Do „glubinky“, jak říkají Rusové zapadlým venkovským oblastem, jsem se vydal s konkrétním úmyslem: nalézt příhodně položenou vesnici a v ní domek, který by byl levně k mání a do kterého bychom mohli občas zmizet z Moskvy, jejíž zběsilý rytmus začíná člověka po určité době doslova ubíjet. A třebaže jsem si zpočátku nedokázal představit, jak v těch nekonečných prostorách ruského venkova najít to jedno, a přitom to pravé místo, nakonec se ukázalo, že i při takovém zdánlivě beznadějném pátrání lze postupovat poměrně racionálně. Svou roli ovšem na počátku sehrála také náhoda, bez které se tak jako tak nic nehne.

Na jaře jsem se totiž dvakrát podíval do Kalužské oblasti a dojem, který na mě udělala tamní krajina, byl tak silný, že jsem se z výletů vracel jako omámený. Posedla mě nepřekonatelná touha vrátit se tam, ponořit se do té krajiny hloub (slovo „glubinka“ je myslím velice přiléhavé), prochodit ho pokud možno pěšky a křížem krážem.

Jedna známá, před kterou jsem se o svých mírně narkotických pocitech zmínil a která ví, že mám po otci trochu ruské krve, se mě zeptala, odkud pocházejí moji předci. Když jsem jí to místo popsal, radostně konstatovala: „Tak to je jasný! To tě táhne střední pásmo (území přibližně v okruhu 300 km od Moskvy, hnědozem).“ A dále mi vysvětlila, že ji podobným způsobem přitahuje pásmo černozemní, kdežto střední pásmo ji nechává naprosto chladnou. Její předkové totiž pocházejí z rovinatých oblastí v okolí Kursku, od hranic s Ukrajinou. Něco iracionálního na té přitažlivosti rozhodně bylo, ale pamětliv situace, kdy mě jeden můj vzdálený ruský strýček, vzhledem velice podobný Ivanu IV. Hroznému, nutil líbat rodnou hroudu s tím, že „toto je naše zem a my to musíme vědět, aby si na ni nějací cizáci nezačali dělat nárok“, raději jsem tuto úvahu už dále nerozvíjel.

Když nastala příhodná chvíle, pořídil jsem si podrobnou mapu Kalužské oblasti a provedl předběžný průzkum. Podmínky byly jasné: vesnice musí být nedaleko železnice, protože nemáme auto, a i kdybychom měli – v dešti se prašné venkovské cesty proměňují v rozbahněné strouhy a člověk se po nich stejně daleko nedostane. Dále musí být u řeky, protože právě řeka, neregulovaná, nespoutaná, přirozeně meandrující krajinou, s břehy porostlými lužními loukami mi nejvíce utkvěla z toho prvního jarního setkání. A víc už nebylo potřeba. Na mapě jsem našel Kalugu, hlavní město oblasti, a od ní jsem prstem sledoval přerušovanou černou čáru značící vedlejší trať vedoucí do městečka Suchiniči až k místu, kde se kříží s první středně velkou řekou, která se jmenuje Serjona. Zakroužkoval jsem nedalekou železniční stanici Lipicy a začal se připravovat na cestu.

Ráno jsem chytil expresní pantograf do Kalugy, kam jsem dorazil kolem desáté hodiny. Lokálka na Suchiniči navazovala až o půl druhé, a tak mi zbývalo dost času, abych zašel na trh nakoupit proviant a abych si prohlédl město ležící na vysokém břehu řeky Oky. Město samo o sobě působí dost nezajímavě – protíná je hlavní třída s měšťanskými domky z 19. století obklopená chruščovskou zástavbu z padesátých let, najdou se tam dva tři kostely z 18. století, dále jakýsi ne příliš zdařilý pokus o nápodobu Kremlu a jako vždy také pár ohyzdných staveb z dob raného jelcinovského kapitalismu. Zkrátka nic zvláštního. Přeptal jsem se místních, zdali mi při zběžné prohlídce města něco neuniklo, a ukázalo se, že mi uniklo to podstatné – park a muzeum Ciolkovského. Konstantin Eduardovič Ciolkovskij, matematik a vynálezce který již koncem 30. let dokázal dostat raketu do vesmíru a zpátky na zem – pravda pouze na papíře, bývá označován za zakladatele sovětské kosmonautiky. Pravda je to jen zpola. Bolševiky nastolená lidovláda si sympatie starého profesora, lpícího neochvějně na předrevolučních zásadách, ve skutečnosti nikdy nemohla získat. A tak, aby nevznikly nějaké pochybnosti, byl po jeho smrti uprostřed parku vystavěn mramorový obelisk, na němž je vytesána jediná věta: „Výsledky svého bádání odkazuji slavné straně bolševiků.“

Na park navazuje muzeum kosmonautiky, šeredná budova z dob brežněvovské stagnace, jejíž okolí je poseto vytrčenými raketami všeho druhu, které jsou dobré tak do starého železa a působí neskonale zpupně – zvláště na pozadí překrásného údolí řeky Oky, proti jejímuž majestátu se zdá každé lidské snažení naprosto nicotné.

Osazenstvo lokálky mířící do hloubi ruského venkova bylo dosti svérázné. Opilců tam v každém případě bylo více než střízlivých a tak, abych se vyhnul zbytečným nedopatřením, posadil jsem se na té straně vagónu, kde bylo prakticky prázdno. Mezitím jsem si ale stačil pasažéry zběžně prohlédnout. Vagón obsadily dvě tři skupinky přiopilé venkovské mládeže, pár solidních osmahlých strejců a tetek vracejících se z trhu, a nedaleko ode mě nepřehlédnutelný hromotluk s býčí šíjí, podlitýma očima a jizvou táhnoucí se přes holou lebku od zátylku až hluboko do čela, který nepřítomně zíral kamsi do neznáma. „Ten už pár záseků na pažbě mít bude,“ pomyslel jsem si a otřásl jsem se při pomyšlení, že spolu vystoupíme na nějaké opuštěné stanici.

Za chvíli už jsem ale cestující musel pustit z hlavy, protože jen co jsme vyjeli z nádraží, začalo do té mé, poloprázdné strany vlaku nemilosrdně pražit slunce. Za chvíli jsem byl zpocený jako myš a jen jsem doufal, že se na stinné straně uvolní nějaké místo. Po nějaké době se tak skutečně stalo. Rychle jsem popadl batoh a přesunul se na prázdnou lavici. Konečně stín! Počáteční úleva se však velmi rychle proměnila v hrůzné zjištění: to místo nebylo prázdné, nýbrž patřilo onomu Golemovi, který si jen odskočil zakouřit na chodbičku. A teď stál přede mnou. Na skutečnost, že jsem mu zasedl místo, kupodivu nijak nereagoval. Sedl si naproti mě a krhavýma očima posazenýma do stran pod rudým zpoceným čelem s rýhou uprostřed pozoroval cosi, co normální smrtelník spatřit nemůže. Po chvíli vytáhl dvě láhve: jedna byla baňatá, od okurek, a byla plná čiré tekutiny. V druhé, plastové, bylo pivo. A pak se velice soustředěně a velice pomalu pustil do práce. Nejprve sundal víčko z lahve od okurek, rozvážně přiložil otvor k ústům a spustil do svých útrob odhadem čtvrt litru čiré tekutiny. Poté odšrouboval láhev od piva a zapil to několika řádnými hlty. Za hodinku, co jsme spolu cestovali, zopakoval celý tento proces ještě třikrát. Mou přítomnost zřejmě vůbec nezaznamenal, za což jsem mu byl hluboce vděčný. A když se rozhodl nevystoupit se mnou na stanici Lipicy, stal se z něj v mých očích opravdový ruský bohatýr.

Kdybych tu napsal, že jsem na stanici Lipicy vystoupil, nebyla by to tak úplně pravda. Vystoupit bylo totiž možné jen z prvního vagónu, za ním však nástupiště končilo, a tak jsem musel seskočit dobrých jeden a půl metru na rezavý štěrk železničního náspu. Rozhlédl jsem se a zpočátku to vypadalo, že vystupuji sám. Po chvíli se však za mými zády ozvala rána, a když jsem se ohlédl, pochopil jsem, že mě následoval ještě jeden pasažér, který však nevystoupil, protože něčeho takového evidentně nebyl schopen, nýbrž byl vystoupen – nejspíše někým ze svých kumpánů pijáků – „sobutilnikov“, jak výstižně říkají Rusové. Když vlak odjel, stvoření plazící se po čtyřech a připomínající velkého brouka se vydalo podél trati směrem ke mně a když se dostatečně přiblížilo, začalo se dovolávat mé pozornosti a projevovat vřelé přátelské city. Ty jsem bohužel neměl čas opětovat, neboť jsem se musel vydat svou cestou, a tak jsem za sebou ještě hodnou chvíli slyšel šťavnaté nadávky na rozloučenou, kterými mě zhrzený opilec hlasitě a s udivující vytrvalostí častoval.

Pustil jsem po cestě vedoucí březovým lesem směrem, kde měla být podle mého odhadu řeka Serjona. V lese byl příjemný chládek, štíhlé vysoké břízy po obou stranách cesty působily důstojně a když jsem se trochu oklepal z toho vlakového dobrodružství, začalo se mě opět zmocňovat ono již dobře známé opojení. Zároveň jsem však zůstával mírně napjatý, neboť vůbec nebylo jasné, jestli jsem to místo na mapě trefil správně. Ale když cesta vyšplhala na mírné návrší na kraji lesa a přede mnou se doširoka otevřelo údolí řeky Serjony, mírná kopcovitá krajina ospale tkvící v měkkých tónech odpoledního slunce, nekonečné louky, návrší porostlá březovými háji a na obzoru silueta kostelní věže, která si svou důstojností celý kraj suverénně podmaňovala, bylo mi jasné, že jsem tam, kde mám být. Sešel jsem z návrší, přešel potok, který byl jedním z přítoků řeky Serjony a vydal se nazdařbůh po polní cestě, která mě po dvou kilometrech sama přivedla do místa, které jako by na mě odjakživa čekalo – do vsi s neobvyklým názvem Roxanovo.

Roxanovo, malá vesnička s desítkou dřevěných chalup, telefonní budkou a pavoukem elektrických drátů, které do domků s mírným bzučením přivádějí světlo a teplo, leží na nevysokém kopci nad řekou Serjonou. Naproti přes údolí je vidět věž kostela s kruhovým půdorysem, na jaký v Rusku narazíte jen málokdy. Stojí tam již nejméně dvě stě let. Ze svahů padajících k řece se otvírá překrásný výhled do kraje, jímž se vine řeka Serjona, ukrytá v neproniknutelném olšoví, jen sem tam přerušeném v místě brodu nebo přemostění. Svrchu je řeka podobná obřímu hadu, který se plazí krajinou v lecčems připomínající naši vrchovinu – pravda mnohem opuštěnější.

O pár desítek kilometrů níže, u kláštera Šamorodino, se Serjona setkává s jiným, poněkud větším plazem, řekou Žizdrou. Když byste se od soutoku obou řek vydali dále po polní cestě směrem proti proudu Žizdry, po desítce kilometrů dorazíte ke kláštěru Optina Pustyň. Ten je dobře znám z literatury – o radu ke zbožným starcům sem jezdil Fjodor Michajlovič Dostojevskij společně s tou částí ruské inteligence, která v druhé polovině 19. století hledala autentické základy pravoslaví zahnaného petrovskými reformami pod střechu „ministerstva“. Dnes do Optiny o sobotách a nedělích přijíždějí autobusy plné poutníků. V tomto ohledu se mi později od ruských přátel dostalo dvou docela opačných rad. První: „V tomhle kraji  si chalupu nehledej, kde se dneska rozsedne pravoslavná církev, tam tráva neroste (rozuměj tam se začnou roztahovat i světští potentáti se svým byznysem).“ Druhá: „Tam si domek pořiď, je to kraj duchovní, promodlený.“

Z Optiny se do širokého dalekého okolí odevždy šířilo pravoslaví a ruku v ruce s ním i civilizace a kultura, asi tak, jako z broumovského kláštěra do celého tamního výběžku. A ještě jednou věcí připomíná povodí řek Žizdry a Serjony naše Broumovsko: je to kraj zapomenutý, tak zapomenutý, že jej, na rozdíl od mnoha jiných, ani za dlouhých sedmdesát let nedokázali zachvátit komunističtí plánovači, meliorátoři a lesní inženýři s kohortou oblastních stranických plánovačů v zádech.

A tak je tu ráz krajiny přes všechny katastrofy minulého století neobyčejně zachovalý. Řeka Žizdra zůstala ve svém původním řečišti s typickým vysokým břehem, který ve vymletých ohybech odkrývá různobarevné vrstvy písčité zeminy. Na jejích březích se zachovaly lužní louky, které jinak prakticky v celém středním pásmu slavnostně rozoraly Chruščovovy traktory – načež tenkou vrstvu půdy, dříve chráněnou hustou travou, spláchly první jarní povodně. Břehy mnoha řek, například nedaleké Oky, tak dodnes připomínají vyprahlou písčitou poušť. Lužní louky ukrývají hluboká a temná jezera zvaná „satricy“ neboli „stařeny“ – jsou to v podstatě zapomenuté hluboce vymleté meandry, které zde řeka zanechala před tisíci lety, kdy se rozhodla změnit řečiště. Lesy jsou přirozeně smíšené a divoké, ruku lesního inženýra neviděly nejméně dvacet let, stejně jako družstevní lány, které se po rozpadu kolchozů na počátku devadesátých let rozloučily se sovětskými agronomy a začaly se přirozeně proměňovat v louky. Příroda si zkrátka bere, co jí patří, a nebýt vesničanů, kteří prozatím ještě odmítají ustoupit ze svých pozic, kraj by se proměnil v úplnou divočinu.

Ale to se zatím přece jen ještě nestalo. Venkované na loukách s úporností mravenců vyšlapávají polní cesty, jejichž hustá síť člověku umožňuje pohybovat se od vesnice k vesnici a proniknout do nitra krajiny. Také hustý les sem tam protíná cesta, která mu zabraňuje, aby se proměnil v nedobytnou pevnost. Ale o lidské přítomnosti v krajině dávají nejvýrazněji znát siluety kostelů, které obsadily strategické pozice na návrších nad řekou a jsou vidět na kilometry daleko. Dnes z nich pravda většinou zůstávají jen torza s kupolemi podobnými spíše indickým chrámům, jejichž střechy porůstá tráva a kterým dříve nebo později hrozí zřícení. Ostatně jako celé „stavbě“ kulturní krajiny, kterou po sobě zanechala staletí lidského úsilí. Příroda má v tomto souboji dnes rozhodně navrch.

Na návsi Roxanova mě přivítala teta Zoja. Zpočátku s trochou nedůvěry, která se ale velmi rychle rozpustila. Prázdné chalupy tu jsou, jedna po Savočkinovi, v té už se nebydlí léta, druhá po Zojině sousedce Marii, která zemřela letos v zimě. „Tu chalupu po tetě Máše si kupte, bylo jí víc jak devadesát, když umřela, ale byla to do poslední chvíle pořádná hospodyně. Chalupa je úplně v pořádku. Přijeďte koncem léta, s majiteli už se nějak domluvíte.“ Rozloučil jsem se, slíbil, že se co nejdříve znovu objevím a vyšel jsem z vesnice po polní cestě, která pokračovala dál podél řeky. Slunce už se sklánělo k obzoru, ale rozhodl jsem se, že pošlapu až do úplného setmění – čekalo mě v příštích dvou dnech ještě padesát kilometrů.

Chůze po polní cestě vedoucí smrákající se volnou krajinou, navíc kamsi do neznáma, v člověku probouzí pocit naprostého osvobození, pocit velice příjemný a v čemsi velice dávný, nejspíše zděděný po předcích, pro které byla taková volná krajina přirozeným domovem. Oni se té rozlehlosti a tomu naprostému tichu asi nedivili tak jako já, když jsem se toho dne nořil do hloubi letní noci s příjemným pocitem, že se mi to jedno, a přitom to pravé místo na velké mapě Ruska přece jen podařilo najít.

Babylon č. 1.XVIII