První surrealistická skupina v Egyptě – potažmo v celém arabském světě – byla oficiálně založena 9. ledna 1939, tedy šestnáct let po zveřejnění prvního surrealistického manifestu v Paříži. Klíčovou roli v jejím zrodu sehrál Georges Hénein (v arabské podobě Džúrdž Hunajn), který se během svých studií ve Francii seznámil s hlavními představiteli surrealismu a spřátelil se například i s André Bretonem, otcem surrealistického hnutí. Hénein ke své tvorbě využíval především francouzštinu, přesto ho nemůžeme zařadit pouze do kontextu dějin francouzské literatury. Hénein ovládal mnoho jazyků, kromě francouzštiny psal bez potíží arabsky, italsky a anglicky. Přestože ke psaní básní, povídek, deníků a dokonce i milostných dopisů své ženě používal francouzštinu, je jeho vliv na egyptskou kulturu nezpochybnitelný. Kromě něj se na vzniku egyptské skupiny významnou měrou podílel i Ramsís Júnán, Fu‘ád Kámil a Kámil at-Tilimsání. Obdobím největšího uměleckého rozkvětu egyptského surrealistického hnutí bylo prvních pět let jeho existence, kdy se také v Káhiře v letech 1940-1945 konalo pět surrealistických výstav. Hénein nicméně začal surrealismu připravovat půdu prostřednictvím svých přednášek a článků již od první poloviny třicátých let. V polovině čtyřicátých let začalo hnutí upadat a zcela skončilo tehdy, když jeho vůdčí představitelé přestoupili k jiným uměleckým směrům a Hénein z politických důvodů natrvalo emigroval do Francie.

První surrealistické krůčky Georges Hénein se narodil 20. listopadu 1914 egyptskému otci Sádiqu Hunajn Pašovi a italské matce Marii Zanelli. Jeho otec, koptský křesťan, jenž v Egyptě patřil k velkým pozemkovým vlastníkům, byl v roce 1923 jmenován egyptským velvyslancem v Madridu, kam ho tehdy devítiletý Georges se svým vychovatelem doprovázel. V roce 1926 se rodina stěhovala do Říma a následně do Francie, kde se Georges později přihlásil na univerzitu v Sorbonně a do roku 1939 na ní dosáhl tří diplomů – z práv, literatury a dějin. Během této doby se seznámil s mnoha francouzskými umělci, později si pravidelně dopisoval s André Gidem, André Bretonem, Henri Michauxem, Henri Caletem, Yvesem Bonnefoy a mnoha dalšími. V průběhu svého francouzského pobytu ovšem rovněž často navštěvoval Káhiru a podílel se na mnoha kulturních činnostech.

Hénein se ještě před svým vstupem na Sorbonnu stal členem káhirského sdružení „les Essayistes“. Toto sdružení frankofonních umělců vydávalo francouzsky psaný měsíčník Un Effort, jenž sám sebe prezentoval jako „jediný liberální časopis a centrum svobodného myšlení v Egyptě.“ Svůj první článek s názvem „Bezduchý svět“, v němž uměleckým stylem popsal svoje vlastní vidění světa, uveřejnil Hénein v časopise Un Effort již v prosinci 1933. V následujícím roce pak napsal podobně laděný článek „Made in USA“. Ve spolupráci s dalším členem skupiny les Essayistes, Jo Farnou, vydal v roce 1935 knihu s názvem „Le rappel a l‘ordure“ (Volání k neřádstvu – v protikladu k rappel a l‘ordre – volání k řádu), kterou jeden z tehdejších kritiků označil za výjimečné dílo v dějinách egyptského literárního života.

V únoru 1935 vydal Hénein v Egyptě manifest nazvaný „De l‘irréalisme“ (O irealismu, arab. Min alláwáqi‘íja), ze kterého jasně vysvítá, jak byl v té době již blízko surrealismu, který irealitu považuje za zcela reálnou a dosažitelnou oblast lidské psychiky. Ve svém manifestu, který již na první pohled čerpal ze surrealistických zdrojů, Hénein zcela zavrhl skutečnost a vyzdvihl význam podvědomí. Z počátku chtěl vytvořit nový, nezávislý umělecký směr, ale krátce nato se v teorii i praxi vrátil k surrealismu. Hénein v manifestu mimo jiné napsal: „Žádná věc není tak zbytečná jako skutečnost. Tak proč tedy pátrat po pravdě vně, kde není, a přitom nechávat vnitřní zdroje neobjevené? Vždyť jediný skutečný svět je ten, který si utvoříme sami v sobě, jediný opravdový svět je ten, který si stvoříme proti ostatním. Tak tedy kupředu ve jménu irealismu. Vůči skutečnosti je to důmyslná lest a vůči mně, mému nejvzdálenějšímu já, je to realita. Pište o čemkoliv, co probíhá ve vás, co není ovlivňováno zvenčí a co se jinak nemůže dostat ven nebo to tam nelze použít.“ Podobnou myšlenku obsahuje i francouzský surrealismus, který vyzývá k automatickém psaní, k tomuto, jak se píše v prvním surrealistickém manifestu, „diktátu nevědomí“. Zásady uvedené v tomto manifestu pak Hénein použil ve své irealistické povídce nazvané „Le Noumene évadé et ressuscité“ (Noumene uprchlý a vzkříšený), která vyšla v březnovém čísle časopisu Un Effort a která se zcela opírala o volný proud nevědomí.

V říjnu roku 1935 uspořádali les Essayistes sérii přednášek pod názvem „Nedoceněné a neznámé z francouzské literatury“, kterou zahájil právě Hénein pojednáním o Lautréamontovi, jehož jediného francouzští surrealisté postavili na piedestal bezmezného obdivu a jehož Hénein popsal jako muže „čistého ducha, vždy zapleteného do zločinu, vynálezce rozkošných krutostí nutících k děsivým výkřikům, geniálního básníka píšícího bleskem a krví, osobního nepřítele boha, který zemřel ve svých čtyřiadvaceti letech, aniž by se za něj kdokoliv modlil.“ V říjnovém čísle časopisu Un Effort napsal Hénein rovněž článek o sebevraždě René Crevela (19001935), aktivního člena pařížského surrealistického spolku a spisovatele, jenž začal s pokusy s hypnotickým spánkem. Hénein se v článku zmiňoval i o surrealismu: „kdybychom se podívali zblízka, zjistili bychom, že surrealismus představuje nejambicióznější pokus naší doby namířený proti tmářství. /../ Surrealisté se nespokojují s pouhým vyhlášením svobody myšlení, oni k ní podněcují.“

Na konci roku 1935 napsal Hénein svůj první dopis André Bretonovi a přednesl mu v něm několik návrhů na spolupráci. Breton mu kvůli nedostatku času odpověděl až 18. dubna 1936 a mimo jiné vyzval egyptské surrealisty, aby se podíleli na vydávání mezinárodního surrealistického časopisu. V Paříži, kde od května do září 1936 pobýval, se pak Hénein s Bretonem setkal osobně. Po tomto setkání se tón jeho článků ve francouzském marxistickém časopise Cahiers des Humbles, do něhož občas přispíval a v němž důrazně vyzýval proletariát k revoluci, ještě přiostřil, což je patrné například z jednoho jeho článku, ve kterém napadl Romaina Rollanda a obvinil ho z prostalinských postojů. Dne 3. září se pak v Paříži vůbec poprvé podepsal pod některý ze surrealistických manifestů. Jednalo se o leták přetiskující prohlášení přečtené André Bretonem na protestním shromáždění, na němž byly odsouzeny první moskevské procesy.

Zrod egyptské skupiny Prvním článkem, který se přímo věnoval surrealismu, byl jeho „Surrealismus na vahách“, který vyšel v roce 1936 ve francouzsky psaném egyptském časopisu L‘Orient. Stalo se tak dvanáct let po vydání prvního surrealistického manifestu v Paříži. Následující léta, až do onoho 9. ledna 1939, kdy byla oficiálně založena egyptská surrealistická skupina, věnoval Hénein veškeré své úsilí na uvedení surrealismu do egyptského prostředí. Francouzská přednáška s názvem „Sklizeň surrealistického hnutí“, kterou Hénein přednesl 4. února 1937 ve sdružení les Essayistes a kterou vysílal i egyptský rozhlas, byla zřejmě první přednáškou, ve které se v Egyptě na veřejnosti mluvilo o surrealismu. Hénein ji začal následujícími slovy: „Znáte všechny ty úhledné šedé skříňky, které někdy obsahují transformátory a jindy dráty s vysokým napětím. Na jejich boku bývá krátké varování: ‘Neotvírejte. Nebezpečí smrti.’ Dobrá, surrealismus je tedy věc, na které je rukou s nesčetnými prsty napsána reakce na předchozí formulaci: ‘Doufáme, že otevřete. Nebezpečí života’.“ A pokračoval: „Vždyť surrealismus je ve své podstatě hlavičkou na konci každého kyvadla, které zneuctívá současné umění. Hlasem trumpety odhaluje všechna literární klišé, která způsobují nevolnost, a tak obnovuje cítění a objekt naší duševní činnosti zároveň.“

V této přednášce prokázal Hénein své podrobné znalosti francouzského surrealistického hnutí a hovořil o významu tří postav, které surrealismus předznamenaly a které na jeho vývoj a podobu měly rozhodující vliv: o Rimbaudovi, jehož Sezónu v pekle později do arabštiny přeložil Ramsís Júnán, Lautréamontovi a Jarrym. Hénein poté začal organizovat vlastní egyptskou surrealistickou skupinu. Ta zprvu zahrnovala jeho nejbližší přátele – básníka Edmonda Jabése, který se již v té době osobně znal s Paulem Éluardem, novináře Emila Simona, malíře Kámila at-Tilimsáního, italského anarchistu Angela de Riz a Ramsíse Júnána. Setrvat s těmito umělci ve spojení prostřednictvím korespondence Héneinovi nezabránil ani studijní pobyt ve Francii. Nové sdružení se rozhodl pojmenovat „alFann wa ‘l-hurríja“ (Umění a svoboda), k čemuž ho inspiroval manifest, který společně pod názvem „Pour un Art Révolutionnaire indépendant“ (Za nezávislé revoluční umění) vydali v roce 1938 André Breton a Lev Trotskij a který se zasazoval o svobodné umění.

Dne 24. března roku 1938 pronesl na jedné z besed organizovaných sdružením les Essayistes přednášku italský futuristický básník Marinetti a po něm vystoupil Hénein a ostře napadl oficiální fašistickou tvorbu a některé italské básníky podporující fašistický režim. V listopadu 1938 pak vydal svou první básnickou sbírku s názvem „Déraisons d‘etre“, kterou doprovázely ilustrace Kámila at-Tilimsáního. Po jejím vydání mu zaslali blahopřejné dopisy André Gide i André Breton; blahopřání ve verších mu zaslal dokonce i významný egyptský malíř Mahmúd Sa‘íd. Literární kritička M. Piaginni o této Héneinově první básnické sbírce napsala: „Hénein se vyznačuje plným spisovatelským talentem a navíc ještě talentem jiným -odvahou. Dokáže /…] prostupovat zdmi. Demonstruje, ujišťuje, bouří se. /…] Hénein svým útokem proti současným hodnotám bojuje za návrat původních hodnot slovům, a tím se jeho básně řadí mezi surrealistické.“

V roce 1939 pak Hénein upevnil své styky s André Gidem a rovněž s jedním z předních členů surrealistického hnutí Řekem Nicolasem Calasem. Zároveň upevnil i své přátelství s André Bretonem. Ten mu například v dopise ze 16. června 1939 napsal: „Drahý příteli, jsi jedním z těch, jež v Paříži postrádám nejcitelněji, zvláště když tu pobýváš tak zřídka. V poslední době, ve které mě postihla nervová krize, mě tvoje názory a činnost zajímají nejvíce. Znám ten pocit jistoty, který mi přináší Tvoje přítomnost. Jsi stále zaneprázdněn celou svou bytostí v našem společném díle, stejně jako jsi zaneprázdněn naším /…] plánem, který musí pokračovat stůj co stůj.“ Druhá světová válka Hénein zůstal v kontaktu s ostatními surrealisty i v průběhu války. Dne 28. listopadu 1939 mu z Paříže napsal například Benjamin Péret, který v té době sloužil v armádě: „Přirozeně tu nemám co na práci a jsem v situaci, kdy je nemožné najít si jakýkoliv způsob existence. Všechno, co mi svěřili (jaká to ironie!) je cenzura pošty. /…] Věřím, že, i když arabsky tady u nás nikdo neumí, musíš vložit veškeré své úsilí do vydávání toho časopisu, o kterém jsi mi psal. Je dobře, když se kdekoliv na světě šíří část pravdy.“ Po vyhlášení druhé světové války, v polovině prosince 1939, se Hénein vrátil z Francie do Káhiry a krátce nato se zde setkal s Iqbál Hámid al-‘Alájlí, vnučkou proslulého egyptského „knížete básníků“ Ahmada Šawqího. Aby ji o dva roky později mohl požádat o ruku, musel oficiálně přestoupit na islám. I přesto ho rodina Iqbál odmítla. Oba se i navzdory tomu po celou dobu stýkali a nakonec se v červenci 1953 tajně oddali.

V prosinci 1939 se Hénein v Egyptě také podílel na založení francouzsky psaného týdeníku Don Quichotte, v čele jehož redakce stál Henri Curiel, zakladatel egyptské komunistické strany. Obrazově a redakčně se na týdeníku podílelo mnoho levicově smýšlejících Egypťanů i cizinců, mezi jinými například Alexander Pascal, Isháq Harárí, Eduard Lévy a další. Nešlo sice o surrealistickou revue v pravém slova smyslu, ale mnoho egyptských surrealistů v něm našlo uplatnění. Tento časopis, jehož obal navrhl Kámil at-Tilimsání, měl šest až osm stran. První strana byla určena pro domácí a zahraniční politické dění, druhá pro umělecké a literární články, tam také vycházelo nejvíce statí o surrealismu, třetí strana byla určena pro různé články, například filmové recenze, a čtvrtá a pátá pro zpravodajství z koňských dostihů, protože Don Quichotte dostal licenci na základě toho, že jde o časopis z dostihového prostředí. Zbylé strany pak zaplňovaly nejrůznější rubriky (Žena, Povídky apod.). Politicky byl časopis namířen proti králi a hájil práva dělníků a zemědělců. Na stránkách tohoto týdeníků, jehož vyšlo celkem dvanáct čísel, představil Hénein poprvé egyptské veřejnosti belgické surrealisty a rovněž i Henriho Michauxe a Jacquese Vaché. Henri Calet, jemuž Hénein zaslal několik čísel Don Quichotta na ukázku, reagoval slovy: „Tvoje činnost je naprosto úžasná! Nám se tu všechny ty výzvy zdají jako z jiného světa.“

Z časopisu se počínaje květnovým číslem z roku 1940 stal měsíčník, otevřený i zahraničním vzdělancům. A i v tomto časopisu se zakrátko projevil ostrý svár mezi mnoha názorovými proudy. V dopise Héneinovi pak týž Henri Calet komentoval časopis Don Quichotte slovy: „Tendence v něm obsažené jsou velmi znepokojivé. Jednotlivé stránky si protiřečí /…]. Ve skutečnosti v něm stojí za povšimnutí pouze tvé články. Jinak se mi zdá zcela provinční a dětinský.“ Hénein s ním souhlasil. Z jejich korespondence jasně vyplývá, že se již v této době objevily rozpory mezi dvěma křídly – trockisty v čele s Héneinem na straně jedné a stalinisty v čele s Henri Curielem na straně druhé. Tyto rozpory nakonec vedly k jejich rozchodu a k ukončení činnosti časopisu.

Co neskončilo, byla Héneinova korespondence s francouzskými surrealisty. Dne 18. dubna 1942 mu po dvouleté odmlce napsal Benjamin Péret, tentokrát z Mexika: „Jak vidíš, před několika měsíci jsem spolu s Remedios /Surrealistická malířka Remedios Varo (1908-1963), manželka Benjamina Péreta. Pozn. autora] utekl z toho pétainovského pekla. Když ti řeknu, že počet policajtů je v neokupované oblasti osmkrát větší než byl před válkou a že k několika letům vězení stačí, abys nahlas prohlásil, že maršál je starý hlupák, nebo aby tě slyšel jeden z nekonečné řady špiclů, kteří jsou všudypřítomní, pak pochopíš, čemu říkám ’svobodné myšlení’…“ A zároveň Héneina vyzval k vydání dalšího čísla newyorského exilového surrealistického časopisu VVV, jenž vycházel od roku 1942 a do něhož Hénein rovněž přispíval.

V Egyptě Hénein spolu se svou ženou založil nakladatelství Éditions Masses, které v letech 1944-1945 vydalo následující knihy: Pour une conscience sacrilege (Kvůli bezbožnému svědomí) a Ubu, Dada, Hitler od G. Héneina, Qui etes-vous, Monsieur Aragon? (Kdo jste, pane Aragone?) podepsanou jménem Jean Damien, což byl jeden z Héneinových pseudonymů, „La séance continue“ (Představení pokračuje) od umělců a spisovatelů skupiny Umění a svoboda a „La Maison de la mort certaine“ od Alberta Cosseryho (v češtině vyšlo jako Cossery, A. Dům jisté smrti. Praha, Svoboda: 1949). Iqbál al-‘Alajlí pod hlavičkou nakladatelství vydala také antologii věnovanou německému romantismu Vertu de l‘Allemagne (Německá ctnost). Její kniha, ve které oslavovala německé básníky Achima von Arnima, Hölderlina a Kleista, tedy tvůrce, k nimž surrealisté chovali obdiv, ovšem vyšla v nevhodnou dobu. Ačkoliv v ní jednoznačně odsoudila německý šovinismus, tak ji podle svědectví Alexe Achensona, britského vojáka sloužícího v té době v Egyptě, krátce poté navštívila britská policie a varovala ji, že „jestliže nezastaví svoje aktivity /…] skončí v pracovních dolech… Což by se pro tuto jemnou ženu rovnalo trestu smrti.“

Sedm let po své první přednášce, ve které mluvil o surrealismu, se Hénein ke stejnému tématu vrátil v roce 1944, kdy před spolkem Přátel francouzské kultury pronesl přednášku s názvem „Rayonnement de l‘esprit poétique moderne parti de Paris“ (Osvícení moderního poetického ducha vycházejícího z Paříže). Vyložil v ní svůj pohled na změny, které se v umění, literatuře a literární kritice udály za posledních sto let, tedy od druhé poloviny 19. století do první poloviny 20. století. Soustředil se zejména na revoluci v myšlení a literárním stylu, který zavedli surrealisté. Hovořil o Apollinairovi, Bretonovi a porovnával je se symbolisty 19. století. V závěru přednesl své přesvědčení o celosvětové platnosti této revoluční změny.

Názorové rozcházení Dne 1. září 1946 dostal Hénein dopis od Bretona, který se v té době právě vrátil z USA zpět do Paříže. V dopise Héneinovi poděkoval za jeho útok na René Magritta, který v Belgii vstoupil do komunistické strany a pokusil se smířit surrealismus se stalinismem. Hénein rovněž odmítl podepsat manifest, který v říjnu 1946 pod názvem „Le surréalisme en plein soleil“ (Surrealismus v plném slunci) vydal právě Magritt ve spolupráci s Paulem Nougé. Dne 15. února 1947 vydal v Káhiře Hénein spolu s Ramsísem Júnánem a za přispění několika zahraničních surrealistů, například Rumuna Gherasima Lucy a Švéda Artura Lundkvista, první číslo francouzsky psané surrealistické revue La part du Sable (Podíl písku), což byl časopis obsahující poetické a kritické texty, jenž sám sebe prezentoval jako „příspěvek k uvolnění představivosti a intenzivnějšímu koloběhu imaginace napříč světem a lidstvem.“ Na otázku, kvůli čemu byl časopis pojmenován právě takto, Hénein odvětil: „Kvůli té materii, která je dříve v nás než v přírodě, uklidňující a marnotratná zároveň, spojitá a nesoudržná, břeh, na který dospějeme a poslední stopa, která bude smazána.“ Zároveň šlo o egyptský protějšek knihy La part du diable (Podíl ďábla), kterou v roce 1942 v Montrealu vydal Denis de Rougemont. V případě La part du sable pak písek symbolizuje poušť, obydlí staroegyptského boha zmatku, bouří a války Sutecha.

Když na konci dubna 1947 dorazil Hénein po delší nepřítomnosti do Paříže, seznámil se zde s jedním z Bretonových blízkých spolupracovníků Saranem Alexandrianem. Alexandrian o jejich vzájemném setkání napsal: „Ihned mě upoutala Héneinova myšlenková nespoutanost. /…] Velmi ho udivilo, když jsem z kapsy vytáhl krabičku cigaret /…] s arabským nápisem a sirky značky ‘Three Little Stars’, které byly tehdy na Blízkém východě rozšířené. Vysvětlil jsem mu, že jsem se narodil v Bagdádu, kde byl můj otec /…] osobním lékařem krále Fajsala I. /…] Toto zjištění, že jsem orientálního původu, ho navzdory mému pařížskému akcentu a francouzským kořenům velmi potěšilo a my se rychle spřátelili.“

V květnu téhož roku se pařížské sdružení sešlo v ateliéru kanadského malíře Jeana-Paula Riopella. Breton zde po delší diskusi oznámil, že v rámci upevnění vztahů se zahraničními surrealistickými skupinami je nezbytné založit „Mezinárodní surrealistický sekretariát“ pod názvem „Cause“. V jeho čele měl právě vedle Héneina a Alexandriana stanout ještě Henri Pastoureau. Jedním z prvních úkolů, které měl tento sekretariát na starosti, bylo uspořádání voleb na výběr kandidátů pro surrealismus. Výběr zahrnoval osm otázek, např. Jaký je váš postoj k revoluční vůli změnit svět? Domníváte se, že náboženství -v minulosti či budoucnosti – může nějak pomoci lidstvu? Myslíte si, že účel světí všechny prostředky? Atd. Nicméně hlavním úkolem sekretariátu bylo vyřešení sporů v rámci surrealistického hnutí. Na Bretonovu hlavu se v té době totiž sneslo Sartrovo obvinění z metafyzičnosti a Tzarovo z apolitičnosti. Navíc se od bretonovského křídla odtrhla skupinka mladých pařížských surrealistů, členů komunistické strany, a s pomocí několika surrealistů belgických založila vlastní skupinu „Revolučních surrealistů“. Ta se pak spolu s některými vyloučenými surrealisty, jako byl například Aragon či Éluard, předháněla v tom, kdo bude levicovější, a tedy servilnější ke všemu, co přicházelo ze Sovětského Svazu.

Začátkem roku 1948 se ale zároveň zostřily i spory mezi egyptskými a francouzskými surrealisty. Přispělo k tomu i jedno menší nedorozumění. Během zimy přišel jeden z členů pařížské skupiny, Jindřich Heisler, jenž v roce 1947 spolu s Toyen natrvalo přesídlil do Paříže, s nápadem založit nový časopis s názvem Néon, který se měl stát, podle inskripce ve svém záhlaví, „setkáním bytostí se stejným profilem rovnováhy“, „amalgamem jistých individualit za účelem znovustvoření světa“ a „totální reflexí všech světel, zvláště těch, která jsou ještě neznámá.“ Aby jeho projekt neztroskotal a aby ostatní překvapil, požádal Bretona, aby všechno uchoval v tajnosti. Když pak první číslo skutečně vyšlo, cítili se ti, kteří se na něm nepodíleli, odstrčeni. Týkalo se to především londýnské, bukurešťské a káhirské skupiny na rozdíl třeba od českých nebo chilských surrealistů, kteří na přípravě Néonu spolupracovali. Kvůli těmto, ale i dalším neshodám napsal Hénein 26. července Bretonovi dopis, ve kterém mu oznámil svůj záměr ze skupiny vystoupit. K vzájemnému neporozumění kromě některých ideologických rozporů přispělo i to, že se ze surrealistické skupiny, slovy Sarane Alexandriana, který z ní vystoupil chvíli po Héneinovi, stala „hermetická organizace, ve které dochází k postupné iniciaci.“ Héneinův dopis je důležitý mimo jiné i proto, že v něm objasňuje svoje postřehy o surrealismu a zároveň v něm předznamenává svůj budoucí myšlenkový odklon po odchodu ze surrealistické skupiny: „Drahý André Bretone, tyto řádky píši klidně, bez hněvu. Rozhodnutí opustit skupinu nepatří pro toho, kdo k ní stále chová úctu a kdo se v průběhu těch dvanácti let intenzivně podílel na jejích společných aktivitách, k těm rozhodnutím, která by se přijímala s radostí. Zároveň ale rychle ujišťuji, že se nenacházím v žádném názorovém střetu se základními postoji surrealismu a že jména, která jsou na jeho cestě majáky /…], pro mě i nadále zůstávají vzorem a jejich díla jsou stále tím, co považuji za nejpřitažlivější.

Upřímně řečeno, nevšiml sis, že to, co od konce války drží surrealismus na nohou, jsou individuální činy a tvorba, zatímco vše, co spadá do kolektivní tvorby, skončilo bolestným fiaskem /…]? Neznám lepší příklad dokreslující stav surrealismu v letech 1946-1948 než výstavy Braunera, Matty a Hérolda. Můžeš tyto výstižné příklady klidně ignorovat a podřídit se náhlé divoké potřebě po nových věcech, které za současné situace surrealismu /…] nepovedou k opětovnému uspořádání a posílení jeho základních hodnot, ale ke škodlivým novotám. /…] Můžeš klidně ignorovat to, co si o /…] ‘Néonu’ myslí v Londýně, Bukurešti a Káhiře. Můžeš si i gratulovat k té spoustě podpisů /…], aniž by ses zajímal o jejich význam a o skryté záměry jejich autorů. Dovol mi ale prohlásit, že /…] ‘nic’ je lepší než ‘Néon’. Dokud nevznikne něco vznešenějšího, zůstane ticho nejuctivějším surrealistickým projevem.“

Hénein se po tomto svém odklonu od hlavního surrealistického proudu vrátil do Káhiry, kde měl nejprve v úmyslu založit spolu s Munírem Háfizem nový časopis, který by se stal kritikou surrealismu zevnitř. Z toho ovšem nakonec sešlo. Místo toho se Hénein nějaký čas věnoval nakladatelské činnosti a pod hlavičkou časopisu La part du sable vydal v nákladu sto výtisků následující tituly: v roce 1949 Lexique (Slovník) od Jeana Greniera, Chansons du jour et de la nuit (Písně dne a noci) od Philippe Soupaulta, La voix d‘encre (Hlas inkoustu) od Edmonda Jabése, Théatre de Douve (Divadlo Douve) od Yvese Bonnefoy a svou knihu L‘incompatible (Neslučitelný) a v roce 1951 své Deux effigies (Dva obrazy). Kromě toho Hénein vydal ještě dvě filozofické studie: v červnu 1954 Allusion á Kafka (Narážka na Kafku) s texty v arabštině, angličtině a francouzštině a v květnu 1955 za pomoci Madždího Wahby a Kámila Zuhajrího Vues sur Kierkegaard (Názory na Kierkegaarda). V této době byli velice aktivní zahraniční surrealisté. Například Edouard Jaguer, který přerušil své styky s „Revolučními surrealisty“, založil v květnu 1950 spolu s Maxem ClaracSérouem a Jaroslavem Serpanem časopis Rixes (Hádky) a vyzval dánské a egyptské surrealisty, aby se na něm podíleli. Toto volání Hénein prostřednictvím několika článků naplnil. V dubnu 1950 pak vydal druhé a zároveň poslední číslo časopisu La part du sable. Na tomto „svazku aplikované literatury“ se mimo Egypťanů – Héneina, Edmonda Jabése, Muníra Háfize, Iqbál al-‘Alájlí – podíleli z francouzských surrealistů například Yves Bonnefoy, René Char nebo Henri Thomas.

Tulákem mezi dvěma světy V této době také Hénein opustil otcovu káhirskou vilu a se svou ženou se přestěhoval do čtvrti az-Zamálik, kde ho pak navštěvovalo mnoho Evropanů z řad novinářů, spisovatelů a vzdělanců (obzvláště islamistů) – například Jacques Berque či Luis Massignon. Podle Alexandriana se Hénein domníval, že Východ existuje již jen díky zájmu, který mu věnuje Západ. Zároveň byl ale trochu znechucen přehnaným opěvováním arabské kultury ze strany francouzských badatelů a prohlašoval: „Evropa pohořela dvakrát: když Východ nabízel skvělé možnosti, tak s ním bojovala, a dnes, když už se nachází ve stavu nejzoufalejšího úpadku, o něm z hlubokých pohnutek bádá.“ Hénein také rozlišoval mezi Evropou, jakožto geografickým pojmem, a Západem, jakožto pojmem intelektuálním, místem, které podle něj má jedinečný význam pro celý svět. V tomto období napsal Hénein rovněž několik povídek a básní v próze, které později, v roce 1956, vyšly ve sbírce Le seuil interdit (Zapovězený práh).

Když došlo v Egyptě v červenci roku 1952 k revoluci, pobýval Hénein se svou ženou zrovna v Římě. Zpráva o převratu oba zprvu potěšila; Muhammada Nagíba považovali za vhodného představitele egyptského lidu, a tak se narychlo vrátili do Káhiry. Ovšem s dalším vývojem událostí, přesněji řečeno s nástupem Gamála Abd an-Násira, jehož režim se Héneinovi nelíbil o nic méně než předchozí režim královský, se pro oba stal pobyt v Egyptě neudržitelným. Už krátce po revoluci ostatně Hénein napsal: „Nacionalismus, udavačství, lži, ideologické ignorantství a kulturní uzavřenost, to vše vytváří na Východě, tak, jak ho znám já, nové nacionální základy, které se opírají buď o nejvyšší ideál nebo o obranu národa“ a Násira nazval „knížetem s nosem jak telegrafní sloup“. A tak Hénein před tím, než poznal, co to je zahraniční exil, zažil exil domácí, když se ve vlastní zemi cítil jako cizinec. Zakusil rovněž i ústrky ze strany úřadů, které mu nějakou dobu bránily odcestovat.

Jednoho rána v kanceláři tabákové firmy, jejímž byl ředitelem, nalezl vojenského důstojníka, který mu oznámil, že byl ze své funkce právě propuštěn. Hénein pochopil vážnost situace a začal se připravovat na útěk. Nejdříve odešel do Řecka, kam za ním později dorazila i jeho žena. Svůj pobyt v Aténách shrnul do následujících slov: „Jsem pouhým trubadúrem ticha, tím, kdo jen šíří lidské potíže, básník velké vyprahlosti, činím zbytečné náznaky a přitom už ani nevíme, o co se opřít.“ Po krátkém přesídlení do Maroka se Hénein v roce 1962 usadil na delší dobu v Římě a začal pracovat v redakci časopisu Jeune Afrique. Tento týdeník, který založil Tunisan Bašír Ben Jahmad a do něhož Hénein přispíval články o kultuře, byl určen pro distribuci do zemí třetího světa. Svou činnost popsal slovy: „Vyprávím Bantuům o Lewisi Carrollovi a Mauretáncům o Michauxovi. Pokrýváme pouště a delty, poletujeme nad velkými jezery.“ Když pak v roce 1966 převzal vedení redakce, přesunul svou kancelář do Paříže, ve které pak zůstal až do své smrti. Dne 9. října 1966 v tomto časopise Hénein mimo jiné napsal: „André Breton zemřel. Tento básník, jehož dílo prostoupilo námi všemi /…], byl posledním druidem, který opustil les, aby vyprávěl o nádheře světa.“

V roce 1967 napsal v předmluvě k francouzské Anthologie de la littérature arabe contemporaine (Antologie současné arabské literatury), že lidé z Východu musí ze Západu přijmout nové koncepce, aniž by se ovšem ve své poezii vzdali využívání geniálních výrazových prostředků svého jazyka, a dodal, že nejdokonalejším ideálem tradicionalistického básníka byl Ahmad Šawqí. „Období druhé nahdy /obrody] dosáhneme pouze tehdy, budeme-li se stranit nápodoby a dějinných podvodů (a ne jak to učinil například Džibrán /Džibrán Chalíl Džibrán (1883-1931) – libanonskoamerický básník, pozn. autora], když založil arabský romantismus a přitom žil sto let po zrození romantismu v Evropě).“ Z dopisu Alexandrianovi ze 7. prosince 1971 pak jasně vysvítá jeho nostalgie nad přešlými surrealistickými časy: „Dokud je v Evropě štěstí, patříme, alespoň se tak domnívám, mezi šťastlivce i my. Vždyť některé hlasy, které jinak utichly, stále šeptem znějí v našich uších. /…] Toto odhalení nám umožňuje, v těch vzácných okamžicích, ‘přijmout výzvu’ a postoupit dovnitř výjevů, jako kdyby vystupovaly ze zasuté paměti.“ Na okraj literární tvorby Od chvíle, kdy v roce 1948 přerušil své styky se surrealistickým hnutím, vydal se Hénein, bok po boku své rostoucí poetické fantazii, novou cestou literárního sebevyjádření. Vliv surrealismu na jeho dílo zůstával ale i nadále zcela zřetelný. Nesnažil se předkládat nová témata, snažil se jen oživit poetické prostředí a za pomoci spontánních a nečekaných asociací, zkratek a elips dospět k absolutní svobodě vyjadřování. Domníval se totiž, že pouze tato cesta mu umožní věrně zachytit nejzákladnější životní stavy, situace a představy. Nejlepším příkladem toho budiž jeho sbírky L‘incompatible a Le seuil interdit. Když se Héneina v roce 1946 v jednom rozhovoru pro belgický časopis Savoir vivre zeptali, co by si nejvíce přál, odpověděl: „Dospět až na hranici nejvyšší možné čistoty, kde literatura zaujímá místo života. Tehdy – a jenom tehdy -bude zapotřebí mluvit a slova budou mít moc a soudržnost.“

Ve své poezii, která někdy bývá přirovnávána k poezii Bretonově a Prévertově, byl Hénein ovlivněn anarchistickými tendencemi francouzských surrealistů a je v ní patrné volání po svobodném sebevyjádření jakožto osvobozující síle. Častými motivy jeho veršů, které obsahují mnoho slovních hříček a bortí zažitá klišé, je také erotika a láska obecně. Pokud jde o básnické umění, Hénein o něm na stránkách časopisu Don Quichotte napsal, že je: „synonymem ohromné výzvy, výzvy vesmírným silám, království smrti a všem mytickým tajemstvím, která obklopují náš pozemský život. Básník se učí smíchu mezi hroby. Šílenství používá jako zbraň proti zoufalosti ducha a sen jako zbraň proti chudobě reality.“ O vztahu poezie k vědomí a nevědomí zase uvedl: „V okamžiku, kdy lidské vědomí odhalí své skutečné hranice, odhalí poetická a umělecká představivost nekonečnost své svobody. Moderní poezie ovšem nepoužívá nevědomí pro nevědomí. Je pro básníka způsobem, jak poznat sám sebe a všechno, co se v nás odehrává.“ Pokud se podíváme na Héneinovu povídkovou tvorbu, zjistíme, že se držel směru, který započal již v v roce 1935 ve své povídce „Le Noumene évadé et ressuscité“, jež je považována za jeden z vůbec prvních pokusů o automatické psaní v Egyptě. Ve svých povídkách neužívá žádnou konkrétní zápletku, děj se odehrává za pomoci volných asociací a bdělého snu. Hénein se vyznačuje schopností vystavět v každé své povídce nový svět, ve kterém se pak prolínají vztahy běžné s těmi méně běžnými. Je rovněž důsledný ve výstavbě všech prvků povídky: jazyka, obrazů, děje. Objektivní náhody, tyto hlavní opory surrealistického pojetí života, se u Héneina dostavují ve formě nutných nevyhnutelností, jako například v povídce „Histoire Vague“ (Mlhavý příběh). Ve svých povídkách klade také značný důraz na výtvarnou stránku, symboly, na pohyb postav a jejich vnitřní světy. Z tohoto důvodu můžeme například jeho povídku „Histoire Vague“ přirovnat k Bretonově Nadje či Arkánu 17.

Rovněž ve svém představení surrealismu a ve svých kritických spisech používá Hénein druh surrealistické tvorby, jejímiž nejvýznamnějšími rysy je nespoutaná představivost, zvláštní stavba vět a užívání černého humoru. Právě o černém humoru, který má v surrealistické tvorbě nezastupitelnou funkci a který je jednou z jeho základních konstant, Hénein napsal, že „osvobozuje mysl od pout, která člověk pociťuje tváří v tvář literárním a etickým požadavkům společnosti, a pomáhá mu překonat slabost z těchto pout pramenící. Také mu dovoluje utéct před tou uměle vytvořenou osobností, které se musí kvůli společnosti podřizovat.“ V jednom z čísel časopisu Un Effort uveřejnil svůj „Slovník k používání buržoazního světa“, který obsahoval různé definice právě za užití černého humoru. Byla v nich patrná podobnost ke „Krátkému slovníku surrealismu“, který v roce 1938 společně vydali André Breton a Paul Éluard. A podobně jako například Robert Desnos pojmenoval jednu ze svých knih Rrose Sélavy (čti Eros c‘est la vie: Eros je život) i Hénein využíval techniku contrepeterie, tedy těchto slovních hříček, jež měly za cíl zničit logické chápání slov, ale přitom zachovat jejich gramatickou strukturu. Nejlepším příkladem toho budiž název jeho sbírky Déraisons d‘etre kde se z „důvodů k bytí“ (des raisons d‘etre) stávají „nedůvody k bytí“.

Post mortem…

Georges Hénein zemřel v noci ze 17. na 18. červenec 1973 po několikaletém boji s rakovinou plic. Na základě svého přání byl pochován v Káhiře, a to, na důkaz svého laicismu, ani v muslimském ani v křesťanském hrobě. Rok po jeho smrti vydal Madždí Wahba za pomoci 29 Héneinových přátel vzpomínkovou knihu Hommage a Georges Hénein (Pocta Georgesi Héneinovi). V Egyptě to byla, pominemeli dva řádky v novinách alAhrám, jediná vzpomínka na něj a zároveň poslední produkce La part du sable. Díky úsilí jeho ženy bylo po jeho smrti vydáno ještě několik spisů – jeho básně vyšly pod souborným názvem La Force de saluer (Síla pozdravu) v roce 1978 a povídky v knize nazvané Notes sur un pays inutile (Poznámky o zbytečné zemi) v roce 1982. V roce 1977 vyšla kniha s názvem Le signe le plus obscur (Nejpodivnější znamení), v roce 1980 L‘Esprit frappeur (Přizrak) a v roce 2005 zatím poslední připomínka s názvem ouvres (Z díla), obsahující výbor z Héneinovy poezie i prózy.

Byť to soudě podle ohlasů v Egyptě v době jeho smrti nevypadalo, byla to bezpochyby osobnost Georgese Héneina, která z káhirské surrealistické skupiny učinila jednu z nejaktivnějších vůbec a která jí zprostředkovala styky s mnoha skupinami i jednotlivci po celém světe. Hénein představoval hnací motor surrealistické skupiny a byl jejím předním literátem a mluvčím zároveň. Díky svému zápalu pro svobodu a vysoké intelektuální úrovni sehrál pro egyptské surrealistické hnutí úlohu podobnou té, kterou pro české surrealisty sehrál Karel Teige. A jak uznávají i francouzští kritici, byl rovněž nejlepším autorem píšícím francouzsky v Egyptě dvacátého století.

Ondřej Beránek, autor je arabista, působí na Brandeis University (USA)