Od té doby jsme se vídali když ne denně tak obden už jen proto, že jsme byli homosexuálové – tedy úředně, podle StB, a co úřad řekne, to platí. Aspoň starší generace to tak měla, zatímco my z toho měli legraci. Jednou mně fízlové po jednom větším průšvihu udělali prohlídku ve škole, přičemž mi tam sebrali takové dosti expresivní texty a básně o tom, jak dojičky JZD sestoupí z komunistických plakátů na zem a coby bohyně úrody začnou před shromážděnými prvomájovými davy onanovat s oloupanými kukuřičnými klasy a podobné fláky, načež si fízlové předvolávali rodiče kamarádů na StB do Bartolomějský, kde jim to dávali číst, přičemž konsternovanému panu Reisenauerovi tvrdili, že jsme satanisti, kteří v lomu na Americe slavili Hitlerovy narozeniny a u toho jsme prováděli homosexuální orgie, což když zjistil můj otec, chtěl se kvůli tomu oběsit – naznačovali mu způsob, jak by se měl s celou věcí vyrovnat. Ta exprese, jak vidno, nebyla jednosměrná.

Ovšem na každém šprochu, jak známo, pravdy trochu, a čert ví, jak to bylo. Každopádně jsme byli nějaký divný, což mělo tu výhodu, že od nás nikdo nic neočekával, nikdo po nás nic nechtěl – dělali jsme si, co jsme chtěli. A divní? To jsme bezpochyby byli.

úryvek z doslovu katalogu k výstavě obrazů Pavla Reisenauera, která bude k vidění od 22. února v Museu Kampa