Současná společnost se zhruba během jednoho desetiletí rozdělila do nesmiřitelných názorových skupin, prakticky v celé Evropě a Spojených státech. Dělí se na základních principech, rozdílném přístupu k etice, politice a politické kultuře, na radikálně odlišném žebříčku hodnot. K rychlosti a hloubce změn názorů a priorit přispívají některé známé osoby, především politici, ale i celebrity, novináři a tzv. osobnosti (ať už skutečné, či smyšlené). To jsou známé věci. A nebylo by je nutno opakovat, kdybychom si s tímto pro nás novým fenoménem věděli rady.

„Konzervativní revoluce“

Z pohledu politiky, idejí a ideologií jsou ony skupiny zatím ve většině zemí víceméně vyrovnané, s výjimkou Ruska, Běloruska a Maďarska. Dobrým příkladem pro to jsou nedávné prezidentské volby v Polsku, kde vítěz vyhrál těsně, právě tak, jako Zeman u nás či Trump v USA. Trend je zatím takový, že protidemokratické tendence posilují.

I u nás je na vzestupu jev, kterému se pro nedostatek výstižnějších výrazů říká „konzervativní revoluce“. Konzervatismus však sám o sobě žádnou ideologii nepotřebuje. Spíše tedy jde o ultrakonzervativní ideologii, která se pohybuje na samé hraně extremismu, leckdy ji překročí a extremismus (xenofobii, rasismus, homofobii, třídní boj apod.) tím legitimizuje v očích části veřejnosti. Její zastánci volili Klause, volí Zemana, KSČM, Okamurovu SPD, Trikoloru Klause ml., a menší část takových voličů se přiklání i k ODS. Tito lidé velmi rychle ztratili pojem o tom, jak a proč se zavedla lidská práva a jakou roli ve společnosti má solidárnost a humanismus či spíše to, čemu (nepřesně) říkáme lidský přístup v rámci společenských mechanismů.

A tito lidé volí částečně i hnutí ANO – Babiš je mj. i velmi důsledný populista, nevyznává žádné ideje a je náchylný ustupovat takovému veřejnému tlaku, který má potenci přinést mu politické body. Je i vyznavačem tvrdšího (firemního, nikoli demokratického) řízení státu, takže jej volí i lidé, kterým pomalost rozhodování v demokracii leze na nervy anebo lidé, které zklamaly předchozí politické reprezentace a požadují proto změnu (za to ovšem mohou předchozí politické reprezentace, nikoli voliči).

Jednoduchá řešení

Roste počet politiků, novinářů a dalších veřejně činných lidí, kteří se domnívají, že problémy mají jednoduchá řešení, jež jdou popsat několika slovy na Twiteru (nejstupidnější ze všech sociálních sítích). A roste, i proto, ve společnosti počet zastánců tvrdších a násilných řešení problémů, což je znát i na internetových „diskusích“, plných nenávisti, zloby a výzev k násilí. Celková společenská atmosféra má velký vliv na myšlení těch lidí, kteří hledají odpovědi mimo sféru rozumu.

Věci už došly tak daleko, že se právem obáváme o demokracii (samozřejmě liberální, jiná v Evropě po druhé světové válce neexistuje, snad kromě několika desetiletí ve Švýcarsku). A že se právem obáváme násilných řešení, ozbrojených konfliktů a války – nejen té kybernetické, ta už probíhá.

Cestu k tomu vrcholným politikům čistí zametači, jako příklad můžeme uvést Stanislava Křečka s jeho anticiganistickými výšplechty či Helenu Válkovou, která dokáže ospravedlnit jakékoli Babišovo zvěrstvo. O lidech, které kolem sebe shromáždil Zeman ani nehovoře. Některým z nich je viditelně bližší vlastní kapsa než vlast.

Kde se takoví lidé – politici, zametači, zákulisníci, někteří novináři i voliči – vzali? Domnívali jsme se snad, že po půl roce druhé republiky, po šesti letech nacistického protektorátu, po třech letech třetí republiky a po 41 letech komunistického lámání páteře budeme najednou normální?

Normální byl počátek devadesátých let, kdy v nás díky listopadovému převratu vyplavalo na povrch to nejlepší, co je kdesi v nás ukryto, nenásilného, vstřícného k druhým, tolerantního. Stali jsme se tehdy takovými lidmi, alespoň na mžik, než jsme znovu podlehli vlastnímu duševnímu zmrzačení, zlomeným charakterům, vlastním komplexům a malosti coby důsledkům dlouhodobého ponížení.

Naše bezradnost

Co s tím vším? To je právě to, co nevíme, rozkoukáváme se, krčíme rameny. Máme po ruce jen odpovědi obecného charakteru, jako třeba:

• Je nezbytné dodržovat jak ústavu a zákony, tak nepsaná pravidla, jinak se demokracie zhroutí. Ale nevíme si rady s tím, jak k tomu Zemana či Babiše přimět. Zeman je ochoten položit demokracii jen proto, aby se pomstil svým nepřátelům, vlastní narcistní ego je pro něj přednější než osud země. Pro Babiše je zase důležitější populismus než nepsané zvyklosti, o jejichž důležitosti pro demokracii nic neví, proto nikdy, ale opravdu nikdy neodstoupí.
• Anebo: je třeba dodržovat oddělení byznysu a politiky. Jenže to Babišovi nezabrání popírat evidentní střet zájmů a hrabání peněz daňových poplatníků pod sebe, protože právě kvůli tomu do politiky šel.
• Anebo: Je třeba pěstovat dosavadní spojenectví, které nám skýtá ve velmi nejistém světě záruku bezpečnosti. Jenže to samo o sobě Zemanovi nezabrání vydávat ruské a čínské zájmy za zájmy české, protože pokládá kšeft za důležitější než bezpečnost, než lidská práva, než zdravý rozum.
• Anebo: Je třeba dbát na lidská práva. Ale to Okamuru a Zemana nepřiměje k tomu, aby přestali s útoky na Romy a válečné uprchlíky.

V rámci situace by bylo prospěšné, kdybychom začali více komunikovat s lidmi z protilehlé skupiny, abychom ono rozdělení neprohlubovali, ale naopak se jej zkusili změkčit. Zatím jsme však v situaci, která vzájemné vstřícnosti nenahrává. Přátelská diskuse se může (ale nemusí) dařit individuálně, s některými příbuznými a přáteli, ale příkop nepochopení velmi často rozděluje i rodiny. Rádi bychom napomohli k léčbě těžké nemoci dnešní doby, jejímž hlavním příznakem je netolerance k odlišným názorům. Ty se stávají přítěží a jejich nositelé nepřáteli. A prohlubuje se to hlavně proto, že ony skupiny stádovatí, namísto společnosti tvořené individuality, se mění v masu, což je průvodní jev každé revoluce. Pojďme se na něj podívat trochu blíže – i to je důležité.

Svoboda a bezmoc

H. G. Adler byl přesvědčen, že člověk má vždy zůstat individualitou – když se stane součástí masy, o svou individualitu přichází. Přes výraz „masa“ rozkrývá mechanismus vzniku chování, z něhož vznikají autoritářské či totalitní tendence. Rozebírá to v knize Svoboda a bezmoc. Výraz „masa“ vede podle něj k paušalizování – ze zástupu, složeném z jednotlivých individualit se stává jednolitá masa, v níž člověk jako jednotlivec v zájmu hlásané „pravdy“ ztrácí svou identitu. K mase se člověk přidává zpravidla proto, že chce patřit k většině, protože ta mu propůjčuje pocit bezpečí – nechce patřit k menšině, k družině poražených, s nimiž ho pojí jeho duševní a hmotná bída… Připojí se tedy, pokud to jde, k domnělé většině, která však tímto pocitem soudružnosti teprve vzniká.

„Člověk si tím potvrzuje hodnotu vlastní osoby, kterou přijal. Chce proměnit bezmoc nebo nedostatečnou moc osobnosti v ohromnou moc,“ píše Adler.

Připojením k mase se stává součástí mechanismu, který umožňuje jak pronásledování druhých, tak i odůvodnění nutnosti tohoto počínání: masou se manipuluje lépe než s myslícími jedinci, masa se tudíž dá i snadněji přesvědčit, že je ohrožena vnitřním či vnějším nepřítelem. Jako „legitimní nástroj“ propagandy vzniká kolektivní vina, v jejímž rámci mohou za činy jednotlivců všichni příslušníci „nepřátelské skupiny lidí“.

„Chceme-li nelítostně postupovat proti určité skupině lidí, živíme svou nenávist různými prostředky. Zakořeněným důvodem pronásledování je také nechuť k člověku, který je svým původem či osudovým předurčením jiný, než jsem já. Pronásleduji ho, abych ho přinutil ke konformismu. Jestliže to možné není, zbavím ho práv, vyženu a fyzicky zlikviduji. Kdo se svou podstatou a smyšlením odlišuje, tomu se odepírá rovnost v právu i jeho osobní důstojnost,“ dodává Adler.

Liberální stádo

Liberálové mají oprávněný pocit, že protilehlá skupina je vlastně jen stádo kráčející za svým vůdcem. Ano, ti druzí docela odpovídají Adlerovu popisu, protože je k tomu Klaus, Zeman, Babiš, Vojtěch, Okamura, Klaus ml. atd. dovedli. Jenže mezitím se i liberální skupina pozvolna stává stádem. O tom se můžeme přesvědčit třeba ve facebookové skupině Lumpenkavárna, kde poměrně dost členů až nenávistně brojí proti odlišným názorům. Vyzkoušel jsem to experimentálně – úmyslně jsem tam začal psát o Kalouskovi negativní vyjádření (vyargumentovaná, slušná, neútočná) a na mou hlavu se toho sneslo hodně, včetně žádosti adminům, aby mne ze skupiny vyloučili. Administrátorka na tuto žádost neodpověděla, že mám právo na svůj názor, ale že musíme mít s lidmi s odlišnými názory svatou trpělivost. Kalouskovci zde také běžně štvali proti Pirátům, přestože co do uznávání lidských práv patří na stejnou stranu.

Lumpenkavárníci také mají tendenci se semknout kolem falešných symbolů. Předmětem obdivu se stávají pseudohrdinové jako například Jaroslav Kubera, protože chtěl jet na Tchajwan, jeho předchozí stupidní, mačistická a předsudečná vyjádření byla náhle zapomenuta. Nebo Miroslava Němcová, protože odešla kvůli Zemanovu záštiplnému chvástání z jakési oficiální akce. Ale proč tam vůbec šla a tu akci tak legitimizovala? – to se nikdo neptá. A co je to za hrdinství, zvednout se a odejít? Je třeba něco takového oslavovat jako nějaké vítězství?

A konečně i liberálové se uchylují k ostrým výrazům a k nepřátelství vůči lidem s odlišnými názory. Bez uzardění nazvou idiotem každého, kdo volil Zemana či Babiše, jakoby někteří jejich voliči nemohli mít poctivé úmysly a neměli své konání promyšlené. Vždyť ne každý na začátku alespoň tušil, jak se budou Zeman či Babiš projevovat. Liberálům už k tomu, aby se přiblížili chování lidí z druhé skupiny, chybí jen charismatický vůdce (pokud si on bude takové chování přát).

Co s tím vším máme či chceme dělat? Chceme vztahy s lidmi s odlišnými názory zlepšit? Nebo je nám to už také jedno, jako „těm druhým“? A pokud chceme, jak na to? Pojďme o tom diskutovat, polemizovat a hádat se o to. Nebo nám už to nestojí za to?