Copak si, laskavý čtenáři, představíš, když se řekne Černá Hora? Já osobně půllitr stejnojmenného silného a dobrého kvasnicového piva, které se vyrábí ve stejnojmenné obci na jižní Moravě. Nicméně kartografové a jiní vzdělanci vědí, že Černá Hora je také název malinkého státu na jihu bývalé Jugoslávie, jenž získal loni samostatnost, když se oddělil od Srbska, s nímž si prožil mnohasetletou společnou historii.Já vím, že zevšeobecňovat se nemá, přesto se přiznávám, že nemiluji příliš balkánský temperament, pod jehož slupkou vidím především nenávistné hurá vlastenčení a slavjanofašismus, vedoucí k nesmyslnému krvelačnému běsnění v občanských válkách a že drtivá většina literatury bývalých zemí Jugoslávie je pro mě nesnesitelná svým všudypřítomným patosem a téměř naprostou absencí vtipu či nadhledu. Když se mi tedy dostala do rukou prozaická prvotina třiačtyřicetiletého černohorského básníka a spisovatele Balši Brkoviče Soukromá galerie (nakladatelství Mezera, 2007), jejíž vydání se před pěti lety v Černé Hoře stalo literární událostí roku, téměř jsem se děsil ji otevřít. Navíc jsem se v tiráži dočetl, že text byl přeložen z černohorského originálu, což se příliš neshodovalo s informací z encyklopedií, které tvrdí, že Černohorci hovoří štokavským dialektem srbštiny. Příliš odvahy mi nedodala ani předmluva, v níž byl Brkovič označen v kontextu černohorské literatury jako „jisté politikum“. Nuže, se všemi výše popsanými obavami a předsudky začetl jsem se do této knihy, jejíž obálku zdobí obraz záchodové mísy se zvednutým prkénkem.

Brkovičova Soukromá galerie je v podstatě postmoderní román o deseti kapitolách, jež se však na první pohled jeví jako samostatné povídky, takže se vlastně dá číst dvěma způsoby, buďto chronologicky anebo na přeskáčku. Název první povídky respektive kapitoly Ruský smrad mi celkem konvenoval s obrázkem z obálky a mé obavy se začaly pomalu rozpouštět. Hlavním hrdinou příběhu odehrávajícího se na přelomu milénia je Bartoloměj Braunovič, zvaný Baki, otevřeně přiznané Brkovičovo alter ego, a hned na začátku, když se vrací z Kongresu mezinárodního PEN klubu z Moskvy, se od něj dozvíme, že ruský a srbský panslavismus rozhodně nemiluje. Baki je rozvedený intelektuál, který právě prožívá krizi středního věku. Jako novinář a syn významného bývalého disidenta patří ke kulturní elitě nárůdku čítajícího necelé tři čtvrtiny milionu obyvatel. Bydlí samozřejmě v hlavním městě tehdy ještě federativního státu Černá Hora v Podgorici (do roku 1992 půvabně zvaná Titograd).

Baki má mnoho přátel, například filosofa Cukiče, věčně hovořícího o filosofu Sloterdijkovi, či básníka Backoviče, kterýžto je „pravičák, rasista a je neodolatelný“. Kromě toho má dva bratry, malíře Kuzmu a Rexe, který prodává drogy, takže si Baki může dovolit být kdykoliv zhulený tou nejlepší trávou, jak to komentuje Rex v povídce Metafyzický masakr motorovým koštětem: „Uto Bej garantuje, že nic podobnýho neexistuje. Albánský zboží bez stíhy, trochu hysterický řekl bych. A hned si nakapej do očí.“ Naproti tomu Kuzma zvaný Ku je jako heroinista o poznání tvrdší chlapík nežli Baki. Společně pak provozují výnosnou činnost realizace a prodeje obrazů, popsaných ve slavných literárních dílech, které ve skutečnosti neexistovaly, což ale fanatičtí a zazobaní sběratelé netuší a rádi za „falzifikáty“ bohatě zaplatí. V Bakiho životě nechybí pochopitelně ani ženy. Tak předně je tu filmová kritička Lidija, nordická blondýna („…její tělo škubající se v extázi… Lidija prožívá vyvrcholení vždycky velmi intenzivně“), následována magickou Milvou, malířkou, která se považuje za čarodějku a jezdí ráda rychle nočním městem svým černým audi. Bakiho bývalá žena Saša, s níž má syna Brajana, zahajuje telefonní hovory s bývalým manželem zpravidla oslovením „Mizero“. Právě v pasážích o vztahu otce a syna, kteří se vídají díky nepříznivým okolnostem jen jednou za čas, balancuje Brkovič na hraně sentimentu, kam však naštěstí nesklouzne.

Chtěl-li bych navázat na Brkovičovu fascinaci leitmotivem malířství, napsal bych, že prostor Soukromé galerie vyplňují jednotlivé obrazy, které se postupně skládají v jeden originální celek jako puzzle. Z hlediska čistě literárního by se snad dalo hovořit o tzv. deníkové literatuře, ale to by byla velká chyba. Před napsáním svého prvního románu publikoval totiž Brkovič čtyři velmi úspěšné sbírky poesie a tento básnický pohled na svět probleskuje velmi silně i jeho prósou, byť jde třebas i o popisy zdánlivě všedních událostí. Navíc v poslední kapitole příznačně pojmenované V Alenčině světe dochází prostřednictvím marihuanové halucinace hlavního hrdiny k prolnutí tzv. reality a tzv. fikce, takže její závěr vyznívá téměř až magicky. Nadbytečným a poněkud doslovným se mi pak jeví dvoustránkový epilog, což je vzhledem k tomu, o jak čtivou knihu jde, opravdu jen malá vada na kráse.

A já si teď konečně mohu jít vypít jednu Černou Horu, tentokrát na zdraví Balši Brkoviče!

Viki Shock

(Balša Brkovič, Soukromá galerie. Z černohorštiny přeložil Jan Kravčík. Vydalo nakladatelství MEZERA v Praze roku 2007 v edici Moderní východoevropská literatura.)

Babylon 4/XVII, prosinec 2007