Cesta začíná vždycky znovu, vždycky má co začít, stejně jako bytí, a každé její označení je prolog; jestli se cesta světem promění v psaní, protáhne se pak v přesouvání ze skutečnosti na papír – psaní poznámek, jejich upravování, částečné škrty, jejich přepisování, přesouvání, obměňování jejich uspořádávání. Sestřih slov a obrazů, zachycených z okénka vlaku nebo při přecházení ulice a při zacházení za roh. Pouze se smrtí, píše Karl Rahner, velký teolog budoucnosti, končí status viatoris člověka, jeho existenční situace cestovatele. Cestování má tedy co do činění se smrtí, jak dobře věděli Baudelaire i Gadda, je to však i oznámení o smrti; snaha co nejvíce odložit příjezd, setkání s bytím, tak jako předmluva rozlišuje mezi správnou a vlastní četbou, okamžik konečného zúčtování a soudu. Cestovat, ne proto, abychom přijeli, ale pro to abychom cestovali, abychom přijeli co nejpozději, abychom pokud možno nepřijeli nikdy.

Cesta tedy jako přesvědčení. Možná jsem právě při cestách poznal přesvědčení, v tom smyslu, který tomuto slovu dal Carlo Michelstaedter; ten soběstačný život, svobodný a naplněný, který Enrico, postava z mého románu Un altro mare (Jiné moře) vede se sebezničující a zbytečnou tvrdošíjností. Přesvědčení: přítomné vlastnictví vlastního života, schopnost prožít okamžik, každý okamžik a ne jen ty privilegované a výjimečné, aniž by ho člověk obětoval budoucnosti, aniž by ho zničil v projektech a plánech, aniž by ho jednoduše považoval za okamžik, který by se měl nechat rychle uplynout, aby člověk dosáhl něčeho jiného. Člověk má téměř vždy, ve vlastním bytí příliš mnoho důvodů, aby doufal, že uplyne co nejrychleji, že přítomnost se co nejrychleji stane budoucností, že zítřek nastane co nejdříve, protože člověk úzkostně čeká na diagnózu od lékaře, začátek prázdnin, závěr knihy, výsledek nějaké činnosti nebo iniciativy, a tak člověk žije ne, aby žil, ale aby měl už prožito, aby byl blíž smrti, aby zemřel.

Blížící se a nastavší cesta, vnucená čím dál horečnatěji prací a jejím nezbytným zdivadelněním – zejména tomu manažerovi, který je ředitelem sám sobě a duchu, který je intelektuálem, emfází a karikaturou průmyslového manažera -, je negací/popírá přesvědčení, zastavení, toulání se; podobá se spíše té předčasné ejakulaci, kterou Joseph Roth, vracející se ve svém románu I cento giorni (Sto dní) k jedné pomluvě v záležitosti týkající se Napoleona, připisuje císaři, který se nechce ani tak milovat, jako spíš mít to milování už za sebou, mít to vyřízené a splněné. Cesta přednášejícího mezi letištěm nebo hotelem a jiným místem se neliší od tohoto dotěrného orgasmu.

Když jsem však cestoval po rozlehlých dunajských krajích či po periferních mikrokosmech, maje namířeno určitým směrem, kdykoli ochotný odbočit, zastavit a dát se nečekaně oklikou, žil jsem v přesvědčení, jako před mořem; žil jsem ponořen do přítomnosti, do toho napjatého očekávání, které si člověk ověří, když se oddá jeho lehkému plynutí a tomu, co přináší život – jako láhev otevřená pod vodou a naplněná plynutím věcí, říkal Goethe při svých cestách po Itálii. Během takto prožité cesty se místa stávají současně zastávkami a pobyty na cestě životem, pomíjivými zastaveními a kořeny, které v člověku vyvolávají pocit, že na celém světě je doma. Za Herkulovými sloupy vede cesta a to Pickwickovo minimum k hampsteadským pramenům či to přecházení z pokoje do pokoje ve vlastním obydlí je cesta neméně dobrodružná ani neméně bohatá na okouzlující místa a nebezpečí. Riječtí a terští kapitáni, kteří brázdili oceány, výsměšně říkali „capitan de cadin“ (kapitán louže) těm, kteří pluli pouze na malých úsecích mezi Terstem a Istrií nebo mezi Fiume a přilehlými ostrovy Quarner, i v tom zálivu však bóra vyvolává bouře, ve kterých může loď ztroskotat.

I v jednotlivých kapitolách této knihy přecházíme ke zcela opačným názorům, ale také do mikrokosmů populace Bisiaků či nanokosmů kraje Ciceria, a krok cestovatele by se rád podobal chůzi Lawrence Sterna. Cestovat s pocitem, že člověk je současně v neznámém prostředí i doma, ale s vědomím, že nemá, nevlastní žádný dům. Kdo cestuje, je vždy toulavý pes, cizinec, host; spí v místnostech, které před ním i po něm obývali a obývají neznámí lidé, nemá polštář, na který by složil svou hlavu, ani střechu, pod níž by mohl hledat útočiště. A tak chápe, že žádný dům, žádný prostor vystřižený ve vesmírném nekonečnu, nemůže nikdy opravdu vlastnit, ale že v něm může pouze krátce pobýt, noc nebo celý život, s úctou a vděkem. Člověk necestuje bezdůvodně, ale hlavně proto, aby se vrátil, a učí se, jak svobodněji, poetičtěji žít ve vlastním domě. Člověk tuto zemi obývá poeticky, říká jeden verš z Hölderlina, ale pouze když ví, jak říká jiný verš, že spasení roste tam, kde roste nebezpečí.

Na cestách se nevědomí lidé mezi nevědomci naučí v pravém slova smyslu být Nikdo, skutečně chápou, že jsou Nikdo. Právě toto člověku dovoluje, aby na zamilovaném místě, které se fyzicky téměř stalo prodloužením jeho vlastní osoby, řekl slovy Dona Quijota: tady vím, kdo jsem.

Úryvek z prózy L’ Infinito viaggiare přeložila Fiorenza de Fatima. Claudio Magris se narodil v Terstu v roce 1939. Je docentem německé literatury, již několik desetiletí spolupracuje s deníkem Corriere della Sera a je jedním z nejlepších evropských germanistů. Napsal mnoho statí a řadu próz. Z jeho statí můžeme zmínit: Il mito absburgico nella letteratura austriaca moderna (č. Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře, 2002), Lontano da dove, Joseph Roth e la tradizione ebraico-orientale, Dietro le parole, Itaca e oltre, L’anello di Clarisse, Danubio (Dunaj, č. 1992), Utopia e Disincanto. Z jeho prózy: Illazioni su una sciabola, Un altro mare, Microcosmi (Mikrokosmy, č. 2000), Alla cieca a L’infinito viaggiar (Nekonečné cestování), z které je i tato ukázka.

Původně vyšlo v papírovém Babylonu 5. 5. 2008.