Před třiceti lety začal u OS pro Prahu 2 soud za Palachův týden. Jana Petrová a Ota Veverka, kteří se dostali do strkanice se zasahujícími policisty, dostali devět a dvanáct měsíců natvrdo – my ostatní (Dana Němcová, Jana Sternová, David Němec, Standa Penc, Saša Vondra a já) jsme dostali podmínku. Ve stejný den byl v odděleném procesu souzen i Václav Havel, kterému u Obvodního soudu pro Prahu 3 napařila samosoudkyně JUDr. H. Hlavatá 9 měsíců nepodmíněně ve II. „nápravně výchovné skupině“, ačkoli demonstraci neorganizoval a pietnímu aktu přihlížel z chodníku. Odsouzení Havla do vězení, o kterém Hlavatá rozhodla na popud z míst nejvyšších, bylo vůbec to nejhorší, co mohl paralyzovaný ÚV KSČ v danou chvíli udělat – ještě stále měl čas vyjednávat, nabídnout Havlovi post ministra kultury … Tedy hypoteticky: ve skutečnosti mu čas vypršel už 21. srpna 1968.

Soud se konal 21. února na třídě Lidových milicí. K přelíčení jsem se dostavil půl hodiny po jeho začátku rovnou z flámu a po prohýřené noci ze mě táhlo jako ze sudu.

Nejdřív si vzal slovo prokurátor:

Počátkem tohoto roku započaly připravovat nelegální skupiny veřejné shromáždění u příležitosti 20. výročí úmrtí Jana Palacha. Tento svůj záměr formulovaný dopisem, zaslali 2. 1. 1989 odboru vnitřních věcí ONV v Praze 1 a tentýž den obsah tohoto sdělení daly k dispozici rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Stejné skutečnosti byly předmětem dalších pro Československo určených relací rozhlasových stanicí BBC, Svobodná Evropa i Hlas Ameriky v době před uskutečněním plánovaného shromáždění, které umožnily širokou informovanost veřejnosti, stejně jako natištěný a k této příležitosti rozšířený leták a ve svém důsledku sledovaly jediný záměr – shromáždění většího počtu lidí.

ONV v Praze 1 svým rozhodnutím ze dne 6. 1. 1989 pořádání tohoto veřejného shromáždění zakázal. Všichni obvinění přesto, že s rozhodnutím byli seznámeni, dne 16. 1. 1989 se v odpoledních hodinách dostavili na stejné místo, kde se provokativně snažili položit květiny k soše sv. Václava, a to ačkoli věděli, že obdobné jednání předchozího dne vedlo ke srocení většího množství osob a k narušení veřejného pořádku, přičemž svým jednáním dali bezprostředně podnět k opětovnému srocení většího počtu osob a k následnému zákroku pořádkových hlídek VB. […] Celé jednání obviněných vrcholilo těsně před jejich převozem služebními vozidly z Václavského náměstí na MO VB. Z popudu obviněných srocený dav, který ke konci popisovaného jednání mohl činit cca 400 až 500 osob, začal propadat masové hysterii a bez okamžitého přivolání tří vozidel VB a pomoci příslušníků PMJ při dokončení zákroku by tento byl těžce zvládnutelný. Ještě při žádostech příslušníků VB k obviněným, aby nastoupili do vozidel, docházelo ke konfliktům, neboť obvinění odmítali do automobilů nastupovat, příslušníkům VB nadávali, pískali, vykřikovali, strkali do nich a snažili se proti nim poštvat shromážděný dav.

Z hlediska materiální stránky je nutné poukázat na to, že se jednalo o útok provedený skupinou a v této souvislosti i na okolnost, jakým způsobem stupňovali obvinění napětí při zákroku ze strany VB a dále skutečnost, že se tak stalo úmyslně a ve dne a před širokou veřejností. Nelze samozřejmě přehlédnout ani následek jednání obviněných, kterým bylo srocení velkého množství osob, bránících dopravě, činnosti obchodní sítě, kde došlo ke značným ekonomickým ztrátám na zisku, tedy byl výrazně narušen veřejný pořádek…

odříkával prokurátor JUDr. Karel Florian. Během jeho řeči jsem si četl Informace o Chartě. Zpozorněl jsem až při výpovědích svědků. Občas jsem si zaznamenal myšlenkové perly, které z nich padaly, a jména policajtů, kteří proti nám vypovídali.

Policajt Petr Kamenický u soudu řekl: „Štval proti nám dav a vypadalo to, že nás dav napadne. Dav se začal přibližovat k našemu vozu, proto jsme rychle z místa ujeli. Již při odjezdu dav prakticky zatarasil celou silnici, takže jsem měl problémy, abych se z místa vůbec dostal.“

Policajt Roman Jareš vypověděl, že v době příjezdu jeho skupiny k pomníku „již byly květiny zajištěny“. Zajištěné květiny – tak by se mohl jmenovat dokument o Palachově týdnu.

Soud trval dva dny. Předseda soudu, mladý ambiciózní JUDr. Antonín Těšík upravoval do protokolu mnohdy nesouvislé výpovědi řadových policistů, kteří to možná ani tak zle nemysleli, v náš neprospěch. Kariéru si tento hajzlík budoval tak, že na policejní a stranickou objednávku odsoudil Otu Veverku na dvanáct měsíců nepodmíněně (!) a Janu Petrovou na devět za to, že si 16. ledna dovolili položit květiny k pomníku sv. Václava a dostali se při tom do křížku s několika policisty, kteří jim v tom chtěli zabránit. Nám ostatním pak napařil podmínku.

Po listopadu měl tento komunistický justiční výlupek tolik drzosti, že nám poslal vlastnoručně podepsané rozhodnutí, ve kterém nám milostivě sdělil, že jsme byli amnestováni! Poslal jsem mu to zpět a přidal k tomu několik výhrůžných vět, ať si nemyslí, že na takové grázly, jako je on, někdo někdy zapomene. Brzy poté sám opustil řady justice.

Ovšem i přes Těšíkovu vstřícnost skončila celá policejní a justiční akce z hlediska režimu fiaskem – nejenže se komunistům nepodařilo nás pacifikovat, ale naopak přispěli k obrovskému nárůstu popularity oposice, která se dosud pohybovala na okraji společnosti.

Znervóznělá komunistická vláda vršila jednu chybu za druhou. Nechala nás zatknout a postavit před soud, ale pak nás propustila s podmínkou. Za mříže naopak poslala Václava Havla, který de facto neměl s Palachovým týdnem co do činění – vyjadřoval se pouze k zákazu shromáždění etc. v zahraničním rozhlase –, za to ale jeho nové uvěznění vzbudilo nebývalou vlnu solidarity, na které se tentokrát svezla i řada veřejnosti známých lidí. Umělecká a vědecká elita země, která dosud mlčela nebo byla vůči režimu loajální, začala otevřeně přecházet na stranu oposice a z uměleckých a vědeckých kruhů se závan revolty šířil do celé společnosti. Cokoli komunisté udělali, udělali špatně a snad existuje i jakási dějinná zákonitost, že režim, kterému zvoní hrana, se chová jako blázen a sám pracuje na své záhubě.

úryvek z knihy Fízl, Torst 2007