Ve sporu o církevní restituce se ukrývá jeden zvláštní paradox. Ti, kteří by restituce nejraději zcela zrušili, a když je nemohou zadusit zcela, tak zdaněním alespoň přiškrtili, mají často zároveň plná ústa tradičních či rovnou křesťanských hodnot, jež mají tvořit val jak proti západnímu hodnotovému liberalismu, tak vůči islámské invazi. A většina společnosti zastává názor, že církve mají být chudé, což jsou, neboť platy duchovních zaujímají nejnižší příčky v mzdovém žebříčku. Ale ani tato skutečnost lidem, vydělávajícím zpravidla mnohem víc než farář s vysokoškolským diplomem a třicetiletou praxí, nestačí.

Avšak platy duchovních zdaleka nepředstavují jediný výdaj, který církev potřebuje ke své činnosti. Ilustrujme si to na náboženství, jež se nyní vnímá jako hlaví hrozba, tedy na islámu.

Od sedmdesátých let minulého století nastupuje na světovou scénu fenomén nazývaný i jako petroislám. Zmíněný termín, jejž razil například známý francouzský politolog, arabista a religionista Gilles Kepel, vyjadřuje podporu, kterou bohaté arabské ropné státy, zejména a především Saúdská Arábie, poskytovaly a poskytují rozvoji a šíření muslimského náboženství. Konkrétně jeho řekněme konzervativní či fundamentalistické wahhábistické (salafistické) verze, neboť jde o proud vyznávaný a podporovaný saúdským režimem. Výraz petroislám tak může označovat i tento proud samotný.

Saúdská Arábie v uplynulých desetiletích investovala mohutné částky do tisku koránů, které se pak rozdávají zdarma, i jiné náboženské literatury a nábožensky orientovaných médií. Do rozvoje náboženských škol, kde se formují nové generace islámských duchovních. Do výstavby mešit, přičemž mešita neznamená pouze místo, kde probíhá nějaký rituál, ale rovněž společenské a kulturní centrum, často spojené i s provozováním konkrétních sociálních programů. Tyto aktivity pokrývají nejen arabský svět či Afriku, nýbrž právě i evropské země. A pozornost nejčastěji vzbudí až tehdy, když se prokáže, jak byl ten či onen terorista radikalizován v prostředí nějaké evropské mešity.

Mimochodem, péče o rozvoj islámu se samotným Saúdům poněkud vymkla z rukou, poněvadž islámští radikálové se začali obracet i proti nim jakožto zrádcům islámské věci: prý se zaprodali Američanům neboli Satanovým dolarům. Leč na druhou stranu nutno též poznamenat, že nejde pouze o produkci radikálů. Díky „petroislámským strukturám“ získává muslimské náboženství nové příznivce a většina těch, co už má, se díky jejich působení sice nezradikalizuje do podoby teroristy, nicméně přikloní se třeba více k wahhábistické (hodně konzervativní) verzi své víry, k jejímu velmi přísnému výkladu. Získá tak pevný (pevnější) celoživotní názor na svět a jeho podstatu neboli si srovná „žebříček hodnot“. Dosti odlišný od žebříčků vhodných k fungování svobodné západní společnosti.

Češi tento zvláštní byznys nevědomky finančně podporují. Jezdí přece autem a vůbec používají řadu věcí (třeba plasty), které se bez ropy přímo či nepřímo neobjedou. Dalo by se určitě namítnout, že dovoz ropy ze Saúdské Arábie k nám je skoro zanedbatelný. V roce 2017 činil jen 2,28 % celkového importu „černého zlata“, na němž se více jak z poloviny podílelo Rusko, zhruba třetinou (muslimský) Ázerbájdžán a 12,62 % (nejméně z poloviny muslimský) Kazachstán. Česká republika ale též dováží hotové rafinérské produkty a třeba i plno výrobků z plastu. Tak jako tak, lze empiricky ve statistickém smyslu doložit, že když český řidič natankuje u pumpy plnou nádrž, nějaký ten haléř posléze doputuje i na stavbu mešity, aniž by o tom hrdý slušný i neslušný Čech věděl. (A docela slušná sumička Putinovi, což hrdým Čechům poslední dobou ani moc nevadí.)

V rozměrech Evropské unie či západní civilizace jde o podíly větší, neboť třeba v roce 2016 tvořil podíl jen Saúdské Arábie, stále hlavního světového producenta ropy, na jejím dovozu do zemí EU zhruba 8 %. Podíl všech zemí oblasti Perského zálivu je pochopitelně ještě vyšší. (Největší je i v případě celé EU podíl importu ropy z Ruska, zhruba třetinový.)

Nicméně uvedené výpočty mají především poukázat na dvě přehlížené skutečnosti. Za prvé, jak málo mají lidé žijící ve vyspělé technické civilizaci důsledky svého chování pod kontrolou. Koupí dítěti plastového Rumcajse made in China, aby v milované ratolesti povzbudili vztah k tradičním národním hodnotám, ale jistá část peněž (pravda, v tomto individuálním případě v mikroskopickém množství, tedy vlastně mikročástička) doputuje přes Číňany až k Saúdům, kteří Číňanům na toho Rumcajse dodali ropu. A Saúdové pak takto vydělané peníze investují do mešity…

A za druhé, což je podstatnější: Do náboženství a jeho rozvoje se zkrátka musí investovat, nejen do kostelů, ale i do škol, do nakladatelství s náboženskou literaturou a podobně. Jinak zakrní, ba vyhyne. (Podle Kepela znamenaly ropné investice do islámu mocný impuls k jeho rozvoji. S použitím terminologie hnutí ANO z pražských komunálních voleb ho tedy fakt nakoply.) Samozřejmě, zcela legitimní je otázka, kdo má být oním investorem, přičemž v naší civilizaci nynější odpověď obvykle zní, že v prvé řadě sami věřící, nikoliv stát. Avšak církevní restituce mají u nás za cíl hlavně postavit církve ekonomicky na nohy, aby se o ně stát už nemusel starat, popřípadě aby se v nějaké formě sdíleně staral na základě konkrétních společných projektů, například společného provozu hospice nebo opravy kostela, který je zároveň kulturní památkou a malebnou dominantou daného města.

Pokud to tedy někdo s křesťanskými hodnotami a jejich udržením myslí opravdu vážně, zpravidla nebude odpůrcem restitucí, určitě ne z nějakých převážně ideologických důvodů nebo kvůli převládajícímu vlivu komunistické antiklerikální propagandy na vlastní mysl. V závěru si proto dovolím předložit návrh na malou novelu daňového zákona. Každý, kdo se ve veřejném prostoru ožene tradičními či křesťanskými hodnotami, bude za použití takového výrazu platit daň, deset korun za kus. Nebo klidně jen korunu za kus. Vybraná částka poputuje na provoz církví. Monitorovat to půjde snadno, infrastruktura od firmy Huawei je zde dávno namontovaná. Člověk, pro něhož křesťanské hodnoty skutečně něco znamenají, na ně určitě rád přispěje i touto formou. Bohužel, křesťanské církve by asi i poté zůstaly chudé, nicméně mnoha populistům by alespoň trochu sklapla huba.