Beneš a Atatürk se zasloužili o stát

Poslanecká sněmovna označila události v Arménii z let 1915 až 1918 za genocidu, když v usnesení odsoudila likvidaci Arménů stejně jako nacistické zločiny proti lidskosti na židovském, slovanském a romském obyvatelstvu. Proč k tomu nepřidali třeba genocidu severoamerických Indiánů? To by se ale možná strýček Donald zlobil.

Libeskindovo Židovské museum v Berlíně, foto ppl

Ne, nikdo si nechce dělat legraci ze sto let staré arménské tragédie – na paškálu jsou tuzemští zákonodárci, kteří mají takovou dojemnou starost o světové dějiny, zatímco s těmi domácími jsou poněkud na štíru. Nebylo by smysluplnější věnovat se tuzemským kostlivcům ve skříni?

To samé zákonodárné těleso, které se včera vyslovilo ke genocidě Arménů, přijalo před lety – na návrh komunistů – jednohlasně zákon o jedné větě: Prezident Edvard Beneš se zasloužil o stát. Nejde ani tak o to, že se zasloužil o stát (a stejně tak i o jeho poválečnou destrukci), ale o to, že svými šovinistickými projevy na konci a především po konci války o „vylikvidování všeho německého“ záměrně pomáhal vytvářet atmosféru nenávisti, v jejímž rámci měla být jednou provždy vyřešena „německá otázka“. S divokým vyháněním, které následovalo, bylo spojeno i bezuzdné vraždění německých civilistů, včetně starců, žen a malých dětí zdaleka ne jen lůzou, které pak Národní shromáždění zpětně pardonovalo jako protifašistický odboj.

Někdo třeba namítne, že divoký odsun nelze srovnávat s genocidou Arménů – a jde snad dávat na jednu kupu to, co se odehrálo během první světové války v Osmanské říši s nacistickým holocaustem a průmyslovým vyvražďováním během světové války druhé, jak to včera splácali poslanci?

Jakmile se do výkladu dějin vloží parlament, z historie se stává politika a ze zločinu je cynické politikaření, které poctivou reflexi historie zákonitě odsune na vedlejší kolej. Můžeme o turecké genocidě Arménů psát, můžeme Ankaře pořád dokola připomínat, že relativizovat zločiny na Arménech je „ve slušné společnosti“ nepřijatelné, můžeme na ni i diplomaticky tlačit, ale to hlavní – vyrovnat se s vlastní historií, musí Turci sami. Jinak by to ani nemělo cenu.