Před třiceti lety se konal v Bratislavě pohřeb Dominika Tatarky, slovenského spisovatele, který po okupaci země v roce 1968 nemohl publikovat a po podpisu Charty 77 se živil jako dělník v lese. „Karpatský pastier“ Tatarka byl úžasný zjev – jak vypadal, co psal, jak žil … Cestu na jeho funus do Bratislavy jsem měl jako malé pokání. Zmiňuju to v knize Fízl, odkud je následující úryvek.

Tatarkův pohřeb

Někdy v tu dobu jsem byl za Havlem, jestli by nechtěl podpořit Medorka na některou z exilových cen. Vyhodili mě z práce, do další mě nevzali a obvinění z příživnictví nade mnou stále viselo jako Damoklův meč. Finanční odměna, která byla spojena s udělením některé z cen, by mi na delší dobu pomohla zbavit se této policejní buzerace. A taky mě štvalo, že si ceny, určené na podporu nezávislé kultury, mezi sebou rozdělují staříci, kterým už žádné obvinění z příživnictví nehrozí, zatímco na nás mladé, které fízlové kvůli zaměstnání neustále honí, nikdy nic nezbyde. A měl jsem i za to, že Medorek není úplně nejhorší.

Havel, asi dost překvapený mojí drzostí, místo aby mě vyhodil, se jako vždy zachoval diplomaticky. Uvidí prý, co by se dalo dělat – možná bychom Seifertovu cenu mohli dostat společně s Jáchymem Topolem.

Nakonec cenu dostal Dominik Tatarka, skvělé Slovačisko, který si ji opravdu zasloužil. Bohužel krátce nato zemřel, a aby mi odpustil, že jsem mu chtěl cenu, která bezpochyby patřila jemu, vyfouknout, jel jsem 15. května na jeho pohřeb do Bratislavy. Vedle několika pražských známých a poloviny slovenské kulturní elity byl martinský cintorín plný na první pohled rozeznatelných ksichtů. Fízl je unifikovaný mezinárodní fenomén.