15. ledna, neděle

Nevím, který vůl vymyslel, že se máme 15. ledna všichni sejít v Mánesově ulici v bytě u Andreje Kroba a odtamtud jít společně položit kytice k svatému Václavovi. Hned mi bylo jasné, že nás seberou najednou, ještě než stačíme na Václavské náměstí vůbec dojít. Už se ale nedalo nic dělat – dát to vědět ostatním a sejít se až u pomníku, na to už bylo pozdě. Půl hodiny před zahájením pietního aktu jsme vyšli od Krobů a jen co byli všichni z domu a ušli pár metrů, byla celá Mánesovka obklíčená policajty.

Šel jsem vpředu a sebrali mě jako prvního. Strčili mě do auta, a když se o mě nikdo dál nestaral, tak jsem druhou stranou vystoupil a pokračoval dál směrem na Václavské náměstí. Když si toho fízlové všimli, dal jsem se na úprk. Chytili mě až úplně dole v Mánesovce, což byla honička s auty úplně jako v nějakém filmu. Narazili mě na auto, které mi Vinohradskou nadjelo, nasadili mi náramky a zavřeli mě do auta i s dvěma fízly.

Postupně nás odvezli na fízlárnu do Benediktské, kde nás vyslýchali do pozdních večerních hodin. Nevím, kdy jsem přišel na řadu, ale estébák, který mě měl vyslechnout, se představil jako Král, což bylo dost vtipné. Také jeho první otázka byla, jestli to myslíme s tím královstvím vážně a jak si to vlastně představujeme. Odpověděl jsem, že království je stát, kde mají lidi královské platy.

Fízl pochopil, že tím je jakákoli pomyslná diskuse vyřízena. Pokusil se vyslechnout mě k pietnímu aktu za Palacha, a když jsem řekl, že o tom nic nevím, výslech po několika formalitách ukončil.

Jakmile mě odvedli zpátky mezi ostatní, uvědomil jsem si, že mám v podšívce kabátu schovanou širokou stuhu – trikolóru s nápisem „Janu Palachovi České děti“. Bylo mi líto, že by stuha nesplnila svůj účel, a tak jsem na malý papírek napsal: Zítra u pomníku sv. Václava v patnáct hodin. Dal jsem to všem přečíst a pak jsem vzkaz zničil. Ta neobjevená stuha vlastně zapříčinila Palachův týden.

MO VB Školská

Následující den jsme se ke koni dostavili už každý po vlastní ose. Seděl jsem v baru na rohu náměstí a Krakovské už hodinu předtím a pozoroval okolí pomníku, kolem kterého se to hemžilo policisty. Jenom tajných jsem objevil asi patnáct a uniformovaných tam byly desítky – nehledě na stovky dalších připravených v záloze, mimo jiné v kinu Blaník. Těsně před třetí jsem viděl Janu Petrovou a Otu Veverku, jak se blíží k pomníku od Domu potravin, ale ještě než k němu stačili dojít, byli zatčeni. Shora pak přicházel Saša Vondra, kterému se vedlo obdobně. Využil jsem toho, že se jimi fízlové zaobírají, dorazil jsem k pomníku zespodu a jako jednomu z mála se mi podařilo položit věnec k sv. Václavu dřív, než mne – a následně i věnec – stačili sebrat. Potištěnými stuhami z věnce se pak komunistická propaganda mimo jiné snažila doložit, že celá akce byla dlouho dopředu připravována „zahraničními ideodiversními centrálami“. Rudé právo z 14. června 1989 přetisklo „diskusi u kulatého stolu“, které se účastnil člen ÚV KSČ Lumír Hanák, pracovník Institutu výchovy a vzdělávání vědeckých kádrů ČSAV Miloslav Formánek, prokurátor hl. města Prahy JUDr. František Kubát, „pracovník Federálního ministerstva vnitra“ Petr Žák a za redakci Rudého práva a slovenské Pravdy Jaroslav Kojzar a Arnošt Bak.

V diskusi, která byla věnována „činnosti nezákonných skupin“, dělal vnitrák Žák – ve skutečnosti šéf 10. oboru II. správy StB, který měl na starosti „nepřátelská seskupení“ – chytrého a právě na inkriminovaných stuhách se snažil dokázat, že Palachův týden byl organizován ze zahraničí. „Vezmeme-li případ dodávky některých symbolů pro vyvolávání těchto nálad ze zahraniční, jako byl dovoz smutečních stuh ze zahraničí k připomenutí Palacha, muselo se jednat z hlediska časového i materiálního o režii ze zahraničí,“ tvrdil v diskusi Žák a nedělal nic jiného, než že se bohapustě chvástal před svými chlebodárci. Ve skutečnosti jsem si širokou trikolóru s nápisem, a podobně i ostatní, nechal několik dní před demonstrací vyrobit zcela obyčejně, jako běžný zákazník, v jednom malém družstvu invalidů, kde dělali stuhy na pohřební věnce.

Když nás konečně měli pohromadě, odvezli nás na fízlárnu do Školské, kde jsme museli stát venku na dvoře čelem ke zdi a s rukama za zády. Nutili tak stát i paní Sternovou, která strávila za války pět let v nacistickém koncentračním táboře. Ona to odmítla, že i na gestapu jí dovolili sednout si na židli. Fízlové jí vyhrožovali, strkali do ní, ale pak to vzdali – zmlátit starou, vetchou paní bylo i na fízly ze Školské, kteří se jinak se zatčenými nikdy nemazlili, příliš, aspoň v tu chvíli. Odvedli ji ale dovnitř budovy, aby svým příkladem nekazila ostatní. Ovšem Daně Němcové, matce sedmi dětí, odmítli poskytnout lékařské ošetření a nechali ji stát s námi mladými na dvoře.

Později do Školské přivedli ještě Václava Havla, který se sice pietního aktu přímo nezúčastnil, ale sebrali ho na chodníku, odkud celé akci přihlížel. Posadili ho na židli v chodbě vedoucí z dvorany na ulici. Chodilo se tam na něj jako na nějaké exotické zvíře dívat celé povedené osazenstvo MO VB Školská a bůhvíodkud se dostavily i dvě vyžrané vysoké policejní šarže s několika řadami vyznamenání, které si neodpustily, aby na Havla s nehranou nenávistí slovně nezaútočily, a neulevily tak svým policejním duším: „Ty hajzle, ty dobytku, počkej, mi ti ukážem!“ vykřikoval na něj ometálovaný lumpenproletariát navlečený v plukovnických uniformách. Přitom oběma fízlům mohlo být tak k šedesáti. Je už v lidské povaze, že nekonfrontačním, jakoby nesmělým vystupováním můžete všelijak zamindrákované lidi dohnat k naprosté zuřivosti, úplně je vyvést zmíry.

Byl lednový večer, a jak přibývaly hodiny, na otevřeném dvorku začala být nesnesitelná zima. Zapálil jsem si cigaretu, a když jsem ji odmítl uhasit, byl jsem odveden dovnitř budovy. Tělnatý fízl se se mnou zavřel v kanceláři, povalil mě na stůl v rohu místnosti, aby se ke mně nemusel ohýbat a abych se mu nikam nesvalil, a začal mě bít. Chránil jsem si nejcitlivější místa a přitom jsem fízla pozoroval. Komunista byl dosti nachmelený, táhl z něj alkohol a jeho rány už postrádaly patřičnou razanci a přesnost, supěl námahou, potil se a vycházel z něj ostrý tělesný pach – fyzický kontakt s ním nebyl zrovna nejpříjemnější. Pivní pantáta od rodiny, který poctivě slouží režimu, pak přijde domů a zbije kvůli té své bídě ženu. Napadlo mě, jestli bych byl schopen ho zabít.

Nevím, jestli bití fízla zmohlo, nebo ho už dostatečně uspokojilo, ale za chvíli toho nechal. Když mě vedl zpět, vrhla se na mě dvoumetrová obluda s velikou volskou hlavou v civilu, na rukávu s páskou PS VB. Bytost vypadající jako zvoník od Matky Boží mě bolestivě přetáhla obuškem přes záda a vydala přitom strašidelný skřek, úplně jako kvakoš noční. Fízlové na chodbě z toho měli psinu, smáli se a říkali: „Venco, nech ho, ten už má dost.“

Pod schody fízlové sepisovali protokol se slepcem, který byl rovněž zadržen na Václaváku, a chtěli po něm, aby se pod výpověď podepsal. Slepec to odmítl, že si to nemůže přečíst, načež na něj fízl vyjel, ať si s nima nezahrává, nebo že mu „pomůže“, aby viděl. Veřejná bezpečnost Československé socialistické republiky 16. ledna 1989.

Hodinu od hodiny to bylo na promrzlém dvoře nesnesitelnější a začal jsem přemýšlet, že bych odtamtud zdrhnul. V jednom nestřeženém okamžiku jsem vešel do průjezdu a zkoumal vrata vedoucí na ulici, jestli by nešla vyháknout. Byla ale dobře zabezpečená. Vrátil jsem se na dvorek. V druhém patře nad fízlárnou byly byty, jedno okno bylo otevřené a někde uvnitř se svítilo. Mohl bych k němu vylézt po děšťovém svodu. Bydlí v domě, kde je fízlárna, obyčejní lidé, nebo lidé režimní? Co udělají, až jim vlezu do bytu – začnou křičet a zavolají policisty? Je to dost pravděpodobné, říkal jsem si, ale přesto jsem se rozhodl, že to zkusím. Vtom mě ale odvedli k výslechu.

Protokol se mnou sepsal mladý, inteligentně vypadající prokurátor.

„Proč jste byl na Václavském náměstí?“ položil mi otázku a v jeho hlase bylo znát, že to je naprostá formalita – ať odpovím, co odpovím, je to jedno, protože trestní stíhání v komunismu je vlastně osud.

„Šel jsem do kina,“ pronesl jsem nápodobně, aniž bych se snad probůh pokoušel vykrucovat.

„Tak do kina,“ odtušil prokurátor, zapsal, že odmítám vypovídat, napsal k tomu mé reálie, sepsal věci, které mi odebral, a vyplnil vazební příkaz.

Za patnáct minut jsem byl zpět na dvorku, ovšem bez pásku a bez tkaniček od bot – a s volnýma botama šplhat po deset centimetrů široké plechové rouře do druhého patra, to bylo na zlámání hned několika kostí. Útěk jsem pustil z hlavy.

Po deseti hodinách utrpení na dvorku nám konečně nasadili želízka, naložili nás do antonů a vezli na Ruzyň. Rozdělili jsme si mezi sebou zbylé cigarety. Paní Sternová opět vzpomínala na válku – když ji transportovali gestapáci, želízka jí nedali. „Ksindl jeden,“ ulevila si, ale jen tak mimochodem, protože v antonu zavládla – po dlouhých hodinách strávených na mraze – příjemná nálada.

úryvek z knihy Fízl