Loď, na které jsme jeli, náležela Liverpoolské společnosti Blue funnel line. Byla spuštěna na vodu roku 1910 v Anglii. Loď řídil kapitán Donald Mansfielg. Délka lodi 150 metrů 60 centimetrů, výška od spodu do zábradlí 12 metrů 75 centimetrů, ponor 7 metrů 20 centimetrů. Rychlost 14-16 uzlů za hodinu (jeden uzel = 1 a čtvrt mořské míle, jedna mořská míle = 6080 střevíců, 1 střevíc = 30 centimetrů). Jeli jsme průměrnou rychlostí 32 kilometrů za hodinu. Loď měla dva šrouby (šroub dělá průměrně 80-90 obratů za jednu minutu). Parní stroj vyvíjel sílu 5000-6000 HP koňských sil. Obsluha lodi byla 150 lidí. Reservoár obsahoval 900 tun sladké vody, zásoba uhlí byla 2500 tun. Celková nosnost 19 736 tun, náklad lodi byl 15 800 tun. Loď projížděla mezi Spojenými státy, Kanadou a Japonskem. Bylo nám kapitánem lodi sděleno, že roku 1918 o Vánocích loď takto jedoucí z Vancouveru do Vladivostoku s 2 000 kanadskými vojáky ztratila při velké bouři jeden šroub a následkem toho plula 9 a půl uzlu za jednu hodinu. Z Vladivostoku jim byl vyslán křižak na pomoc.

• Moře, kudy jsme projížděli, mělo hloubku 3 900 metrů. Většinou bylo klidné a každodenně mlhavé. Na klidném moři jsme pozorovali jen slabé otřesy lodi od pracujícího šroubu, bylo to, jako bychom jeli vlakem první třídy. Noc prošla tiše, a když jsme ráno vyšli na palubu, země jakoby se do vody propadla, kol dokola voda a zas voda. Nadešla snídaně, každý dostal buchtu a trochu málo oslazeného čaje, který byl velmi odporný. O dvanácté hodině byl oběd. Pro patnáct lidí bylo jedno neplné vědro polévky s neloupanými bramborami a k tomu měl každý kousek masa. Polévky vyšlo asi dvacet lžic na jednoho. Po obědě bylo jako po výprasku, nebo spíše jako před ním. Takto o hladu jsme čekali na večeři. Byla opět polévka s polooloupanými bramborami, to samé množství jako na oběd, ale už pro třicet lidí. To jsme se každý olizoval, po těch deseti lžících polévky, však bez masa. Po večeři opět ten odporný čaj. Takto nám ušel první den jízdy na moři.

• Na palubě jsme se moc nezdržovali, poněvadž bylo dosti zima, ačkoliv byl červen. Když se přiblížila devátá hodina, ulehl jsem na lůžko a do hlavy se mi valily různé myšlenky, avšak jsem brzo usnul. K ránu jsem se probudil šumotem, a když jsem vyšel na palubu, bylo ještě přítmí. Nebyl jsem první, někteří si též přivstali, aby viděli Japonsko, neboť jsme právě projížděli mezi japonskými ostrovy. Byly čtyři hodiny ráno, mnoho jsme toho neviděli, pouze světlo majáku. Odešel jsem zpět do kajuty, když jsem vyšel ráno na palubu, bylo viděti pouze jen vodu. K ránu jsme vyjeli mezi japonskými ostrovy z takzvaného Japonského moře.

• Teď jsme se nacházeli na takzvaném Velkém čili Tichém oceánu. Zde už nebylo moře tak klidné. Loď už se houpala po vlnách, nastalo kolébání lodi. Skoro všem se točila hlava a bylo špatně od žaludku. Dokonce někteří vrhli. Den probíhal volně a nudně. Strava byla ta samá jako včera. Odpoledne hrála na palubě hudba a večer jsme měli kino. Také jsme obdrželi podárky od strejčka, který s námi jel. Tak trochu jsme se pobavili. „Strejček“ jsme říkali jednomu Američanu, který byl u každého pluku. V místě, kde stál pluk, měl zařízenou kavárnu, kde lacino prodával kávu, kakao a různé zákusky a každý den hrál zadarmo kino pouze pro nás a dosti často dával zadarmo různé věci. Po ukončení kina jsme se odebrali spát.

• Ráno jsme vstali obyčejně v šest hodin, moře bylo poněkud neklidné, vítr dul z boku a vlny narážely na pancéřové stěny lodi, se sykotem se rozbíjely a stříkaly až na palubu. Často se objevovala hejna vodních ptáků, létajíce nad vodou, neb se potápěli ve vodě. Tu a tam se objevila nějaká ta mořská nestvůra. Obrovské ryby byly viděti co chvíli, vynořujíce se v bezprostřední blízkosti lodi. Byla to pěkná podívaná na ty několikametrové hřbety různých druhů ryb. Lovily odpadky, jež byly vyhazovány z lodi.

• Byla zde dosti dlouhá chvíle. Stále jen to jednotvárné moře, které bylo některé dny poněkud rozbouřené a to jsme se houpali jako na houpačkách, obzvláště na předním neb na zadním konci lodi. A z toho je moře zase dosti klidné. Lodí jsme potkali málo a také tři plachetní lodičky jsme potkali. Každý den hrála hudba a večer jsme mívali obyčejně kino. Též jsme se bavili čtením knih. Ostatní jinou zábavu jsme zde neměli. Takto pomalu ubíhal den za dnem.

• Další den nám opět strejček rozdal podárky, takže jsme si měli ten trpký život opět něčím osladit, protože to byla čokoláda a různé cukroví. Každý den po obědě jsme se chodili dívat na palubu, kde byla vyvěšena mapa, kde od našeho vyplutí z Vladivostoku každé poledne kapitán lodi vyznačoval přesné místo, kde jsme se právě nacházeli, mezi kterým poledníkem, kolik mil jsme ten den ujeli a kolik nám ještě ostávalo do kanadského přístavu. Takže jsme každodenně přesně věděli, kolik jsme ujeli mil a na mapě jsme viděli, ve kterém místě se na moři nacházíme.

• V úterý 15. června dopoledne jsme přejeli poledník 180°, a to značilo, že my jsme zde teď měli poledne a naopak v Evropě, v naší republice, v Praze byla právě půlnoc. My jsme měli slunce přímo nad hlavou a obědvali jsme a vy jste spali. Takže jsme se nacházeli nohama proti sobě. Byli jsme v největší vzdálenosti od domova, dál už to nešlo. Byli jsme na posledním bodu pozemské dálky a jedině v eroplánu bychom se mohli ještě dále pohybovat. Na souši neb na moři, dál už to nejde. Ačkoliv jsme jeli stále dál proti vycházejícímu slunci. Počali jsme se přibližovat k domovu. Avšak co nám přinesl tento poledník nového, sice co jsme nikdo snad ještě neprožíval a neprožijem vícekrát, pouze teď. Tento poledník jest myšlená čára, sice od severního pólu k jižnímu pólu, vedouce těmito místy Tichého oceánu. Na tyto místa jsme dojeli, jak jsem již vypsal, v úterý 15. června v 11 hodin. Den prošel klidně.

• Na druhý den jsme vstali a měli jsme opět 15. června a též úterý. Mnoho se jich ptalo, jak to může být. Mnoho z nás si to dovedlo představit, jak jsme k tomu dni přišli. Aby tomu všichni pochopili, podávali nám vysvětlení, a sice toto: my jsme jeli od západu na východ dosti značnou rychlostí, takže při tom pohybu východně, fakticky za projití jednoho dne a jedné noci, za tuto dobu na pevnině, když bychom totiž stáli, to jest 24 hodin, ale zde fakticky projde jen 23 a půl hodiny, takže každý den se musí hodiny skoro o půl hodiny dávat zpět. Kdybychom to nedělali, tak za tu dobu jízdy z Vladivostoku až do tohoto poledníku bychom byli o tři hodiny napřed. Kdybychom to nechali tak přes celý oceán, tak až bychom přijeli do Ameriky, tak bychom měli například 5 hodin odpoledne a oni by měli teprve poledne. Z Prahy do Vladivostoku to dělá 9 hodin, z Vladivostoku na poledník 3 hodiny, takže od poledníku evropského až do poledníku oceánského na jedné polovině zeměkoule to dělá 12 hodin.

• Podobně to bylo na druhé polovině zeměkoule, a sice od tohoto poledníku dále na východ přes Ameriku, Atlantický oceán, Paříž opět na toto protilehlé místo a znovu to dělá 12 hodin, takže při objezdu zeměkoule to právě dělá 12 hodin. Takže ten den úterý 15. června jsme museli čítat dvakrát. Neučinit toto a čítat stále dál, stalo by se to, že bychom přijeli domů po našem čítání v pondělí a u vás by byla fakticky neděle. Já vím tolik, že čtenář, který toto bude číst, se nad tím pozastaví a nijak tomu nebude moci uvěřit, jak to tak přišlo. Budu-li živ, ať si mě zavolá a já jako pisatel toho a zároveň, který to prodělával, ochotně rád mu to slovy vysvětlím. Perem se to nedá tak vylíčiti. Toto však se může přihodit pouze tomu, kdo fakticky prodělává „Cestu kolem světa“. Totiž na východ jede a od západu přijede. Nesmí si ale někdo myslet na příklad, že projede Rusko od Vladivostoku, potom sedne na loď, objede jižní země, Indii a tak dále, pak přistane někde ve Francii neb v Hamburku a také může říct, že dělal cestu kolem světa a že jel na východ a pak přijel na západ, ale na to zapomíná, že taky jel směrem tím, kde zapadá slunce, to se nazývá však projetím velkého kusu světa. Pravou cestu kolem světa prodělá ten, kdo vyjel směrem na východ a tak stále musí jet proti vycházejícímu slunci do té doby, než se objeví na místě, odkud vyjel.

• Prozatím jsem pár slovy odůvodnil, proč jsme měli na poledníku dvakrát úterý 15.6.

• Tak nám plynul jednotvárně den za dnem na tom pustém moři. Jeden den bylo pěkně, dva neb tři
byla mlha neb pršelo. Vodní ptáky jsme viděli jedny a ty samé a ryby taktéž. Strava se nám trochu polepšila, do čaje nám dávali trochu kondenzovaného mléka. Na den nám přidali ¼ funtu masa, ¼ funtu brambor a trochu fazolí neb hrachu. Chleba jsme dostávali 1 a ½ funtu. Poněkud to ušlo.

• Jeli jsme už 10. den a během asi 3 dnů jsme už viděli americké břehy. Velice jsem se těšil, že opět uvidím nový kus světa, o kterém jsem až do této doby pouze četl a také že bude ta spousta nehostinné vody za námi. Člověk musel mít neustále strach na tom moři, že si může do bot nabrat vody a o tom druhém ani nechci psát, až budu doma, raději o tom povím.

• Zábavu jsme tady měli stále jednakou – muziku, večer kino. Procházku malou – do pole neb do lesa to nešlo, takže se nás všude motalo jako much. Každý den ráno nás všechny s celé lodi vyhnaly na palubu. Byla to pěkná podívaná, jako na nějaké mraveniště. Bylo nás všech na tři tisíce-hezké to hejno vrabců. Ven se vycházelo proto, že byla prohlídka místností, kde se spalo a i ostatních částí lodi, kterou dělal kapitán, doktor lodi, děžurný důstojník atd. Všechno se muselo udržovat ve vzorné čistotě a kouřiti se smělo pouze na palubě.

• Přibližovali jsme se k Americe. Dne 20. června v sobotu odpoledne na straně severovýchodní se počal na obzoru v úžasné vzdálenosti objevovati pruh země. Každou minutu se k nám počínal přibližovati i byl zřetelněji viděti. K večeru jsme se přiblížili k samým břehům, které nám ostaly ze strany severní. Při setmění bylo na pobřeží viděti světla majáku. Asi k 11. hodině jsme vjeli do průlivu. Břehy byly po obou stranách osvětleny četnými majáky, ale že už byla tma, nebylo poznat, zda-li jsou ty kraje obydleny. Byli jsme velice rádi, že brzy opět vystoupíme na pevninu, neboť lépe je měsíc po zemi, než jeden den na moři cestovati.

• V neděli 21. 6. jsme vstali skoro ráno. Zvláštní dojem na nás udělalo to ticho. Loď se ani nehla,  mašiny nepracovaly, stáli jsme zakotveni. Každý ze zvědavosti spěšil na palubu, však jaké bylo překvapení v prvním okamžiku, naše zraky utkvěli na krásných budovách, zelených zahradách a lesích ne mnoho výše hladiny vodní se táhnoucí. Na tomto krásném zeleném pobřeží, jako by z lesů vyrůstaly, vypínaly se obrovské nebetyčné hory, jejichž hřebeny až nevysoko nad lesy byly pokryty sněhem. Překrásnou jsme měli před sebou podívanou. To byl první takový zjev v životě mnohého z nás.

• Měli jsme ještě asi 80 mořských mil do přístaviště. Zůstali jsme zde stát z těch důvodů, poněvadž u každé lodi nežli je vpuštěna do přístavu, musí být zjištěno, zdali jsou na ní všichni cestující zdrávi, není-li mezi nimi nějaká nakažlivá nemoc. V případě onemocnění některého z cestujících, je zde loď zdržena v takzvané karanténě. Teprve po vyzdravení nemocných je teprve vpuštěna do přístavu.

• Jelikož u nás po prohlídce lékaře, který přijel z přístavního města, nebylo nijaké nemoci konstatováno, jeli jsme do přístavu. Průliv, kterým jsme projížděli, byl místy úzký a někdy až na mnoho mil se rozšiřoval. Voda zde nebyla tak čistá jako na širém moři. Byla zde příliš kalná.

• Po několik hodin jízdy nás stále provázely zasněžené hory. Asi po poledni se hory začaly zmenšovat a na některých už nebyl sníh. Nebe bylo zamračeno a po moři se táhly chmůry.

• Přiblížili jsme se k přístavu a z oblak se počal sypati drobný déšť. Všichni jsme byli na palubě a dívali se na blížící se město americké. Každý s netrpělivostí a dychtivostí očekával, až vjedeme do přístavu a vystoupíme na ten druhý díl světa.

• Bylo dvě hodiny po poledni a loď vjela do přístavu. Za zvuku hudby devátého pluku jsme pomalu přistávali. Lana byla spuštěna a loď byla připoutána. Zde nás přivítalo několik českých rodin a místní červený kříž, od kterého jsme obdrželi menší podárek. Každý z těch místních Čechů se sháněl po známých mezi námi.

• Až na velká zavazadla bylo vše během dvou hodin vyloděno na volném prostranství. Všichni jsme se seřadili a takto průvodem jsme šli hlavními ulicemi přes město ku stanici. Obyvatelstvo města si nás moc udiveně prohlíželo a vítalo nadšenými ovacemi. Cesta městem trvala dosti dlouho. Líbili se nám ty krásné vysoké domy, široké asfaltované ulice, pěkně stromy vroubené chodníky a večer tisíce elektrických lamp osvětlujíce jako za bílého dne.

• Město bylo veliké a výstavné. Obyvatelstvo zde žilo většinou anglické, ale též mnoho přistěhovalců – zvláště Ukrajinců, Rusínů, Poláků, Čechů, Japonců, civilizovaných černochů i nějaký indián.

• Bylo to město anglické, poněvadž byly zde v těchto místech Ameriky kolonie anglické. Toto město neslo název Vancover.

• Večer k šesté hodině jsme se dostali na stanici. Též sem přišlo mnoho diváků. Rusové a Poláci se k nám hlásili a vyptávali se nás ze zvědavosti, jak to tam u nich v Rusku vypadá. Vrátili by se rádi domů, neboť prý to v Americe moc dobře pro dělníky nevypadá. Zároveň nám sdělili, že zdejší noviny o nás psaly moc divné věci, až jsme se museli tomu ale hodně zasmát a divili jsme se tomu, kde o nás takové zprávy vzali.

• Po příchodu na stanici jsme se asi během dvou hodin naskládali do vlaků, které stály na stanici už pro nás připravené. Byly to pěkně zařízené osobní vozy. Do jednoho se vešlo 70 lidí. Nádraží bylo zařízeno jako u nás. Na parovozech přidělané zvonky, kterými zvoní při vjetí do stanice, neb vyjetí nebo manévru.

• Celý transport činí 4 vlaky. První vyjel v 9 hodin. Náš dělostřelecký pluk jel se čtvrtým vlakem a vyjížděl v 11 hodin v noci. V 10 hodin byla večeře. Vyjeli jsme ze stanice, přes okraj města, kde jsme přejížděli přes cíp moře. Byl zde obrovský vysoký a dlouhý železný most, který jsme tichým chodem přejeli. Z toho ale počal vlak v malé chvíli zrychlovati. Jeli jsme úžasnou rychlostí. Tuto noc jsem skoro nespal, každou chvíli jsem myslel, že vjedeme někam do brambor. Toto jsem zažil první strach při jízdě vlakem. V Rusku jsme též jezdili velikou rychlostí, takže se i někdy stalo, že jsme zajeli do příkopu, neb do lesa, ale přeci strach jsem nikdy nepocítil, tak jako teď, neboť jsme jeli rychle jako hrom. Ráno když jsme vstali, viděli jsme, že jedeme podél řeky vinoucí se údolím, které bylo porostlé zelení, travou, křovím a stromy.

• Bylo 22. Června, slunce nemilosrdně hřálo a náš vlak jel velikou rychlostí, ačkoliv dráha, kterou jsme jeli, byla samé zátočiny a okliky podél skal s mnohými tunely. Stráně byly porostlé pěkně zelenými lesy. Ohromně vysoké části hor, které se tyčily po obou stranách údolí, byly pokryty sněhem. Vlak, kterým jsme jeli, byl zařízen po americkém moderním způsobu, bylo v něm veškeré pohodlí. Přes den všichni mohli pohodlně na některých matracích seděti a večer měl zas každý svoje místo ku spaní. Byla zde zařízena moderní umyvadla se zrcadly. Též voda převařená a ochlazená k pití. Čisté záchody a oddělené kupé pro zavazadla a v každém kupé stolek. Vozy byly poměrně dlouhé, a proto i při větší jízdě jely tiše. Celý vlak byl ohromně dlouhý, měl 10 vozů. Jeden vůz sloužil jako kuchyň. V osm hodin byla vždy hlášena snídaně, tu šlo několik lidí na kuchyň a přinesli jídlo pro celý vůz. Každý byl zvědav, co to bude a kolik toho dostane. Počalo se to rozdělovati a to sice čtyřem dohromady. Tu připadl na dva lidi jeden oloupaný brambor, dvě lžíce vařené rýže, mléko a asi 5 dkg hovězího masa, na špici nože másla a malinkou kružičku čaje.