Navíc když se podařilo odstranit obskurního plukovníka, co má na svědomí tisíce životů. V Egyptě mají pro změnu složitý volební systém, že už nyní rozvášněnou ulici vidina voleb neuklidňuje a oproti aktuálním protestům se celá kampaň dostává na druhou kolej. A tím dobré zprávy jako by byly vyčerpány.

Nynější protesty v Sýrii dobře ukazují změnu ovzduší, která se v celém regionu odehrála. Po letech jediné dovolené kritiky, a to Spojených států a Izraele, a jediné legální občanské kratochvíli, návštěvě mešity, země tvořící Ligu arabských států poprvé sáhly k vyhlášení citelných sankcí proti jednomu ze svých členů. Pokud polovina syrského vývozu směřuje právě do zemí LAS, zdá se být skomírající syrská ekonomika odsouzena k definitivnímu krachu. Změna je o to výraznější, uvědomíme-li si, že členské země LAS si měly jen máloco vyčítat. Téměř každá z nich má své vážné vnitřní problémy, od dodržování základních lidských práv přes ekonomickou situaci až po demokratický deficit. Až dosud držely vždy svorně při sobě ve stylu „já za bráchu, brácha za mě“. A je skutečně s podivem, co takové autokracie jako Súdán, Omán, Mauritánie nebo Saudská Arábie sledují uvalením sankcí na bývalého „druha ve zbrani“ Sýrii. Ze Sýrie zní hlasy o „zradě arabské solidarity“ a „porušení tradice vztahů mezi arabskými státy“ a podíváme-li se do minulosti, můžeme dát Damašku pouze za pravdu. Byť se tak průměrnému Evropanovi výsledky arabských revolucí mohou jevit chabé, je jasné, že k reálným změnám v regionu již skutečně dochází. K hlasování se nepřipojily pouze Irák a Libanon, tedy syrští sousedé, kterých se kromě adresáta vyhlášené sankce dotknou nejvíce.

Francouzský ministr zahraničí Allain Juppé se o ní zmínil jako o legitimním partnerovi, čímž byl podobně jako v případě Libye prvním západním představitelem, který opozici vyjádřil neomezenou podporu. Jak víme, uznání povstalců v Benghází ze strany Francie za legitimního představitele Libyjců bylo prvním krokem k široké mezinárodní podpoře, které se bojovníkům proti Kaddáfímu dostalo.

Další krok, sesazení prezidenta Assada, by se mohl též odehrát podle libyjského scénáře. Spočívá v založení kontaktní skupiny, v které se budou pravidelně scházet rozhodující syrští a západní zástupci. Vadou na kráse je dosavadní nesoulad mezi samotnými syrskými zástupci, který vedl až k rajčatovo-vajíčkové bitvě před budovou LAS v Káhiře. Ještě větší vadou na kráse ovšem je, že na rozdíl od Sýrie je Libye etnicky mnohem homogennější, s menším počtem obyvatel a tudíž i politicky menšího významu.

Proto se ozývají hlasy, že konflikt v Sýrii by mohl vést k chaosu v celém blízkovýchodním regionu a je otázkou, zda se utlumením sporů mezi zastánci a odpůrci vyjednávání s Assadem podaří vyhnout tomu nejhoršímu, tedy občanské válce. To by bylo zvlášť nemilé pro Turecko, neboť donedávna blízký Assadův spojenec a nyní jeden z nejhlasitějších kritiků se netají ambicemi stát se vzorem a vůdcem muslimské obce.

Pravdou je, že Sýrie je velmi heterogenní. Jedno z opozičních center nyní tvoří Svobodná syrská armáda složená z dezertérů pravidelné armády a zodpovědná za většinu ozbrojených útoků na stávající režim. Jejím cílem je na svou stranu přetáhnout takové množství vojáků, které by nakonec vedlo k vojenskému puči proti Assadovi. Ten ale není příliš pravděpodobný. Zatímco se totiž Assad stejně jako příslušníci nejvyšších velitelských postů hlásí k preferované menšině Alavitů, dezertéři pocházejí hlavně ze sunnitské většiny. Pravděpodobnější pak je boj mezi elitními jednotkami napojenými přímo na Assadovu rodinu a dezertéry. Boj mezi Alavity a sunnity by se pak mohl rozšířit do měst a vesnic po celé zemi. Podobně jako v Iráku by pak své milice mohly budovat další skupiny: křesťané, muslimští bratři a další etnické, sociální a náboženské menšiny. Je třeba vzpomenout i na politbyro Hamásu sídlící v Damašku. V poslední křeči tak nelze vyloučit ani společný útok na Izrael ve snaze udržet jednotu země nalezením společného nepřítele. Konflikt by se jistě nevyhnul ani Libanonu, v kterém trojského koně může hrát Hizballáh. Ze všech těchto důvodů je tak myšlenka západní intervence až tou poslední možností, o které se dá uvažovat.

Jediným aktérem, který nyní může situaci účinně řešit, je sám prezident Assad. Jeho odstoupení by vedlo k jistému uvolnění. Na rozdíl od převážně mírových demonstrantů však jeho režim spoléhá na sílu, které padlo za oběť již na 3 500 lidí.

A nakonec to nejtěžší. Tedy obecná otázka, jak z rentiérských klientelistických ekonomik za nezvládnuté populační exploze vytvořit svobodné a prosperující prostředí s legitimními a stabilními institucemi. Náměty můžete posílat do redakce Babylonu.