Nejsme Lukašenkovi příživníci!

Koncem minulého týdne, 17. února, vyšlo do ulic Minsku několik tisíc lidí – byl to největší veřejný protest od roku 2010. A následovalo cosi neobvyklého: v dalších osmačtyřiceti hodinách protestovaly i v jiných běloruských městech (v Mogilevu, Gomelu, Grodně či Vitebsku) stovky, někde i tisíce lidí. Protesty byly zcela konkrétně zaměřeny proti dekretu prezidenta Lukašenka ohledně „příživnictví“. Každý, kdo v kalendářním roce odpracuje méně než 183 dny, má podle dekretu státu zaplatit náhradu za daně, které pochopitelně neplatil, když nepracoval. A podle běloruských úřadů se má tato „náhrada daně“ vztahovat skoro na půl milionu lidí.

František Kaván, Zoufalství, 1898-1899.

Jenže běloruská ekonomika si prostě nestojí tak dobře, aby mohl každý najít práci, a mnoho lidí prostě nezaplatilo – a naopak šli demonstrovat. Stalo se, co se v nesvobodných společnostech často stává: lidé protestují proti konkrétnímu zhoršení svých životních podmínek, jenže když se octnou ve velkém davu, neprovolávají už „nejsme příživníci“, ale „chceme svobodu“.

Pro Lukašenka je to varovný signál: podobně jako někteří politici v jiných zemích pohrdá tou částí obyvatel, kterou by možná označil za „minskou kavárnu“, a je přesvědčen, že svou moc legitimně opírá o ten pravý lid, tedy o lidi na venkově a v malých městech, kteří nedbají o nějaké demokratické výmysly, mají dost starostí s tím, jak uživit sebe a rodinu. Teď ovšem zaprotestoval i „ten pravý“ lid: lidé různého věku, rodiny s dětmi. Lukašenkova legitimita se na chvíli ocitla ve vzduchoprázdnu.

A aby to běloruský prezident neměl jednoduché, obul se do něj v moskevských novinách Komsomolskaja pravda komentátor Alexandr Grišin, který tvrdí, že se situace v Bělorusku ubírá směrem, který Moskva dobře zná: to, co se tam děje, svět už přece viděl – v Jugoslávii, Srbsku, Arménii, Gruzii, na Ukrajině či v Egyptě. Podle Grišina – a můžeme to zobecnit, prostě podle Moskvy – je to vina Západu: západní vlády a nevládní organizace poštívají Bělorusy, aby se utrhli ze řetězu, vymanili se z objetí Ruska a nasměrovali svou zemi k Západu. Podle Grišina je v Bělorusku na spadnutí další barevná revoluce – a Lukašenko si za to může svým koketováním se Západem sám. A za protesty si může také sám: nechává v zemi rejdit západní nevládky, a ty se neomezují na Minsk, nabádají aktivisty po celé zemi, aby spojily své úsilí – a tady je výsledek. A dokonce povolil vstup do země na pět dnů bez víza! Podobná varování bylo z Moskvy slyšet před několika málo lety na adresu Kyjeva; bylo to předtím, než na východě Ukrajiny vypukla válka.

Skutečnost je ovšem jiná: řada západních nevládních organizací se z Běloruska stáhla, a ani západní státy nejsou nijak žhavé podporovat slabou a roztříštěnou běloruskou opozici. Většině západních institucí v podstatě stačí, že Lukašenko své odpůrce nevraždí, že propustil politické vězně a že se v zemi „nic neděje“, takže lidé jsou zřejmě spokojeni. Dokonce i polská televize uvažuje o tom, že ukončí vysílání televize Belsat, která vysílá do Běloruska. Jako bychom tady, na západ od Běloruska, nechtěli vidět, co se v té zemi skutečně děje, že lidé moc neprotestují, protože za účast na demonstraci mohou dostat pokutu, na kterou by museli vydělávat mnoho měsíců.

Slyšela jsem nedávno v Českém rozhlase předsedu KSČM Vojtěcha Filipa vášnivě hájit návrh zákona o příživnictví: může mít radost, že není široko daleko jediný, kdo chce lidi učit „poctivě pracovat“ nucenou prací.