Útlý román Mileny Agusové zasazený do prostředí italské Sardinie v období od čtyřicátých let minulého století do současnosti získal doma i v zahraničí řadu literárních cen, vyvolal nesmírný čtenářský zájem a vyšel nebo se připravuje k vydání v dalších šestnácti jazycích. Jeho vypravěčka v něm líčí osudy černé ovce i obětního beránka rodiny, „bláznivé babičky“, která odmalička touží po „té nejdůležitější věci na světě“ – lásce. Živě a se smyslem pro humor podané líčení nezapomíná ani na další členy rodiny a tok historie poznamenávající jejich životy, jeho hlavní motiv však jako by tvořila babiččina víra, že naše životy mají smysl jen díky „té nejdůležitější věci na světě“. Milena Agusová pochází z Janova a působí jako středoškolská učitelka v sardinském Cagliari. Je autorkou čtyř románů.

1 Babička poznala Veterána na podzim roku 1950. Přijela z Cagliari poprvé na kontinent. Brzy měla oslavit čtyřicáté narozeniny, bezdětná, protože kvůli svým ledvinovým kamenům, mali de is perdas, pokaždé potratila během prvních měsíců. A tak ji v jejím volném svrchníku a vysokých šněrovacích botách a s kufrem, se kterým manžel utekl z města do vesnice, vyslali do lázní, aby se léčila.

2 Vdávala se pozdě, v červnu 1943, po tom, co Američani bombardovali Cagliari, a v té době mít na krku třicítku a ještě nemít manžela znamenalo být už tak trochu stará panna. Ne že by byla ošklivá nebo že by měla nouzi o nápadníky, právě naopak. Jenže ctitelé pokaždé začali zničehonic prodlužovat intervaly svých návštěv a pak už se neukázali vůbec; a vždycky se to stalo ještě předtím, než oficiálně požádali mého pradědečka o její ruku. Vážená slečno, příčiny vyšší moci mi brání jak tuto, tak i příští středu Vás navštívit, fai visita a fustetti, což by mi bylo tím největším potěšením, žel bohu to však není možné. A tak je babička čekala třetí středu, jenže pokaždé přišla jen nějaká pipiedda, holčina, a přinesla dopis s dalším odkladem, a pak už nic.

Můj pradědeček a její sestry ji měli rádi i takovou, trochu starou pannu, ale moje prababička, ta ne, ta se k ní vždycky chovala, jako kdyby to nebyla krev její krve, a říkala, že ona ví proč.

Každou neděli, když dívky chodily na mši nebo korzovat po hlavní ulici ruku v ruce se svými mládenci, si babička stáhla vlasy – husté a černé ještě v době, když jsem byla malá a ona už stará, takže co teprve tehdy – do drdolu a vydala se do kostela zeptat se Boha proč?, proč je tak nespravedlivý a odpírá jí poznání lásky, což je ta nejkrásnější věc na světě, to jediné, kvůli čemu stojí za to vést takový život, kdy vstáváte ve čtyři ráno, abyste obstarali domácnost, a pak jdete na pole a pak do školy k nudnému vyšívání a pak pro pitnou vodu ke kašně se džbánem na hlavě a pak jste každý desátý den vzhůru celou noc a pečete chleba a pak nanosíte vodu ze studně a pak musíte jít nakrmit slepice. Takže pokud jí Bůh nechce umožnit, aby poznala lásku, ať ji zabije, je jedno jak. Kněz jí při zpovědi říkal, že takové myšlenky jsou přetěžký hřích a že na světě je přece tolik jiných věcí, jenže mojí babičce byly jiné věci ukradené.

Jednou na ni moje prababička čekala na dvoře, v ruce měla zironii čili býkovec a začala ji s ním řezat, až měla babička šrámy i na hlavě a dostala vysokou horečku. Z řečí, co kolovaly po vesnici, se prababička dozvěděla, že nápadníci berou do zaječích, protože jim babička píše milostné básně plné vášně, ve kterých jsou dokonce narážky na nemravnosti, a že nekazí pověst jenom sobě, ale i celé rodině. A tak ji dál mlátila, mlátila ji a ječela, že je to holka zatracená: „Dimonia! Dimonia!“ a proklínala den, kdy babičku poslali do první obecné a ona se tam naučila psát.

3 V květnu 1943 se ve vesnici objevil můj dědeček, kterému tehdy bylo už přes čtyřicet a byl úředníkem v solivaru v Cagliari. Měl krásný byt v domě ve via Giuseppe Manno, hned vedle kostela svatého Jiří a svaté Kateřiny, byt s výhledem přes střechy přístavních budov až na moře. Z jejich domu a z kostela a ze spousty dalších věcí nezůstalo po bombardování z třináctého května nic než díra s hromadou sutin. Toho váženého pána, kterého nepovolali do války, protože už měl svůj věk, čerstvého vdovce, co utekl z města jen s vypůjčeným kufrem a pár věcmi vytaženými z trosek, se ujala babiččina rodina. Přišel a stravu i nocleh měl grátis. Ještě než začal červenec, požádal o babiččinu ruku a s babičkou se oženil. Během toho měsíce před svatbou babička plakala skoro každý den. Padala před pradědečkem na kolena a prosila ho, ať řekne ne, ať si vymyslí, že už je zasnoubená a ženicha má ve válce. Jinak, jestli už ji doma opravdu nechtějí, je svolná se vším, půjde do Cagliari, bude si hledat práci. „Dyť z Cagliari jezděj sem k nám, dceruško, filla mia, a ty bys tam chtěla jet! Ve městě už vůbec nic nezůstalo.“

„Je šílená, macca esti,“ křičela moje prababička, „dočista šílená, macca schetta! Chce jet do města a dělat tam poběhlici, poněvadž nic jinýho ani dělat nemůže, nic totiž nesvede jaksepatří, straší jí ve věži, už odmalička!“

Bylo by tak snadné vymyslet si snoubence na frontě: Alpy, Libye, Albánie, Egejské moře, nebo sloužícího na lodi Italského královského námořnictva. Bylo by to tak snadné, ale můj pradědeček s prababičkou o tom nechtěli ani slyšet. A tak mu to řekla sama, že ho nemiluje a že mu nikdy nebude moct být opravdovou ženou. Dědeček jí odpověděl, ať si kvůli tomu nedělá starosti. On ji taky nemiluje. Tedy za předpokladu, že oba dva věděli, o čem mluví. Pokud jde o to, být mu opravdovou ženou, tomu rozuměl moc dobře. Bude dál chodit do veřejného domu v přístavní čtvrti, tak jak je zvyklý od doby, když byl ještě kluk, a nikdy nechytil žádnou nemoc.

Ale až do roku 1945 se do Cagliari nevrátili. A tak mí prarodiče spali jako bratr a sestra v pokoji pro hosty: vysoká železná postel vykládaná perletí, jeden a půl lůžka, obraz madony s Jezulátkem, hodiny pod skleněným zvonem, mycí stolek s umývadlem a džbánem, zrcadlo s malovaným kvítkem a porcelánový nočník pod postelí. Tyhle věci si pak babička odvezla, když se prodal dům na venkově, do via Giuseppe Manno, chtěla mít úplně stejnou ložnici jako ve svém prvním roce manželství. Jenže v domě na venkově šel do ložnic vzduch a světlo jenom z lolly, zatímco tady ve via Manno je světlo z jihu a od moře, které vás prudce zaplavuje až do soumraku a všechno se v něm leskne. A já jsem tuhle místnost odjakživa milovala a jako malou mě do ní babička pouštěla, jen když jsem byla hodná, a nikdy ne víckrát než jednou denně.

Během toho prvního roku svého manželství dostala babička malárii. Horečka se šplhala až k jednačtyřicítce a o babičku pečoval dědeček, vysedával u ní dlouhé hodiny a dával pozor, aby se obklad na čele neohřál, a babička měla čelo tak rozpálené, že bylo třeba obklad namáčet v ledové vodě, a on chodil tam a zpátky a skřípání rumpálu se ozývalo dnem i nocí.

Jednoho z těch dní, osmého září, mu přiběhli říct, co slyšeli v rádiu, Itálie požádala o příměří a je po válce. Jenže podle dědečka válka neskončila ani omylem a všichni si mohli leda tak přát, aby velící generál Basso nechal Němce odejít ze Sardinie bez zbytečného hrdinství. Basso musel mít na věc úplně stejný názor jako dědeček, protože třicet tisíc mužů z Panzerdivision generála Lungerhausena odjelo v klidu a nikoho nezabili, a on byl kvůli tomu zatčen a souzen, ale Sardové se přitom zachránili. Ne jako na kontinentě. A dědeček i generál měli pravdu, protože pak stačilo poslouchat Londýn, kde se několikrát zmínili, že Badoglio protestuje, protože jsou pobíjeni vojáci a důstojníci, kteří na italské frontě padli do německého zajetí. Když se babička uzdravila, řekli jí, že nebýt jejího muže, zchvátila by ji horečka a že bylo vyhlášeno příměří a vyměnili se spojenci, a ona, se zlomyslností, kterou si do smrti neodpustila, jen pokrčila rameny, jako by říkala: „Co je mi po tom.“

Na vysoké posteli se babička v noci choulila do klubíčka co možná nejdál od dědečka, takže často spadla na zem, a když za měsíčných nocí pronikalo dřevěnými žaluziemi ve dveřích vedoucích na lollu světlo a ozařovalo záda jejího manžela, skoro se ho bála, toho neznámého cizince, o němž nevěděla, jestli je krásný, nebo ne, stejně se na něj nedívala a on se nedíval na ni. Když dědeček tvrdě spal, vyčurala se do nočníku, co byl pod postelí, jinak stačil jeho sebenepatrnější pohyb, a už popadla pléd, vyšla z pokoje a za jakéhokoli počasí se vydala přes dvůr na záchod vedle studny. Ostatně ani dědeček se nikdy nepokusil se k ní přiblížit a taky ležel tak namáčknutý k opačné pelesti, že jak byl zavalitý, spadl několikrát na zem a oba byli věčně samá modřina. Když byli sami, čili v ložnici a jenom tam, nikdy spolu nemluvili. Babička se před spaním modlila, dědeček ne, protože byl ateista a komunista. A pak jeden z nich řekl: „Dobře se vyspěte,“ a ten druhý: „Vy se taky dobře vyspěte.“

Ráno moje prababička chtěla, aby dcera uvařila svému manželovi kávu. Kávu, co se pila tenkrát, z cizrny a ječmene, které se pražily v krbu pomocí speciálního zařízení a pak se mlely. „Odneste kafe svýmu manželovi,“ a tak babička šla s fialovým hrnečkem samé zlacení na skleněném podnosu s květinovým vzorem, položila mu ho k nohám postele a hned utekla, jako kdyby postavila misku před vzteklého psa, a ani tohle si neodpustila až do konce svého života.

Dědeček pomáhal s prací na polích a vedl si dobře, i když byl z města a předtím trávil čas studiem a prací v kanceláři. Pracoval i za svou manželku, která trpěla stále častějšími ledvinovými kolikami, a jemu připadalo strašné, že žena musí tak tvrdě dřít na poli nebo se vracet od kašny se džbánem plným vody na hlavě, ale tohle z respektu vůči rodině, která mu nabídla pohostinství, říkal jen tak obecně, jako že má na mysli celou sardskou společnost ve vnitrozemí, protože Cagliari bylo jiné, lidé se tam neuráželi kvůli každé maličkosti a nehledali ve všem bez milosti jen to špatné. Možná že mořský vzduch je činil svobodnějšími, alespoň v určitých ohledech, ne však pokud jde o politiku, protože Cagliarijci jsou měšťáci a nikdy se jim nechtělo za něco bojovat.

Jinak, s výjimkou babičky, která na svět kašlala, poslouchali Londýn. Na jaře roku 1944 se dozvěděli, že v severní Itálii je šest milionů stávkujících, že v Římě bylo zabito dvaatřicet Němců a jako odvetné opatření bylo zatčeno a zastřeleno tři sta dvacet Italů, že osmá armáda je připravená na další ofenzívu a že šestého června se v brzkých ranních hodinách Spojenci vylodili v Normandii.

4 V listopadu Londýn oznámil, že vojenské operace na italské frontě budou přerušeny, a doporučoval partyzánům ze severu Itálie, aby si dopřáli oddechový čas a vynakládali energii pouze na sabotážní akce.

Dědeček řekl, že válka bude pokračovat a že nemůže být hostem donekonečna, a tak odešli do Cagliari.

Nastěhovali se do via Sulis, do jediného zařízeného pokoje s oknem do světlíku, a koupelnu s kuchyní měli společnou s dalšími rodinami. I když se jich nikdy na nic nezeptala, to od sousedek se babička dozvěděla o dědečkově rodině, o kterou přišel onoho třináctého května 1943.

Toho neblahého odpoledne už byli všichni kromě něho doma, aby společně oslavili jeho narozeniny. Manželka, upjatá a nehezká žena, která si nikoho nepouštěla k tělu, zrovna toho dne, uprostřed války, upekla dort a pozvala všechny příbuzné. Kdoví jak dlouho nakupovala ingredience na černým trhu, a martinicca, cukr gram po gramu, chudinka, chudáci všichni. Nikdo nevěděl, jak se to stalo, ale při houkání sirén nevyšli z bytu a neběželi se schovat do krytu pod městským parkem, a to nejabsurdnější, jenže koneckonců jediné možné vysvětlení je, že dort nebyl dopečený nebo zrovna kynul a oni o něj nechtěli přijít, o ten úžasný dort uprostřed mrtvého města. Ještě štěstí, že neměli děti, říkaly sousedky, na manželku, matku, sestry, švagry, synovce a neteře člověk zapomene, a dědeček zapomněl rychle a bylo jasné proč, stačilo se podívat, jaká krasavice je jeho druhá manželka. Vždycky to byl veselý, horkokrevný muž, donchuán, ve čtyřiadvacátém, když byl kluk, mu fašisti dali vypít ricinový olej, aby ho srovnali do latě, a on se pak tomu vždycky smál a vtipkoval o tom a zdálo se, že přežije všechno. Labužník, pijan, stálý host veřejného domu, to věděla i manželka, nebožačka, a kdoví, jak se kvůli tomu trápila, ona, kterou všechno pohoršovalo a manželovi se nejspíš nikdy neukázala nahá, i když ono toho asi taky nebylo moc k vidění a člověk si říkal, co tihle dva spolu dělají?

Zato babička byla ženská jaksepatří, taková, jakou si určitě odjakživa přál, s těma velkýma pevnýma prsama a s tou záplavou černých vlasů a s těma svýma kukadlama a pak, byla srdečná a mezi manželi musela vzplanout bůhvíjaká vášeň, to musela být láska na první pohled, když se vzali hned po měsíci. Jen kdyby ji netrápily ty strašné koliky, chuděrku, sousedky ji měly moc rády, tak ať přijde do kuchyně i mimo stanovený rozvrh, hned jak se jí uleví, to nevadí, jestli už budou mít umyto a sklizeno ze stolu.

Babička se přátelila se sousedkami z via Sulis celý svůj i jejich život. Nikdy mezi sebou neměly žádnou rozepři a nikdy si spolu pořádně nepromluvily, ale dělaly si společnost, den za dnem, tak trochu, jak to přišlo. V dobách via Sulis se scházely v kuchyni a společně umývaly nádobí, jedna ho myla saponátem, druhá oplachovala, další utírala, a když bylo babičce zle, myly ho, to nádobí, i za ni, za chudinku. A spolu se sousedkami a jejich muži babička sledovala poslední fáze války. V mrazivé kuchyni ve via Sulis, na nohou dva nebo tři páry zaštupovaných punčoch a ruce zastrčené v podpaždí, poslouchaly Londýn.

Manželé, samí komunisté, fandili Rusům, kteří sedmnáctého ledna 1945 obsadili Varšavu, osmadvacátého ledna byli sto padesát kilometrů od Berlína, zatímco Spojenci na počátkem března dobyli Kolín nad Rýnem a jejich postup a německý ústup, jak řekl Churchill, už byl otázkou jen krátké doby. Na konci března Patton a Montgomery překročili Rýn a dotírali na poražené Němce.

V den dědečkových narozenin, třináctého května, bylo po válce a všichni byli šťastní, ale pro babičku ty postupy a ústupy a vítězství a porážky nic neznamenaly. Ve městě netekla voda, nefungoval odpad ani elektrický proud a nebylo ani nic k jídlu, kromě amerických polévek, a to, co bylo k mání, stálo i o tři sta procent víc, ale sousedky, když se scházely u mytí nádobí, se smály každé hlouposti, a taky když šly na mši, ke Svatému Antonínovi, Svaté Rosalii nebo ke klariskám, pořád se smály, i na ulici, tři vpředu a tři vzadu, na sobě šaty naruby. A babička toho moc nenamluvila, ale byla tam vždycky s nimi a dny ubíhaly a jí se líbilo, že sousedky v Cagliari nedělají ze všeho takové drama jako ty na vesnici a že když se něco nedařilo, mávly nad tím rukou: „Ma bbai!“, a když jim třeba upadl na zem talíř a rozbil se, třebaže byly tak chudé, jen pokrčily rameny a posbíraly střepy. Celkem vzato, byly rády, že jsou chudé, pořád lepší než mít peníze jako spousta lidí, co v Cagliari zbohatla na cizím neštěstí, šmelinou na černém trhu nebo protože si nakradli na zbořeništích, než tam přišli ti chudáci hledat svoje věci. A pak, byly naživu, tak co chtít víc! Babička si myslela, že je to tím mořem a modrým nebem a nedozírným prostorem, který člověk viděl z hradních věží, když vál mistrál, všechno bylo tak nekonečné, že se člověk nemohl zastavit u svého malého života.

Ale nikdy tyhle, řekněme poetické myšlenky nevyslovila nahlas, protože se děsila toho, že by i ony zjistily, že je blázen. Všechno si zapisovala do svého černého sešitu s červeným okrajem a ten pak schovávala do šuplete s tajnostmi a obálkami s penězi na Jídlo, Léky, Nájem.

5 Jednoho večera si dědeček, než se usadil do rozvrzaného křesla u okna vedoucího do světlíku, zašel do svého evakuačního kufru pro fajfku, z kapsy vytáhl pytlíček právě koupeného tabáku a poprvé od května roku 1943 si zapálil. Babička si k němu přišoupla stoličku, seděla a jen se na něj dívala.

„Tak vy kouříte fajfku. Já v životě nikoho neviděla kouřit fajfku.“

A pak celou dobu mlčeli. Když dědeček dokouřil, řekla mu: „Už dál nemusíte utrácet peníze za ženské z veřejných domů. Radši ty peníze utraťte za tabák, abyste si odpočinul a dopřál si svý pokouření. Vysvětlete mi, co s těma ženskýma děláte, a já budu dělat všecko stejně.“