od července do prosince 2008

28. 7. – Dvacet dní bez nohy. Dostal jsem pohlednici od Ivana Dubského, citoval na ní T. S. Eliota: „Radujme se, že věci jsou tak, jak jsou.“ Ten verš jsem našel v prvním zpěvu Popeleční středy. V další strofě si Eliot přeje zapomenout na vše, čím se zabývá, protože jeho křídla už nejsou křídly k létání, ale jen párem mávajících perutí, který se vzpíná v suchém a malátném vzduchu.

Telefon s Xénií. Nevěděli jsme, co si po tom všem povídat, a tak jsme se jen upřímně a vytrvale smáli.

1. 8. – Pro Tomáše Akvinského je zásadou krásy přiměřenost cíli: kladivo z křišťálu je podle něj ošklivé, neboť se při první ráně roztříští. Ale jak krásně to zní: KLADIVO Z KŘIŠŤÁLU.
2. 8. – Příjemné návštěvy. Včera Jarda Kořán se Světlou a Toničkou, k večeru Evžen se Zuzanou a Honzou Macháčkem. Před týdnem Pavel Reisenauer, Katka Ducháčková a Jarda Formánek. Předtím dvakrát Zdeněk Vašíček, jednou s François, jednou se Zbyňkem Petráčkem a Ludvou Bednářem.
3. 9. – Včera večer (22.30) umřel táta. V Motole. Začalo to tím, když počátkem února ztratil rozum. Naposledy jsem ho viděl v květnu, pak jsem sám putoval po nemocnicích s bolavou nohou, posléze bez nohy. Jezdily za ním ženy. Jeho družka Rina mu zůstávala neochvějně věrná, navštěvovaly ho má žena Jana i dcera Leona. Mluvil z cesty a svůj marasmus si naštěstí neuvědomoval.
4. 9. – Dnes se Xénie vdává. Táta bude spálen pozítří před polednem. Rozvažuji, komu poslat parte, ale v jeho papírech jsem nenašel žádné adresy. Všichni známí mu nejspíš už umřeli.
5. 9. – Uplynulý týden byl docela živý. V sobotu mne dcera Kristýna se svým Honzou dotlačili na invalidním vozíku do hospody U Míšků. Chabry zrovna slavily 735 let od první zmínky v letopisech. Víc než půl roku jsem v žádné hospodě nebyl.
6. 9. – Svátek sv. Václava. Předevčírem tu byla Jana. Z Prahy sem jela dvě hodiny, zpátky tři. Seděli jsme chvíli v hospůdce Reni, ukázal jsem jí podzemní tunely pro vozíčkáře a kuřárnu před vchodem, ale na autobus jsem ji nedoprovodil, protože bych se při zpáteční cestě do kopce na vozíku moc nadřel. Jenom jsem koukal, ona se otáčela a mávali jsme si. Včera sobota. Po dnech plných procedur nádherná porce volného času. Standa, ochrnutý řezník z Buštěhradu, si vedle na posteli nepřetržitě stěžuje na nudu. Dopoledne jsem s ním zajel do krámu na jedno lahvové. Po večeři jsem si dal 3 deci vína v Reni. Standa mi tam představil svého kamaráda z minulého pobytu, obludně tlustého vozíčkáře něco přes šedesát, který nesčetná piva zapíjel fernetem a k tomu pojídal hranolky s tatarkou. S tak těžkým tělem musí být strašná manipulace, ale on se radoval, jak mu chutná, jakoby se mstil společnosti, která se o něj musí postarat.

Odpoledne jsem se pokoušel rozhýbat protézu, ale zdá se beznadějně zaseklá. Na vozíku jsem se pak dobré dvě hodiny projížděl lesoparkem. Skvrny podzimního slunce, vysoké zdravé smrky, mladé bučiny. Do kopečků dřina, ale dá se zvládnout, dolů příjemné sešupy. Takhle jsem si užíval kdysi na běžkách.

Dnes dopoledne vyjížďka s Bohunou Ř. do okolí. Krásný podzimní den. Přes kopec k rybníkům, u horního rybáři, u dolního klid, kachny, palouk s břízou. Pak po silnici ke Kladrubům. Výhled na Blaník a Vlašim.

30. 9. – Vozíčkáři, všelijak zmrzačení, které obchází lev řvoucí. V duchu si představuji velkofilm Vzpoura postižených v hollywoodském stylu. Daleko od center se v lesích ukrývá prapor válečných invalidů, žijících zvláštním životem, omezeným, ale zároveň podivně naplněným. Boschovské hrůzy a bizarnosti.

Standa vypráví. Nepřetržitě referuje o vlastní výtečnosti v nejrůznějších situacích. Vytahování, zdálo by se. Jistě, ale je v tom také panická hrůza z konce a zapomnění. Vlastně dělá totéž, co politici, umělci, celebrity. Ti pracují s mnohonásobným uchem médií, jenže Standa má k dispozici jen moje uši. A tak mi vypráví svou historii, svá kréda, svou velkou báseň života.

1. 10. – Trápení s protézou. Je pěkně vypolstrovaná, aby vypadala jako živá, jenže molitan se nejspíš vpletl do mechanismu kolena a zdejší protetik, který by to spravil, je trvale nemocný.

Návštěva trempíků: Unkas, Tokvi, Gibon, Doktor Malý Čolek, Vyut, Sud. Poprvé jsme se viděli v první třídě v září 1958. Po padesáti letech jsme přátelsky poseděli v kladrubské hospodě.

2. 10. – M. C. Putna píše v Souvislostech o svém obdivu k duchovní výkonnosti amerických evangelikálů.

V intelektuálním prostředí se člověk zřejmě cítí provinile, když málo píše, málo přednáší, málo se nechává vidět. Když ale přiměju své bližní, aby mne četli, znemožním jim, aby četli něco jiného. Literatury je víc než času.

3. 10. – Včera příjemná projížďka podzimním lesem. Zlátnoucí habřiny. Rušili mne jen puberťáci na malých uřvaných motorkách. V tom velebném tichu to bylo protivné, ale svým způsobem osvěžující. Bránilo mi to propadat kýči.

OBRAZY: Couval jsem ráno z výtahu

do tmavé chodby. Slyšel jsem za sebou zaskřípění a ohlédl se. Mladá hezká sanitářka v bílém vezla pečivo a ovoce nechodícím pacientům. Pomona. A kolem chladné, přízračné dlaždice podzemního tunelu.

Když makám na vozíku do mírného svahu od výtahů v suterénu, míjím zasklený východ z podzemí. Vidím park, zvlněné kopce v pozadí a vždy nové, i když pokaždé stejné konstelace kuřáků na vozících nebo s berlemi. Bílé vlasy proti kalně šedému ránu, proti modravým kopcům, proti hnědnoucímu listí stromů. Občas hezká tvář nějakého postiženého děvčete. Letmý výhled jinam. A pak makám dál vykachlíkovanou chodbou.

Asi deset libyjských Arabů v patře. Zakuklené Libyjky vcházejí a vycházejí z apartmá, dovnitř však není vidět.

Sicílie, nedotknutelný pakt mezi mafií, politiky a lidem (Catalano v Souvislostech). Vzpomínka na Xénii. Její italský skorotchán patřil k neapolským kmotrům. Když jsem odcházel z jejího bytu, koukal jsem po kolemjdoucích, zda některý nevytáhne brokovnici s upilovanou hlavní. Bývala to jakási vzrušení navíc, nášup dráždivosti.

Vzal jsem si do Kladrub Milénium Ondřeje Neffa. Myslím na něj. Možná

máme něco společného v horoskopech. Letos v únoru mu zavraždili dceru, mně se zhroutil otec a v mé noze naplno propukla sepse.

4. 10. – Výlet autem s Jiřím N. Vlašimský park s mahlerovským Čínským pavilonem. Jemniště, Louňovice, Načeradec, Čechtice a znovu Vlašim. V Jemništi kavárna. Na zámecké expozici je znát, že je dílem Šternberků, nikoli kunsthistoriků – je příjemně sebeironická. Meandry říčky Blanice.

Od konce šedesátých let jsem surfoval na vlně sebedestrukce. Byl to kulturní vzorec, paradigma: Hrabal, Dylan, bigbíty, tuláckotrempská, bezdomovecká identita. Po třiceti letech se energie té vlny vyčerpala, vytratila se dotykem s pobřežím a já uvízl na malé pláži plné vyplavených trosek. Dlouho jsem říkával, že nelpím na životě. Nyní mne coby invalidu začíná bavit – změnou, ozvláštněním, výzvou

k překonávání překážek.

5. 10. – Poezie už svým tvarem deklaruje závažnost promluvy, její emotivní zjitřenost, poselství, proroctví. Právě tím se podezřele blíží falši. Nezbývá, než vzdát se tvaru básně. Šifrovat poezii do zdánlivé bezvýznamnosti, aby si udržela alespoň trochu tajné opravdovosti.

S Tynkou a Honzou na koncertu Fanánka Hagena pro kladrubskou léčebnu. Přivezl i Barboru Špotákovou. Před koncertem se rozhlédla po sále a posadila se vedle mne. Usmála se na mne skoro spiklenecky, snad si myslela, že jsem o nohu přišel při nějakém sportování.

8. 10. – Ani zde nechybí celebrity, například herec Pavel Nový. Své urostlé tělo, jeden z hlavních hereckých nástrojů, dokázal po ochrnutí rozpohybovat. Ráno se míjíme ve vylidněné chodbě mezi pavilony B a C. Jedu na laser, on kráčí do bazénu. Má krásné, silné, opálené nohy. Chodí na nich toporně se dvěma berlemi, jako by byl na klíček. V podzemní chodbě působí jako homunkulus z nějakého hororu.
9. 10. – Včera večer praskl Standovi plastikový váček s močí (má umělý vývod). Před smradem jsem uprchl do Reni. Tunel tmavý, jen vzadu u bazénů světlo. V hospodě sestavy náhodných známých. Vypadali docela sportovně, snad i díky oblečení, jaké se tu nosí. Atmosféra jako někde na školení v horách. Dal jsem si tři deci vína. Sám u stolu jsem se cítil trochu nepatřičně, neboť tu vládne povinnost družit se. Po deváté jsem vyjel na vozíku ven a směřoval pod dorůstajícím měsícem k pavilonu D, kde bydlím. Na říjen byla noc docela teplá. Zastavil jsem se a koukal na měsíc. Z našeho pavilonu vyšel nějaký Arab, sedl si na lavičku a kouřil. Taky koukal na měsíc. Měl stejný nápad, možná podobné myšlenky jako já, jen to víno si asi jako muslim odepřel. Dokodrcal jsem se na postel a neklidně spal. Ty teplé dny jsou nepřirozené.
10. 10. – Krásně, přes dvacet stupňů. Pacienti se vyhřívají s lahvovými pivy na plácku před krámkem, kam svítí sluníčko. A večer úplněk. Svítil mi do tváře, když jsem se vracel z Reni. Po cestě mne zastihl telefonát Pavla D. Cosi mi dlouze vyprávěl. Chvílemi jsem vypínal sluch a propadal se do měsíčních krajin.

Ženské, které spolu drží. Cítí, že jsou ještě trochu k světu, ale přitom rády pozorují, jak uvadají ty druhé: přítelkyně, kamarádky. Zdejší jádro tvoří trojlístek koketek mezi čtyřiceti a padesáti. Vysedávají v kuřárně (na plicním, jak říkají) a při relaxu si vybírají společníky k ležení na jedné dece, spíš roztomilé staříky než mužské, kteří by mohli zavdat podnět ke klepům. Onehdy jsem čekal spolu s nimi na proceduru. Stály za mnou, ale nevnímaly mne, snad že jsem si četl noviny. Nejdřív jen dvě, pak přiběhla třetí s očima navrch hlavy. „Víte, co mi řekl David? Že prý jsem kunda,“ pohoršovala se. Z hovoru jsem vyrozuměl, že v kuřárně nějaký čas koketovala s jedním vozíčkářkem a on to vzal, chudák, vážně.

15. 10. – Standa včera oplakával konec Poldovky a všechny ty machry dělníky, kteří tam vyráběli 160 druhů antikora a 240 druhů oceli. Hovořil jazykem televizních seriálů z éry socialismu. Namítal jsem, že Rusko v devadesátých letech přestalo ocel nakupovat a Čína ještě nezačala, ale na jeho dělnický sentiment obchodní argumenty neplatily. A tak jsem mu raději vyprávěl, jak skvělé fotky vytěžil ze zániku železáren ostravský fotograf Jirásek – jeho cyklus Industria je slavný po celém světě, zatímco Poldovka na rozdíl od něj nedokázala svou produkci prodat. Standu jsem dostal, málem vyletěl z kůže. „Takový lidi nenávidím, kteří těží z cizího neštěstí,“ soptil.

Dnes Kladrubský triangl, závody na vozících, v chůzi a plavání. Mládež trénuje v bazénu, raduje se, ale chlápci v mých letech se vesměs tváří zatrpkle a popuzeně. Choroba je zaskočila, nedokážou s tím nic udělat. Jejich postavení, vliv i prachy jsou najednou k ničemu.

17. 10. – Obstarožní psycholožka P. nás učí s pokorou, vděčností a láskou myslet na své srdce, svá játra, na svůj palec u nohy. Fyzioterapeutka K. si s přísným výrazem zapře můj pahýl mezi svá prsa a brutálně s ním cvičí. Fyzioterapeutka H., rezolutní blondýna, se u bazénu chová jako učitelka národní školy pro starší pány.
18. 10. – Dočetl jsem Ondřejovo Milénium. Hrůzostrašný příběh vyústil do celkem banálního čapkovského humanismu, jako by autor nedokázal ze zápletky jinak vybruslit.

„Poletím, protože mi to pomůže zabít tu svini,“ řekl Salzmann.

„Jakou?“ nechápala Elynor.

„Sebe.“ Nad takovým závěrečným akordem by se Edgar Allan Poe asi ušklíbl.

Volal mi básník Dan Hradecký z Litvínova. Byl lehce ožralý, okázale zoufalý a hovořil nadmíru básnicky. Prozradil jsem mu tajemství chůze s protézou. Chce to mít v pravou chvíli sevřenou prdel a pak ji uvolnit. Sevřít prdel. Uvolnit. Tak je tomu v životě i v poezii, řekl jsem mu. Dan se děsil: tohle si rozhodně nesmím zapamatovat!

20. 10. – Rentgenolog Ladislav S. pracuje v kladrubské léčebně od roku 1947. Pamětník a kronikář. Léčebnu pod kopcem Kostelík vybudoval dr. Schiller z Vlašimi k léčbě tuberkulózy kostní dřeně. Zbohatl z peněz od pojišťovny na rezervaci lůžek, ale za války zahynul jako Žid s celou rodinou v koncentráku. Z areálu udělali německý lazaret. Ve zděných budovách žili důstojníci, kolem stál stanový tábor pro vojáky.

Měli vlastní hospodářství: slepice, prasátka, králíky, zelinářské zahrady. Obilí zabavovali ve velkostatcích. Posledním velitelem byl rakouský lékař, údajně hodný a chytrý. V roce 1945 prchali nemocní i personál před Rudou armádou, strašlivé scény ve Vlašimi. Rusové tu zřídili zotavovací stanici pro své vojáky před návratem do vlasti. Prý tu také soustředili stovky pohlavně nakažených vojaček. V lesích nad léčebnou je prý všechny postříleli a zakopali, jsou tam masové hroby. Léčebnu pak převzalo ÚRO pro válečné invalidy.

21. 10. – Mimořádně teplý den, až 25°C. V léčebně probíhá akreditace, pro nás to znamená buzeraci a kontroly. Večer na západní vyhlídce. Slunce klesá ke kopcům na obzoru, nějaký mladík tam sedí nad knihou a polohlasně si cosi mumlá.

„Koukávám tady na západy slunce, nevadí?“ řekl jsem.

„A já si tady vykládám učební látku. Nebude vás to rušit?“ opáčil.

Zdvořilost má opravdu něco do sebe.

21. 10. – Ve vztahu k ženským pro mne měla vedle sexu velkou přitažlivost i cudnost. U všech svých velkých lásek jsem občas míval pocit, že na nich sex dráždivě parazituje, že je nepatřičný, že by to šlo i bez něj. V ženách jsem nectil jen pramáti Evu, ale také Pannu Marii.

Večer místní bar Peklo, skupina Profil. Strašná hudba, strašná zpěvačka, úžasné! Vzpomínky na Alfu, Astru, Valdek apod., podniky, kam jsme chodili v šestnácti.

25. 10. – Sobota. Ráno projížďka lesem. Potkal jsem paní primářku, jež venčila psa. Jezdil jsem na vozíku, občas jej zaparkoval a chodil s protézou, kterou mi konečně spravili. Brodil jsem se závějemi mědi a mosazi.

Ze stínů lesa tiše zírají postřílené ruské vojandy Návštěvy, Peňás s Petráčkem. Večer

volala Kristýna – z Tokia.

1. 11. – Krásně, na slunci přes 20 stupňů. Obešel jsem na protéze se zastávkami celý areál, snad kilometr. Teď už je tma, čtu si v posteli noviny a časopisy, které mi přivezla Jana. Pobolívá mne koleno, jež nemám, a kyčel, která mi zůstala. Věrohodné básně musí být trochu pošetilé. Jako jinoši a starci. Co starý vůl zpětně dozrát do telecích let.
2. 11. – Sychravá neděle. Se spolupacienty Pavlem H., Milanem Ž. a Ivou Č. jsme se vydali do kladrubské hospody. Má zdrženlivost se tam utkala s pokušením: vypil jsem pět piv a vykouřil po kouscích dvě cigarety. Rozveselený návrat temnou silnicí do kopce. Míjející auta ozařovala naše vozíky. Povedený flám, nechyběl ani opilecký zpěv. Zkusil jsem zanotovat Je na západ cesta dlouhá, ale nikdo se nechytal. A tak jsme skončili u Kaťuši. V léčebně jsme ještě zajeli do Rini, kde jsem výlet dovršil panákem whisky.
3. 11. – Milan Ž. ráno odchází. Seděli jsme s Pavlem a Ivou asi hodinu v sychravém počasí na zápraží. Spousta historek o strašných úrazech. Někdo vylezl na stoličku, spadl a je doživotně nepohyblivý. Někdo se zmrzačil, když utíkal oknem od milenky. Spousta bouraček, rachotu, řinčení. A pak vzpomínky na kladrubské euforie. Popíjení, divočení, tance a furiantské kousky. Později se k nám připojil podivný Angličan David, menší chlapík s tmavými vlasy a knírkem. Pobýval údajně v Kábulu, v Kandaháru, Basře atd., tedy na všemožných bojištích světa. Bůh ví, co tam dělal. Bůh ví, co dělá tady.

Komunita v Kladrubech. Výrazné osobnosti, tváře, v každé se zračí zkušenost s bolestí. Navazování přátelství, vzpomínky, historky a legendy z minulých pobytů. Někteří zde křísí někdejší frajeřinu (Standa, Zdeno). Některé donutila bolest k promýšlení otázek, které by jim jinak nikdy nepřišly na mysl (Pavel). Někdo se tu vyžívá v temperamentní hyperaktivitě (Iva). Mezi pacienty je hodně vesničanů, navyklých vzájemně se pozorovat a pomlouvat. Při oslavách narozenin či mejdanech před odchodem pozorně sledují, kdo se chce přiživit, aniž dal sám něco do placu. Hledají výhodné vzorce chování. Vytvářejí se tu skupiny, v nichž každý usiluje vydobýt si co nejlepší postavení. U zdravějších hraje významnou roli sex, u ochrnutých jeho nostalgické reminiscence. Důležitý je humor a kuráž při překonávání potíží. Všechny spojuje exkluzivní zkušenost. Zasvěcenci.

8. 11. – Večírek na zápraží. Angličan David, Pavel, Bohunka, Iva, Hanka. Ženský běs. Nikoli erotika, ale triumfující přízemnost, žvanivost, kočárky, pleny, děti, chlapi. Nezničitelné hlásky lidstva, o jakých mluvil Faulkner při přebírání Nobelovy ceny. On měl ovšem na mysli průkopníky, objevitele, dobrodruhy. Tady zněl týl, trén, zázemí, nezničitelný babinec, ženské, jaké zútulňovaly gulagy, koncentráky, utečenecké lágry… Namazaná Bohunka vnucovala kořalku mlčenlivým Arabům, kteří si vyšli zakouřit. Měl jsem pocit nepatřičnosti, že muslimy svádíme k překračování zákonů, které pro nás nic neznamenají. Jeden Arab ovšem spiklenecky špitl: „My to nesmíme! Ale máme to schovaný.“
9. 11. – Večer řízky z hub. Přivezli mi je Vaska N. s Hankou, usmažily Iva s Bohunkou. Venku zima. Seděli jsme v hale, pili kalifornské víno, zobali houby. Mladý vozíčkář z Humpolce, čtenář Haló novin, s nímž se Zdeno kvůli politice málem popral, nám ukazoval svůj poklad: sbírku pivních etiket.
10. 11. – Za chladných podvečerů Ivu studí všechno to železo v těle, jímž ji sešroubovali.
11. 11. – Včera před večeří jsem si v Reni poklábosil s nejslavnějším spolupacientem, známým hercem Pavlem Novým. Přisedl si ke mně a vyprávěl o zážitcích s chorobou. „Já vím, už jsem to četl,“ řekl jsem. V sobotu mu totiž v Lidovkách vyšel velký rozhovor, kde o všem mluvil. Má slova byla možná trochu neomalená, ale neurazil se. Mezi zdejšími pacienty se přílišná citlivost nenosí.
12. 11. – Pátek. Večer diskotéka v baru Broďák. Cesta na vozíku lesem za úplňku. Tlačily mne Hanka s Bohunkou, měly baterky čelovky. Měsíc se koupal v rybníce jako za časů básníka Li Po. V baru jsem tančil u tyče. Při návratu nás v lese dostihla bouřka.
13. 11. – Včera odjela Bohuna, dnes odjíždí Pavel. V klubu hrál Franťákrock, zatím nejlepší kapela. Staré, jadrné bigbíty.

Nový přírůstek, mladičký motorkář Martin K. z Pyšel. Při večerním posezení nám pouští muziku z notebooku.

Pochroumaní přeborníci, různé příběhy. ÚRAZY: rozhoduje vteřina, pak bezvědomí, probouzení v nemocnici,

život po životě (Zdeno, Iva, Martin); NÁHLÁ OCHRNUTÍ: divný příznak, např. brnící nohy, a ráno se člověk nepostaví (Standa, Pavel);

POZVOLNÁ OCHRNUTÍ: nejdřív hůlka, pak berle, nakonec vozík

(ing. S. s vysychající míchou).

20. 11. – Nízký tlak, slabý cukr. „Je vidět, že tady žijete střídmě,“ pravila sestra, když mne měřila.

Kombinace prášků, které pojídám, má účinky zcela protikladné viagře. Sexuální netečnost, zato jemné vnímání erotiky, jejích škál, záchvěvů, zvláštních barev, rytmů, tónů… 23. 11. – Mladičká uklízečka s velkým

výstřihem, nejspíš hloupá, ale při vytírání podlahy se umí geniálně předklánět.

27. 11. – Tání jako v předjaří.
28. 11. – Zítra začíná advent, zimní deprese. Včera večer jsme lehce upíjeli víno, pak ale přišel Dušan Š. z Nového Města na Moravě s lahví domácí meruňkovice. Veselý večírek. Martin líčil, jak skvěle se šuká na invalidním vozíku. Pan Václav, postarší autobusák, utrousil, že mladí na to jdou moc zhurta, on prý dívkám v milostných dopisech psával „ani sedm jezer, ani sedm rybníků by nezchladilo žár mé vášně“. Zeptal jsem se Martina, jestli se mladí ještě líbají. „Až potom,“ odvětil. Na příští sraz motorkářů se chystá přijet na invalidním vozíku, ovšem v plné motorkářské výstroji za pár set tisíc.
29. 12. – Čtyři libyjští Arabové si před pavilonem včera po setmění pouštěli z mobilů své libyjské bigbíty a tančili ve tmě – každý sám – s rozzářenými telefony jako světlušky.
30. 12. – Už doma v Chabrech. Návštěva našeho katolického přítele Aleše Rolečka. Vyprávěl jsem mu, jak v kladrubské léčebně pulsuje život. Na závěr jsem dodal, že i v pekle může být veselo. Aleš se na mne zděšeně podíval.

„Jak komu,“ hlesl.