatury a taky povzbuzení pro spisovatele, jejichž věci jinak nemohly vyjít. Hodně toho dělali taky Ivan Klíma a Ludvík Vaculík.

Co sis říkala, když od srpna 88 začaly v Praze demonstrace.

Že to odpovídá době. Neměla jsem ovšem potřebu lézt někam na pódium. Říkala jsem si, že jsem si své odpracovala.

Kdy sis poprvé uvědomila, že by režim mohl padnout.

Opravdu až v tom listopadu mi bylo jasný, že to je celý tak rozebraný až na prvočinitele.

Nebyla to konspirace…

Prosím tě. Miro Kusý měl narozeniny, byli jsme za ním v Bratislavě, taky Franta Janouch a tak dále, a teďko Jáno Čarnogurský mi říká, Jiřinka, pojď se mnou ven. Vyšli jsme před barák a on, že má další číslo, z kterého se dá volat ven a přitom to žere jako meziměsto. Já na to, fajn, že si ho teda napíšu a on mi povídá, napiš si to jako součet, tedy kódovaně. A to bylo prosím cca 3. prosince. Ještě tehdy se tak málo věřilo tomu, že to vydrží, takže když někdo říká, jak to bylo všechno připravený a konspirovaný, tak ať jde do prdele – to je absolutní nesmysl.

Věděla si hned, co budeš chtít dělat?

Ne. Vůbec. Já neměla blbou práci v té Thomayerce. Pak ale můj šéf Trojan umřel a jeho nástupce Pacovský byl už takový opatrnější. Lezli tam pořád fízlové, v roce 88 dost a bylo vidět, jak je mu to nepříjemný. Jednou mi povídá – já s vámi souhlasím, ale vy tady spoustu lidí děsíte. Já na to, vždyť nic nedělám. „Vím, že ne, ale oni tady byli se na vás ptát a sekretářka pochopila, že jsou od StB.“ A takovýhle hovadiny. Tak jsem mu pak sama navrhla, že si něco najdu a šla jsem do Divadelního ústavu v Celetný, což mně dohodila Landovská, Helena, manželka Pavla, kterou jsem taky kdysi dávno učila, už byli dávno rozvedený, Betyna je její dcera. Tak ta mi našla flek. Jenomže tam přišli a vyhodili mě. Takže jsem pak uklízela ve Vodních stavbách, v Metrostavu. Byla jsem v té hlavní vrátnici, oni tam přišli a že jsem tam moc na očích. Zavolal si mě ředitel, povídá, že jsou se mnou jako s uklízečkou spokojení, ale že by bylo dobrý, abych nebyla v té vrátnici – máme v Přístavní pobočku, tak jděte uklízet tam.

Já tam vlezu, to byla Přístavní 12, byl tam výtah jenom pro dvě osoby, což bylo dobrý, protože fízlové tam nemohli za tebou vlézt, když položíš kýbl s vodou vedle sebe, tak se tam už další člověk nevejde, takže musí utíkat po schodech. To jsou detaily, ale důležitý. Tak jsem tam uklízela, načež jsem zjistila, že všechny telefony, které tam jsou, mají mezinárodní spojení.

Cha cha cha, udělali kozla zahradníkem.

Jo.

Z Metrostavu se stala protistátní telefonní ústředna.

Přesně tak. Těch podniků tam bylo několik, jako uklízečka jsem měla od všeho klíče, tak jsem ty telefony různě střídala. Jak jsem uklízela, měla jsem na rukách chirurgický rukavice, takže neměli ani žádný otisky a každý den jsem obvolala takových šest míst. To bylo bez problémů. V tom podniku to asi pak lehce tušili, ale ty lidi už drželi hubu – nikdy z toho nebyl žádný průser.

Kam si z Přístavní zajišťovala spojení?

Zaprvé jsem telefonovala do Scheinfeldu Prečanovi, pak Tigridovi do Paříže, pravidelně Medkovi do Vídně, Lídě Rakušanové a Milanovi Schulzovi, také paní Medkové – ono se tedy netelefonovalo přímo těm lidem, ale vždy to bylo kousek vedle, přes třetí osobu. Třeba Rakušanové nebo Schulzovi jsem volala přes pana Čechuru, nebo jak se jmenoval. Někdy jsem volala do Londýna Kavanovi a výjimečně přes oceán Škvoreckým, když bylo něco hodně nutného. A někdy té Markétce Goetz-Stankiewicz, to byl Vancouver. S tím jsem ale šetřila, volání přes oceán hodně žralo, tak aby to nebylo nápadný.

Vláda jedné strany padla a co jsi dělala ty?

Nic. Nechtěla jsem jít do politiky, chtěl jsem zpět na universitu, na sociologii, kam mě taky pozvali. Seděla tam taková bába, která mi tak blahosklonně předala klíče. Já si říkala, taková kráva. Katedru sociologie vedl docent Vaněk, což byl tehdejší děkan Filosofický fakulty, člen ÚV KSČ, kterému psal jeho práce Milan Petrusek. To jsem si řekla, že s tím nechci mít nic společného, a tak jsem řekla ne. Chtěli nás rehabilitovat, ti, co po okupaci v 68. roce nastoupili na naše místa, tak jsem tam tý Hnátkový a Vaňkovi veřejně řekla, ať napřed rehabilitují sami sebe a demonstrativně jsem odešla. A protože jsem se zajímala o aplikovanou sociologii, která se venku dělala už desítky let, odjela jsem do Holandska, kde jsem byla nějakou dobu, pak jsem byla na universitách v Dánsku a ve Švédsku – v Aarhusu, v Heidelbergu, v Mohuči, ve Vídni… Posbírala jsem venku všechny možné osnovy, jak se učí aplikovaná sociologie, vrátila jsem s tím zpět a dala to tady dohromady.

Co je aplikovaná sociologie?

Není to přímo sociální práce, že bys dával lidem jíst, taky můžeš, ale jsou to hlavně věci týkající se řešení problémů jako je nezaměstnanost, starý lidi, propuštěný lidi, domovy důchodců, atd. Musíš být schopen najít a správně aplikovat vhodnou metodu, abys zjistil a ověřil, jak to v současnosti je a na podkladě toho našel nějaký řešení. Nejde jen o to se postarat o člověka, když má problém, ale že ho můžu z nějakého zařízení propustit až ve chvíli, kdy je jasný, že se tam nevrátí, že má teda zajištěný servis doma. To jsou opravdu promyšlený koncepce, který jsou vyzkoušený a fungujou. Na psychiatrii v Bohnicích sociální pracovníci na této úrovni nebyli – pečovatelů, kteří dávali lidem do huby to jídlo, tam bylo dost. Tak to se podařilo změnit.

Jakou máš orientaci?

Nejvíc by mi vyhovovala sociální demokracie takového evropského střihu – to, co je ovšem tady, je paskvil.

Heterosexuálka.

To jo.

Feministka?

Podívej se, to je těžký, jak to vezmeš. Promiň. Budu poučovat. Nezlob se. Mám tady o tom tisíce knížek a uvědomila jsem si, že jedna ze základních věcí sociálních i sociologie jako takové je interpretace dat, výzkumu z hlediska rozdílu muže a ženy. Tomu se ve světě říká gender. Jak jsem jezdila po světě, nosily mi všude ty ženské knížky – to byly haldy různých studií a co s nimi budu dělat, budu si je syslit? Už ani nevím, odkud jsem sehnala prachy a Jana Hradílková z toho udělala knihovnu, kam se chodily půjčovat knihy, a tady v tomhle bytě vznikly Gender Studies. Pak se našly prachy a Ann Snitow a Sonja Robinson z New School of Social Research v New Yorku to začaly spolu s dalšími organizovat a dneska jsou Gender Studies obecně prospěšná společnost, která sídlí naproti Mánesu. Určitě jsem feministka v tom, že prosazuji rovnost muže a ženy.

Já jsem taky pro, aby měly ženy stejná práva jako muži. Nebo naopak?

To je fuk.

Babylon č. 4/XXVIII