Po roce 2007, kdy se značně ztenčil příliv ruských dotací do Běloruska, udělal Lukašenko řadu kroků, které měly uvolnit zmrazené vztahy s EU a s mezinárodními finančními organizacemi.

Zrušil většinu sociálních úlev a dal vládě úkol, aby se Bělorusko dostalo do první třicítky zemí na světě s nejlepšími podmínkami pro investice. Experti začali tehdy diskutovat o možné změně běloruského sociálního modelu.

V politickou liberalizaci pochopitelně nikdo nedoufal, ale počítalo se s tím, že v zemi začnou ekonomicky nevyhnutelné tržní reformy a bude snad uskutečněna autoritářská modernizace po vzoru té čínské.

Stejně tak i před prezidentskými volbami se zdálo, že tato varianta je celkem reálná. Byla zavedena řada legislativních opatření ve smyslu ekonomické liberalizace. Začal dialog mezi státem a podnikatelskou komunitou. Vláda neustále zvala do Běloruska zahraniční investory a dávala sliby MMF.

Příznaky změn se objevily dokonce v politické sféře. Lukašenko naznačoval, že po volbách bude větší pozornost věnována politickým stranám. Předsedkyně ústřední volební komise připustila možnost přechodu k poměrnému volebnímu systému, v němž by se hlasovalo nikoliv pro jednotlivé kandidáty, nýbrž pro strany. Ve vládních kruzích se začalo diskutovat o možnosti zavedení modelu „řízené demokracie“ podle ruského vzoru, v němž je autoritářská podstata režimu schována za demokratickou fasádou: Kreml vytváří strany, které mezi sebou zdánlivě soupeří a formuje „konstruktivní opozici“.

První náznak tohoto projektu se v Bělorusku objevil během volební kampaně, kdy bylo zaregistrováno devět alternativních kandidátů, kterým dovolili promluvit ve státním rozhlase a televizi. Nicméně události 19. prosince tyto plány překazily. Volební kampaň znamenala pro Lukašenka těžké trauma. Ukázalo se, že běloruský režim není připraven na model „řízené demokracie“.

Politický systém, jenž se obvykle chová dle jednoduchého schématu (kdo nesouhlasí, dostane obuškem po hlavě), není uzpůsoben ke složitější a jemnější hře. Dva měsíce volební prezidentské kampaně úplně stačily k tomu, aby si to moc uvědomila. Vysocí funkcionáři, kteří tlačili Lukašenka k předstírané politické liberalizaci a přesvědčovali ho, že jeho mocí to nijak neotřese, byli zbaveni svých funkcí.

Podle většiny expertů události 19. prosince ukázaly, že reformní potenciál systému je slabý, ne-li nulový. Nejde jen o to, že Lukašenko utrpěl trauma při pokusu o mírnou politickou liberalizaci během volební kampaně, a že se bojí jakýchkoli změn, což problematizuje normalizaci vztahů se Západem. Problém Lukašenka je v tom, že je z něj teď slabý prezident, jenž trpí nedostatkem podpory jak zevnitř, tak zvenčí.

I dva měsíce po volbách musí stále obhajovat své právo být prezidentem pomocí masových represí (včetně trestního stíhání sedmi bývalých kandidátů), teorií mezinárodního spiknutí atd. Není náhoda, že poprvé promluvil o menšině, která ho nepodporuje. Během předchozích let tvrdil, že lid hlasuje pro něj a jeho politiku jednomyslně podporuje, zatímco opozice je jen „skupinka magorů“.

Slabost Lukašenkovy pozice je dána tím, že se země potýká s vážnými problémy a výzvami, jejichž řešení je v nedohlednu. Konflikt se Západem i s Ruskem zužuje Lukašenkovi manévrovací prostor a možnost jakéhokoli řešení minimalizuje. To všechno zpochybňuje plány na ekonomickou liberalizaci. Ta totiž rozšiřuje prostor svobody. Silná vláda si může dovolit koexistenci s hospodářskými subjekty nezávislými na státě, naopak slabý vůdce se toho bojí. Jak je známo, tržní reformy vždy mají na společnost bolestivý dopad. Nepopulární změny může uskutečnit jen populární a silná vláda. Tím se dnes Lukašenko pochlubit nemůže: image modernizátora se mu zdá být příliš riskantní.

Valer Karbalevič

Babylon č. 1/XX, 7. března 2011