Svazáctví jsem vždy považoval za jeden z nejodpudivějších sociálně patologických jevů – věční mládežníci, kteří z roviny své lidské a duševní omezenosti jsou schopni vyslovit soud nad kýmkoli a čímkoli jen na základě svého přesvědčení, že vlastní kámen mudrců. Tak třeba za normalizace svazáci provozovali tzv. „konstruktivní“ kritiku moci, zatímco opozici šlo o destrukci. Z tohoto druhu snaživců se člověku vždy dělalo na blití – to už komunistické kreatury, jako byl Miloš Jakeš, nebo i mlátičky z StB, primitivové, kteří si rozhodně na nic nehráli, byli více lidští.

Fenomén svazáctví není vázán na nějaký druh režimu či ideologie, je spojen s určitým typem lidského charakteru, který se projevuje v každé době – v komunismu stejně jako za nacismu a svazáctví pochopitelně kvete i dnes. Jeden z obzvláště povedených svazáckých exemplářů píše léta do Lidových novin pod jménem Petr Zídek, vypadá jako Zídek a nejspíš to i Zídek bude, neboť svazáci jsou vesměs na své svazáctví hrdí.

Tento blahosklonný blb, spratek z doby normalizace, kterému nikdo nezkřivil vlas na hlavě a nikdy nemusel stát před nějakým osudovým rozhodováním, s o to větší suverenitou, bez sebemenšího zaváhání hodnotí ty nejsložitější věci, jako kdyby odříkal malou násobilku, a ještě přitom cítí morální rozhořčení.

S nově vypuknutými izraelsko-palestinským střety na hranicích Gazy, při kterých zahynulo šest desítek palestinských radikálů, napsal, že bychom se měli za svou podporu při vzniku státu Izrael stydět, „protože s naší pomocí vznikl militantní stát, který destabilizuje celý region. Stát, který ani za sedmdesát let své existence nenašel modus vivendi se svými nejbližšími sousedy…“ (LN, 16. května 2018)

Ponechme stranou, že bránit se fanatikům, kteří jsou pro své PR mučedníků před světem schopni udělat cokoli, je vždy krajně obtížné. Nebyl to Izrael, kdo vyhlásil válku Arabům, ale Arabové vyhlásili válku Izraeli, který se po celou dobu své existence de facto jen brání. Izrael přitom v minulosti už několikrát nabídl Palestincům poměrně velkorysý modus vivendi, který ale radikálové z palestinského vedení vždy odmítli, podobně jako henleinovci odmítali vždy další ústupky ze strany československé vlády, protože jim nešlo o žádný modus vivendi, ale o zničení Československa jako státu.

Sudetoněmečtí nacionalisté na první pohled také nežádali nic jiného než národní sebeurčení, jen se k tomu účelu spojili se špatnou stranou. Palestinci se spojují proti Izraeli s čertem ďáblem, ač Izrael – podobně jako meziválečné Československo pro sudetské Němce – je zdaleka nejliberálnější stát široko daleko nejen na Blízkém východě. V samotném Izraeli žijí statisíce Arabů v míru, pokoji a prosperitě, obdařeni občanskými a lidskými právy, o kterých se může jejich soukmenovcům z okolních arabských zemí jen zdát. I když nemusíme s postupem Izraele a s jeho politikou souhlasit, Izrael je jeden z mála sloupů stability na Blízkém východě, zmítaném sektářskými válkami, ve kterých kalí vody různé autoritářské režimy, jejichž vnitřní „stabilita“ je založena jen na policii, vězení a katech.

Minule snaživý fašounek Zídek (svazáctví je jistý druh fašounství, tedy „morality“ vytržené z jakéhokoli kontextu, která musí nejdříve veškerý kontext rozbít, aby sama mohla moralitou být) označil novinářku Petruška Šustrovou za fašistku a při výběru lidí navržených na státní vyznamenání mistroval osobu profesora Jiří Hájka s tím, že si ocenění zaslouží méně než s krytím rozvědky podnikající komunista František Čuba. Napsal jsem tehdy, že na rozdíl od normalizačního svazáka Zídka profesor Hájek strávil za války šest let v nacistickém koncentráku, což by normálnímu člověku pomohlo pochopit jeho poválečnou radikalizaci. Zatímco sedmdesátiletému Jiřímu Hájkovi, který špatně viděl, stříkali na ulici estébáci do očí slzný plyn, Zídek na škole dělal mládežnického funkcionáře – na rozdíl od Hájka, stál vždy na té správné, „konstruktivní“ straně, před listopadem i po listopadu.

Zídek měl pak tu drzost mně napsat, abych se mu omluvil – coby svazácký funkcionář prý sháněl spolužákům lístky na neoficiální koncerty… Odepsal jsem mu, že jestli chce, že mu milerád dám přes hubu. Tuto v jistém smyslu velkorysou nabídku ovšem neakceptoval, už se neozval. Nabídka platí dodnes.