Firemní mentalita

Kádrový dotazník Giovanniho Catelli

Foto Jaromír Funke

Kdy a kde ses narodil?

Narodil jsem se v Cremoně v roce 1965, ale žil jsem pak několik let ve střední Itálii, v Senigallia nad Anconou, což bylo pro mě velice důležité — dodnes mám to místo raději než sever a vždy se na jih velice rád vracím.

 Která další místa byla pro tebe důležitá?

Později pro mě byla důležitá především dvě města, Paříž a Praha, kde se rozvinuly kulturní směry, které mě velice oslovily. Miluju avantgardu, básně, povídky a taky fotografii. Miluju všechno, co se týká surrealismu a právě v Praze a Paříži jsem cítil ten samý princip — to soustředění se na věc a tu intensitu. To jsou podle mne znaky pařížské a pražské avantgardy, které mě oslovují. A mám rád i české dějiny 20. století, jak Češi reagovali na ty různé okupace a zásahy z venčí, jak si uchovali svoji identitu. Instinktivně jsem se zde v Čechách cítil vždy dobře, ne jenom v Praze, ale pokoušel jsem se pohybovat po celé republice.

K pařížské či pražské avantgardě jsi se dostal sám nebo tě k tomu někdo přived?

Vždy jsem hledal nějakou vlastní cestu, která by odpovídala mému vkusu. Nemám vůbec rád třeba 19. století. Pro mě poesie začíná s Apollinairem, který znamená nesmírně důležitý zlom v poesii na přelomu 19. a 20. století.

 V jaké rodině jsi vyrůstal?

Tatínek byl lékař a byla to rodina, která se zabývala literaturou a uměním, bylo to velmi příjemné prostředí. Už v dětství mě brali do různých museí a galerií a brzo jsem taky začal číst, prakticky všechno. Až jsem se pak dostal k filosofii, která byla pro mě velmi důležitá.

Studoval jsi filosofii?

Studoval jsem práva, protože to chtěli rodiče, ale chtěl jsem jít na filosofii. Já jsem ale trochu anarchista, takže nakonec bylo lepší, když jsem filosofii a literaturu studoval sám, než v nějaké instituci.

Jak jdou práva a literatura dohromady?

Začal jsem s Kafkou, u kterého je problém zákona klíčový. Moje první sbírka povídek ale byly takové velmi krátké texty, které měly něco společného s novelama z trecenta nebo s povídkami z Tisíce a jedné noci, které se snažily nejen o nějaký literární výraz, ale o i nějaký filosofický obsah.

*Na základě čeho ty texty vznikly?

Některé ty povídky vznikly na základě jedné fotky. Jsou to vlastně momentky, které mají zachytit jeden moment v životě, podobně jak to dělá fotograf. Mám hluboký smysl pro čas, pocit času, miluju Senecu, převzal jsem jeho obsesi časem — zachytit nějaký okamžik, zadržet čas a získat tak možnost nad tím okamžikem přemýšlet.

Kdy jsi začal psát?

Poesii v pubertě a když mi bylo osmnáct let, tak jsem rozhodl, že se chci psaní věnovat vážně. V rodině jsem jakoby studoval právo, ale přitom jsem psal různé povídky a básně. To už jsem byl zpět v Cremoně na severu, kde se ale necítím doma — lidé jsou tam uzavřenější a studenější, což se v poslední době odráží i v politice. Když mám možnost, tak utíkám do Prahy. V poslední době jsem poznal i Ukrajinu a Rusko. To bylo pro mě velmi zajímavé, protože tam má čas ještě jiný rytmus, než má na Západě, kde ten systém získal už takovou rafinovanou podobu. Cítím to, co už před třiceti lety říkal Pasolini, tu příšernou homogenisaci, díky reklamě a médiím všichni mají stejný vkus a stejný obyčeje. To je to Marcuseovo proroctví o muži, který má jediný rozměr. Na východě jsou lidé přímější. Způsob, jak používají čas, je lidštější. U nás je všechno zvěcněno, zhmotněno, což kdysi mohl být krásný imaginární obraz, ale teď se z toho stala skutečnost, která je hrozivá.

Člověk v Česku se značnou část života potýkal s policejně-byrokratickým režimem a musím říct, že prostor pro svobodu, který přinesla revoluce v listopadu 1989, se opět začíná zmenšovat ruku v ruce s tím, jak se nový systém postupně etabluje. Postupné oklešťování svobody se děje ovšem stokrát sofistikovaněji, než jak to dělali primitivní komunisté používající násilí.

To přesně říkal Pasolini. Televize sice jakoby slouží divákům a zároveň diváci slouží televizi a tak se vytváří taková chtěná poslušnost. Toho se právě v rozvinuté tržní společnosti nejvíc bojím. V Čechách jsem nejvíc miloval léta 1989 až 1995, kdy se ta skrytá síla a energie ve společnosti uvolnila a lidé nalezli svobodu a to, že s ní přichází i jiný druh závislosti, se objevilo až o pár let později. A mám obavy z toho, že tento systém chtěné poslušnosti kráčí dál směrem na východ. V mých povídkách je vyjádřena i obava, že kapitalistická homogenisace může dobývat země, které jsou dosud šťastné, veselé a kulturně bohaté.

Obávám se, že svoboda zajímá několik málo intelektuálů, kteří jsou na ni de facto existenčně závislí — ostatním stačí, když mají to své denní. A basta!

Sám se toho bojím.

O čem bolševici jenom snili, kapitalisté uskutečňují — totální materialisace společnosti. Nehrozí větší nebezpeční ale právě na východě, kde komunisté kulturu totálně rozvrátili?

Hm, máš pravdu — na Ukrajině nebo v Rusku opravdu dominuje ta nejnižší forma materialismu a zároveň tam není taková kulturní vrstva, která by bránila pronikat primitivnímu, jednorozměrnému materialismu do všech oblastí. To trauma toho civilisačního přechodu, od komunismu k liberální společnosti bylo obrovské a lidi to obrátilo k materialismu. Lidi tam nečtou noviny, nikdo se o nic nezajímá. Anna Politkovskaja, kterou nedávno zavraždili, protože psala pro režim nepříjemné články, byla vysílána víc na Západě než v Rusku, kde ji znal jen úzký kruh opozičně naladěné inteligence. Když byla zavražděna, Putin s pohrdáním řekl, že její vliv na ruské záležitosti byl naprosto minimální. Přesto jim ale stálo za to ji zabít! Bojím se, že v Rusku kontrola nad médii, především televizí, dokonale sterilizuje mozek lidí, protože ta manipulace je dnes na základě komerčním — ne ideologickém. Proti ideologii se lidé naučili být resistentní. Připomíná mi to Ameriku z 20. let minulého století: Krutá společnost, žádná ochrana zaměstnanců, podnikatelé či rádoby podnikatelé si mohou dělat, co chtějí. A v komunistické Číně je to jako v gründerském kapitalismu 60. let 19. století.

Ale v Itálii nebo ve Francii existuje kultura, která má ještě určitou schopnost resistence.

Zaplaťpánbů.

Jak se tyto trendy obráží v literárním provozu?

Riziko, které vidím, je soustředění veškeré knižní produkce do ohromných vydavatelských domů, které ke snížení nákladů a honění peněz dávají přednost lehké komerční četbě a úplně vygumují ty nejzajímavější věci. Nakladatelství v Americe už vlastní velké podnikatelské finanční skupiny, které chtějí vydělat daleko víc, než je to obvyklé v běžných nakladatelstvích. Produkují tak výhradně komerční tituly a zcela zničí ty experimentálnější nakladatele. Tato praxe se šíří do Anglie i do Francie — do Itálie trochu míň. Mluvil jsem s redaktorkou, která pracovala v nakladatelství Gallimard, a ona říkala, že zisk nakladatelství nebyl větší než 4%, zatímco podnikatelé chtějí zisk ve výši 14%. Když chceš mít takový zisk, tak musíš jít s kvalitou dolů. V Itálii to zachraňují menší nakladatelství, kterým je jedno, kolik peněz vydělají. Je jich ale málo a nemají velkou moc. Bojím se, že tyto malé nakladatelské domy či jednotlivci budou muset nakonec bojovat sami mezi sebou, aby zachránili svou existenci.

Samota a brýle. Foto Jaromír Funke, 1924

Jak se proti tomu bránit?

Ta menší nakladatelství na Západě už začínají fungovat podobně jako samizdat tady za komunismu — kdo nebude chtít dělat kulturu, aniž by měl z toho nějaký zisk, tak prostě nebude. Největší problém je především v distribuci. Velká nakladatelství mají možnost dostat své knihy do velkých knihkupectví, narozdíl od menších, která si nemohou dovolit tolik platit. Každé knihkupectví udusí komerční knihy. Knihy menších nakladatelství najdeš maximálně někde v rohu, stranou, kde na ně normální člověk nenarazí. Objeví je jen ten, kdo ví, že ta kniha vyšla. Skutečná kultura je jenom kultura resistence. Kultura sama o sobě není pro nikoho užitečná, ale má korozivní účinek na moc.

Zajímáš se o politiku?

Když se nezabýváš politikou, politika se zajímá o tebe. Lidé jako Berlusconi chtějí vytvořit v lidech mentalitu podřízenosti, závislosti — stvořit takovou firemní mentalitu a ne náhodou všichni ti politici, kteří byli v jeho straně Forza Italia, byli podřízení v jeho firmě. A k tomu patří i snaha co nejvíce okleštit práva, která získali zaměstnanci v 60. a 70. letech. To je další krok k plošnému zavedení firemní mentality.

A čím větší firma, tím ta firemní mentalita platí důsledněji — nikdo o ničem nerozhoduje a nikdo za nic nenese odpovědnost, všichni jsou podřízeni velkému šéfovi, kterého ale nikdo nikdy neviděl.

Ve stejnorodém prostředí se dobře daří koncentraci moci, v kultuře, jako kdekoli jinde. To vytváří takové mikrokosmy diktatury. Společnost jako taková je demokratická, ale člověk v ní je de facto otrok. A pro mě je důležité být vždy na straně těch slabších. Na začátek té knihy povídek, která tady vyšla, jsem použil jako motto slova Waltera Benjamina: „Jen díky zoufalcům jsme dostali naději.“

Za komunismu nás vždycky strašně štvalo, že levicoví intelektuálové na Západě omlouvají komunisty, místo aby byli na straně těch slabších.

Orthodoxní levičáci existovali vždy, ale v Itálii — narozdíl od Francie — byli levičáci vždy v opozici a v revoltě vůči Sovětskému svazu, a to včetně komunistů, ačkoli v Čechách komunisté fungovali zcela opačně — jako nástroj útlaku. Ale nemůžeme je směšovat, to bylo něco úplně jiného.

Italská KS nebyla stalinistická, narozdíl od té francouzské.

Ano. Berlinguer byl naopak velmi kritický vůči komunistickým stranám na Východě, včetně Československa. Také v roce 1968 se italská komunistická strana vyslovila proti okupaci Československa.

Co máš rád za film?

Určitě Wenders a filmy o cestování, Alenka ve městě a samozřejmě ti velikáni italské kinematografie Fellini, Povolání Reportér od Antonioniho, to mám strašně rád. Z těch mladších se mi líbí Brian de Palma a samozřejmě Kubrick, Pasolini.

Z italských filmů mám rád Felliniho

Sladký život — je to lehce natočený, není v tom žádná křeč, je tam fantastická kamera, je to visuální film bez nějakých hlubokomyslných ambicí.

Mě se od Felliniho líbí Darmošlapové. Žil jsem nějakou dobu v malém městě u moře a tam se pohybovali úplně stejní týpci, jako jsou v tom filmu. Je to film, který nijak nepřehání a má svou ohromnou eleganci.

Tam je ta scéna, jak ti cápci jedou v autě, posmívají se kopáčům u silnice a sto metrů od nich jim dojde benzín.

To je skvělá scéna.

A co italská avantgarda, futurismus?

Futurismus měl ohromnou sílu především spíš ve výtvarném umění než v literatuře. Miluju Bocionniho a Ballu. Položili si cíle, které byly dosažitelné a byli důležití pro umění 20. století. Bohužel se v tom futuristickém okouzlení technikou a rychlostí shlédl i fašismus, a futurismus tak získal znamení, které pak sebou vlekl přes celé 20. století.

Znáš ruský futurismus?

Mám rád Majakovského, a samozřejmě další avantgardisty — Maleviče, Popovovou, Lisického, Rodčenka. Ruská avantgarda byla výtečná, bohužel ji potom udusil socialistický realismus. Z ruské literatury 30. let miluju Platonova. Našel jsem Pasolliniho recensi na jednu Platonovovu knížku a Pasolini ho taky miloval. Ta recenze pak vyšla v Pasoliniho knize Popisy popisu.

Co máš rád od Platonova?

Nejvíc asi Kotlovan — Stavební jámu, ale všechny knihy od něj jsou dobré. Platonov má neuvěřitelné obrazy. Nedávno vyšla v Itálii kniha, která se jmenuje Moskva šťastná, což je o dívce, které amputujou nohu, ale ona je přesto šťastná. To co miluju u Platonova je ten protiklad mezi nadějí, že bude nějaká lepší budoucnost, a vědomím, že revoluce úplně ztrokotala. Měl taky tragický osud. Jeho syn se v gualagu nakazil tuberkulózou, zemřel, ale předtím ještě nemoc přenesl na otce, který na ni také zemřel.

 Proč měla avantgarda v Itálii jiný průběh?

Zavinil to částečně fašismus a částečně provinciálnost. Například Sironni, který maloval skvělá předměstí, ale potom začal dělat takové ty obrovské postavy, které se tak hodí k diktatuře.

Co znáš z české kultury?

Především básníky, Nezvala, Halase, Skácela, Seiferta, Holana… — někoho mám rád víc, někoho míň. Hodně českých básníků znám z francouzských překladů. Znám Hrabala ale přišel jsem o mnoho autorů, kteří nebyli bohužel přeloženi. Miluju ovšem českou fotografii, jak Sudka, tak i současnou — Karla Cudlína, Tůmu, Viléma Reichmanna. A taky český avantgardní výtvarný umění. Miluju Veletržní palác, tu stavbu, i to, co je vevnitř — Štýrského, Toyen, Fillu, Grosse, Hudečka, Skupinu 42. Vždycky jsem tam našel obrovskou vitalitu. Bohužel jsem měl možnost číst autory jenom v překladu.

Z Prahy. Foto Jaromír Funke

Co tě zajímalo z filosofie?

Na začátku mě zajímala především otázka zla, kterou se zabýval sv. Augustin a Seneca, kterého ale považuju spíš za humanistu než za filosofa. Pak filosofie 20. století ovlivněná positivismem až k Wittgensteinovi a empirismu. Za klíčového autora považuju Junga.

Kde se ve společnosti bere zlo?

Problém zla je v lidské přirozenosti. Křesťanství problém zla nevyřešilo, ani sv. Augustinovi se to nepodařilo. Křesťani buď zlo negují, nebo ho odsouvají do oblasti neexistence. Podle mě ale zlo reálně existuje.

A co pak se svobodou?

Pro člověka je těžko najít pravdu. Člověk by měl mít svobodu bez toho, že by měl volit mezi dobrem a zlem — měl by volit z různých možností dobra.

Byla by to ale potom ještě svoboda? Byl by člověk za své jednání odpovědný, nebo jen snad napůl odpovědný?

Pro mě ale křesťanství znamená kontradikci, protože předpokládá Boha, který je všemohoucí. Proč tedy dovoluje existenci zla, když je dobrý a všemohoucí? Buď tedy není dobrotivý, anebo existuje nějaká moc, která je mu protikladná.

Jsi manichejista?

Já jsem skeptik.

Není ale právě ona existence zla mimo svobodnou vůli ona kontradikce? Celý zbylý živý i mrtvý svět problém se zlem, narozdíl od člověka, nemá.

Já jsem v rámci práv studoval i kriminologii a tam je doloženo, že někteří lidé vůbec nevnímají své kriminální jednání jako nějaký morální problém. Člověk je ve volbě svých činů determinován a ta svoboda je omezená.

Jseš ale anarchista?

Ano, svoboda je pro mě nejdůležitější — člověka, jeho činů a myšlení.

Já jsem monarchista, někdo tvrdí, že anarchomonarchista.

To je jako Joseph Roth, kterého mám velmi rád. Celý život byl socialista a na konci života začal snít o monarchii.

Být monarchistou v Česku je to nejsvobodnější politické přesvědčení — není to aktuální, tudíž nehrozí, že bychom se mohli chopit moci, což je neobyčejně osvěžující vědomí. A blbové se mají na co ptát.

Salut.

Salut.

 

Praha 2007