Když s mámou, která je postižena stařeckou demencí – postižena je blbý slovo, možná by se dalo říct obdarována – chodím po zahradě, žasnu, jak máma žasne: z kytiček, z kůry stromů, z tvarů listů, z kamenů a jejich struktury… Na věci, které se zdánlivě pořád dokola opakují, nahlíží každý den znovu s fascinujícím zaujetím.

V tom spočívá umění – věci, které jsou popsány a uloženy ve schránkách našeho vědomí jako mrtvé muzejní exponáty, znovu z těch šuplíků vytahovat, oživovat je, zbavovat je jejich muzeálního, školního, národního etc. kontextu. Umění má vytrhávat naši mysl ze schémat, pomocí kterých se automaticky vztahujeme k okolnímu světu, aniž bychom vůbec přemýšleli proč, nač, jak. Pomáhá nám nazírat na věci jinak, chápat je jinak, cítit je jinak a posouvá nás do vyšší roviny vědomí, což není vůbec samoúčelná činnost. Umění je něco jako sup, který z krajiny naší mysli odstraňuje mršiny – mrtvé, zahnívající představy, které otravují naše vědomí, ničí v nás schopnost myšlení a cítění, tedy to, co dělá člověka člověkem. Tvůrce by měl přistupovat ke ztvárnění skutečnosti vždy znovu nově, s úžasem a pokorou před tajemností věcí ve věcech a věcí za věcmi, oproštěn od vší spekulace. Není přitom důležitá inteligence, spíš instinkt a cit pro kombinaci barev a ploch, vztah mezi nimi.

Nedávno jsem dělal rozhovor s Jaroslavem Rónou, který má ateliér na Novém židovském hřbitově. Mimo jiné v něm dal k dobru příhodu, jak plátno, na kterém pracoval, vynesl ven před ateliér, aby se na něj podíval z řádného odstupu, kolem jel hrobník na ještěrce, Cikán, který neměl ani devět tříd základní školy, zastavil a povídá: „To je výborný, ty duchové!“ Róna, na to: „Jaký duchové, kde je vidíš?!“ „No přece tady, tady, a tady,“ ukazoval hrobník Rónovi postavy na jeho vlastním obraze, které ale sám autor – nepohybující se mezi hroby a mrtvými, omezený ateliérem – neviděl.

To je přesně ono. Umělec je médium, které nám nemá nic sdělovat, ale díky své citlivosti, pro barvy, světlo, tvary dokáže druhým zprostředkovat něco, co by jinak zůstalo skryto, aniž by si třeba byl přesně vědom toho, co dělá. Jakmile se snaží světu něco sdělit, sám za sebe, je to většinou katastrofa.

Jaroslav Blažek naštěstí nic takového nedělá – je to přesně takové od přírody či od Pána Boha nadané médium. Když se z něj snažíte dostat, co tím kterým obrazem myslel, odpoví: „Taky jsem přemýšlel o tom, jak malovat, jako každý. Ovšem přemýšlení – člověk přemýšlí a vymyslí velké tento,“ prohlásí Blažek a vzpomíná, jak učil na výtvarné škole: „Já ta děcka vždycky nechal – no přece je nebudu učit!, a když byla hospoda někde blízko, tak jsem šel na pivo: ta děcka to dovedú sama, co by jim člověk mohl poradit, nic, děcko je největší tvůrce. To je fantastické, co děcka dovedú. Jejich fantasie je bez hranic, plácne to tam a je to, zatím člověk tady tento… Akorát kopnút do ritě.“ A i když se ho zeptáte na takovou zdánlivě banální, nezpochybnitelnou věc, zda maluje pravou nebo levou, Blažek odpoví: „Ale to je jedno, já můžu tou i tou, na tom nezáleží.“

Když jsem na jeho výstavě ve smíchovské Portheimce řekl, že pan Jaroslav maluje jako šimpanz, myslel jsem to ve výše uvedeném smyslu jako poklonu: jedno maluje-li levou nebo pravou, maluje zcela svobodě, oproštěný od všech nástrah akademie.

To ovšem neznamená svévoli nebo bezbřehou manýru. Blažkův výtvarný projev je, ať vědomě či podvědomě, zasazen do výtvarné tradice – je součástí dějin lidské imaginace od dob tvůrců Věstonické venuše. Studia na Akademii v Blažkovi neutloukla jeho prvotní obrazotvornost, která ho k malování přivedla. Využil je naopak k tomu, aby dokázal rozvinout své přirozené nadání. Ať sáhne po čemkoli či použije cokoliv, ať maluje na keramické dlaždičky koně, kreslí, zkouší abstrakci či figurální malbu, nikdy to není sterilní věc.

Gró jeho tvorby podle mne tvoří obrazy s lidovými motivy, kdy se Blažek po roce 1968 více méně stáhl z veřejného života a od abstraktní malby se vrátil do krajiny svého dětství. Na rozdíl od folklóru, jak byl uměle pěstován v minulém režimu, Blažek nikdy neztratil kontakt s ponornou řekou lidského vědomí, nadvědomí, či podvědomí, která napájí lidové umění, umění vůbec po tisíce let – od prehistorických jeskynních nástěnných maleb přes domorodé umění až po evropské modernisty z počátků minulého století. Jeho obrazy rozbíjí tento kýčovitý, selankovitý folklór na padrť.

Především Blažek nevypráví žádný příběh. Jeho vize lidových slavností stojí mimo čas a prostor. Vytrhávají nás z toho, co tak zvaně je, a přenáší nás někam, co tak zvaně není. Jeho zvláštní strnulé měsíční tváře, pověšené v absolutním bezčasí, postavy jezdců se vznášejí na modrých koních v magickém kruhu věčného koloběhu zrození, života a smrti, setí a sklizně, kolem dokola se točících ročních období. Blažkova lidová veselice – zpěv, tanec, koně, písně – má magický, zásvětný charakter, stejně jako jej mají mlado paleolitické malby koní a býků v Lascaux, nebo románské reliéfy na hlavicích sloupů venkovských kostelíků v Auvergne.

Člověk je každý den zahlcován nejrůznějšími piktogramy, logy, hesly. V záplavě banalit a debilit, které se na nás hrnou z internetu a které se tváří jako informace a útočí na rozum a naše smysly od rána do večera, ztrácíme schopnost rozumět kytkám, stromům, kamenům, stejně jako třeba textu – ztrácíme vůbec schopnost abstraktního myšlení, která je pro existenci člověka něco jako ozonová vrstva pro tuhle planetu.

Blažkova díla k nám promlouvají právě proto, že nemají žádný účel ani smysl – jsou samy o sobě, vždycky tak byly, od počátků věků, až po jejich konec. Umění je proto tak důležité, že nás chrání před ultrafialovým zářením debility zvané každodennost, která si dělá absolutní nárok na naše životy.

Když stojím před Blažkovými obrazy, nepůsobí na mě jako nějaká arteficiální věc, které se říká umění a které je objektem kunsthistorického zájmu. Je to okno do zahrady podivuhodných tvarů a barev, kde se cesty odvíjí bez předem daného rámce pokaždé jinak. Nevím, zda je Blažek od slova blažený, ale každopádně tak jeho obrazy na mě působí. Podle mne patří k tomu nejlepšímu, co tady bylo od 60. let namalováno.

Prosloveno na otevření výstavy Jaroslava Blažka v Hodoníně v Lázních 10. prosince 2017

Pochválen buď Ježíš Kristus!

Rozhovor s moravským Mattisem malířem Jaroslavem Blažkem