Nádeníci bývali vypláceni parťákem každý den. Ještě v letech padesátých byla i u Bati (a nejen u něj) výplata každý týden v sobotu. Ten den valná část příjemců investovala svůj skrovný obnos do osvěžujících nápojů. Bez obav, hlady za týden neumřeš. Takže se žilo od jedné opice k druhé, hranice budoucnosti se smrskla na týdenní termín.
Krušné časy nastaly teprve později, když se začala vyplácet mzda měsíční. Těžko s penězi vyjít, když se musí počítat s obzorem tak vzdáleným jako je třicet dnů. Šance potkat nějakou tu opici řídla. Týdenní výplaty trvaly a trvají stále v Rusku. Stranostát musel postupovat při zavádění neoblíbené novinky pozvolna, sovětští pracující totiž nevěřili slibům, že suma vyplácená měsíčně by dokonce mohla být vyšší než součet čtyř týdenních. Malé, jisté, tady a teď!
Horizonty budoucnosti se vskutku pronikavě liší. Čeští romologové chtěli vydávat česko-romský časopis Společná budoucnost, ale nakonec zjistili, že romština slovo „budoucnost“ nezná – úžerníci jsou tomu rádi. Německo má profesory na všechno, i na bezdomovce (pennery). Zjistilo se, že meze budoucnosti u houmlesáků nepřesahují několik hodin. Zemědělci se orientovali koloběhem ročních dob a liturgickým kalendářem. Až osvícenský stát je donutil budovat kontribuční sýpky pro časy neúrody, a rozšířil jim tak najednou horizont o celých deset roků. V Anglii se uzavírají smlouvy na 99 let a říkají tomu praktické nekonečno, pro smluvní strany určitě.

V čím kratším časovém úseku se nalézáme, tím více jsme vystaveni našim individuálním počitkům a pocitům. Něco vnímáme, něco pociťujeme, leccos se děje, a jsou to stavy vždy velmi konkrétní. Cítíme sice jasně, ale pochopit a vysvětlit zřejmě nejde nic, a taky proč. Teprve vzhledem k budoucnosti začínají se nám postupně rýsovat věci, vztahy, události, celky a některým i dokonce vlastní já. Budoucnost je totiž dána jako očekávání, předpovědi, projekty, plány, a ty se mohou navzájem pronikavě lišit. Některým to dodnes přichází líto.
Totéž platí i o vědomí minulosti. Jak budoucnost, tak minulost jsou spojité nádoby – čím kratší představa budoucnosti, tím kratší i pociťovaná a formulovaná minulost. Obě se navíc neobejdou bez slovních vyjádření a tedy i slovníku. Jistěže návštěvníci pivnic a jim na roveň postavení mají košatý a trefný slovník, milo s nimi rozmlouvat – jenže bez obecných a abstraktních termínů. A pokud se objeví, tak nanejvýš jako pojem – obrázek. Což je obrňuje jak před dlouhým časem, tak ale i před ideologickou indoktrinací.
Krátký čas si vyžaduje své – jistotu, pohodu, klid. Proto je tak lákavé stát se zaměstnancem dráhy, délesloužícím v armádě či státem placeným úředníkem nebo učitelem – vše pod pensí! Malé, ale sichr. Co je v hrsti, to se počítá. Vězení a falanstéry dokonale splňují takovéto představy a touhy – každý den je stejný, o jídlo postaráno, deku dostaneš. K tomu se ušlechtilé komunistické ideály velmi blíží. (Marx se ve svých početných pracích zabýval vším možným – k tomu ale, aby vylíčil poněkud určitěji život v kýženém komunismu, se nedostal. Komunisté si museli proto hledat vzory jinde, v Rusku to byla obščina, u nás rakouská Eisenbahn, česky ajznpóna.) Sociální jistoty jsou hromadné a mají zaručit, že se všem bude dařit přibližně stejně. Jakési kolektivní ručení tedy. Ne, že by to tady už nebylo. Klany, kmeny, frátrie, velké rodiny, komunity k tomu mají obecní pastviny, výslužky a pastoušky – dnes jsou podobné záruky vyžadovány od státu. I to má však své mouchy, vždyť podle francouzského přísloví: „bos chodí, komu celá vesnice boty kupuje“. Všechno, jen ne samostatnost a odpovědnost! Vymanit se z těchto záruk je ovšem velmi těžké. Jan Herben ve své venkovské kronice Do třetího a čtvrtého pokolení líčí následky zrušení nevolnictví a roboty na moravské vesnici. „Všeobecná volnost změnila se ve všeobecnou bezhlavost,“ píše. Osvobození venkované se jali propíjet své grunty a až poté byli nuceni se porozhlédnout, něco si plánovat a třebas i podnikat. Kořalečníkům se tak podařilo touto jinak milou formou naakumulovat jejich prvotní kapitál. Díky jemu si pak postavili továrny a poskytli laskavě svým obětem práci. Z věčné přítomnosti neboli bezčasí (ab illo tempore) byli sedláci rázem katapultováni do sféry lineárního času, dějin, pokroku a tedy i konsumu (nejprve alkoholu a napotom různých hejblat) a tam platí věru jiné parametry. No a co? Nakonec je pořád lepší být vykořisťován než nebýt vykořisťován.
P. S. U nás se to stát nemůže, protože se to už stalo. Proto jakékoli podobnosti s českým voličstvem roku 2010 (a jejím slovníkem a politikou s čtyřročním horizontem) se Slavoj zříká.