Sbírka hanebných výroků současného českého prezidenta se nedávno rozšířila o otevřené vychvalování fyzického násilí coby prostředku usměrňování „osob práce se štítících“. Krátce předtím český premiér odmítl symbolické gesto solidarity, jímž byl návrh na přijetí několika málo desítek osiřelých syrských nezletilců z uprchlických táborů v zahraničí.

Jak je něco takového možné ve státě, u jehož nedávné obnovy byl elektrizující vzmach listopadu 89 a úsilí takových osobností, jako byl Václav Havel, Ivan Medek, Pavel Tigrid, Luboš Dobrovský, Dagmar Burešová či Vojtěch Cepl? Je toto vše definitivně pryč? Jak to, že už zase ryjeme držkou v zemi?

Pokud dvěma nejvyšším ústavním činitelům u veřejnosti projde pronášení podobně obludných výroků, lze se obávat, že nejsme svědky ničeho menšího než hroucení české státnosti. Prezident slovníkem připomínajícím nejtemnější období 20. století opěvuje fyzické násilí vůči etnické minoritě. Čeho se od něj dočkáme příště? Přímé výzvy k fyzickému likvidování? Premiér zas dech beroucím způsobem zašlapává do země veškerou humanitu. Vyvazuje nás z civilizačního prostoru Evropy a posouvá k barbarství.

Zeman po celou svou prezidentskou dráhu nedělá nic jiného, než že útočí na pilíře svobodné společnosti, jako jsou seriózní média, akademická obec či neziskový sektor, a podporuje destruktivní, anti-civilizační síly. Zmiňme prezidentovu již zcela otevřenou podporu expanzionistického ruského režimu v aférách novičok a Nikulin, umetání cesty čínské infiltraci, podporu exekuční mafie a cynických klientelistických byznysmenů typu Kellnera, ba dokonce i boj se snahou pomoci handicapovaným dětem v rámci inkluze atd. atp. Není snad špinavosti, jíž by se Zeman nedopustil. Babišův výrok je zase v řádu jeho naprostého hodnotového nihilismu. Premiér plácne cokoli, o čem si myslí, že ho to aktuálně posílí na jeho dobyvatelsko-plenícím tažení republikou.

Ani jeden z obou uvedených výroků přitom není něčím izolovaným. Lze je považovat za prozatímní vrchol procesu, jehož jádrem je prostě a jednoduše útok na svobodné poměry v ČR. Situace dospěla do fáze, kdy je třeba se s nejvyšší naléhavostí ptát, zda u nás převáží svoboda, s níž se neodmyslitelně pojí nejistota a riziko, v níž ale jedině je možno důstojně žít, nebo zda se česká společnost v nějaké míře rozhodne vzdát se svobody výměnou za otroctví, chci říci kus žvance a pár sice mizerných, ale aspoň nějakých „sociálních jistot“, nabízených částí politické scény v čele s Babišem.

Realita je přitom taková, že autoritářské síly dnes na české politické scéně dominují. Situace je vážná.

K aktérům tohoto vpravdě zločinného spiknutí patří současný i předchozí prezident, nejsilnější politická strana Hnutí ANO, dále SPD, KSČM a část ODS (Klaus ml., Skopeček, Zahradil) i implodující ČSSD (Foldyna a spol.). Nenechme se mýlit tím, že se tyto subjekty v některých ohledech liší, některé se označují za tzv. levicové, jiné za pravicové atd. To nehraje roli. Podstatné je, že tyto síly sdílí v nějaké míře základní náhled na uspořádání společnosti. Ten spočívá, stručně řečeno, v představě, že suverénní báťuška má pevnou rukou vládnout bezprávným mužikům. Tuto symbiosu dobře ilustruje nedávná pražská demonstrace na podporu Orbánova režimu, kde v jednom šiku pochodoval vulgární „pravicový“ křikloun Klaus ml., stalinista z KSČM Skála, ruský šváb z ČSSD Foldyna i po fakturování toužící Okamura. V Maďarsku se dnes samolepkami označují domy, v nichž sídlí Orbánovi nesympatické neziskovky (patrně po vzoru označování židovských obchodů v Německu v 30. letech), zastavuje se vydávání jídla uprchlíkům v uprchlických táborech (!) a probíhá orwellovská kampaň proti Sorosovi, této maďarské inkarnaci postavy Goldsteina z románu 1984. Toto Maďarsko, kde už autoritářství vstoupilo do ostré fáze, naši autoritáři obdivují, tímto směrem se chtějí vydat.

V zádech mají podpůrnou armádu přičinlivých lokajů, vyznačujících se čistě normalizační mentalitou. Patří k ní např. Jaromír Soukup a jeho TV Barrandov, šéfredaktoři velkých deníků Plesl a Léko, úředničtí poskoci typu Petra Žantovského a Petra Štěpánka či cyničtí PR šíbři typu Babišova fámula Marka Prchala ochotní prodat svou duši za pár šupů. Jedovatý koktejl zahušťují „alternativní média“, jež hbitě využila nástupu internetu a stala se platformou jak pro nenávistnou luzu, tak pro naivní a dezorientovanou část voličů.

Je třeba se bránit. Bude-li možno říci svůj názor Babišovi 17. listopadu na Národní třídě, je třeba toho využít. Ještě předtím, 28. října, bude Zeman předávat vyznamenání na Pražském hradě. Poznamenejme, že mezi oceněnými bude – nepochybně v rámci další Zemanovy záměrné provokace – též osoba ztělesňující normalizační nihilistickou pakulturu více než kdo jiný: kolotočář Michal David. Stane se tak v místech, kde před téměř 29 lety proběhla prezidentská inaugurace Václava Havla, tento tolkienovský návrat krále par excellence. Po ní Václav Havel i s paní Olgou stanul na balkonu III. nádvoří a ti, kteří toho byli svědky, mohli alespoň v duchu pokleknout a v srdci si říci: ano, tys můj král – veď mě.

Nenechme tento sen zahynout.