Ve chvíli, kdy už to vypadalo, že moc si může s konečnou platností dělat s českou společností, co chce, aniž by z její strany přišla sebemenší odezva, se občanská veřejnost konečně vytrhla z letargie, kterou na svých poddaných oceňují všechny vrchnostenské systémy: vy nás necháte vládnout a my vám dáme najíst – zněla tichá dohoda mezi vládnoucí stranou a stranou ovládanými za gulášového socialismu, kterým komunismus dostoupil vrcholu marasmu.

S pádem minulého systému během revolucí roku 1989 zdánlivě padlo i rozdělení na my a oni: na ty dole a na ty nahoře, které „vykupovalo“ lidi z odpovědnosti za to, co se děje, doma i ve světě. Mentalita a vzorce společenského chování, které pomáhaly tento nemravný systém soužití s nepravostí a předstírání něčeho, co není, jakoby volnoběhem pokračovaly dál: my budeme dělat, že nevidíme, jak se nedodržují pravidla, a vy nás necháte konzumovat. To je ovšem cesta k vyprázdnění všech pojmů, na kterých je postavena každá smysluplná lidská činnost: cesta ke sklerotizaci systému zpět do pekel kulturní, společenské, politické a ekonomické regrese.

Jedna z nejotevřenějších a nejprozíravějších osobností české protikomunistické (a už protinacistické) rezistence Pavel Tigrid, který byl od roku 1948 v exilu, po dvou letech působení na Hradě po pádu režimu v listopadu 1989 vyjádřil v tomto ohledu svou skepsi:

„Rád do Čech jezdím, ale já tam skutečně, a říkám to s největší možnou skromností a vlastně se studem, nejsem doma. Doma jsem v Evropě, v Americe, ve Francii, kde platí určitá pravidla hry, kde pravidla hry jsou známa a jsou vlastně svým způsobem neměnná… U nás se všechno popletlo dohromady, soudní moc, legislativní moc, exekutiva, politické strany, a přežívá tam dost z toho, čemu jsem já unikal,“ zcela nesentimentálně konstatoval člověk, který svou vlast miloval a celý svůj dospělý život věnoval boji za její čest a za důstojné postavení Čechů ve společenství rovnoprávných národů. „Sen, že svoboda je nezodpovědnost, každý za sebe a každý pro sebe, je naprosto falešný,“ dodal Tigrid.

Bohužel, za čtvrt století, které mezitím uplynuly, Češi v tomto ohledu nijak nepokročili – po dlouhá desetiletí bolševiky záměrně pěstovaná občanská retardace jako kdyby tu žila dál a co víc: v poslední době to vypadá, že tuzemská společnost naopak couvá zpět do zdánlivého mentálního bezpečí v krunýři nevolnictví.

Tento rok je podle nás na desetiletí poslední nadějí, jak tento neblahý vývoj zlomit. Po desetitisícových protestech proti jmenování bývalé esenbácké mlátičky komunisty Ondráčka do čela parlamentního výboru na kontrolu policie se opět tuto středu sešli lidé v hojném počtu na různých místech republiky, aby odsoudili útoky politiků, potažmo prezidenta republiky Zemana, na nezávislá média – na prvním místě proti veřejnoprávní televizi. Protesty proti aroganci moci pak vyvrcholily včerejší výstražnou stávkou studentů, do které se zapojilo na tři sta středních a vysokých škol po celé zemi a ve které studenti po ústavních činitelích žádali, aby dodržovali právě ona „Tigridova pravidla“.

Vyhlasme jubilejní rok 2018 „Rokem české demokracie“!

70. výročí komunistického převratu v únoru 1948 je mementem: ústupky politickému extremismu domácí provenience, zprava nebo zleva, který demokratický systém pouze zneužívá, v posledku vedou k rozbití systému založenému na pluralitě moci, idejí, podnikání a vším, co s tím souvisí – ne jen ke ztrátě svobody, ale i k všestrannému úpadku. Tedy NE jednání s poststalinistickou KSČM s jejím opěvováním doby totality a relativizováním komunistických zločinů, a NE jednání s fašizujícím hnutím SPD Tomia Okamury, které se snaží získat politické body útokem na nejvíce zranitelné společenské menšiny.

80. výročí Mnichovské dohody z 30. září 1938 je mementem, jak ústupky politickému extremismu a nacionalismu na mezinárodní rovině nevedou k upevnění národních států a posílení jejich postavení, ale naopak k jejich zpochybnění. Dohoda s diktátory přes hlavy třetích zemí v Mnichově se nestala zárukou míru na evropském kontinentu – přispěla naopak k rozpoutání pustošivé války, ve které byla zpochybněna existence většiny evropských států. Mnichov 38 je zároveň připomínka významu Evropské unie jako poválečného projektu mírové koexistence rovnoprávných, kooperujících evropských národů, jejichž kultura, založená na aktivitě a důstojnosti každého jednotlivého člověka, má společné kořeny v židovsko-anticko-křesťanském dědictví. Řekněme NE stranám a politikům, které nadbíhají evropským i mimoevropským autoritářům, kteří se z nacionálních pozic snaží rozeštvat evropské národy, jak se o to v minulém století totalit opakovaně pokoušeli komunisté a nacisté, vyvolávají v Evropanech strach a nenávist a snaží se na záměrně podněcovaných negativních emocích stavět svou moc a popularitu.

50. výročí okupace Československa z vůle Moskvy státy Varšavské smlouvy v srpnu 1968 je varování před nekritickým vztahem a nedůstojným podlézáním nedemokratickým mocnostem, na prvním místě Putinovu Rusku, které trpí postsovětskými imperiálními komplexy, nevzdalo se snů o „pravoplatnosti“ svých nároků na „své“ blízké i vzdálené pohraničí, nectí mezinárodní pořádek a suverenitu druhých zemí a vede propagandistickou válku proti Západu. Snažme se o korektní vztahy s touto na velkoruské duši zraněnou společností, ale jen jako rovný s rovným v rámci našeho pevného spojenectví s našimi partnerskými zeměmi v EU a NATO.

100. výročí založení samostatného Československa budiž nám pak trvalou připomínkou toho, že 28. října 1918 jsme z vlastního rozhodnutí, ze své svobodné vůle vzali osud této země do svých rukou, a že nás to tedy zavazuje – neseme za tuto zem a její budoucnost plnou odpovědnost a máme se také podle toho chovat.

Předpokladem mírové, kooperující, smysluplné existence mezi lidmi, základním rámcem pro zdravý rozvoj a prosperitu každé společnosti je ono Tigridovo dodržování pravidel, jak se k němu s obdivuhodným citem pro jádro našeho dnešního problému přihlásily ve včerejší výstražné stávce tisíce studentů napříč celou zemí. Vezměme si za nejbližší cíl právě požadavek studentů: v demokratické zemi, kde neexistují privilegia mocných a všichni občané jsou si rovni, je naprosto nepřijatelné, aby trestně stíhaný člověk vykonával funkci premiéra.

NE TRESTNĚ STÍHANÉMU PREMIÉROVI !

Svobodné volby, demokracie, mají význam jen tehdy, konají-li se v rámci předem daných pravidel – těch psaných, i těch tradovaných.

Prezident Zeman nás, co jsme v uplynulých dnech protestovali v ulicích proti vzrůstající aroganci moci, označil za chudáčky. Rok 2018 ukáže, zda měl pravdu.