Normalizační prašivina, výraz, který použil Miloš Doležal v nedávném rozhovoru pro literární časopis Host, je přesný. Tane mi na mysli neslavný příběh mojí alma mater, brněnské Filosofické fakulty Masarykovy university, která nedávno okázale slavila sto let od svého založení. Bez uzardění přiznávám, že vůči FF MU už nejsem schopen chovat jiné city než lítost, zklamání a znechucení.

Udělení Zlaté plakety Janu Zouharovi (žáku prvního vědeckého ateisty ČSSR Jiřího Loukotky, který po sovětském vzoru zamýšlel učinit z kláštera cisterciaček Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova museum ateismu; dnes už jej naštěstí sestry dostaly zpět v restitucích), a bývalému zaměstnanci Ústavu pro výzkum společenského vědomí a ateismu ČSAV, člověku, který psal hanebné posudky na literární samizdat (jmenovitě na díla brněnských katolických autorů Ivy Kotrlé a mukla z 50. let Zdeňka Rotrekla) a s jehož přispěním byl odsouzen muž, který se rukopisy pokusil vyvézt do Rakouska, totiž Petr Kozánek, je výsměchem všem lidem, kteří sametovou revoluci a pád komunistického režimu přijali a přijímají s úlevou. V roce třicátého výročí listopadu 1989 je to navíc projev naprosté absence vkusu.

Nepamatuji si, a ani si pamatovat nechci, jméno současného děkana (snad Poul), protože na fakultě podle všeho stále vládne krobovsko-zouharovský hnus, který se naplno projevil ve „válce filosofů“ před deseti lety. Tehdy prof. Břetislav Horyna prostřednictvím e-mailů nechutně vyhrožoval dnes již zesnulému prof. Jaroslavu Hrochovi („Shniješ zaživa,“ psal Horyna). Tehdejší děkan Krob a jeho proděkan Zouhar měsíce dělali mrtvé brouky, ale když o Hrochově stalkování zřejmě psychicky nevyrovnaným kolegou přinesla reportáž brněnská televize, zareagovali okamžitě a obvinili z poškozování dobrého jména školy – profesora Hrocha! (Zouhar přitom možná uronil slzu, že trestný čin poškozování zájmů republiky v cizině už v našem trestním právu není.) „Ne vrah, ale zavražděný je vinen.“ Název této povídkové knihy Franze Werfela se člověku samovolně vynořuje v mysli, vzpomene-li si na chování tehdejší fakultní věrchušky,

Kdyby měl Zouhar špetku cti v těle, tak tu plaketu nepřijme, jenže u něj zcela absentuje cosi jako charakter, byť ve stopovém množství. Že pro ocenění tohoto gangstera hlasovalo 18 z 20 členů vědecké rady, byl pro mě šok. Bohužel, a píšu to nerad, Zouhara po revoluci vytáhla jako proděkana jinak odborně úctyhodná evangelička a klasická filoložka děkanka Jana Nechutová; on asi bude v jistém smyslu slova schopný (organizačně), bohužel ale také schopný všeho. Svazácký slizounek jménem Libor Vykoupil, vždy připravený hrbit se před každým režimem, vědecké eso (ironie) Vladimír Goněc, který v 80. letech své přednášky prokládal větami jako „Stalin, na kterého se dnes svádí každá špatnost“, autor „fejkových“ Dějin Ukrajiny, tvářících se jako součást ediční řady Dějiny států vydávané Nakladatelstvím Lidových novin, proti čemuž se tento nakladatelský dům vzhledem k chabé odborné úrovni Goňcovy knihy musel ostře ohradit, poznenáhlu se vracející Horyna se znečištěným trestním rejstříkem, to jsou namátkou jména lidí, kteří v té prašivině problémy mít nebudou. Lidé, kteří jako studenti na brněnské filosofii dělali revoluci, je naopak mají.

Upadlost brněnské filosofie je jasně vidět na srovnání přístupu, který ke svým vlastním dějinám za komunistického režimu zvolila FF UK od časů děkana Michala Stehlíka (dvě rozsáhlé monografie, nevyhýbající se ani velmi citlivým faktům, jedna kniha rozhovorů o řádění neblahého normalizátora profesora Rzounka na katedře české literatury a jedna obsáhlá pramenná edice mapující normalizační období, nepočítám-li různé vzpomínkové knihy) – s přístupem brněnské fakulty, jejímž „nejodvážnějším“ edičním počinem v tomto směru je poměrně bezzubá monografie Jiřího Hanuše a Lukáše Fasory Filozofická fakulta Masarykovy univerzity: Pohled na dějiny a současnost. Kniha si vůbec nevšímá osob uvedených v registrech svazků StB, jako byli Karel Pala st., Pavel Materna, Mirek Čejka, Jaroslav Střítecký, Karel Pallas a mnozí další, jakkoliv míra osobního zavinění a způsobených škod byla u zmiňovaných různá, a ignoruje např. politicky motivovaný vyhazov někdejší studentky Anny Šabatové za pokus o bojkot voleb v r. 1971, která by měla být na prvním místě na seznamu navržených na ocenění, pokud by ve vedení fakulty a v její vědecké radě seděli slušní a rozumní lidé (čest výjimkám). Pro srovnání: Pedagogická fakulta MU prohlasovala udělení Zlaté plakety Šimonu Pánkovi.

Když jsem se před několika měsíci na sociální síti vyslovil k nechutnosti, jíž je toto ocenění normalizačního kolaboranta, verbálně mě napadl Radovan Bartošek, novinář z Deníku Referendum. Bude-li pan Bartošek tento sloupek číst, bude jistě záslužné, zareaguje-li. Četba argumentů typu, že „Zouhar postavil hezkou knihovnu“ a že příběh odsouzení Petra Kozánka se stal „dávno“, bude jistě zdrojem zábavy nejen mojí, ale i čtenářů Babylonu. Trocha legrace v pochmurné přítomnosti jistě neuškodí.

K tomu viz sdělení VONS č. 463.