Od premiéra Bohuslava Sobotky je sice pěkné, že žádá po ministrovi financí své vlády, aby vysvětlil nejasnosti ohledně původu svého majetku či některých finančních transakcí, pouze se trochu opozdil. Konkrétně o tři a půl roku, neboť tak měl učinit v době, kdy s Andrejem Babišem sestavoval vládu. I tehdy se totiž vědělo, že podnikatelskou dráhu předsedy a de facto majitele hnutí ANO provázela řada podivných operací. A tak jako tak, bylo přece nanejvýš vhodné chtít po někom, s kým chci uzavřít politický sňatek (čtyřleté registrované partnerství), aby mi předložil věrohodný audit svého majetku, zvláště jde-li o miliardáře, pověstného svými těsnými kontakty s politiky (za všechny zmiňme Stanislava Grosse).

Jenže v roce 2013 se Babiš Sobotkovi, otřesenému lánským pučem, náramně hodil. Chtěl-li se stát premiérem, neměl vlastně na výběr. Nyní se jeho premiérství chýlí ke konci a dlouhodobý vývoj stranických preferencí navíc napovídá, že Sobotkova premiérská jízda může skončit havárií, výbuchem v podzimních volbách do Poslanecké sněmovny. Od roku 2013, kdy vyhrál volby s odřenýma ušima, příznivce nenabírá, ale ztrácí. Politika sociální demokracie, založená na rozdávání sociálních dávek a jiných výhod, evidentně nezabírá, přičemž na vině může být též image premiéra coby sucharského úředníka. Poradci mu tudíž asi poradili, že by měl ukázat svaly, zahrát „drsného chlapa“ a patrně (byť to zatím takto přímo podává jen sám Babiš) rovněž vyhodit ministra financí z vlády. (Půl roku do voleb by už Sobotkův kabinet sice mohl dovládnout i jako menšinový bez zástupců hnutí ANO, nicméně hodně by záleželo i na lidovcích, a především na prezidentu Zemanovi.)

Kolem Babišovy osoby nesporně existuje mnoho finančních i jiných nejasností, a navíc je v souběžné roli podnikatele a ministra financí v permanentním střetu zájmů, nehledě na převod majetku do svěřeneckých fondů, a ve vládě by tedy dávno neměl být. Avšak Sobotka, po tři a půl roku jeden z hlavních Babišových „spolupachatelů“, je zároveň jedním z posledních lidí v této zemi, kdo má právo ministra financí peskovat. Politická účelovost z jeho aktuálních požadavků zkrátka čouhá jako sláma z bot.

Sobotkovo jednání silně připomíná snahu hokejového týmu, který těsně před koncem zápasu prohrává, docílit gólu odvoláním brankáře a jeho náhradou šestým hráčem do pole. Říká se tomu power play. Často však končí stvrzením soupeřovy výhry gólem do prázdné branky.

Sobotka je v koncích, nemá co ztratit, a tak riskuje. Snadno ale docílí opaku. Vyrobí z Babiše oběť, umožní mu hrát roli, kterou předseda ANO dobře umí: muže, jenž se neohroženě postavil zkorumpovanému politickému systému, přičemž ten mu jde proto po krku. Místo aby musel hájit téměř čtyřletou práci vlády včetně problematické elektronické evidence tržeb, díky Sobotkově zbrklosti může Babiš zanedlouho naskočit do volební kampaně de facto z opoziční lavice. Ne z trestné, kde by ho premiér rád viděl.

Ale úplně nejhorší na tom všem je ještě jiná věc. Volební kampaň se evidentně opět ponese v duchu vzájemného osočování všech politických aktérů z toho, kdo co kde ukradl nebo zašantročil, kdo se stýkal s tím či oním, kdo pomáhal k majetku tomu nebo onomu. Zkrátka v personální rovině a na základě důkazů i „důkazů“, jimž většina voličů zbla nerozumí, poněvadž kdo z běžných občanů se vyzná například v teorii i praxi emise dluhopisů. Na seriózní debatu o programech tudíž můžeme – už teď na jaře – skoro zapomenout.