V roce 1941 bylo mojí mámě Zuzaně jednadvacet let, podle zákona byla plnoletá a mohla se vdát. Babička si ji zavolala a rázně jí sdělila své rozhodnutí: „Za měsíc budeš mít svatbu!“
Máma zalapala po dechu a sotva se zmohla na otázku: „A koho si beru?“
„Delora z Ľubiši. Je pracovitý a nechce věno.“ Babička se už domluvila s jeho rodiči. Spokojili se s tím, že se jejich syn přižení na statek, a věno ani peníze, jak tehdy bylo zvykem ženichově rodině vyplácet, nepožadovali.
Moje maminka namítla: „Ale já mám ráda Michala z Kochanovců, syna Andoľani, toho, co se mu říká Miľo.“
„Na toho zapomeň! Chtějí mě ožebračit. Andoľaňa chce ty samé peníze, jako bylo věno, co dala svojí Haně. Musíš pochopit, že to nedám. Za pristáše platit nemusím. Vystrojím veselku, a víc do tebe nevrazím ani halíř!“
Moje máma věděla, že nemá šanci její rozhodnutí změnit. Babička jí vybrala ženicha z chudých poměrů, takového, který si polepší, když se přižení na statek, a proto peníze nebude žádat. Od dětství pracovala na gruntě od rána do večera, dělala první poslední. Nemohla pochopit, proč jí vlastní matka odpírá muže, který je muzikant, dokonce takový, co umí hrát z not. Bylo žádoucí, aby do hudebnické rodiny přišel hudebník. Navíc si chtěla vzít bratra své švagrové. Takovému sňatku se říká pre čeranki – na výměnu, kdy si sourozenci z jedné berou sourozence z druhé rodiny, tedy takzvaně na kříž. Dodala si kuráže a zeptala se ještě, proč Hanka může mít manžela na úrovni, kdežto ona si má brát člověka, který nemá o muzice ani páru a kterého nemá ráda. Zle pochodila.
„Už jsem řekla, tolik peněz nedám! A na co ti chytrého chlapa? Ty máš rozumu dost a lásky se nenajíš. Zvykneš si. Už nechci slyšet ani slovo. Po žních bude svatba a hotovo!“
Máma se odhodlala zajít za svým otcem do kovárny. Poplakala si mu na rameni, postěžovala si: „Táto, vy mi nepomůžete přemluvit mámu?“
„Nejsem sebevrah!“ odpověděl. „Ale ty jsi dospělá, rozumu máš dost, Michal také. Není z těch hloupých. Víc ti nepovím. Věno stejně nedostaneš, ať poslechneš, nebo ne. Tak mysli, dítě moje,“ povzbudil ji.

Cesta do neznáma

Do Čech naše rodina a další příbuzní přijeli v létě 1947. Mně bylo pět a bratrovi tři roky. Byla to naše první cesta vlakem. Tenkrát sem mířila obrovská vlna přistěhovalců ze Slovenska. Celé vlakové soupravy, to bylo národa! Čechy se otevřely, protože po válce chyběli lidi na práci. Později už v takovém množství nepřijížděli. Na hlavním nádraží v Praze čekali úředníci a rozdělili nás do provizorního ubytování v Holešovicích, Libni, Vysočanech a jiných čtvrtích. Naši rodinu a dalších pár lidí, které jsme ani neznali, ubytovali Na Františku vedle nemocnice ve velké pavlačové budově. Byly to ratejny, bydleli jsme v jednom bytě pohromadě s cizími lidmi. Naši dostali jednu místnost, žádné vybavení v ní nebylo, spalo se na zemi na slámě. Vybavuje se mi vzpomínka, jak maminka plakala a táta ji utěšoval: „Neplač, neboj, bude dobře!“ Nebylo to pro ně snadné. Přijeli do úplně cizího prostředí, kde nikoho neznali. Nevěděli, jak to v tak velkém městě chodí, neuměli se pořádně domluvit. Češi se snažili, abychom se naučili jazyk, a zřídili pro nás, dnes bychom řekli, integrační kurzy.
Staral se o nás i Červený kříž, protože každý přijel jen s tím nejnutnějším. Dostali jsme oblečení, boty, věci do domácnosti. Brali nás tak, že jsme poznamenaní válkou a chudobou. V té době se každý snažil druhému pomáhat. Po válce byli lidé skromní, vstřícní. Všichni zase začínali naplno žít, volně dýchat a z radosti, že je svoboda, že můžou jít beze strachu ven a něco dělat, si pomáhali, s vervou a chutí.

V osadě bylo veselo

Na léto, svátky a oslavy jsme se vraceli na Slovensko. Na začátku léta se v Kochanovcích pravidelně konala pouť sv. Petra a Pavla. Domů se na slavnost sjížděli příbuzní, přicházeli kmotři a běda, jak by se někdo nedostavil, babička Andoľaňa by se na něj zlobila. Účast byla povinná i na Vánoce, o svatbách, pohřbech a křtinách, nezajímalo ji, že musíme jet takovou dálku. Rodiče se vraceli do Prahy a my děti zůstaly na letní i zimní prázdniny u babiček, Míša u kochanovské a já v Dedačově. Měla jsem tak možnost poznat život jak ve městě, tak na vesnici, i ten pravý romský v osadě, kde se sousedé navštěvovali bez ohlášení, kde se v létě na prostranství před domy postavil cimbál, hrálo se, tančilo a zpívalo.
Naše osada v Kochanovcích byla výjimečná v tom, že u nás muzicírovaly i ženy! Nešlo o to, že by porušovaly tradice a živily rodinu hraním jako muži, ale když se chtěly o oslavách pobavit, nebyly na nich závislé, dokázaly si hudbu obstarat samy. Tenkrát se svátky jako Vánoce, Velikonoce a poutě slavily ve vesnicích společně. Bylo veselo, protože se také pořádaly různé legrační soutěže. Ženy soutěžily, která umí nejlepší halušky. Na povel začaly všechny ve stejný čas vařit a muži pak ochutnávali. Aby to bylo spravedlivé, tak nevěděli, která mísa je od které kuchařky. Chlapi zase předváděli na kolech všelijaké kousky jako kaskadéři nebo se závodilo, kdo má nejrychlejšího psa.
Naši psa neměli, ale chovali jsme prase. Když nebyli doma, Míša prase trénoval. A představte si, že závody vyhrával! Máma se divila, že je prase pořád vyhublé, i když dostává tolik nažrat. Už s ním chtěla jít k veterináři. Bála se, aby nemělo nějakou nemoc, kterou by nás mohlo nakazit. Tak jsem mámě musela říct, co bratr s prasetem tropí. Když to slyšel táta, tak chtěl hned vidět, jestli je to pravda. Takže nakonec bráška na praseti závodil i před rodiči. Zkrátka dobře se v osadě bavil a do Dedačova k druhé babičce na léto nechtěl. Říkal: „Tam je jenom práce a žádná zábava.“

Za dobrým výdělkem

Jednoho dne se u nás objevil tátův strejda Gejza Čajkovský a začal nás přesvědčovat: „Mám pro vás práci. V Rychnově u Sokolova je sklárna, dělám pro ně nábor. Potřebujou do provozu zaměstnance. Ubytování vám zajistí. Může tam pracovat Olina, Míša i tvoje žena, Michale. Dobře si vyděláte.“ Nabídka byla velice lákavá. Míšovi už bylo tehdy patnáct let. Rodiče se chvíli radili a rozhodli se. Jelo se do Sudet. Sice nás ubytovali, ale to vybavení v jednom z nízkých podlouhlých domků, snad prý nějakého bývalého koncentračního tábora, nebylo nic moc. Vůbec se nám tam nelíbilo. Nemohli jsme z toho ale vycouvat, protože jsme jim už podepsali smlouvu a dostali náborový příspěvek. Všichni tři jsme dostali práci ve sklárně. V každém baráku bydlela jedna rodina. Bylo nás tam asi pět set rodin ze Slovenska, ale i z Čech, Moravy. Pracovalo se také na šachtě a v dalších továrnách po okolí. Cítila jsem se jak v osadě. Nejmíň dva tisíce lidí! Umíte si představit toho národa? Mezi lidmi vládla pospolitost, žili jsme jako jedna rodina. Topili jsme uhlím, které jsme si brali ze zásob sklárny. Volné chvíle jsme trávili hudbou, zpěvem, tancem, hrály se různé hry. Když bylo potřeba, o pomoc nebyla nouze.
Pracovali s námi i Němci, kteří tady po válce zůstali a neodsunuli je. Znali ten provoz, tak tam i šéfovali. Vybavuju si, že i doktor byl německý starousedlík. Ve sklárně ošetřoval úrazy, které se v tom nebezpečném provozu stávaly docela často. V Dolním Rychnově měla tradici výroba plochého skla. V pecích se tavilo sklo a lilo se do rámů, a tak vznikaly velké tabule do výloh, ale k tomu jsem se dostala až ke konci. Nejdřív jsem do papíru balila různě velké skleněné špalíky a ukládala je do bedny. Musely se rozpočítat do řad tak, aby se celá bedna zarovnala a nezůstalo v ní žádné volné místo. Pro mě to nebyl problém, počítat z hlavy jsem byla zvyklá odmala. Bednu jsme vyplnili dřevěnou vatou, zatloukli víko, přepásali ji a označkovali.
Nejhůř se balily nejmenší špalíčky, pro které se musel nařezat papír, nebo naopak dlouhé a tenké, které se snadno prolomily. Na ruce mám na památku jizvu, jak jsem se jednou řízla o ostrý konec. Nakonec jsem se dostala i k peci. Ládovala se uhlím a tavilo se v ní sklo. Když se vytahovaly velké skleněné tabule a přendávaly na stojan, na kterém vychládaly, drželi je dělníci jen takovými gumovými chňapkami. Žádnou jinou ochranu na sobě neměli. Jednou jsem viděla, jak tabule praskla a jednu ženu popálila v obličeji, jak se na ni sesypala.

U soudu

Ještě toho samého dne jsem porodila krásnou čtyřkilovou Lidušku a za tři dny jsem byla doma, kde mě čekalo překvapení – obsílka od soudu. Ten mladý policajt mě udal, že jsem mu nadávala do slovenských sviní. Vzala jsem malinkatou načančanou Lidušku a vyrazila k soudu na Ovocném trhu. Přišla jsem do soudní síně. Tam plno lidí, asi tři soudci, nějací právníci, ani nevím, kdo všechno. Pozdravila jsem je a rozhlížela jsem se, nikdy jsem v takovém prostoru nebyla. Malou v zavinovačce jsem si položila na stůl. Liduška byla nádherné miminko, snědé, okaté, a než začalo jednání, všichni se s ní potěšili. Nejdřív vypovídal policajt, že jsem mu nadávala do slovenských sviní a začala ho mlátit. Soudci ho vyslechli a zeptali se: „A jaký důvod k tomu paní Fečová měla?“ Na to neměl co říct.
Pak přišla řada na mě. Popravdě jsem odvyprávěla, jak se to stalo, a na důkaz jsem soudcům ukázala vizitku od staršího policajta. Soudci se poradili a vynesli verdikt. On dostal podmínku, já byla zproštěna viny. Soudkyně mi řekla: „Když odvoláte tu slovenskou svini, tak vám odpustíme dvě stě korun pokuty.“ Já jsem odpověděla, že to ráda zaplatím, že si za tou slovenskou sviní stojím. Soudci kroutili hlavou, ale odklepli to.
Praha byla v obležení tanky asi rok. Naši Romové ani nepochopili, proč tady Rusové jsou. Byli to pro ně ti, kteří je na Slovensku osvobodili od Němců. Litovali je, že musí být pořád v těch tancích, na ulici, nikdo že jim ani vodu nepodá. A to byla to léto vedra. Rok tam v těch tancích museli zůstat. Romové nejsou přes politiku. Nejsme ani vojáci. Viděli jsme to hlavně tak, že to jsou chudáci kluci, daleko od domova. Ženský jim tajně nosily jídlo, pití. Ze začátku se bály jít, ale poznaly, že jsou mezi nimi samí mladí kluci, to nebyli chlapi. Romové jim dali najíst a postupně se s nimi skamarádili. Hráli jim na kytaru, na housle, společně zpívali a popíjeli. V Libni, Karlíně, na Smíchově, Žižkově, kde to bylo na okraji Prahy, tam to šlo, ale u nás v centru Prahy se kolem tanků mohlo jen nanejvýš opatrně projít, a ještě jste museli dávat pozor, aby si náhodou vojáci nemysleli, že na ně chcete zaútočit.
Romové se opravdu o politiku nezajímali, jen pár lidí, třeba těch studovaných jako Karel Holomek z Brna. Ti obyčejní naši lidi, kteří neměli vzdělání a od rána do večera dřeli, aby uživili rodiny, ti se o to, co se děje ve světě, vůbec nezajímali. Války taky nevyvoláváme. My pořád jenom prcháme, za jakéhokoliv režimu, v každé době jsme ti pronásledovaní.

Čhavorikaňi luma

Dojížděla jsem za bratrem Míšou do Neratovic, už trochu churavěl, tak jsem mu pomáhala. Všímala jsem si dětí, které se tam venku v parku nebo kolem náměstí potulovaly. Nic pořádného nedělaly a bylo mi jich líto. Sama jsem měla krásné dětství, rodiče nám toho dali do života hodně. Uvědomovala jsem si, o co všechno ty děti přicházejí, když je nikdo k ničemu nevede. Jejich rodiče měli své problémy, řešili, kde bydlet a co jíst, byla to tenkrát v polovině devadesátých let těžká doba. Nedbali na to, aby měly děti v pořádku věci do školy, nechodili s nimi nikam za kulturou, na výlety, podobně jako to bylo zvykem v naší rodině. Chtěla jsem jim nějak pomoct, abych jim v jejich starostech odlehčila.
Přemýšlela jsem, co s tím udělat. A jednoho listopadového dne jsem je oslovila: „Tak takhle, děti, ne, to je k ničemu. Pojďte, něco vymyslíme. Nechcete si třeba zazpívat?“ Sesbírala jsem je z ulice a začala se s nimi scházet. Bylo docela chladno, sychravo, tak jsme chodili do hospody, kde pracovala moje sestřenice, na teplý čaj. Vždycky se snažila udělat pro děti aspoň trošku přijatelné podmínky. Po měsíci už se takhle pokračovat nedalo, dětí chodilo čím dál víc a vadil nám kouř, hluk a opilci. Jedno z dětí, Ládík Demeter, dostal nápad: „Babičko,“ všechny děti mi říkaly babičko, „tady u šraněk je Dům dětí a mládeže, co kdybychom to zkusili tam?“ A vyšlo to. Paní ředitelka Dvořáková nám umožnila, abychom chodili do jejich zkušebny, a dokonce mi poradila, jak založit sdružení a udělat stanovy. Od roku 1997 už jsme byli oficiálně zaregistrované sdružení a teď jsme spolek Čhavorikaňi luma – Dětský svět Olgy Fečové už dvacet pět let.
Jednoho dne jsem navrhla manželovi: „Pronajmeme si v Neratovicích byt a půjdeme do toho!“ Souhlasil, a tak jsme s dětmi začali intenzivně pracovat. Pendlovala jsem mezi Neratovicemi a Prahou, kde jsem pořád uklízela a dělala pedagogickou asistentku, třikrát do týdne. Zkoušky jsme měli ve středu od čtyř odpoledne do sedmi, v sobotu a v neděli od jedné do sedmi. Děti se učily zpívat, recitovat, hrát na hudební nástroje. Asi tak první dva roky jsme měli problém s tím, aby děti vůbec chodily a měly třeba aspoň tužku, bačkůrky. Poznaly, že je máme rádi, že jim věříme, ale ukázali jsme jim taky, co je to řád a že to bez disciplíny nejde. Nikdy jsme na děti nekřičeli ani jim nevyhrožovali. Já jsem nikdy nebyla na nikoho naštvaná, že třeba dvakrát nepřišel, ale zajímala jsem se, proč nebyl, jak to může nahradit. Každé z dětí vědělo, jaká jsou pravidla, a my se jim snažili vycházet vstříc, protože jsme věděli, že to doma mají těžké. Byli jsme rádi, když se jim podařilo přijít. Trvali jsme ale například na tom, že se na zkoušky musí chodit včas.
Postupem času byly víc a víc disciplinované. Jejich rodiče ani třeba nevěděli, co jejich děti dělají. Ony už se ale začaly samy formovat jinak, už se přestaly toulat v parku. Nejdříve jsme dali dohromady tak šedesát dětí, a z těch zůstalo takových čtyřicet, které vytrvaly. Chodily mi romské, ale i české děti. Po všech jsme chtěli, aby nosily ze školy dobré známky. Když jsem domlouvala výjezdy na koncerty, musela jsem spolupracovat se školou a s rodinami, všechno muselo fungovat. V Neratovicích jsme s nimi udělali kus práce.
Podílela se na tom celá moje rodina. Měla jsem v zádech velkou hybnou sílu.

Ukázky z knihy Olgy Fečové Den byl pro mě krátkej. Paměti hrdé Romky,
kniha vyjde v nakladatelství Kher, s jejímž svolením jsme úryvek přetiskli