Víkend 25. a 26. března proběhl v Bělorusku ve znamení protestů. Na 25. březen připadlo devadesáté deváté výročí vyhlášení první samostatné Běloruské lidové republiky (25. 3. 1918), jejíž samostatnost ovšem neměla dlouhého trvání: poté, co do Minsku dorazila Rudá armáda, vyhlásili bolševici 1. ledna 1919 Běloruskou sovětskou socialistickou republiku. Ta sice přetrvala až do rozpadu Sovětského svazu, ale nikoli v původní podobě – asi třetina území na západě, mimo jiné s městy Grodnem a Brestem, připadla Polsku. Po druhé světové válce si toto území se souhlasem Spojenců znovu přivlastnil Sovětský svaz.

Historický vznik státu si vyšlo do ulic běloruských měst připomenout tisíce lidí – bylo to jakési prozatímní vyvrcholení demonstrací, které se v zemi ve větším či menším rozsahu konají už od 17. února. Pro tyto protesty jsou čím dál charakterističtější dvě věci: jednou je role novinářů, druhou stoupající počet policistů v plné zbroji a sílící krutost zásahů.

Násilí jsou vystaveni i sami novináři: represivní síly prezidenta Alexandra Lukašenka si dobře uvědomují, jak důležitou roli média při protestech hrají. Polská televize Belsat a řada internetových médií totiž přenášejí dění přímo do éteru a na obrazovky, takže mlčení ani propaganda vládních médií nemůže Bělorusy přesvědčit ani o tom, že se v zemi nic neděje, ani o tom, že do ulic vyrazily nějací provokatéři. Prezident Lukašenko se také těsně před 25. březnem nechal slyšet, že jde o vystoupení „živlů“, podporovaných ze zahraničí, mimo jiné z Polska.

A policejní těžkooděnci si nebrali servítky. Záběry z potlačování demonstrací jsou místy vskutku děsivé: biti byli demonstranti bez rozdílu věku a pohlaví, nebyl výjimkou pohled na stařenku ležící na zemi, do níž kope mladý policista. Policisté odváděli demonstranty i náhodné kolemjdoucí do policejních aut, a neprodleně probíhaly soudy, udílející tresty za nepovolené shromažďování, obvykle od deseti do patnácti dnů vězení, nebo pokuty. Ty obnášejí v přepočtu kolem pěti až deseti tisíc korun – jenže taková částka je pro běžného Bělorusa víc než měsíční plat. Cílem zátahů byly i nevládní organizace: v kancelářích lidskoprávního centra Vjasna bylo zadrženo skoro padesát lidí…

A stojí za připomenutí případ Alese Longvince, který byl 23. března zadržen, zbit a převezen k soudu, který ho ovšem poslal rovnou do nemocnice na ošetření. O čtyři dny později se pak konal další soud, u něhož jako svědek vystoupil příslušník zásahové jednotky Alexandr Kovalčuk, Ten uvedl, že sice Longvince skutečně zadržel, ale ani se ho nedotkl – naopak opozičník v autě tloukl hlavou do opěradla a zranění si způsobil sám. Soudce Kazak pak vyhlásil rozsudek: deset dnů ve vězení. Nejde bohužel o jediný tak absurdní případ.

Běloruský prezident je pod dvojím tlakem – jednak se veřejnost zjevně přestává bát a přistupovat na jeho hru, podle níž je v Bělorusku dobře, vládne stabilita (ne jako na Ukrajině), a jen je potřeba zdanit „příživníky“, kteří nenajdou práci a tudíž neplatí daně. Prezident sice po únorových protestech platnost dekretu o „příživnictví“ pozastavil, ale nezrušil ho, zjevně čeká, až se situace uklidní. Z druhé strany však na Lukašenka doléhá tlak Moskvy: ruská média i politici protesty v běloruských městech jasně přirovnávají k ukrajinskému „majdanu“, což naznačuje i různé další možnosti včetně otevřené či skryté ruské intervence.