Ilja pobíhal po městě a snažil se pochopit, kam míří ten nevídaný průvod. Zjistil, že má spoustu ramen, jedno začíná nebo končí u Běloruského nádraží a druhé někde na průsečíku tří bulvárů – Petrovského, Rožděstvenského a Cvetného. Chvíli se tam potloukal, uvědomil si, že má málo filmu a když se úplně setmělo, s námahou se prodral domů. Na jednom místě, kousek od hlavní pošty, musel přelézt přes plot. Nikdo, dokonce ani okrskáři, neměl zdejší místa zmapovaná líp než místní kluci. Léta si tady hráli na policajty a zloděje, všechny průchozí dvory, vchody a dokonce i poklopy kanálů znali nazpaměť. V mnoha domech byla zadní schodiště, dalo se vejít hlavním vchodem, zazvonit u dveří nějakého spolužáka, proklouznout dlouhou chodbou a vyskočit zadním vchodem – do jiného dvora, nebo i na jinou ulici.

Sedmého března ráno Ilja vložil film do fotoaparátu a jen co matka odešla do práce, vyrazil ven. Po ránu bylo všude ještě víc lidí než večer předtím. Východ z Marosejky na náměstí už neuzavíraly jen trolejbusy, ale i druhá řada náklaďáků. Ke Sloupové síni se dalo dostat z Puškinova náměstí, ne však po ulici Gorkého, ale po Puškinově. Později dav pustili po Něglince.

Všechny přilehlé bulváry byly plné tlačících se lidí, ale kolem poledne se to najednou trochu uvolnilo – dav sevřený ze všech stran se pohnul a rozběhl. Otevřeli jakési průchody v bočních uličkách a lidé se do nich nahrnuli. Nikdo se nikdy ani nepokusil objasnit, kdo vlastně narafičil tu past, kdo nastražil léčky a otevřel slepá ramena, kde se mačkali lidé, kteří nakonec přece jen nějak pronikli průchody a průjezdy, přitékali a odtékali jako voda, která pronikne každou škvírou.

Ulice zatarasily obrovské studebakery, všude byla spousta vojáků a milicionářů, a Ilja, který si tiskl fotoaparát na břicho, šmejdil mezi auty, pod jedno zalezl a když vykoukl, srazil se s osmákem Borjou Rachmanovem. Borja byl odhodlaný prodrat se do Sloupové síně. Ilju na všem tom blázinci ze všeho nejvíc zajímal právě ten blázinec.

V centru se během průvodů na prvního máje i sedmého listopadu pokaždé odehrávalo něco podobného – kolony, kordony, zátarasy. Kluci z centra ten sváteční zmatek už dávno znali a nikdy si nenechali ujít příležitost si v něm trochu zarejdit. Tentokrát se ovšem dělo něco vskutku velkolepého. Ilja se strašně chtěl dostat co nejvýš nad dav a udělat aspoň jeden snímek shora. Navrhl Borjovi, ať s ním vyleze na jednu vyzkoušenou střechu, ale Borja odmítl.

Blbec, pomyslel si Ilja. Po střechách se ke Sloupové síni dostanu dřív než on.

Rozhodl se, že se prodere Krapivenskou uličkou. V tu chvíli se ale dav zhoupnul a Ilju to strhlo kamsi k Něglince a Borju jiným směrem. Iljovi se před očima naposledy mihnul jeho rudý obličej s otevřenou pusou. Něco zakřičel, ale nebylo slyšet co. Dav zvláštně hučel – byla to směs vytí, výkřiků a čehosi podobného zpěvu a Iljovi se poprvé za dva dny udělalo špatně.

Musel se dostat ke známé bráně do dvora, kde stála kůlna z jejíž střechy mohl snadno přelézt na střechu sousedního třípatrového domu. Ilja prudce vyrazil k bráně a došlo mu, že lidé se snaží držet dál od domů, uvnitř proudu, bojí se, že je to přimáčkne k trolejbusům, které tu stály těsně jeden za druhým. Lidé naráželi do bočnic a několik pohmožděných a nehybných lidí se mačkalo ke spodku trolejbusu a ostatní po nich šlapali. Aby se Ilja dostal na chodník, musel se protáhnout mezi těly –jsou vážně mrtví? To není možné… Jiná cesta nebyla. Bylo mu jasné, že se musí okamžitě dostat do bezpečí pod trolejbus, jinak ho rozmáznou po zdi. Celou dobu myslel na Feďu, jak něžně přezdíval svému fotoaparátu, hlavně aby si nerozbil objektiv. Vyšlapal si maličký průlez u kola a proklouzl tam. Pod trolejbusem byla tma a strašně těsno – ležela tam měkce propletená těla nabalená do teplého oblečení a on se mezi nimi ve vlhkém smradu plazil vpřed. Kdosi naříkal. Ilja vylezl zpod trolejbusu přímo do náručí tlustého vojáka s třesoucí se mokrou tváří. Asi pětiletý bledý bezvládný chlapeček na něm visel bez života.

„Kampak?“ „Bydlím v tamtom domě.“ „Upaluj domů a opovaž se vystrčit nos.“ Voják ho postrčil k bráně a Ilja vklouzl do dvora. Kůlna stála na místě a vedle ní u zdi prkenná bedna na odpadky. Ilja vylezl na bednu a z ní na střechu kůlny. Byl tady předloni v létě, když si naposledy hrál na policajty a zloděje. Dál už trčely šikovné výčnělky, po kterých se dalo snadno vyšplhat na střechu „strakatého domu“ z červených a bílých cihel, tedy pokud je okno na schodišti ve druhém patře stále ještě rozbité.

Ilja měl ten den neuvěřitelné štěstí – ze smrtonosného davu vyvázl živý a kliku měl i teď – okno bylo rozbité.

Prožil ještě jednu hrůzostrašnou chvíli, když se chtěl přitáhnout za rám, ale ten se najednou pohnul, jako by chtěl vypadnou ven. Ale nevypadl a Ilja zdárně seskočil ze širokého parapetu dovnitř. Pak na něj čekalo nemilé překvapení: půda byla zamčená na nový visací zámek s tak masivními uchy, že se bez páčidla urvat nedala. Dům byl však nějak zvláštně postavený a okna ze schodiště vedla na dvě strany – v druhém patře do dvora a v prvním a třetím do ulice. Ilja vylezl do třetího patra a viděl na ulici. Byla jako černá řeka, hlavy seshora vypadaly jako chomáče kožešiny a chvěly se jako srst nějakého děsivého zvířete. Ilja vytáhl fotoaparát, i když věděl, že na takovou vzdálenost z toho nic nebude, ale pak ho napadlo, že ještě jednu fotku udělá z prvního patra. V prvním patře se mu podařilo otevřít okno, zespoda dovnitř vtrhl ani ne tak křik, jako spíš monotónní kvílení chvílemi přerušované zavřískáním nebo zaúpěním. Odsud už dav nevypadal jako kožešina. Hlavy se jako pevně semknuté tmavé kameny vlnily poměrně rytmicky, ale nikam se nehýbaly. Jakási šílená cesta z živé dlažby se chvěla a tančila na místě.

Udělal několik fotek, ale rozhodl se, že z třetího patra budou přece jen výraznější. Už zapomněl na strach, který prožíval před několika minutami.

Vtom z bytu vyběhla opilá ženská v červeném županu a zařvala: „Co tam děláš? Nemáš co na práci?“ A doplnila to kaskádou nadávek, až Ilja znejistěl.

Nebyl hloupý a nesnažil se odpovědět, rukou si ukázal na ústa, zamával kolem uší, jako že je hluchoněmý, a ženská si odplivla a zmizela.

V třetím patře Ilja vyfotil skoro celý film a začal přemýšlet, jak by se teď co nejrychleji dostal domů. Moc dobře viděl, že se nedá jít obvyklou cestou od Trubného náměstí po Rožděstvenském bulváru, přes Sretěnku k Čistoprudnému bulváru. Ale zdálo se mu, že když se prodere přes náměstí a přejde na druhou stranu, že to tam půjde snadněji. Nevěděl, že dav z Rožděstvenského šel dolů a když se na Trubném náměstí střetl s protijdoucím davem z Petrovského bulváru, vytvořily tam smrtelný vír.

Nehodlal však do nekonečna trčet na schodišti, navíc doma si máma nejspíš dělá starosti a pláče. Ještě chvíli poseděl na parapetu, a protože světla ubývalo, přemýšlel, jestli si má schovat zbytek filmu nebo ještě teď udělat pár posledních fotek. Potom ho sezení omrzelo a rozhodl se odsud dostat stůj co stůj.

Vylézt ze dvora bylo ještě složitější než se do něj dostat. Ilja si však všechno pečlivě propočítal: zazvonil na byt v přízemí a přemluvil stařičkého majitele, aby ho druhými dveřmi pustil ven. Stařík zavrtěl hlavou a nesouvisle zahuhlal, že hlavní vchod je zavřený, ale ven se dá vyjít přes kotelnu.

Tak tenhle dědula se ani přetvařovat nemusí, je opravdu skoro hluchoněmý, ušklíbl se Ilja, kterého těšily všelijaké souhry náhod. Dvůr byl docela prázdný, ani živáčka, zpoza zdi bylo slyšet tlumený a mocný hluk sevřeného davu. Ilja si hned všiml kotelny, byla zamčená. Obešel ji, vylezl na střechu, z ní přelezl na zeď a seskočil na prázdný chodník, oddělený od davu kordonem. Teď musel proklouznout kolem vojenského zátarasu, aby splynul s davem. Přiběhl trochu blíž ke křižovatce a kolem dvou vojáků proklouzl na silnici nacpanou lidmi. A v tu chvíli mu došlo, že udělal chybu, měl raději zůstat sedět na schodišti. Hned ho strhla strašná síla jako odlivová vlna v moři. Vepředu svítil semafor.

Tehdy Ilju poprvé přepadl opravdový strach. Už se nebál o Feďu, který se při nárazu o sloup semaforu mohl rozbít napadrť. Pomyslel na to, co se může stát s jeho hlavou. Rukama, které chránily fotoaparát před nárazem, už nemohl ani hnout. Fotoaparát se mu zaryl do břicha, necítil však bolest, jen strašný smutek. Unášelo ho to k semaforu, minul ho trochu zleva. K semaforu byl přitisknutý člověk s rozbitou tváří. Byl mrtvý, ale stál. Nemohl upadnout.

V tu chvíli se mu země pod nohama zachvěla a rozestoupila se. Ilja vletěl do kanálu, jehož poklop se pod nohama davu posunul. Dopadl dobře, do smotku koudele, který tam zapomněli instalatéři. Vlevo byla mříž, na jedné straně trochu nadzvednutá. Ilja za ní trhnul a mříž se otevřela úplně. Zalezl do té díry a kdovíproč za sebou mříž zasunul. Ten instinktivní pohyb mu zachránil život. Lidé, co za ním začali padat, za pár minut naplnili kanál k prasknutí, a jeho jako nejspodnějšího by nevyhnutelně rozmačkali. Těla padajících lidí se stěsnala tak, že tisíce lidí, kteří po nich kráčeli, necítili, že šlapou po lidském mase. Zpoza mříže doléhal nářek.

Nahoře mezitím všechny najednou strhla strašná neviditelná vlna, otloukala je o zdi, zátarasy, bočnice nákladních aut a šnůru trolejbusů. Otevřeli totiž průchod, který vedl hluboko do uzavřeného bloku domů, a lidem se zdálo, že se najednou mohou dostat někam, kde to kosti lámající sevření končí. To už ovšem Ilja neviděl. Neviděl vůbec nic. Byla naprostá tma.

Ilja v té tmavé díře ležel poměrně dlouho, potom začal ohmatávat stěny. Objevil velkou rouru, která se trochu svažovala. Vlezl do ní. Lezl a lezl, pak roura udělala malou zatáčku a Ilja jako by začal mírně stoupat. Fotoaparát měl zabalený do čepice a zasunutý pod páskem kalhot. Potom na chvilku usnul, a když se strašnou zimou probudil, nedošlo mu hned, jak se v té díře ocitl. Nadzvedl hlavu a všiml si, že asi dva metry nad ním je poměrně velká obdélníková mříž. Nedalo se říct, že by shora dopadalo světlo, ale tma tam nebyla tak hustá. Měl strašnou žízeň. Odporně to tam páchlo, ne kanalizací, ale rezavým železem a krysami. I když žádné krysy vlastně neviděl. Zřejmě taky semknuté v houfu uháněly k Sloupové síni.

Musí se odsud dostat. V klenutých stěnách, které vedly k mříži, byly zatlučené tlusté skoby, začal po nich šplhat nahoru. Nahoru vyšplhal snadno, ale mříž byla pevně přivařená k rámu, vylézt ven se nedalo. Slezl dolů, schoulil se do klubíčka a znovu usnul. Když se probudil, světla seshora bylo víc. Vydal se rourou dál, cestou se rozšiřovala.

Další mříž byla asi po padesáti metrech. Hned našel skoby a vyšplhal po nich nahoru. Mříž nebyla přivařená, přidělaná byla poměrně volně, ale z vnější strany byla zamčená. Ilja lezl dál. Mříže se objevovaly pravidelně, zhruba po každých padesáti metrech. Minul jich osm, každou prozkoumal, téměř všechny byly přivařené, jenom dvě byly zamčené zvenčí. Pak je přestal počítat. Několikrát vyčerpáním usnul, probudil se a lezl dál. Nad třemi čtyřmi mřížemi za sebou viděl jen nohy davu a žádné světlo, zato bylo slyšet strašný hluk, z něhož usuzoval, že pokoušet se tady vylézt ven nemá smysl. Jedna mříž byla zčásti rozbitá a visela z ní polovina mrtvého člověka.

Neměl představu, kterým směrem jde, ale byl si jistý, že roury jsou jedinou možnou cestou a že pohybovat se musí vpřed, i když netušil, kam ho vedou.

Neměl ponětí, kolik času uběhlo. Pak spatřil mříž, skrz níž prosvítalo jasně žluté světlo. Vyšplhal se nahoru po uvolněných skobách, dotkl se mříže a ta se lehce otevřela. Vylezl a zjistil, že stojí pod lampou na dvoře domu, ve kterém bydlí Saňa Stěklov. Síly mu stačily, aby se dovlekl k Saňovým dveřím a zazvonil.

Dveře otevřela Anna Alexandrovna.

Ilja okamžitě upadl. Ruce si tiskl k břichu, kde měl pod kalhotovým páskem schovaného zachráněného Feďu.

Bylo jedenáct večer sedmého března. Anna Alexandrovna udělala, co mohla: svlékla Ilju, odnesla ho se sousedovou pomocí do vany a počkala, dokud neotevřel oči. Potom ho umyla velkou chlupatou žínkou, opatrně se při tom vyhýbala odřeninám. Tělo měl pokryté modřinami, břicho bylo jedna velká podlitina. Překvapilo ji také, jak je ten vyzáblý chlapec s docela dětskou tlamičkou dobře vybavený pro život muže. Z koupelny vyšel sám, došel k pohovce a svalil se na ni. Oblékli mu dámskou noční košili, přikryli ho dekou, dali mu silný sladký čaj a pak ho usadili, pod záda mu strčili velký polštář a nakrmili ho polévkou. Ilja usnul.

Stěklovovi si mlčky sedli ke stolu.

„Ňuto, myslím, že dnes umřelo hodně lidí,“ pošeptal Saňa babičce.

„Asi ano…“ Potom Saňa seděl u spícího Ilji a čekal, až se probudí a řekne mu, co se tam dělo. Jeho city ke kamarádovi byly silné a složité: byl na Ilju hrdý, trochu záviděl, že sám není takový jako on, ale přitom takový vůbec ani být nechtěl. A taky chápal, že Ilja je muž – svědčilo o tom nejen tmavé chmýří pod nosem, ale i chlupatá cestička která vedla dolů po břiše k dospělému velkému penisu, který nesloužil jen k močení. Saňa do toho dne nahého muže neviděl: do veřejných lázní nechodili.

Neviděl ani nahé ženy: proč by se taky začaly před malým klukem svlékat dvě inteligentní ženy, matka a babička? Co tam mají ženské si však Saňa dokázal představit, nebylo to nečekané – prsa pod šaty, tmavé hnízdo chlupů ve spodní části břicha. Nahý muž, jeho kamarád a spolužák Ilja, ho překvapil mnohem víc – Saňa ostře pocítil, že takový není a nikdy nebude. Obrázky obnažených žen, kterých viděl spoustu v muzeích a katalozích, v něm nevyvolávaly takové vzrušení a rozpaky, jako mužská nahota – div neomdlel z té hrubosti a síly.

Vojnu a mír už téměř dočetl, ženské stíny ho nechaly chladným – Nataša s hloupým nadšením i kněžna Líza s krátkým horním rtem i kněžna Marja, předem prohlášená za ošklivou, zato muži… byli nádherní – s jejich silou, velkorysostí, inteligencí, šlechetností a smyslem pro čest. Teď, když si prohlížel Iljovu tvář, přemýšlel, komu z těch krásných mužů se podobá. Ne, nepodobá se chladnému šlechetnému Bolkonskému, ani tlustému inteligentnímu Bezuchovovi, ani překrásnému, milovanému Péťovi Rostovovi, ani Nikolajovi, to se rozumí… Spíš Dolochovovi.

Iljova matka Marja Fjodorovna druhý den seděla na židli u vchodových dveří. Telefon tenkrát ještě neměli, a tak jí Anna Alexandrovna nemohla dát vědět, že její syn je naživu. Vyjít ven bylo strašné. Navíc přejít přes tramvajové koleje na křižovatce Čistoprudného bulváru a Marosejky se kvůli vojenským a miličním zátarasům stejně nedalo.

Nad městem se prostírala hrůza – dávnověká, známá jen z řecké mytologie, zahalovala město, zalévala ho černou vodou, ta hrůza, která přicházela jen ve spánku, v dětských nočních můrách, které se vynořují z hlubin duše. Na povrch se vyvalilo jakési podzemní řečiště a ohrožovalo veškerý lidský život.

I rodiče Borji Rachmanova seděli jako ochromení. Nedařilo se jim dovolat na milici, do nemocnic ani do márnic. Všude měli obsazeno.

Borju najdou až o čtyři dny později mezi těly ležícími na sněhu u přeplněné Lefortovské márnice. Poznají ho podle značky na košili – bílé košile Galina Borisovna Rachmanovová sama neprala, nechávala si je prát v prádelně. Na ruce mrtvého syna bylo ještě jedno číslo napsané fialovou barvou – 1421.

Ty ušlapané lidi pohřbívali v tichosti, potají. Nikdo je nepřepočítal, jen číslo na Borjově ruce svědčilo o tom, že jich bylo nejméně půldruhého tisíce.

Věnec od školy na hrob Borji Rachmanova nikdo nepoložil. V těch dnech stejně žádné květiny nebyly – všechny se vyplýtvaly na vůdce. V těch strašných dnech zemřel ještě jeden člověk, soukromou smrtí v rodinném kruhu – skladatel Sergej Prokofjev. To však vůbec nikoho nezajímalo.

Ze všech Iljových snímků vyšly jenom dva. Bylo málo světla, jak taky předpokládal. Ale jiné fotografie, kromě těch oficiálních, s rakví, ze Sloupové síně, co vyšly ve všech novinách, neexistovaly.

Z ruského originálu Ulickaja, Ljudmila: Zeljonyj šaťor. Moskva: Astrel 2012 vybrala a přeložila Alena Machoninová.