Zatímco jsem v Den boje za svobodu a demokracii 17. listopadu byl pozvaný na nějakou dosti nesmyslnou akci v tramvaji na Národní a večer se pak popral ve Vagonu, jak se na venkovskou zábavu sluší a patří, Jiří Gruntorád vyhlásil před Úřadem vlády hladovku na protest proti letitému neřešení ostudně nízkých důchodů disidentů, což dnešní Fialova vláda podtrhla tím, že se přihlásila k odkazu Charty 77 a vyjádřila úctu všem těm, kteří za minulého režimu aktivně vystupovali na obranu občanských a lidských práv a Gruntorád ji tudíž vzal za slovo. Šlo o ty, že kteří přišli o svou práci nebo byli komunisty vyštváni ze země a nemají tak odpracováno patřičné penzum let pro výpočet penze ─ narozdíl od estébáků a funkcionářů KSČ, kteří po celou dobu normalizace makali na sto procent: zglajchšaltovali kulturu, zruinovali hospodářství, otrávili životní prostředí a buzerovali všechny ty, kteří proti tomu reptali.

Dopis premiérovi

V pondělí 20. listopadu jsme se sešli U Budyho, abychom se poradili, co s tím, tedy s Gruntorádem. Sepsali jsme dopis vládě, který jsme druhý den s Járou Johnovou a Pavlem Žáčkem, který schůzku zprostředkoval, předali ve Strakovce vedoucí Úřadu vlády Janě Kotalíkové, přičemž jsme zdůraznili, že vláda udělá děsivou chybu, když celý Gruntorádův protest podcení. Z její strany jsme byli ujištěni, že členové vlády a premiér osobně jsou z celé věci „nešťastní“ a že vláda, na které to bude zítra projednáváno, udělá pro vyřešení problému maximum.

Ještě ten den se měl sejít premiér s Gruntorádem, který požadoval odstoupení ministra Jurečky. Fiala na schůzce ovšem tvrdil, že Jurečka je nenahraditelný, že bez něj padne vláda. Jirka namítl, že každý je nahraditelný – kdyby s Jurečkou spadlo letadlo, tak by se dělo co. Pak dodal, že politici mají rádi kompromis a že tedy jeden navrhuje: ať si Jurečku nechají, ale ať vláda odvolá své loňské usnesení, ve kterém se přihlásila k odkazu Charty 77. To ovšem Fiala kategoricky odmítl, že by to bylo proti jeho svědomí. V tom ale spočíval onen kámen úrazu: vláda se sice přihlásila k odkazu Charty 77, ale přitom z toho nevyvodila patřičné důsledky a neodstranila letité problémy disidentů s důchody – respektive nechala je utopit v úřední bažině, jak jsem napsal na FB, která pohltí sebelépe myšlenou iniciativu, pokud politici fungují jako ti v seriálu Jistě, pane ministře, přičemž Jurečka je v tom jako Pilát v Krédu. Byl jsem dalek toho Gruntíkovi hladovku rozmlouvat, když se vláda zavázala tu pilátovštinu napravit, ačkoli spojovat vládu s nějakými hodnotami, byť se k nim třeba veřejně přihlásí, jsem viděl jako pošetilost – hodnoty má držet člověk sám za sebe a ne je vyžadovat na světě kolem sebe, nota bene chtít je po vládě. Ta je pouhým servisem, o který se máme starat, aby fungoval a dodržoval to, k čemu se zavázal. That´s all.

To, že vláda není osoba obdařená nějakou morální integritou, byl ovšem v celé věci kruciální problém, jak se ukázalo nejen u Gruntoráda, ale stejně tak i u premiéra Fialy. Bylo jasné, že Gruntorád, a tím i John Bok, který se k němu přidal, ze svých pozic neustoupí a vláda usnesení k Chartě neodvolá. A neodvolá ani Jurečku, protože by se rozpadla, což byly dvě podmínky, které kdyby byly splněny, tedy aspoň jedna z nich, byl by Gruntorád ochoten hladovku ukončit. Věc se jevila být totálně v prdeli.

Mezitím chodila za Gruntorádem řada známých nejen z disentu, kteří mu věc rozmlouvali: když se vláda zavázala věc napravit, postrádá hladovka dál smysl a celá chvályhodná věc se obrátí proti samotným hladovkářům, disentu vůbec, což ovšem Gruntoráda jen ještě víc zatvrzovalo a rozčilovalo, nebo ho dráždili na druhou stranu: v hladovce za odvolání Jurečky jsou připraveni ho podpořit. Paralelně s námi pak s vládními činiteli vyjednávala i Jana Marco (Petrová).

Jednání s Gruntíkem

V pátek 24. 11. se ozvala Jana Kotalíková z Úřadu vlády, že má pro nás odpověď od premiéra a zda si ji přijdeme osobně vyzvednout. Při setkání nám sdělila, že premiér je i s oběma místopředsedy vlády ochoten se s námi sejít v sobotu brzo ráno, jindy čas vláda nemá.

Bylo jasné, že by u toho měl být i Gruntorád, aby neměl pocit, že jednáme za jeho zády. Jenže Gruntorád ráno spí, je to chvíle odpočinku a schůzku v tuto dobu odmítl. Zvažovali jsme, že to tedy odpískáme. Nakonec jsme ale usoudili, že to je vlastně dobře – Jirka se svou vrozenou oslovitostí, navíc s psychikou oslabenou týdenním hladověním, by do jednání okamžitě hodil vidličku, když ne rovnou vidle. Psychicky oslaben nebyl ovšem jen on, jak se brzy ukázalo: ostatně jednat v téhle zemi o čemkoli s kýmkoli vždy znamená obrnit se silnými nervy, a to i u lidí nejbližších – jako kdybychom žili v jedné velké psychiatrické léčebně. Mohou za to sociální sítě?

Zeptal jsem se tedy Gruntíka, zda souhlasí, abychom šli na vládu bez něho, aby neměl pocit, že ho obcházíme, což měl i tak, permanentně, a když souhlasil, volali jsme Janě Kotalíkové, že se v sobotu tedy setkáme s premiérem i bez Gruntoráda. S ním jsem v pátek večer celou věc probral a ujasnil si ji, tedy aspoň jsem si to myslel: pokud vláda usnesení o přihlášení se k Chartě odvolá, což se jevilo jako jediné jen trochu schůdné řešení, tedy když se to patřičně podá, Gruntík hladovku ukončí. Vláda se pak k celé věci může vrátit, až budou všechny diskriminace disidentů v sociální oblasti odstraněny. Do toho vstoupil John Bok, že to tedy ne, že by to byl trik. Já na to, že snad naopak, trik je to možná teď, když se ale vláda přihlásí k Chartě ve chvíli, kdy bude disproporce mezi deklarací a ostudnou realitou odstraněna, že je to snad to, kvůli čemu Jirka vyhlásil hladovku. Gruntorád na to řekl, že co vláda udělá nebo neudělá v budoucnosti, je její věc, což ale chápal jinak, než jak jsem to myslel já, jak se příští den ukázalo. Každopádně jistá skulinka pro jednání se otevřela.

Blbí politici

V sobotu ráno jsme tedy dorazili do Strakovky, Jára Johnová, Jiří Fiedor, já a Mikuláš Kroupa za Paměť národa a Láďa Kudrna za ÚSTR. Bylo jasné, že pokud má mít schůzka vůbec smysl, bylo třeba přijít s nějakým konkrétním návrhem, respektive textem, který by reflektoval požadavky Gruntoráda a vláda by jej mohla akceptovat, aniž by ztratila kredit.

Abychom celou tíživou věc hned z kraje odlehčili, začali jsme jednání konstatováním, že jsme na vládu nedorazili, abychom zde řečnili jako nějací blbí politici, načež bylo ticho – celá vládní věrchuška, premiér Fiala a místopředsedové Rakušan a Jurečka, měli obličeje jako ze sádry, nikdo se nezasmál, což jsem si řekl, že to je celý nesmysl – že to bude úplně marné setkání dvou světů, které nikdy nemohou najít nějaký společný bod.

Politici tedy začali mluvit. Nejdřív pan premiér ze široka o celé situaci, pak Vít Rakušan o tom, co všechno vláda dělá v zahraniční politice, především ve vztahu k Ukrajině, a že bychom měli být na jedné lodi, a nakonec promluvil Marian Jurečka o přijatých i chystaných opatřeních ohledně disidentských důchodů.

Nechali jsme vládu říct si svoje a pak jsme šli k věci: přečetli jsme jim návrh prohlášení vlády k celé situaci, který by podle toho, jak jsme o tom mluvili s Jiřím Gruntorádem, mohl celou situaci odblokovat a rozdali jsme jim je v několika kopiích: vláda sice své přihlášení se k Chartě odvolá, ale místo slov jej naplní skutky, čímž se k Chartě, jejíhož odkazu si váží, přihlásí. Proti tomu nemohl nikdo jen trochu soudný nic moc namítat. Tvářili jsme se jako Apačové při jednáních s Washingtonem.

Premiér si návrh vzal, udělal v něm dva škrty a pak spustil emotivní řeč, jak je to pro něj celé otázkou svědomí, srdeční záležitost, čímž nás poněkud vyvedl z míry – pokud to tedy nebyl nějaký divadelní záměr. Dokonce se v jednu chvíli zdálo, že má slzy na krajíčku, jak byl ohledně Charty 77 citově rozrušený nebo se tak aspoň jevil. Fialův emotivní výjev mě naprosto překvapil. Netušil jsem, že je premiér takový pako, což by mohlo být i sympatický, kdyby ovšem nešlo o životy, minimálně o zdraví.

„Pane premiére, proboha, přece nejednáte sám za sebe, ale za vládu desetimilionové země, která musí brát odpovědnost i za posledního mravence v lese, a na to, co si myslíte nebo nemyslíte, sere pes,“ pomyslel jsem si. Nahlas jsme pak premiérovi oponovali tím, že to žádný ústupek proti svědomí být nemůže, protože se tímto krokem naopak otevře cesta k tomu, aby se „svědomí“ vlády neporušilo, protože se bude shodovat s realitou.

Panu premiérovi přispěchal na pomoc Vít Rakušan, že by se slovo „odvolat“ mohlo nahradit výrazem „pozastavit“, které by bylo pro celou situaci víc adekvátní. Oponovali jsme tím, že to je slovíčkaření, na které Jiří Gruntorád nepřistoupí. Na to Rakušan, že to bude precedens, který použije kdekdo v čemkoli k vydírání vlády a média na vládu v tomhle smyslu zaútočí. Reagovali jsme tím, že když se celá věc zasadí do správného kontextu a zároveň se zdůrazní její výjimečnost a specifičnost, že to naopak bude státnický počin.

Na začátku premiér Fiala řekl, že by se pod něco takového, co je v rozporu s jeho svědomím, nemohl podepsat, uprostřed jednání řekl, že to vláda může schválit bez jeho hlasu a když jsme končili, prohlásil, že je přesvědčen, že na to vláda přistoupí jako celek. Zatleskali jsme jí, vládě, ne servilně, ale z radosti.

Trotl mezi trotly

Zdaleka ale ještě nebylo vyhráno. Kabinet návrh prohlášení upravil a Úřad vlády ho rozeslal všem ministrům:

Vláda konstatuje, že v lednu loňského roku, u příležitosti 45. výročí vydání úvodního Prohlášení Charty 77, přijala usnesení, ve kterém se přihlásila k tradicím dlouholetého zápasu Charty 77 o lidská a občanská práva a o demokracii. Zároveň vyjádřila úctu všem obětem represí souvisejících s Chartou 77 i dalšími tehdejšími nezávislými iniciativami a všemi, kteří se na jejich činnosti podíleli. V tomto kontextu vláda chápe současný protest pana Jiřího Gruntoráda, který vychází z vědomí disproporce mezi výše deklarovaným a skutečností, kdy řada bývalých odpůrců režimu pobírá i násobně nižší důchod, než jejich někdejší trýznitelé, důstojníci StB a funkcionáři KSČ. Na obhajobu naší vlády je třeba říci, že tento stav nezavinila a naopak činí řadu konkrétních kroků, které vedou k jeho nápravě. Tím se ovšem nezříkáme odpovědnosti. Vláda se rozhodla z humanitárních důvodů vyhovět požadavku Jiřího Gruntoráda a udělat symbolické gesto a své usnesení k Chartě 77 odvolat do doby, než bude nespravedlnost, na kterou upozornil Jiří Gruntorád, napravena. V žádném případě to neznamená, že bychom se chtěli odkazu Charty vzdát. Právě naopak. Jsme připraveni náš závazek vůči odkazu Charty 77 stvrdit dalšími konkrétními opatřeními, tedy skutky, a odstranit jakoukoliv diskriminaci a ponižující překážky, jež musí lidé, kteří před listopadem 1989 usilovali o demokratický systém, dodnes postupovat, zatímco prominenti minulého režimu mají v důchodu svá privilegia ze zákona zajištěna.

V podvečer mi vedoucí Úřadu vlády Jana Kotalíková, jejíž akceschopnost, angažovanost a solidárnost s hladovějícími sehrála pro úspěšnost celého vyjednávání zásadní roli, volala, že text je připraven a schválen všemi členy kabinetu. Text jsem tedy vzal a vyrazil s ním do rozhodujícího klání – k jeho schválení Gruntíkem (John od začátku tvrdil, že je s Jirkou solidární a že záleží jen na Jirkově rozhodnutí, kterému se podřídí), přičemž jsem šance na to, že jej Jirka neodmítne, viděl tak půl na půl, v lepším případě.

Zastihl jsem ho v čekárně u ostrahy ve Strakovce, kde se byl ohřát. Přisedl jsem si a ještě než jsem mu dal text do ruky, nastínil jsem mu celé ranní jednání na vládě, zvýraznil jsem hrozný zápas, který musel pan premiér svést, aby zkrotil své svědomí, a skončil tím, že mám za to, že ten text je opravdu na obě strany dobrý, načež mě Gruntík nařkl z toho, že jsem emisarem vlády. To mě fakt hrozně nasířilo: člověk dělá ze sebe blbce kvůli nějakým dvěma trotlům, protože je má rád a nechce, aby natáhli brka kvůli nějakým blbým důchodům, blbé vládě a jejímu blbému ministrovi, který vůbec neví, která bije, a není schopen ukočírovat si své úředníky, a oni ho pak ještě obviní, že je na straně vlády! A nota bene chartista Gruntorád, který hájí odkaz Charty, ač to byla právě Charta, která se – na rozdíl od nás – obracela na vládu, nota bene komunistickou! To by se fakt jeden posral.

Už to vypadalo, že to celé padne a rozejdeme se ve zlém, když jsem si uvědomil, že trotl jsem já, ale úplný, a že jsem to vlastně nemyslel vážně, že jsem si vlastně dělal legraci, čili moudřejší ustoupí, zvlášť když je syt a nehladoví. Podali jsme si ruce, řekli jsem si, že se máme rádi a já vytáhl ten papír od vlády. Gruntík si jej pozorně přečetl, pak ještě jednou a řekl, že když vláda vyškrtne půlku věty: (vláda odvolává usnesení) „do doby, než bude nespravedlnost, na kterou upozornil Jiří Gruntorád, napravena“, a věta skončí slovem „odvolává“, že to podepíše a hladovku ukončí. Uff. Uff.

Stvrzuješ to? povídám. Stvrzuji, řekl Gruntorád. Podali jsme si ruce a já vyrazil volat Kotalíkové se stále trvajícími obavami, protož to byla přesně ta půlka věty, o kterou jsme se dopoledne ráno na jednání s vládou hádali, přičemž premiér tvrdil, že přes to vlak nejede. Poslala mi pak přes WhatsApp upravený text, ať dám vědět, jestli to sedí, že s napětím čekají, jak to dopadne, já odepsal ano, načež – nevím, jak to bylo technicky možné – během pár minut se ozvala zpět že vláda to odsouhlasila. Cha cha chá! Volal jsem to okamžitě Gruntorádovi a tentokrát jsem byl místo premiéra natolik rozrušený já, že jsem nebyl sto to Gruntíkovi do telefonu vykoktat. Text byl vytištěn a přinesen hladovkářům k podpisu, kteří tak protest ukončili. Aleluja! – Když si to teď zpětně čtu, tak to byla neuvěřitelná prča. Prča?

P. S.

I když to vypadá, že vláda kvůli nějakým dvou hladovkářům, byť úctyhodným, ze sebe udělala blbce, vypadá to tak jen na první pohled. Ve skutečnosti to byl opravdu státnický počin a když jsem to říkal ráno při jednání s vládou, nedělal jsem si vůbec legraci. Vláda tím vystoupila ze svého byrokratického krunýře, z kterého člověk často šílí, a s postupující digitalizací, která i ty nejtriviálnější věci mění v nesmyslně složitou debilitu, kdy byrokracie, oproštěná od jakéhokoli kontaktu s člověkem a realitou, ovládá a řídí už úplně všechno, zatímco vláda Petra Fialy se stala – aspoň pro tuhle chvíli – lidskou. I když si to pan premiér nemyslí, jeho vláda se tím nejsilnějším možným způsobem přihlásila k odkazu Charty 77 a stala se tak i mojí vládou. Aspoň v uplynulou sobotu to tak platilo.