Letošní sedmý listopad je datem dvojnásob významným. Kromě stého výročí Velké říjnové socialistické revoluce alias VŘSR znamená i uzávěrku pro podávání přihlášek na prezidentskou kandidaturu. A jelikož tu kromě 50 tisíc podpisů od občanů existuje i možnost nominace poslanci a senátory, může to být napínavé do poslední chvíle. Ale tak jako tak, kandidátů se již nyní urodilo docela dost. Leč celé volby pravděpodobně budou o jednom tématu, o Miloši Zemanovi, o tom, zda obhájí mandát. Škrt přes tento rozpočet může učinit asi jen další zhoršení prezidentova zdravotního stavu.

Kdysi dávno, v osmnáctém století, žil jistý markýz Nicolas de Condorcet, matematik, osvícenský filosof a politik. Skončil špatně, zahynul během Francouzské revoluce. Po pádu Girondistů, k nimž patřil, byl obžalován, ale zprvu se dokázal skrývat v Paříži. V březnu 1794 hodlal uprchnout, avšak zatkli ho a následujícího dne za nejasných okolností zemřel ve vězení. O jeho liberálních demokratických postojích svědčí i skutečnost, že se detailně zabýval volebními pravidly, která jsou radikálním revolucionářům zpravidla šumafuk.

Nicméně i Condorcet dovedl být pěkně přísný. To když stanovil, že pokud se někam vybírá z nějaké skupiny osob, měl by mít vítěz schopnost porazit úplně každého ze soupeřů – ne tak, že má o trochu víc hlasů než ostatní, ale přímo, jednoho po druhém, tedy, jak se říká, face to face.

Ilustrujme si tuto markýzovu, patrně šermem inspirovanou myšlenku konkrétně, na posledních českých přímých prezidentských volbách, a pro zjednodušení si představme, že kandidovali jen tři lidé: Miloš Zeman, Karel Schwarzenberg a Jiří Dienstbier. Podle Condorceta by musel Zeman porazit v přímém souboji „jeden na jednoho“ nejen Schwarzenberga, ale i Dienstbiera. A pokud by se mu nepodařilo nad Dienstbierem zvítězit, a pokud by v dalším separátním souboji Dienstibera naopak porazil Schwarzenberg, celý multi-zápas by se nám dokonale zacyklil a vítěze by nešlo vyhlásit.

Inu, některé teoreticky vybroušené myšlenky jsou v praxi použitelné jen s velkými, ba nepřekonatelnými obtížemi. Ta Condorcetova je nepraktická hned ve dvojím ohledu. Jednak by znamenala nutnost pořádat velké množství „dvoučlenných“ prezidentských soubojů, jakýsi „superturnaj“, jednak by asi nikdy nepřinesla vítěze.

Přesto je Condorcet myslitelem poučným. I v našem volebním systému totiž alespoň na jeden de facto „condorcetovský“ souboj dojde: ve druhém kole. V něm lze pořád čekat Miloše Zemana a… A právě o to „a“ kráčí! Odpůrci stávajícího prezidenta by tudíž měli do druhého kola protlačit někoho, kdo má největší šanci Zemana ve finále takříkajíc sejmout – jedno, zda v úvodních průzkumech pro kolo první dosahuje dvaceti nebo jen pěti procent. Může to být Drahoš? Horáček? Hilšer? Fischer? Nebo třeba Topolánek? Nějaké dva tři průzkumy veřejného mínění simulující druhé kolo už proběhly, dle nich by měl proti Zemanovi největší šance Drahoš. Ten je však zatím jenom „klukem z plakátu“, kampaň stále ještě pořádně nezačala, nevíme, jak se projeví v politické aréně, v kolbišti debat, silných výroků, osobních útoků. Nevíme to vlastně o nikom.

Leč občané by tím spíše měli žádat agentury, aby se zaměřily právě na průzkumy „face to face“, což se dá zařídit celkem snadno, vhodně konstruovaným dotazem na respondenty.

A Zemanovi odpůrci si rovněž musí začít dávat pozor na „záložní Miloše“, tudíž na kandidáty, kteří by po svém zvolení vycházeli vstříc stejným kruhům jako Zeman – ony kruhy totiž dobře ví, že zdravotní stav jejich dosavadního favorita neposkytuje zrovna příliš důvodů k optimismu. Tak lze asi vnímat i oznámenou kandidaturu Mirka Topolánka. S Martinem Nejedlým a Lukoilem měl v minulosti vynikající vztahy, za jeho vlády Lukoil (ještě i s Miroslavem Šloufem v zádech) dojednal své nejlepší kšefty. „Nejedlého pojí přátelský vztah především s Topolánkovým ministrem dopravy Alešem Řebíčkem. Podnikatel dokonce strávil na podzim dovolenou v Řebíčkově vile v Toskánsku,“ uvádí článek na webu Aktuálně.cz z ledna 2010 (viz zde). Ano, nic to nedokazuje, ale…

Odhalit „záložní Miloše“ prostě není a nebude úplně jednoduché, ostatně, posledně se někdo podobný (ta podobnost je samozřejmě volná) vyklubal z Vladimíra Franze, jenž měl patrně za úkol odsát hlasy liberálního tábora a pak se je před druhým kolem pokusit vrhnout Milošovi do klína. Což nakonec, dost nechutně, učunil.

K Topolánkovi však nutno přičinit ještě jednu poznámku: skutečnost, že má popřípadě nahradit Miloše Zemana, neznamená, že se bude snažit převzít jeho voliče. Trajektorie jeho případné cesty na Hrad by patrně vedla jinudy.

Miloš Zeman je původní profesí prognostik. Závěrem si tedy nelze odpustit malou varovnou prognózu: tábor liberálních městských voličů se na silném Zemanově vyzyvateli pro druhé kolo neshodne, rozhádá se, a do finále pak nějakou shodou okolností postoupí někdo, koho i chřadnoucí zeman Miloš svou plebejskou sukovicí ještě skolí. Anebo, pokud Zeman kvůli zdraví z boje odstoupí, vlastní rozhádaností a politickou naivitou jen pomůže na Hrad nějakému tomu „záložnímu Milošovi“.