Těch čtyřiačtyřicet procent ruských obyvatel, kteří se podle průzkumu Levadova sociologického centra domnívají, že je třeba vzít si po sto letech z Říjnové revoluce aspoň nějaké ponaučení, zdá se dělá co může. V médiích se objevují nejrůznější dokumenty a ankety, pro jedny oslovené je revoluce varováním, jiní vedle hrůz podtrhují i její pozitivní stránky – třeba oživení a zápal tehdejší občanské společnosti, onо „šturmování nebes“, jak na svá nadšená revoluční dvacátá léta vzpomínal pozdější vězeň gulagu Varlam Šalamov. Někteří, jako spisovatel a filosof Alexej Cvetkov, by si revoluci vůbec nejraději zopakovali: „V ideálním případě by mělo stoleté výročí ruské revoluce vypadat takto: my, kteří nemáme co ztratit, jednoduše vycházíme do ulic a vesele zametáme s těmi vládnoucími mizery. A potom divoce tančíme kolem jejich hořících paláců.“

Přední organizátor ruské kontrakultury Marat Guelman využívá výroční konjunktury a v londýnské galerii Saatchi představuje světu „naše dnešní revoluční umělce“ – Petra Pavlenského, Pussy Riot, Olega Kulika a další. Ale živě na výročí dokázaly kupodivu zareagovat i moskevské kamenné kulturní instituce. V Puškinově muzeu například probíhá velmi originální výstava slavného čínského umělce „explozionalisty“ Cai Guo-Qianga, který v majestátních prostorách muzea zasel pšenici a na dvacet metrů dlouhém plátně tam nechal detonovat nánosy střelného prachu tak, že vytvořily jakousi temnou fresku oněch bouřlivých časů.

Děravé dějiny

Zbytek obyvatelstva, tedy většinu, podle průzkumu Levadova centra výročí nezajímá, protože „musíme jít dál“ a na nějaké mudrování o sto let starých záležitostech není čas. Zkrátka každý se s jubileem tak či onak popasoval. Tedy každý až na samotný stát, respektive jeho ideology, kteří se již léta umanutě snaží každou historickou událost napasovat v tom správném klíči do jediného oficiálního pojetí ruských dějin. A v případě říjnové revoluce se jim to dlouhodobě nedaří.

Přitom nejde ani tolik o faktografii. Literatura o Říjnu – jak domácí tak zahraniční – je v Rusku dostupná od perestrojky až po dnešní den, a o žádné cenzuře se v tomto ohledu hovořit nedá. Málokdo dnes na papíře zpochybňuje skutečnost, že bolševici provedli státní převrat, nikdo nepopírá katastrofální následky rudého teroru – řádění čeky za občanské války či rekviziční politiky na ruském venkově. Zkrátka žádný revizionismus se na oficiální úrovni nekoná. Především proto, že dnešní politický režim, pro který je slovo „stabilita“ svatou krávou a který si za „svorníky“ státní ideologie vybral patriotismus a historickou imperiální tradici čili „děržavnost“, může jen stěží oslavovat řádění rudých kosmopolitních voluntaristů, kterým se během pár měsíců rudého teroru podařilo tisíciletý ruský stát vyrvat z kořenů.

Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy se stát snaží přejít k symbolickým vyjádřením či aktům.

Každého asi někdy napadlo: proč stále nepadlo rozhodnutí pohřbít Leninovu mumii do země a z onoho fantastického konstruktivistického zikkuratu na Rudém náměstí udělat muzeum, kde by fakta o revoluci byla nabídnuta k všeobecnému posouzení? Důvod spočívá v určité bezradnosti režimních ideologů. Jejich oficiální verzí jsou „dějiny bez trhlin“, dějiny, které se, slovy již citovaného Alexeje Cvetkova, „vyvíjely od dobrého k ještě lepšímu, v nichž nebyly a nemohly být vnitřní rozpory a antagonismy“. Ale jak toho dosáhnout? Žádnou vhodnou záplatu na trhlinu, kterou představuje revoluce a rané, leninské období bolševismu, ideologický trust dnešního režimu v čele s ministrem kultury Vladimirem Medinským vymyslet nedokázal. Utíkají se místo toho k zmatenému a eklektickému výkladu dějin, kde dnes, slovy básníka Zbyňka Hejdy, němé oběti se svými katy trčí v mrazivém objetí.

Tak můžeme v letošním dvojnásobně jubilejním roce (uběhlo též 80 let od začátku Velkého teroru) na jedné straně sledovat stále otevřenější snahu rehabilitovat osobnost Stalina, který v očích jeho dnešních obhájců dokázal Rusko vyvést z revolučních zmatků a navrátit mu jeho imperiální velikost. V Moskvě se snad poprvé od 20. sjezdu objevila nová Stalinova bysta, Vladimir Putin se ve filmovém rozhovoru s Oliverem Stonem nechal slyšet, že snahy přehnaně démonizovat Stalina jsou útokem na Rusko a SSSR.

Na straně druhé pak patrnou snahu režimu převzít iniciativu ve věci komemorace obětí politických represí; na křižovatce Sadového okruhu a Sacharovovy třídy byla 30. října za účasti Vladimira Putina a patriarchy Kirilla odhalena tzv. Zeď smutku – monumentální pomník obětem politických represí.

Ale zase vedle. Kolem nového memoriálu, který už pravděpodobně zůstane tím hlavním příspěvkem režimu k oběma jubileím, stojí příliš mnoho otazníků. Jakým konkrétně obětem a jakých represí je památník věnován? A kdo je za ty zločiny zodpovědný? Lenin? Stalin? Zůstane u bezejmenných obětí nebo se budou hledat i jejich kati? V zahajovací řeči Vladimira Putina pro jistotu žádné jméno nezaznělo. A i kdyby – nejde přece jednou rukou stavět pomníky Leninovým a Stalinovým obětem a druhou rozjíždět nové represe. Na to ostatně v otevřeném dopise upozornila i řada bývalých politických vězňů, které nezviklal ani fakt, že se ceremoniálu zúčastnila vdova autora Souostroví Gulag Natalia Solženicynová.

A tak to vypadá, že pokus o symbolické gesto zase nevyšel a až skončí rozruch kolem jubilea, všechno se vrátí do starých kolejí: politické represe budou i nadále hlavním tématem opozičně naladěné části ruské společnosti, která to s ním myslí vážně. Putinovi ideologové si nejspíše oddechnou – místo složitého hledání záplat a zacházení s něčím, co je jim bytostně cizí, se budou moci opět ponořit do zadumaného mlčení a až do příštího kulatého výročí se tvářit, že žádný Říjen přeci jenom nebyl – ke spokojenosti většiny společnosti, kterou takhle pochmurná minulost spíše obtěžuje. A pro případ, že nějací reptalové zase začnou dotírat se zavražděnými dědečky, teď stojí na křižovatce Sadové a Sacharova velká bronzová obezlička: Co ještě chcete? Pomník už jsme přece postavili.