Rozhovor s Alexandrem Gatalicou

* Řeknete nám, prosím, něco o sobě.

Jsem srbský a bělěhradský spisovatel, pokud to něco znamená. Narodil jsem se v roce 1964, vystudoval jsem světovou literaturu a teorii literatury, a musím říct, že právě studium světové literatury nejvíce ovlivnilo moje psaní. Nejsem jediný spisovatel, který vystudoval světovou literaturu, z toho oboru vzešlo dost srbských spisovatelů několika generací, počínaje Danilo Kišem, který jako první na tomto oboru diplomoval.

* Světová literatura = srovnávací literatura?

Ano. V různých zemích se tento obor jmenuje různě a většinou se používá název srovnávací literatura. Právě srovnávání knih na mě zanechalo nejhlubší dojem, a také jsem měl štěstí na výborné profesory. Školu jsem dokončil v roce 1989. Mým druhým oborem byla klasická filologie, takže jsem také překladatelem ze starořečtiny. I tento obor ne mě zanechal hluboký dojem. Když dáme dohromady světovou literaturu a klasickou filologii, dostaneme jakousi osnovu, ze které vychází má práce. Pokud vás zajímá, co píšu, dalo by se to obecně nazvat postmoderní literaturou, respektive nerealistickou literaturou. Protože jsem ale začal psát v roce 1993, obvykle říkám, že patřím ke třetí zmutované generaci srbských postmodernistů. První byla generace Danila Kiše, druhá byla generace 80. let, do které patří Dragan Veliki nebo Čolica, což jsou autoři o něco starší než já, a potom přichází generace 90. let, do které podle mého soudu patří i Dragan Petrović, i když jsme ho více či méně vždy řadili mezi národní spisovatele. Generaci, kterou nazývám zmutovanou, charakterizuje absence hranice mezi klasickou postmoderní borgesovskou a realistickou literaturou, takže já nejsem ani realistický ani postmoderní autor, I když se podle mého názoru víc blížím postmodernismu. Naše generace velmi urychlila postmodernistické nástroje vyprávění. Ty nástroje se staly subtilnější, komunikativnější. Moje kniha vychází z nejzákladnějších postulátů postmodernismu, ale není tak uzavřená v jeho horizontech. To by mohl být nejvýstižnější popis mé tvorby.

* Psát jste začal po škole?

Ano. Neabsolvoval jsem takzvanou „literární stáž pro mladé“. Nikdy jsem nebyl členem redakce nějakých literárních novin, nedozrával jsem v žádném nakladatelství. Začal jsem psát až po ukončení studií a dalo by se říct, že jsem do literaury vstoupil starý. To bylo dobré pro mou literaturu, ale špatné kvůli tomu, že jsem neměl žádné kontakty v časopisech. A dodnes existuji ne snad jako nějaké cizí těleso na rubu srbské literatury, ale v každém případě se nevejdu do jedné kategorie – vlastně stojím někde mezi realisty a postmodernisty a svým způsobem je smiřuji. I když musím říci, že moje další novela spadá bezpochyby do postrealismu.

* Jste ovšem taky klasický filolog.

Když jsem studoval řeckou a antickou literaturu, a vůbec knihy různých dob až po dnešek, myslel jsem si, že vím, co je literatura. Moje neštěstí je v tom, že mám pocit, že od té chvíle, kdy mě ve velmi dobré škole naučili, co je literatura, tak ona právě umřela, alespoň podle mého názoru. Dnes se píší nesmyslné, beztvaré knihy, které dotvářejí realitu, ale my jsme se ještě učili, že literatura by neměla realitu dotvářet či přetvářet, ale tvořit k ní paralelu. Ta poetika vytváření paralelní reality se dnes ztrácí, ale já se jí nemohu vzdát, protože jsem si stále jistý, že je to nejlepší druh literatury, a zároveň jediný důstojný druh literatury, protože pokud přikrášlujeme realitu, k čemu je nám potom literatura? Realitu už máme, a pokud nevytváříme nic, co se od ní liší, nemáme nic jiného. Tvrdím, že pokud budeme psát o podivných událostech, realita vytvoří ještě podivnější události. Jako Srb jsem zažil neuvěřitelné množství podivných událostí. Byl jsem například svědkem největší hyperinflace v historii lidstva od počátku existence peněz nebo 70-ti denního hygienického bombardování, říkám hygienické, protože jsme se všichni tvářili, že se nic zvláštního neděje. Chci říct, že pokud si někdo myslí, že vytváření podivné reality může být pro literaturu dobré, na základě alespoň těchto dvou radikálních událostí tvrdím, že skutečný příběh může být podivnější než literární. Literatura má podle mého názoru smysl, pokud vytváří jinou realitu, jiný systém. A to můžete vidět i v mojí povídce. Třeba kožešník, který prodává kožešiny a zároveň i smrt. Nejedná se o přikrášlenou realitu, ale o to, čemu já říkám paralelní realita.

* Pracujete s národními tématy nebo by se vaše knihy mohly odehrávat kdekoli jinde?

V mých knihách se neobjevuje mnoho národních motivů. Důvodem může být i moje vzdělání – vystudoval jsem světovou literaturu a díky tomu jsem byl od začátku otevřenější jiným motivům, a to je pro mě nejdůležitější, to je základ mého psaní. Pochopil jsem, že spisovatel musí pracovat s detaily a přitom je jedno, zda píše o svém rodném městě, o době, kdy se narodil, nebo třeba o starém Egyptě. Jediný rozdíl je v tom, že těch detailů může ve svém rodném městě nalézt trochu víc. Pokud ale píšu dejme tomu o Bělehradě 30. let, o době, kterou jsem nezažil, musím ty detaily hledat zpětně také, podobně jako bych je hledal pro román třeba o objevení Ameriky. Moje literatura zpracovává většinou nesrbská témata a hodlám v tom pokračovat. Musím říct, že mě nejvíc zajímá Evropa 20. století. Napsal jsem o této době celou knihu a protože se skládá ze sto jedna povídek, je lehké spočítat statistické údaje. V knize je 17 procent povídek se srbskou tématikou, což je, myslím, příliš – Srbsko jistě nemělo 17ti procentní podíl na evropských dějinách 20. století. To můžete považovat za určitou protekci Srbska. Ale mnohem více povídek se odehrává v Rusku a Německu, které se nejvíce podílely na podobě 20. století – za nimi následovala Itálie, Francie a Amerika.

* Jak vzpomínáte na Jugoslávii, na komunistický režim?

Moje zkušenost je pro mě samého komická. Když zemřel Tito, bylo mi 16 let, a po jeho smrti prožíval režim víceméně komickou fázi. Chci říct, že se ta doba podobala komedii, sama o sobě ale nebyla směšná. Když jsem v roce 1982 maturoval, všechny, kdo měli samé jedničky, nutili vstoupit do strany. Já jsem naštěstí neměl samé jedničky, tak mě k tomu nikdo nenutil. Ptali se mě, zda chci vstoupit do strany, a já jsem řekl, že je to pro mě moc vážná věc, a že na to ještě nejsem připraven. A to bylo poprvé a naštěstí naposledy, členem komunistické strany jsem se nikdy nestal.

* Zažil jste kvůli tomu nějaké ústrky?

Možná by mě i šikanovali, ale nestihli to. Studium jsem dokončil v roce 1989, když se rozpadla Jugoslávie, a publikovat jsem začal až v roce 1993 – tehdy už to byl jiný stát. Moji kolegové, kteří začali psát v polovině 80. let, ještě měli nějaké zkušenosti se zákazy, já už ne. Milošević nebyl navzdory mínění mnoha lidí hloupý -byl to inteligentní zločinec, který zastával názor, že vše, co se týče literatury etc. není pro moc důležité, a nechal intelektuály, ať si dělají, co chtějí. Literatura a filosofie tedy už neměly na společnost vůbec žádný vliv, a on byl tak „velkorysý“, že nic nezakazoval. Prohlašovali nás za blázny, a bláznům je dovoleno říkat si, co chtějí.

* Do kdy fungovala v Jugoslávii cenzura?

Do konce 80. let určitě, ale spíš v tisku než v beletrii, ale stejně. Nejsem nejpovolanější člověk co se týče historie cenzury v Srbsku, ale v každém případě je to historie dlouhá a bohatá. Zakazovaly se knihy i časopisy. Můj profesor Djordje Vuković byl redaktorem časopisu, který nevydal ani tři čísla a už byl zakázán.

* Ovšem Češi hleděli na Jugoslávii jako na zemi, kde nejsou represe a přes kterou se dá utéct na Západ.

Určitá represe existovala pořád, i když ke konci režimu už nebyla silná. Zakazovaly se například výstavy. Mića Popović, známý malíř a disident měl mít výstavu v Galerii kulturního centra v Bělehradě a oni tu výstavu samozřejmě zakázali, respektive zamkli dveře, aby nikdo nemohl přijít na vernisáž. Obrazy ze zdí ale nesundali, takže byly vidět přes sklo, na které napsali: „Výstava odložena“. Nechtěli napsat, že je zakázaná – to by působilo hloupě. Mića zareagoval vtipně: „Tady se píše – Odložení vystaveno. Jak by se to jenom dalo přeložit?“ Cenzura opravdu fungovala. Všechno, co se dělo v jiných zemích, dělo se i v Jugoslávii, v tom nebyl žádný rozdíl. Například Moskovljevićův slovník, který byl dlouho jediným slovníkem srbštiny, byl stažen a spálen kvůli heslům partyzán a milicionér. Pod heslem partyzán stálo: „Příslušník jednoho z ozbrojených hnutí, které bojují nekonvenčními prostředky.“ To bylo nepřípustné, ta formulace „jedno z hnutí“, zatímco u milicionéra byl problém v tom, že to měl být příslušník jedné z neformálních ozbrojených skupin, která k dosažení politických cílů využívá městského boje. Kvůli těmto dvěma heslům byl celý slovník spálen.

* Vyrůstal jste a studoval a v Bělehradě. Poslouchali jste rockovou muziku?

Jistě. V té době se nosily tenisky All stars a poslouchal se rock. Do dneška nosím tenisky, džíny a poslouchám rock, i když jsem kritik vážné hudby. Rock byl v té době v Srbsku na velmi dobré úrovni. Když jsem byl mladý, v 80. letech byl populární takzvaný nový proud. Já jsem nejvíc poslouchal Idol, to byla hlavní bělehradská skupina. Moje žena poslouchala záhřebské skupiny, Juru Stubliće a Film, poslouchal jsem taky Džoniho Stulića a Azru, i hodně chorvatských kapel.

* A co západní kapely?

Občas nějaká přijela, pravděpodobně častěji než v té době do Československa, ale i tak málokdy. Myslím, že jsme nikdy v životě neviděli Led Zeppelin ani Pink Floyd. Byly u nás nějaké kapely, jako třeba Flitwood Mack a další. A jak se na nás dívala starší generace? To nejlépe ilustruje postoj mé babičky, která byla stará komunistka. Jednou přišel můj otec z práce a ona mu řekla: „Míšo, ty si v domě pěstuješ reakcionáře, jen se podívej, co to nosí za americké boty.“ Reakcionář pro ni bylo synonymum pro zrádce.

* Rodiče byli ve straně?

Ano, moje babička byla členkou strany, za války se účastnila protifašistického komunistického odboje. Otec byl významný komunista v ŽTP (jugoslávské železnice), byl dokonce sekretářem stranické organizace a měl pod sebou celou ŽTP. Tento podnik doposud existuje a má asi 5000 zaměstnanců. Takže otec byl komunista, ale nikdy jsme nebyli prominenti, nebydleli jsme v luxusních čtvrtích ani neměli luxusní auta. Vypadá to, že otec byl přece jen idealista.

* Hadál jste se s otcem? Vedl jste s ním politické debaty?

To až později, v 90. letech, za komunismu ne. Otec byl spíše mlčenlivý, moc o tom nemluvil. My jsme si nosili a poslouchali, co jsme chtěli. Nijak nám v tom nebránil, nebral vážně babiččiny řeči o reakcionářích. Byl to komunista-idealista, což mimo jiné znamená, že se nestal členem Milošovićova režimu, i když Miloševiče vždy volil. V tom vidím následky, které na něm zanechal komunistický systém. Já, můj bratr a sestra jsme od začátku volili přesně opačně než otec, volili jsme demokraty.

* Jak jste vnímal rozpad Jugoslávie ? Jak se na to dnes díváte?

I když nemám žádné osobní emoce k Jugoslávii jako zemi, myslím, že to byla nejhorší věc, která se mohla stát. Jsem totiž přesvědčen, že by Jugoslávie, pokud by byla zachovaná, jako první vstoupila do Evropské Unie, z ekonomických i politických důvodů. Ale historie nás učí, že se děje to, co se dít musí. Tak to podle mého názoru je. Je hloupé přemýšlet, jestli to mohlo nebo nemohlo být jinak. I kdybychom měli 1% šanci, že se stane něco jiného, nestalo by se to. To je jedna z věcí, kde se stává přesně to, co nikdo nečeká. Tím dospívám k závěru, že z nějakého vyššího historického hlediska se to muselo stát.

* Jste pro to, aby se Srbsko stalo členem EU?

Já jsem jednoznačně proevropsky orientován, to je vidět i v mé literatuře – myslím, že jinudy cesta nevede. A že naše veliké problémy, zejména s Kosovem, může řešit jedině členství v Evropské Unii. Nepředstavuji si to jako v pohádce, že tam na nás čeká princ, bílý kůň a poklad. Ale nevidím lepší alternativu pro zemi, která má sedm miliónů obyvatel, jako má Srbsko. Kdyby byla jiná možnost, třeba že budeme spojenci Číny nebo jiné země, já bych ten plán vzal v úvahu, ale nevím o žádném jiném seriózním plánu na integraci, než je Evropské Unie. A z důvodu nedostatku lepšího plánu myslím, že pro Srbsko to znamená dobrou budoucnost.

* Jste pro vstup Turecka do EU?

Co se týče Turecka, byl jsem v Turecku dvakrát a mezi Turky mám dost známých. Myslím, že by pro intelektuální Turecko bylo nenahraditelné neštěstí, kdyby nevstoupili do EU. Pro intelektuální, vzdělanou vrstvu Turků, kteří mají fantastické vzdělání, by to byla tragédie. Pro ostatní nevím. Nestýkal jsem se s vojáky nebo s trhovci, kteří šidí turisty. Ale pro moji vrstvu lidí by to bylo veliké neštěstí. Oni pro sebe nevidí jinou možnost než Západ. Pro sekulární Turecko by to byla tragédie. A sekularismus není tak pevný, jak se zdá.

* Jak se dnes vůbec Srbové – díky své dějinné zkušenosti – dívají na Turky?

Stejně jako na jakékoliv jiné cizince. Nepociťuji vůči nim nějaké emoce, že čtyřsta padesát let vládli Srbům. Většinou se lidé dívají na Turecko jako na místo, kde nakupují levný textil, kterýpak prodávají v Srbsku. To znamená velmi prakticky, obchodně. Neměl jsem žádný vztah k Turkům, dokonce jsem od svých řeckých přátel slyšel hodně protitureckých názorů. A protože jsem se jako klasický filolog desítky let stýkal s Řeky, zaujímal jsem dokonce i mírně protiturecké stanovisko, dokud jsem tam nejel a nepoznal jejich systém vzdělávání. A pochopil jsem, že by to byla pro ně veliká tragédie, protože oni všechnu svoji mysl a naděje směřují na Západ, ať už k Evropě či Americe – v žádném případě ne na Východ. Z Íránu, Iráku mají dokonce strach. A pochopil jsem ještě jednu věc, že by válka mezi Řeckem a Tureckem trvala tři týdny, dokud by turecká armáda nevmašírovala do Athén a neporazila Řeky. To je ohromná síla. Říkal jsem to potom svých řeckým přátelům a oni mi řekli, že to není pravda, že to není možné. Říkali, že by je přemohli za tři týdny, pokud by se nikdo jiný nevmísil do toho konfliktu. Jsou mnohem, mnohem silnější.

* Jak vidíte kosovský problém?

Tvrdím, a tento názor koluje i mezi naší veřejností, že existují alespoň dvě rozumné možnosti řešení problému Kosova. Jeden z nich je, že se Kosovo osamostatní ve chvíli, kdy Srbsko i Kosovo budou právoplatnými členy Evropské Unie a kdy už nebudou existovat hranice. Druhým řešením je kantonizace Kosova po vzoru Švýcarska nebo konfederativní uspořádání, ale nemyslím konfederaci Srbska a Kosova, nýbrž konfederaci uvnitř Kosova, takže by Kosovo tvořilo zároveň druhý albánský a druhý srbský stát podobně jako části italského, německého a francouzského národa vytvořili Švýcarsko nebo části francouzského a vlámského národa vytvořili Belgii. Stejně tak by části srbského a albánského národa vytvořili Kosovo, čímž by byl zachován mezinárodní mír a dodrženo mezinárodní právo. Ale pokud vím, ani jedno z těchto řešení nemá v současné době ve světě oporu. Podle mě by bylo dobré jedno i druhé řešení, ale ani k jednomu z nich nedojde. Kosovo bude jednoduše odtrženo z vůle Ameriky.

Alexandr Gatalica (1964), srbský prosaik, mj. vydal román Linie života (cena Milose Crnjanského) a povídky Mimikry. Jeho prósa je vydávána v časopisech po celé bývalé Jugoslávii. Jeho dílo bylo mj. přeloženo do angličtiny, francouzštiny, ruštiny, španělštiny, italštiny. Vedle literatury se Gatalica věnuje i novinařině, hudební kritice a překládá ze staré řečtiny. Stejně jako Petrovič získal Gatalica tento rok cenu Ivo Andrice.