Můžeš, Juliano, říct něco o svých rodičích?

Moje matka se narodila v roce 1909 přímo ve staré Říši jako v pořadí čtvrté dítě Josefa Floriana.

Kolik měla sourozenců?

Jedenáct.

A otec, Josef Stritzko?

Ten se narodil v roce 1908 v Jaroměřicích nad Rokytnou v takový maloměstský, obchodnický rodině. V Jaroměřicích na náměstí měli obchod, ten dům tam pořád stojí a je tam i nějaký obchod. Dědeček Stritzko brzo zemřel, ještě mu nebylo padesát let, a otec s babičkou se pak přestěhovali do Moravských Budějovic, kde měli nějakou sodovkárnu, kterou vedla babička – byla to taková velmi zdatná osoba. Otec napřed studoval učitelský ústav, k tomu ho nějak dohnali, on to ale nikdy nechtěl dělat, a pak šel na UMPRUM, kde studoval u profesora Bendy. Dělal něco pro Florianovo Dobré dílo, viděl tady mou matku, která byla trochu číslo, byla taková výrazná – různí významní hosté, kteří jezdili k Florianovi, o ni usilovali, ale starý Florián je všechny zaháněl.

Děti nepouštěl do školy a držel je zkrátka.

On ani nechtěl, aby se ženily a vdávaly. To bylo ujetý.

Ty jsi starýho Floriana už nezažila.

Ne, zemřel ve 42. roce a já se narodila o rok později. Dědeček tedy nesnesl, že by se maminka s někým scházela, takže se deset let scházeli s otcem tajně. Máma předstírala, že s jednou holkou ze sousedství chodí pást husy, a ta holka ji dělala stráž. Scházeli se v takovém údolí s lesíkem za Říší, kde na ni táta čekal, a když bylo nějaké nebezpečí, tak je ta kamarádka varovala – takhle šíleně to fungovalo.

Kdy na to Florian přišel?

Otec to chtěl celé dát do pořádku, mámu si vzít, tak ho jednou navštívil, Florian ho vykázal, a když táta nechtěl jít, tak na něj zavolal četníky.

Jak to dopadlo?

Dopadlo to tak, že pak měli svatbu v Praze. Maminka se jako jediná z dětí vzbouřila, došlo ke konfliktu s otcem, on jí pořád něco vyčítal a ona měla takové vnuknutí, že mu řekla: „Ty mě soudit nebudeš!“ Tím ho ovšem vyvedla z míry, na nic se nezmohl a do Prahy ji pak pustil.

Kolik jí bylo?

Osmadvacet.

To byl dobrej magor.

No hroznej. V roce 1938 měli svatbu na Břevnově, u svaté Markéty, kde je sezdal Opasek, kterého zrovna předtím jmenovali opatem. Přijeli tam dva maminčini bratři Michal a Jan.

Florian svatbu bojkotoval.

Ten úplně. Načisto. František Hudeček půjčil tátovi svůj ateliér, což bylo naproti dejvickému nádraží – později jsem tam byla s tátou Hudečka navštívit. Pak ale začala válka a rodiče se přestěhovali do Říše. Měli tady pronajatej celej dům, pod kopcem. Já se tam narodila a bydlela jsem tam asi do svých osmnácti let.

S kým se táta stýkal?

V Praze to byli spolužáci z UMPRUM, Zábranský, Svolinský, Lhoták… Jeho velký kamarád byl Bedřich Fučík, pro kterého dělal do Melantrichu ilustrace. Sem do Říše k Florianům jezdila taková zajímavá skupina malířů z Vestfálska, mezi nimi Otto Coester, který ilustroval Kafkovu Proměnu, kterou tady v Říši vydali jako první, na což jsem docela hrdá, cha cha cha. S ním sem jezdil Willy Wessel, profesor na akademii v Düsseldorfu, a hlavně Albert Schamoni. Ten mi teď velmi pomohl, protože jsem prodala jeho obraz.

Jak se táta po roce 1948 živil?

Napřed měl takovou restaurátorskou skupinu a živil se restaurováním, dělal hlavně kostely, v Brně u minoritů, na severní Moravě v Krnově a všude možně. Na Bítově dělal osm let, já tam za ním o prázdninách jezdila a dělala jsem tam průvodkyni. Potom mu tu skupinu zatrhli, takže už dělal jen sám. Byl takový dost nepraktický a neuvědomoval si, co ten novej režim obnáší, na což doplatil můj bratr Jakub, který je o čtyři roky starší. Táta si pořád myslel, že se u něj vyučí a bude dělat s ním, takže ho nedal do žádný školy. To byl i takový pozůstatek Florianova dědictví – táta byl dost ovlivněnej celým tím Florianovým přístupem, potrhlým, tedy místy.

Na tebe tuhle metodu už ale neuplatnil.

To už byli rodiče poučení a normálně mě do školy dali. Bratrovi ale zjednali učitelku, to bylo v roce 1945, kdy bylo všechno ještě rozhašený, takže jim to prošlo. Když pak ale musel chodit na zkoušky do školy, tak z toho byl vynervovaný a načisto se mu to učení zhnusilo. Pak pochopitelně do školy musel, odmítal se tam učit, propadl a přitom to byl inteligentní kluk. To učení mu nadobro zprotivili.

Duch Floriana zvítězil nad školní indoktrinací posvěcenou státem…

To skutečně ano.

Táta restaurátořinu dělal celou dobu za komunistů?

Jo, tím se živil.

Máma byla v domácnosti.

Ano.

Ty jsi šla na gympl.

To byla tehdy jedenáctiletá střední škola, v Telči.

Jaký to tam bylo?

Já jsem na tom byla s učením celkem dobře, měla jsem samý jedničky, ale na tý střední škole se mnou nějak zacloumala puberta, přestala jsem chodit do školy a naši to vůbec nezvládli – místo aby mě chytli a poslali mě zpět, tak mě nechali rok doma. Otec byl hrozně nerealistický, myslel si, že to bude fungovat jako za první republiky, že se budu učit francouzsky a hrát na klavír.

Vyšívat.

Jako takové ty dívky z lepší rodiny, jak se to dělávalo. Nahoře u Florianů ještě žili všichni strejci a tety, takže strýc Metoděj mě učil hrát na klavír, hrozně přitom bručel a nadával mně, že jsem to neuměla, a teta Eva mě učila francouzsky. Pak jsem ale musela do školy zpátky, znovu do prvního ročníku, a za ten rok, jak to ztratilo tu návaznost, se mi to nějak vypařilo z hlavy, a od tý doby jsem měla pořád čtyřku z matematiky. Z fyziky to taky bylo špatný. Pak jsem se tedy nějak zmátořila.

Jaká tam byla atmosféra?

Kantoři byli celkem dobří, někteří, ale byl tam příšerný ředitel – takovej ten komouš byrokratickej, kterej si tu funkci užíval a dost mě buzeroval.

Kvůli rodině?

Ano. Ten mi taky rovnou řek, že ať se nesnažím dostat někam dál do školy, že to mám marný, a měla jsem od něj i příšerný posudek. Nemůžu si vzpomenout, jak se jmenoval, ale to je dobře, aspoň ho nebudu jmenovat. Já jsem chodila celkem normálně oblíkaná, měla jsem třeba proužkovaný kalhoty a on, že chodím oblečená jako chuligán. Dělal dusno.

Kdy to bylo?

Maturovala jsem v roce 1961.

Co bylo pak?

Měla jsem takové hloupé nápady, chtěla jsem na UMPRUM, na návrhářství nábytku. Vůbec nevím, jak mě to mohlo napadnout. Táta tam měl spolužáka, kterej to tam učil, a ten mi poradil, abych šla na rok do praxe a pak to mám zkusit. Takže jsem v Praze, kde jsem bydlela různě v podnájmech ještě po známejch od Florianů, prodávala na Břevnově na Bělohorský v prodejně nábytku, takže se mi ten nábytek za ten rok dočista zhnusil a už jsem to naštěstí nechtěla dělat. Byla jsem pak nějakej čas doma a začala jsem v té době trochu malovat. Zuzana Renčová, dcera Václava Renče, s kterou jsem se tehdy kamarádila – přes rodiče, kteří se znali –, dělala nějakým řízením osudu na psychiatrii v Havlíčkově Brodě arteterapii, měla tam nějaký průšvih, rodiče ji chtěli odtamtud pryč a já tam nastoupila místo ní. Byla jsem tam dva roky, což byla docela dobrá zkušenost.

Malovala jsi s bláznama?

Jo, to bylo bezvadný. On tam byl takovej kamarádskej ředitel, Dušan Bílý. Tenkrát ještě moc nevěděli, jak se má ta arteterapie vlastně dělat, a já měla úplně volnou ruku. Vždycky jsem si ráno posbírala pacienty, kteří chtěli jít kreslit, zašila jsem se s nima v sále pro návštěvy a oni si tam vesele bláznili a kreslili. To byly ovšem ty lehčí případy z otevřeného oddělení – chroňáky mi nepůjčovali, to nešlo.

Máš ještě jejich výkresy?

Někde jo. Kupodivu nejlíp tam kreslily takové dvě babky. Nějaká paní Doubravová dělala takové nádherné, rousseauovské krajiny a úplně nejlepší byla babka Sojková, která kreslila samé slepice. Pokreslila celej velkej arch slepicema, které jí pak začaly utíkat z papíru, ona je kreslila po stole a pořád pryč. Cha cha cha. Byla moc hodná.

Dušan Bílý pak odešel do Prahy a já už jsem tam pak taky nechtěla bejt. To byla taková divoká doba, ty 60. léta. Na těch lékařských seminářích se hrozně pilo, to byl pořád samej mejdan. Tehdy běžel takový program s LSD, přišel s tím nějakej americkej psychiatr a na výtvarnících a podobně zkoušeli působení tý lysargovky, zda se bude moct užívat diagnosticky nebo co. Já to taky několikrát měla a byla to zajímavá zkušenost.

Takže barvy na tvých obrazech jsou výsledkem zkušenosti s LSD…

No, ty první moje věci to opravdu dost ovlivnilo – i samotný obrazy, nejen barvy. Jeden jsem dala kdysi Mejlovi. Jmenuje se to Vybíráme si cibulovité rostliny a jsou tam všelijaký cibule a cibulovitý tvary a figury. Potom došlo k tomu, že při jednom tom sezení s LSD mně to nějak začalo dělat zle, bylo mi divně, takový úzkosti na mě šly a já si vzala chlorpromazin, to je takové těžké sedativum, chtěla jsem to nějak přerušit a začala jsem kolabovat. Ten doktor Bílej se samozřejmě hrozně vyděsil, dovlekl mě na pohotovost, já už modrala, měla jsem už úplně modrou hubu, cha cha cha, a ten chudák z toho byl úplně vyděšený, chtěl mi píchnout eucoran, protože mi haprovalo srdce, ale jak byl rozklepaný, tak to nemohl ani natáhnout do stříkačky, rozlomil tu ampuli a nalil to do mě, čímž mi zřejmě zachránil život, cha cha cha. Takhle příhoda mě pak taky dočista vyléčila z jakýchkoli možných sklonů k narkománii. Už jsem to od tý doby nechtěla ani vidět. Odtamtud jsem pak šla do Bohnic, protože jsem chtěla do Prahy.

Do pakárny.

Do pakárny, zase. Ale ne na arteterapii, ale dělala jsem na takovým chronickým paviloně sanitářku – já jsem si v Havlíčkově Brodě udělala svoji jedinou odbornou kvalifikaci, a to byl sanitářský kurs do psychiatrické léčebny.

To jsi pak mohla využít doma s Magorem…

No to nevím, zda mně to bylo k nějakýmu užitku.

V Bohnicích jsi byla jak dlouho?

Tam se to nedalo vydržet. Byla tam taková stará parta starých ošetřovatelek ze starých Bohnic, která nesnesla, že by mezi ně přišel někdo cizí, a ještě k tomu mladá holka. Takže jsem tam dlouho nevydržela. To už jsem měla v Praze celkem hodně známých, Lamrovy, kameramana Karla Slacha, Helenku Wilsonovou, za kterou jsem chodila do ateliéru, což bylo někde u Václaváku.

Přes ni jsi se seznámila s pražskou bohémou.

No přes ni. To byl rok 1968 nebo 69. Střídala jsem všelijaký zaměstnání, vybírala jsem poštovní schránky, dělala jsem pomocnou vychovatelku u hluchoněmejch a v roce 1969, kdy zasedala nějaká výtvarná svazová komise, mě vzali jako evidovaného výtvarníka, což bylo takové vítězství.

Ochrana proti příživnictví.

No právě – dostali jsme papír, že jsme na roveň dělnické třídě, a tím pádem, že nás nemají pronásledovat za příživnictví.

Srpen 68 jsi zažila v Praze?

Jo. To jsem bydlela s Evou Lamrovou, která tenkrát chodila s Honzou Škorpíkem, jeho otec byl diplomat nebo co a bydleli ve vile v Košířích tam někde nad Plzeňskou, jak je Klamovka. Ráno 21. srpna jsem šla pro mlíko – tam se chodilo do mlíkárny ještě s konvičkou –, protože večer 20. srpna jsme byli v hospodě, tak abychom se nějak zmátořili, cha cha cha, a jak jsem scházela z toho kopce dolů na Plzeňskou, tak se nad tím údolím ozýval takový temný hukot, a to jsem skutečně myslela, že jsem zešílela, že mám halucinace – dolů po Plzeňský se valila řeka tanků.

Do Košíř jsem se přestěhovala dva dny před 21. srpnem z podnájmu v Balbínově ulici naproti rozhlasu, kde jsme byly s Věrou Pospíšilovou – okno našeho pokoje vedlo do ulice a pod ním pak vyhořel tank.

Takže to nebyla tvoje práce.

To ne. Několik dní jsme tak bezprizorně pobíhali po Praze, hospody byly zavřený, to byla bída.

Napadlo tě, co dál – že bys třeba emigrovala?

Ne, to ne. Dost jsem pak jezdila domů.

Kdy jste se seznámili s Martinem?

V roce 1972.

Kde?

V takový tý vinárně, na kterou si teďko marně vzpomínám, jak se jmenovala, ale ty to určitě znáš – vedle Národní, mezi Voršilskou a Spálenou, chodila tam Křížovnická škola a šlo se tam po schodech dolů.

U Soudku?

Jo. Martin psal tehdy do té Výtvarné práce a byla to už celkem známá osobnost. Seděla tam celá společnost a já tam přišla s Evou Lamrovou, která se s nima už znala. Zaujali mě Eugen Brikcius a Martin, kteří po sobě házeli zapálený sirky a já si říkala, tak to je ten slavný Jirous. Cha cha cha. Sem tam jsme se pak vídali, načež začal jezdit do Říše – to už jsme spolu chodili. V tý době jsem bydlela většinou u Amálky Daníčkový na Kampě ve Všehrdové, kde měla Amálka přízemní byt ze dvora.

Kam jste chodili?

Hlavně ke Svitákům, taky k Medvídkům.

V roce 1976 jste měli s Magorem svatbu.

Jo a za tři měsíce na to byl proces a zavřeli ho. Asi tři měsíce předtím jsme s Martinem bydleli v ateliéru, kterej byl od Svazu. Původně v něm byla Věra Linhartová, když pak odjížděla, František Smejkal, kterej bydlel ve stejném domě, mi přes Martina, s kterým se kamarádil, ateliér dohodil. Bylo to v ulici Pod Nuselskejma schodama. Vedle taky bydlel Padrta. Když pak Martina zavřeli, tak to tam bylo děsně nepříjemný. Oni dost dlouho nemohli zjistit, koho si vlastně vzal, takoví to byli břídilové, a když to zjistili, tak po mně vyjeli, těžce. Probíhaly tam ty první domovní prohlídky. Byli taky v Mánesu, kde zařídili, že jsem se musela z toho ateliéru vystěhovat, což jsem byla jedině ráda, protože já se tam sama bála – ty sledovačky tam, to bylo hrozně protivný.

Kam jsi šla?

Nějaký čas jsem bydlela v Hrobce u Stankovičů v Melantrichový, kde pak byla založená ta braková knihovna. To byla slavná místnost, kde se vystřídalo spousta podnájemníků – taky Fanda Pánek tam bydlel. Nevím, jak se nám to podařilo, ale se Stáňou Karáskovou, když byli naši ctění manželé zavření, jsme pak koupili barák v tý dělnický kolonii na Buďánce – vypůjčili jsme si na to peníze od Vaška Havla, samozřejmě. Naproti pak měli zkušebnu Plastici.

Když se Martin vrátil z toho prvního kriminálu, tak jsme tam ještě nějakej čas bydleli. Oni ho ale hned na to zavřeli znovu. Navíc se schylovalo k tomu, že Karáskovi budou emigrovat, tak jsem se taky chystala odtamtud pryč. Po nás se tam nastěhovali Hradilkovi a já se už vrátila do Říše.

Jak jsi snášela Martinovy kriminály?

Začalo to vždycky prohlídkami, kterých bylo tolik, že se v tom nevyznám, která byla která. Nejhorší to bylo, když dostal trest za Vokno. Vyšetřovali to ústecký policajti, a ti byli z toho severu takový zdivočelý. To byla taková opravdu ostrá přepadovka. Ráno, ještě byla tma, mohlo být tak půl šestý, holky byly malý a ještě spaly, k nám na dvůr najednou vjelo šest aut, vyskákali z nich policajti, měli psy, takové přepadové komando – úplní blázni a vlítli do baráku. Byl s nima taky Duchač.

Který pak pod schody „našel“ marihuanu.

No právě. Tehdy hrozně trápili i Láďu, u kterého jsme na statku bydleli. Byl z toho chudák celej vyjevenej.

Co holčičky?

Ty byly celkem v pohodě.

Pamatují se na to?

Tak matně. Myslím, že na to žádné traumatické vzpomínky nemají. Spíš já jsem to těžce snášela, protože oni jim lezli pod postýlkami a pamatuju si, že tam byla taková káča, která hrála, když se na ni sáhlo, a jak tam pod těma postýlkama šmejdili, tak ta káča vyhrávala, cha cha cha.

Pořád hledali rozmnožovací stroj. Mezi pokojem a kuchyní byla taková přepážka na jednu cihlu a oni tu tenkou příčku celou proklepávali, jestli tam není nějaký úkryt. Opravdu maniaci. Potom našli pod schody na půdu takovej výklenek, tak se tam do toho pustili – předtím mi ještě sdělili, že něco asi rozbouraj, ale že nebudou mít čas to dát do pořádku, cha cha cha. V tom výklenku udělali díru do zdi. Žádnej rozmnožovací stroj sice nenašli, ale ta díra je tam dodneška. Jinak ale zabavili kde co. Byl s nima i místní estébák tady z Nové Říše, takovej opravdu odpornej fízl, kterej si před nima chtěl šplhnout a byl hrozně snaživej, hrozně šmejdil, a když Martinovi zabavili psací stroj, tak se obrátil na mě a povídá: „Von vám pan Medek z Vídně určitě pošle novej!“

Žije?

Jo, v Nový Říši je soukromým zemědělcem, ale moc mu to nejde. Ten otravoval hodně. Měl nás pod dozorem a co chvíli se tady objevil. Horší než ty kriminály byl ale po propuštění ochranný dohled, kdy nám mohli vlézt do baráku kdykoli, zcela volně, a Martin se musel každý den do dvou hlásit na policii v Telči. Trvalo to dva roky, a to ho nejvíc psychicky vyřídilo – byl z toho pořád takovej vzteklej, nebylo to s ním k vydržení. Do toho měl ještě takovou tu postvězeňskou psychózu. To bylo hustý, úplně.

Navíc bylo do Telče blbý spojení.

Jo, jezdil se tam hlásit na kole. Pak si pořídil koně, kterýmu jsi tady stavěl ohradu a kterého jsem potom musela pracně prodávat, když ho zase zavřeli.

Ten kůň byl navíc dost magor, neustále to na člověka zkoušel.

No jo, ale do Telče na něm Martin tehdy dojel. To byl div.

Jak se s Martinem snášel Stritzko?

Právě že se moc nesnášel. Proto jsme si pronajali dole u Ládi Nechvátala vejminek, na což já ráda vzpomínám, protože tam na tom dvoře měly holky krásný dětství s tím dobytkem vším – byly tam ovce, plno kachen, koček jsme měli asi jedenáct, a naproti byli Daníčkovi, kteří nám se vším pomohli. Až když táta v roce 1986 umřel, tak jsme se přestěhovali sem. Otec to viděl s Martinem ještě horší, než to bylo.

Cha cha cha.

Cha cha cha.

Jak se chovali místní lidi?

Slušně, vůbec nemám nějakou zlou vzpomínku. Možná, že se nám někdo vyhýbal, ale takový ti staří kamarádi, jako Pepa Kroupů, Lída a Zdeněk Florianovi, což nejsou příbuzní – tady je Floriánů jako psů, k nám chodili pořád. Víc jich bylo takovejch, naprosto vytrvalejch, zabijačky nám lidi nosili, starali se. Martin měl navíc dost kamarádů, jak tady dělal v JZD při tom ochranným dohledu, protože nesměl nikam jet. Byl tam zaměstnanej už i předtím a oni ho potom vzali zpátky – chovali se tam velmi dobře. Dělal tam ve stavební četě, jejímž vedoucím byl nějakej Jirka Kovář, z kterého se po revoluci stal jedinej místní milionář. Založil stavební firmu, Starkona, a staví po celý republice, a mimo jiné stavěli trapistům ten klášter v Novém Dvoře. Spousta chlapů z toho bývalého JZD byla taky na pohřbu.

Holky ve škole měly pokoj?

Františka šla do 1. třídy v roce 1986, a to už bylo chabý – nikdo už je nepronásledoval. Ani myslím, že nemusely do pionýra, na rozdíl ode mě, což musím ještě říct, protože to byla významná událost v mém životě – jako jediné dítě z celý školy jsem nebyla v pionýru, což ovšem nebylo z nějakého mého vzdoru, já tam naopak chtěla jít, ale tatínek mně to zakázal.

Takže přece jeden dobrej florianovskej odkaz.

No jo, ale mě to tehdy nebavilo bejt takhle vyděděná z toho všeho dění. Otec byl na mě vždycky takovej mírnej, brácha občas dostal výprask, mně ale dost nadržoval, a když jsem mu řekla, že chci do toho pionýra, tak se strašlivě rozlítil a řekl: „Jestli tam vlezeš, tak tě seřežu!“ To mě vylekalo, protože nikdy na mě ještě takhle nevyjel.

Takže jsem byla taková černá ovce místní školy, což nebylo zrovna příjemný, protože tady byli dost protivný – ředitel Popelínský byl takový typický poválečný hajzl, který za války kolaboroval, byl ve Vlajce, a po válce hned přeběhl ke komunistům. Zesměšňoval mě před celou třídou, že jsem svíčková bába, že pořád chodím do kostela a tak.

Jak s místními vycházel Martin?

Výborně. Jak chodil do hospody, tak se tam skamarádil s kdekým.

Pamatuješ si na nějaký Martinovy staroříšský kousky?

No, to už snad ani ne… To ty by sis mohl pamatovat! Mně se to podařilo vždycky vytěsnit.

Brala jsi holky do kriminálu?

Jo, to jo. Ve Valdicích se mnou byly třikrát.

Jaká tam byla atmosféra?

Valdice na mě nepůsobily zas až tak děsivě – asi se mi líbilo, že to byl kartuziánský klášter, cha cha cha. Byla tam taková hromadná návštěva. Sedělo se u dlouhých stolů, z jedné strany byli bachaři a muklové, vždy ob jednoho, na střídačku, a z druhé strany byly návštěvy.

Jak dlouho to trvalo?

Hodinu, myslím, což hrozně uteklo, protože předtím se čekalo tři až čtyři hodiny, než jsme se dovnitř vůbec dopracovali, při tom počtu lidí.

Hodně nám pomáhalo, že nás tam vozil evangelický farář Petr Brodský s jeho ženou Danielou, kteří byli pro nás hodně důležití. Byli na faře v Horních Dubenkách, která fungovala i jako překladiště knih, které sem přicházely z Francie, což jsme tehdy vůbec netušili – nevěděl o tom nikdo, ani jejich nejbližší kamarádi. Mnohem horší než Valdice byl Mírov, aspoň mně to tak připadalo. Zřejmě to hodně záleželo na bachařích, nebo vůbec na náčelníkovi věznice. Na Mírově ti bachaři pořád pořvávali, byli naprosto nesnesitelní. Mírov byl hnusný i při těch návštěvách – nešlo tam skoro vůbec mluvit.

Byl někdy Martin psychicky vyřízený, že už se na všechno vykašle?

Dokud mohl pít, tak myslím, že se to tím vždycky spravilo.

O emigraci nikdy neuvažoval?

To nám navrhovali, když byl zavřený. My jsme se ale shodli na tom, že nikam nepojedeme. To byl ten rok, co všichni odjížděli.

Jakou měl náladu v kriminále?

Docela dobrou. On to kupodivu dobře snášel, ty kriminály. Měl tam ten pravidelný režim…

A ty?

Ze začátku jsem z toho byla vždycky zdeptaná, ale jinak nemůžu říct, že bychom s holkama nějak trpěly. Často sem za námi někdo jezdil, nebyly jsme nějak isolovaný, to vůbec ne, a neměly jsme ani hmotnou bídu – chodily nám nějaké peníze od těch Amnesťáků. Nebylo to moc, ale stačilo to. Otec nás taky podpořil, když jsme potřebovali.

Když byl ten první kriminál, myslela sis, že tím už je to jednou provždy odbyto?

S dalším kriminálem jsem nepočítala, to bylo špatný. Po tom prvním plastickým procesu jsem si myslela, že by mohl být doma, aspoň nějakej čas, a na tý hloupý vernisáži to pak dopadlo špatně. Já s ním byla na fízlárně v Bartolomějský, už nevím, jestli nás sebrali oba, asi jo, měla jsem nějaký řeči, k nim, už nevím jaký, a oni mě okřikovali, ať jsem zticha nebo si mě tam nechaj taky, cha cha cha.

Zavírali ho i za úplný pitominy.

No jo, oni na něj měli prostě pifku, hrozně po něm šli. Tehdy jsme už byli u Karásků a mysleli si, že tam konečně budeme bydlet v klidu. Ale dopadlo to takhle – za tu „krávu buržoasní“ mu dali recidivu.

Po druhým kriminále přišel další, pak ještě jeden a v roce 1988 opět…

Jo, ale to už se naštěstí stihly narodit holky, to už bylo dobrý. Při tom prvním kriminále jsem na to byla sama – to byl ten rozdíl, ustavičně jsem vysedávala po těch advokátech. Ale jinak jsem to snášela celkem dobře. Po celou dobu byl se mnou Bůh.

 

Jak bys charakterizovala Magorovu religiozitu?

Těžko. Víru měl silnou, ale těžko snášel tu institucionalizaci – to mu někdy šlo na nervy. Třeba pořád tvrdil, že by se kněžím mělo zakázat kázat. Často při kázání odcházel.

Přečkat v kostele kázání od nějakého „litoměřického pošuka“ – není to součást pokory, duchovního cvičení?

No jo.

Měl někdy s vírou krizi – třeba v kriminále?

V kriminálech byl naopak nejvíc zbožnej. O existenci Boha, myslím, ale nepochyboval nikdy.

Jaká byla léta s Magorem?

Jsem za ně moc vděčná, ale ještě jsem se nevzpamatovala z toho, že už je na věčnosti, protože i když tady dlouho nebyl, tak jak byl takovej vydatnej a Františka s ním bydlela, tak jsme o něm pořád věděly. Teď je taková úplně nová situace… No jo, kdyby nebyl, to si vůbec nedovedu představit – to bych měla takovej život úplně na nic. To nevím, co bych dělala. Život s ním bylo takové velmi moudré řízení Boží. Mě takový ti normální mužský nikdy moc nezajímali. Viděl jsi ho někdy poslední dobu, jak vypadal? Takovej zuboženej, sešlej, už nadobro umořenej. Vypadal opravdu jako nějakej starozákonní prorok.

Na funus dorazilo hodně lidí…

To jo. Měla jsem radost z Františka Lízny, který – když mě jednou za čas zavolá – oslovuje mě carissima. Když skončila mše, šel mě pozdravit pozdravením pokoje. Zjevil se přede mnou a řekl: šalom, carissima, což mě nadchnul, protože já jsem takovej židofil. Já židy miluju.

Byla tam úžasná atmosféra.

Byla, jako kdyby to nebylo vůbec z týhle doby.

Jo, takový 15. století.

Opravdu to mělo takovej zvláštní charakter jako nějakého lidového povstání, cha cha cha. Bylo to tam nahuštěný.

Poutě na hory.

S tím Vydřím to je zvláštní. Já ten kopec znám od útlého dětství, kdy jsme tam chodili jako procesí, než to zatrhli. To bylo něco tak podivného, a přitom to k tomu kopci úplně patřilo. Jsem ráda, že jsem tam vybrala úryvek z žalmu, kde je o horách: …zvedám své oči k horám / odkud mi přijde pomoc…

Jak Láďa Heryán zmínil při kázání v kostele tu příhodu s čurákem, tak jsem si říkal, jestli tam náhodou z toho někoho neklepne pepka.

No právě, to se divím, že opat neomdlel.

Cha cha cha.

Cha cha cha. On je takovej sjednocenej s takovejma těma „normálníma“ katolíkama.

Celej kostel zašuměl.

No.

Přitom i slepý musel vidět, jak je Láďa tou bohoslužbou prodchnutý.

To bylo zjevný. I náš farář říkal, že z toho byl nejdřív vyplašenej. Nevěděl, co si má o tom myslet, ale že z Ládi bylo cítit, že to je dobrej kněz a že je moc dobře, že tam byl. Ti naši premonstráti novoříšští z toho byli pěkně vyjevení a přišli sem pak na besedu, že to musí probrat.

To byli asi vyjevený z tý chiliastický atmosféry, která z Čech vyvanula před pěti sty lety.

No právě. Taky tam byl trochu zmatek, když se formoval ten průvod před kostelem, tak byli nesví, aby tam nedošlo k nějakým nepřístojnostem. Ale nakonec to celý dobře dopadlo.

Já jsem podobnou slavnost, nad kterou by se vznášelo takové chvění, snad ještě nezažil.

Já taky ne.

Underground se vytáhl.

To jo.

Lidi v kostele zpívali.

To byl mohutnej zpěv.

Ukázalo se, že i vychlastaní pitomci mají duši.

No právě, to jsem si taky říkala, že aspoň těm našim premonstrátům bylo názorně předvedeno, že i takoví lidi s lahví mají nesmrtelnou duši.

Cha cha cha.

Cha cha cha. Takže jim to snad došlo.

Tak jo.

Dobře.

 

Stará Říše, 13. prosince 2011

Babylon č. 7/XX, 19.12.2011