Uplynulé týdny i dny byly plné na události, v nichž v hlavní roli vystupovali diletanti, kteří se přihlásili o své místo na slunci. Slovník cizích slov praví, že pokud nemáme použít zase jiná cizí slova, pak česky je diletant neodborník či nedouk.

V přeneseném významu pak také člověk, který rozhoduje o věcech, na které úroveň jeho znalostí nestačí. Přesně to sedí na současnou Radu Ústavu pro studium totalitních režimů v čele s předsedkyní Petruškou Šustrovou.

Zatímco Šustrová si odvoláním ředitele Hermana splnila svůj dlouhodobý závazek, protože vždy se dá něco dělat lépe a více než se právě dělá (kromě totálního nasazení těžko napadnutelná teze), přičemž se opírala hlavně o výpovědi pár zhrzenců, které lze naleznout v každé instituci, nově zvolení radní uváděli důvody více sofistikované. Zazněla mezi nimi potřeba ústav „odpolitizovat“, „odideologizovat“, výstupy „zvědečnit“ a výzkum zaměřit i na témata, kterým se dosud neměla věnovat pozornost.

Z následných polemik vyplynulo, že novým radním vlastně nejvíce vadí současný název ústavu, protože ten kopírujíce zákonné ukotvení se věnuje právě tomu, čemu má. Dotyčným nejvíce vadí označení celé doby komunistického panství v Československu za dobu totality, protože například v 80. letech již režim své odpůrce neposílal na popraviště a političtí vězni nepracovali v uranových dolech. Základním kamenem úrazu zde je rozdílné vnímání definice totalitního a autoritativního režimu, kteroužto myšlenku ale noví radní nebyli schopní jakkoli koherentně zpracovat, čímž vlastně nebylo na co reagovat. Zbylo jen několik zvláště podnětných myšlenek Michala Uhla, jako že zvýšený důraz ne vědeckou metodu sám o sobě bude zárukou vyšší objektivity (zesnulý profesor Petrusek s oblibou říkával, že pokud je to třeba, věda je schopná dokázat cokoli), nebo že ústav se dosud málo věnoval třeba budování dopravní infrastruktury za socialismu.

 Nesmírně zajímavý pak je způsob, jaký ke zlepšení práce a zvýšení odbornosti ústavu radní zvolili. Odvolali ředitele vzešlého z řádného výběrového řízení a dosadili známou Petrušky Šustrové Pavlu Foglovou. Že Foglová není historik ani se nikdy nevěnovala problematice, kterou se ústav zabývá, nebylo překážkou. Petrušce se líbilo, jakým způsobem vedla Foglová České centrum ve Varšavě, kolik zajímavých výstav a setkání uspořádalo, zkrátka jak to tam „žilo“. Že poslání kulturně-osvětového Českého centra a pracoviště zkoumajícího minulost, a mechanismy ji utvářející, nejsou úplně kompatibilní také nevadí. Nevadí ani to, že centrum ve Varšavě mělo čtyři zaměstnance a ÚSTR včetně Archivu bezpečnostních složek jich má 150. Jak jsme mohli opakovaně slyšet, Foglová byla vybrána prostě proto, že nikoho jiného nenašli. Přitom se prezentovala koncepcí, jejíž necelá polovina byly její osobní fotografie, jedna část byla opsána z neveřejné grantové žádosti, a kterou nakonec ani sama nesepsala. Podle všeho pochází z pera nově dosazeného 1. náměstka.

Na tyto způsoby „zvyšující odbornou a vědeckou prestiž“ ústavu reagovala vědecká rada vcelku pochopitelnou rezignací. Nová prozatímní ředitelka pro začátek snížila jejich počet z 15 na 12, asi nebylo možné nalézt dostatečný počet vhodných adeptů. Místo renomovaných vědců a historiků jako například profesora Igora Lukeše, Krause, Zahradníka nebo doktora Kaminského v té nové nalezneme pár neznámých zahraničních jmen a například historika Jana Rataje, dlouholetého vědeckého pracovníka Ústavu marxismu-leninismu, odborníka na náboženskou problematiku předválečného Československa. Mj. je autorem studie Význam nástupu revolučního jádra KSČ v čele s Klementem Gottwaldem pro boj proti českému politickému katolicismu, v které oceňuje vítězství bolševického směru v KSČ, protože vedlo k vtahování širokých pracujících katolických mas do třídního boje. Komentář netřeba. Nejvíce se sem asi hodí slova sociologa Stanislava Bilera: „Převyprávět si vlastní minulost tak, abychom ze svého života měli dobrý pocit, ať už to s námi bylo jakkoli, je typické pro každého člověka. Co se dá akceptovat na osobní rovině ale určitě není žádoucí na úrovni celospolečenské.“ Nová Vědecká rada tak jistě lépe odráží rozvrstvení populace, nicméně je otázka, zda právě to je smyslem vědeckých rad výzkumných pracovišť, zvláště v okamžiku, kdy, slovy nové Rady, je třeba výstupy Ústavu „zásadně zkvalitnit“. Představme si, že bychom nacistický režim nechali zkoumat bývalého nacistu.

Po tomto naprostém vítězství diletantů jako by se s nimi roztrhl pytel.

Tak například náš budoucí ministr financí Jan Mládek. V čele jakéhosi obskurního sdružení Fontes rerum uspořádal na půdě českého parlamentu seminář o vtazích Evropské unie s Ruskem. Obsazení bylo jedinečné. Dovezl ředitele Ruského institutu strategických studií Leonida Rešetnikova, Putinovu hlásnou troubu, který ve svém zaměstnavateli vidí zachránce Ruska, a politologickou hvězdu 80. let Oskara Krejčího, která si s ním náramně notovala. „USA chtějí pouze loutky. A tomu my se nikdy nepodřídíme, ruský lid si nic nenechá diktovat,“ láteřil v senátu Rešetnikov až se i překladatelce dělalo nevolno. Krejčí nezůstal pozadu, u ministra Schwarzenberga pozoruje „rusofobii“, typický komplex šlechty táhnoucí se od bitvy na Bílé hoře. Oslava Ruska a jeho současné politiky se povedla, v Senátu si museli užít, celou tu taškařici nakonec platili daňoví poplatníci. Jestli je Mládek při smyslech nebo není jen nastrčený agent ještě není jasné.

A jako na oplátku Rusové zaplatili cestu poslankyni ČSSD Vladimíře Lesenské do Moskvy, aby se zúčastnila konference o neziskovém sektoru. A světe div se, její vyjádření proniklo i do ruských médií. Je totiž vlastně první zahraniční veličinou, která byla ochotna odpapouškovat kremelskou linii, podle které jsou neziskovky spolufinancované ze zahraničí agenty a představují tak hrozbu pro stát. Být tomu tak u nás, asi bychom jako první za agenta museli označit Fontes rerum. V Moskvě si mnou ruce, ale předseda ČSSD Sobotka kupodivu projevil smysl pro realitu a nad slovy Lesenské vyjádřil podivení.

Poslední případ je nejčerstvější. Prezident Zeman odmítl jmenovat literárního historika Martina C. Putnu profesorem. Bohužel právě u Zemana se však nejedná o běžný diletantismus jako hlavně o vypočítavý mocenský kalkul. I kdyby Putnu nakonec jmenoval, účel byl splněn: Zastrašit všechny, kterým se budu moci někdy pomstít.

Zajímavé není to, že se objevují hlasy na Zemanovu podporu, ty by ve své většině nakonec podpořily cokoli směřující k zavedení prezidentského či alespoň poloprezidentského systému, ale jejich konkrétní formulace. Vychází z toho, že majestát profesury přece nelze snižovat veřejnou angažovaností a už vůbec ne mícháním se do něčeho tak podřadného jako politika, profesor má naopak tiše bádat a maximálně občas bez velkého humbuku si vyměnit psaníčko s kolegou z jiné studovny.

To je zajímavá myšlenka nejen kvůli tomu, že odpovídá přesně žádoucímu obrazu profesora ve všech totalitních i autoritativních režimech, ale i kvůli tomu, že odpovídá samotné představě Zemanově: kdo mě neuznává, ať zmizí z očí, ostatním je dovoleno stáhnout zadek, z těch vyberu své vyvolené. Ostatně i pan Mynář coby donedávný šéf partaje Zemanovců se nechal slyšet, že hlavním programem strany je šířit myšlenky velkého vůdce, tedy typický program jakékoli sekty. K tomu připočteme popírání vlastních slov šéfa jeho tiskovou mluvčí a taškařice je dokonána. Pan Zeman dělá vše, aby snížil a naprosto znevážil jakoukoli důstojnost prezidentského úřadu, která po Klausovi snad ještě zbyla. A třebaže se něco podobného vlastně čekalo, je smutné, že mu je za to někdo ochotný stále ještě tleskat.

Putna má ale smůlu tak jako tak. Nějaký Zemanův spolustraník se totiž prořekl, že vadí jeho sexuální orientace a to tedy asi neví ani guru Zeman, jak tohle napravit. Že by se jednalo o diskriminaci porušující všechny závazky ČR vůči lidským a občanským právům na Hradě nikoho nevzrušuje, ostatně ústavu si také čtou podle svého. Čekají nás veselé roky. Jediné, čemu se vyhneme, je před volbou proklamované nadstranictví, konsensus a spojování společnosti.

Babylon 1/XXII, 20. května 2013