Před čtrnácti dny umřel Vladislav Merhaut. Chtěl jsem ho tehdy tady připomenout a nenašel jsem rozhovor, který jsem s  ním před skoro už patnácti lety dělal v restauraci U Sadu na Žižkově. Tak tady je. – (Hezky jsem se tím titulkem strefil do jména.)

*Čím na tebe Vladimír Boudník tak zapůsobil, že jsi začal zaznamenávat hovory s ním a psát o něm deník?

To je těžko říct, jednoduše mě ten člověk oslnil. Ty grafiky, co dělal, nikdy předtím jsem neviděl nic podobného a nikdy předtím jsem se nesetkal s takovou osobností, s tak zajímavým člověkem.

* Zatahoval tě do vlastního světa, bombardoval tě svými názory a problémy?

Já jsem se tam spíš sám vnutil. To bylo v roce 1959, kdy jsem přišel z vojny a dostal jsem se do dílny, kde on dělal.

* V ČKD Trakce.

Jo, ale tenkrát to byly ještě ČKD Přístroje.

* Kde to přesně bylo?

Teď je to Kolbenova 41, v té době to byla Fučíkova 41. Dřív to byla letecká fabrika, Aero. V době krise se tam montovaly Aerovky „cililink“. Když jsem tam přišel já, tak se tam ještě ta letecká výroba dodělávala a pozvolna to pak přecházelo na tu ČKD výrobu, elektrický přístroje. Setkali jsme se v nástrojárně, kde bylo prakticky jedno, co zrovna ta fabrika vyrábí – ta práce byla pořád stejná, nástroje, přípravky a tak. Vladimír tam rýsoval. Byl jsem v nástrojárně ani ne tejden a přišel ke mně takovej kluk a povídá, ahoj, ty seš tady novej, viď, máš jít támhle k rysplotně, tam je takovej dlouhán, kterej by si s tebou chtěl promluvit. Tak jsem tam šel a Boudník mě začal zpovídat, jaký mám zájmy, já tenkrát dělal muziku a on, že to je bezvadný, že si nebudeme lézt do zelí, že dělá grafiku a že mi přinese něco ukázat. Druhej den mi přines šest grafik, mě to zajímalo a tak jsme začali kamarádit. Svým způsobem mi musel uhranout, už jenom svým zjevem. Vysokej člověk, ve fabrice chodili všichni v montérkách, on měl vytahanej svetr, po manželce a civilní kalhoty, samozřejmě taky zašmírovanej, jako ti v montérkách, ale jinak. Potom pořád kouřil, neustále, i když rýsoval, měl v koutku úst cigaretu. Na dílně jsme moc povídat nemohli, pořád tam běhal mistr a Vladimír tehdy dělal na rysplotně sám to, na co dřív byli tři a pak dva, takže se nezastavil. Měl ale takovej rytmus, ráno přišel do práce, píchnul si, svlík se a šel ke svačinářce, paní Piskáčkový, u který měl otevřený konto a když se bralo, tak to splatil. Měla tam takový kutloch, kam chodil každý ráno, to byla káva a dvě nebo tři lahvový piva.

* To byla sedmistupňová piva.

Jo, dešťovky se jim říkalo, a k tomu dva balíčky cigaret. Když byl oběd, tak na něj nešel, většinou si přines z domova nějaký chleba, co mu udělala máma, a zase se šlo na dešťovku. Vzali jsme si dvě piva, abychom nemuseli znovu stát frontu do výčepu a šli jsme si sednout úplně na konec, tam byly takový tři řady dlouhejch stolů, koukali jsme se na komíny vysočanský spalovny a kecali jsme. Postupně mně o grafice řekl úplně všechno.

* Co pro Boudníka fabrika znamenala? Byla to povinnost, nepříjemnost nebo inspirace?

Po skončení Státní grafický školy, která byla v tý budově naproti Rudolfinu, dělal na generálním ředitelství Kovoslužby jako propagační grafik. Dělal tam dva roky a během té doby šel na půlroční brigádu na Kladno, kde se potkal s Hrabalem. Nesnášel to prostředí takovejch těch úředníčků, kteří se vyvyšují jeden nad druhého, takovou tu neupřímnost. Později ve své edici explosionalismu ty vztahy hodně zkritisoval. Taky mu vadilo, že když tam někomu ukazoval svý práce, tak to všichni ve své povýšenosti kritizovali. Přitom v tý propagaci byli lidi vždycky za trest – když se někdo někde neprosadil, tak ho udělali vedoucím propagace. Takže do fabriky šel vlastně z toho důvodu, že tam bude mít svobodu tvorby, že mu tam nebude nikdo kecat do toho, co dělá a tak. Měl k tomu i předpoklady, protože byl vyučenej zámečník-nástrojař a za Německa byl nasazenej v továrně v rajchu, takže mu to nedělalo žádné problémy. Že by tam byl ale nějakej zvlášť šťastnej, to se taky říct nedá -byla to z nouze ctnost.

* Jak se sžil s dělnickým prostředím, jak ho brali dělníci?

Boudník byl velmi přátelskej a sdílnej – vpodstatě ho měli všichni rádi. Samozřejmě takoví ti konservativnější lidi ho měli trošku za cvoka. Třeba nikdy se nerval o peníze a u dělníka je vždycky na prvním místě plat, co za to. Jeho to vpodstatě nezajímalo, ale taky na to doplácel – při rozdělování prémií většinou nedostal nic, i když bral takové práce, který by jiný nebral. Nastoupil tam původně jako soustružník, protože si chtěl vyrobit satinýrku, kterou v té době nebylo možno koupit, protože to byl de facto reprodukční stroj a to si soudruzi hlídali. Jako soustružník si vydělával málo, pak jako rýsavač měl fixní plat, ale vpodstatě malej. Byla to z nouze ctnost, ale i ta inspirace. Je paradox, že fabrika mu dala takový pnutí, že vynalez tu aktivní grafiku a strukturální grafiku – to tovární prostředí na něj zapůsobilo tak, že to zpracoval tímto způsobem.

* Ta práce s materiálem včetně prostředí, které bylo asi živější než mezi úředníky?

No jistě, tamti říkali něco a něco jiného si mysleli, kdežto dělník tě pošle do prdele a tím to ovšem taky skončí. Vladimír ve fabrice konflikty prakticky vůbec neměl. Když si udělal tu satinýrku, tak mladejm klukům, kteří měli před vojnou, předváděl tisk. Spoustu těch kluků to chytlo a dělali grafiku taky.

* Zůstali někteří u toho?

Ne, to byla pro ně zábava. Akorát Lubomír Přibyl, který dělal v propagačním, ale ten tam přišel ze školy a grafiku dělal takjakotak, i když ho Vladimír snad taky ovlivnil. Potom tam byl Vladimír Wimmer, to byl dělník, kterej pak vystudoval kreslenej film. Tak ten u toho taky zůstal a pochopitelně Olda Hamera. Ti ostatní klucí ale ne.

* Existovala ve fabrice nějaká politická buzerace?

To bylo o svačinách tzv. desetiminutovky, kde se četly úvodníky Rudého práva.

* Jako v klášteře, když si mniši předčítali v refektáři?

Tak. Vždycky byl někdo pověřenej připravit to. Mohl přečíst i jiný zprávy, nemusel to být vždy úvodník Rudého práva.

* Třeba, že pí Vomáčková utloukla paličkou na maso svého manžela?

Ne, to ne, muselo to být něco ve stylu »se Sovětským sazem na věčné časy« a samořejmě komunisti byli první – tam nešlo, aby mistr nebo parťák nebyl ve straně. Jinak na 1. máje se muselo do průvodu – tedy muselo… Málokdo si ovšem troufnul nejít.

* Brali to dělníci jako čirou buzeraci nebo byl mezi nima někdo, kdo to žral?

Jako buzeraci. Těch, kteří se snažili, bylo malý procento. Jinak na to lidi kašlali.

* A Boudník?

I když byl ve fabrice jako dělník, pořád tam blbnul s tím explosionalismem, dával lidem číst ty svý manifesty, ale viděl, že je dostane spíš na grafiku. Kultura se tam ale dělala už dřív. Značná část lidí ve fabrice byla z těch starejch aerováků, kteří ještě pamatovali inženýra Kabeše, kterému to kdysi patřilo a za války třeba, kdy se dělalo dvanáct hodin denně a když zavřeli Národní divadlo, tak tam byl symfonickej orchestr, který byl z divadla poslaný dělat do fabriky a ten orchestr v rámci pracovní doby třeba dvě hodiny cvičil a měl tam i koncerty. Byl tam i výtvarnej kroužek, který každoročně pořádal výstavy, na kterých se Boudník podílel. Byl tam závodní časopis Na start, jehož redaktorkou byla Jana Plecitá, která Boudníka odlovila a on pak pro časopis kreslil a psal články.

* ČKD Přístroje byla kulturní fabrika – dlouho předtím, než se něco podobnýho objevilo na Západě, a dokonce za normálního provozu.

Třeba z ciziny přijel houslista Ladislav Jásek, který učil v Austrálii. V Praze měl dva koncerty – jeden v Rudolfinu a jeden ve fabrice, s Chuchrem a Josefem Hálou. Měl tam nejen koncert, ale i besedu. Nebo Mirko Očadlík tam měl cyklus přednášek o Smetanovi a Karel Krautgartner tam předváděl svý blues a podobně. V rámci tzv. lidové umělecké tvořivosti se tam od roku 1955 konaly různý umělecký soutěže a Boudník, takový ty první aktivní a strukturální grafiky, měl poprvé vystaveny ve fabrice.

* To tam nebyl nějaký bdělý ideolog? Bolševik přece podezíral abstrakci, že když na něj výslovně neútočí, minimálně si z něj, ze socialistického realismu dělá legraci?

Procházelo to, i když všichni ve fabrice věděli, že Boudník dělá explosionalismus, abstrakci a že to je zvrhlý buržoasní umění, takže když v Rudém právu, který museli povinně odbírat všichni členové KSČ a nutili i nestraníky, aby si jej předpláceli, vyšlo něco v tomto duchu o abstraktním umění, tak to hned dělníci z hecu Boudníkovi přinesli. Do toho dělnickýho prostředí ta kulturní inkvizice nedohlídla, byl to dělník a basta a i ti místní soudruzi ve fabrice měli trošku jiný starosti, než aby se starali o nějaký umění. A to byly každoroční výstavy. V roce 1959 měl Boudník ve fabrice samostnou výstavu.

* Sledoval Boudník politiku, komentoval to nějak?

Sledoval to, ale byl opatrnej. Bál se udělat nějakej jakoby malér, kterej by mu znemožnil dělat jeho práci. Grafika pro něj opravdu byla celej svět a to by potom o sebevraždě asi jen nemluvil. Když se začalo trochu jezdit do zahraničí a různí kunsthistorici si brali jeho grafiky, aby tam měli co ukázat nebo jako present nebo něco i prodali a říkali, že mu tam založí konto, tak s tím nechtěl vůbec nic mít, aby mu nepřišili nějaký devizový úniky apod. To si hlídal. Jinak se tomu smál, jako každej normální člověk, kterej byl trochu soudnej. Jak píše Hrabal, že Vladimír rád chodil do těch průvodů atd., tak to je hloupost. Do průvodů chodil, protože nemohl říct ne. To se chodilo z Vysočan do centra a když si nějakou tu standartu včas nepředal, protože už v Karlíně se průvod rozpadl, tak si ji musel donést až na místo, kde bylo svozový auto. Že rád nosil transparenty, to je blbost.

* V roce 1963 dostal podmínku pět měsíců na jeden rok za napadení veřejného činitele. Co to bylo?

Napsal několik dopisů předsedkyni rozvodového soudu, a ta kráva to dala prokurátorovi. Jeho soudní znalec byl tenkrát dr. Drvota.

* Když se kolem Boudníka obtahujícího skvrny na zdech domů shromažďovali kolemjdoucí – z toho žádnej průšvih nikdy nebyl? Jakmile byli na ulici víc než tři lidi, tak fízlové přece hned zbystřili?

Kupodivu ne, jen když se ten dav rozrostl a začal bránit provozu, tak se to nějakej esenbák snažil usměrňovat.

* Byl Boudník proletář?

Ne, to bylo úplně hmatatelně vidět, že do fabriky nepatří. Akorát dovedl makat, to jo, ale jinak… Přečníval tam na všechny strany, což bylo na první pohled tak viditelný, že si toho všim úplně každej. Taky právě proto jsem si řekl, že to musím zapisovat. Byli jsme čtrnáct dní ve Stráži pod Ralskem na soustředění souboru ČKD Praha, kde jsem účinkoval a místo, abych tam balil holky, začal jsem psát o Vladimírovi.

* Jak jsi to dělal – to jste někde byli a druhej den jsi to hned zčerstva zapsal?

Těch čtrnáct dní na tom soustředění jsem v kuse zapsal celej předešlej rok, co jsem si pamatoval a měl jsem taky deník, kde jsem měl uvedeno, kde a kdy jsme byli, a pak už jsem to dělal den pod dni. Ta první část těch zápisků je taková dost srandovní – když je člověk nezkušenej, sedne si k tomu a začne něco psát… Ale aby to bylo autentický, tak jsem to tam nechal. Když jsem pak začal dělat technika a přešel jsem do kanceláře, tak jsem si zápisky vedl tam, což na dílně nešlo. Probíhalo to tak, že jsme se ráno sešli s Vladimírem u tý svačinářky Piskáčkový, on mi řek, co se minulý den událo, pokud jsem s ním nebyl, já šel do kanceláře a zapsal jsem to – všechny pracovní postupy a fasováky se psaly ručně, takže to nebylo nápadný. Kolikrát jsem psal zápisky o Vladimírovi i na poradě.

* Co bylo po práci?

Většinou jsme táhli Prahou. V roce 1965 se mi narodila holka a žena s ní byla venku, od jara do podzimu roku 1965 a 1966 jsem byl v Praze sám, a to jsme s Vladimírem táhli skoro pořád. Většinou jsme neměli moc peněz. Vladimír si každej den půjčoval. Když dostal plat, splatil dluhy a jel zase nanovo. Sešli jsme se Na Zastávce ve Vysočanejch, což byla taková dělnická hospoda, je tam dodneška, kde byly ty fabriky – na jedné straně ČKD Stalingrad, na druhé byla Pragovka, Aerovka a jak začaly baráky, byla tam trolejbusová smyčka – trolejbusy jezdily z náměstí Milicí do Fučíkový a pak se vracely zpět. Na Zastávce jsme si dali pivo a že půjdeme navštívit Hrabala do Libně. Koupili jsme si flašku vína na cestu a podél Rokytky jsme šli do Libně. To byla docela taková romantická cesta, a když byl Hrabal doma, tak jsme s ním táhli dál a nebo jsme šli za Hamerou, který bydlel taky v Libni. Za Hrabalem jsme taky chodili na Šumavu do Štěpánský, kde dělal středy, což byla společnost Jaroslava Haška. Když jsme měli pětku, tak to bylo akorát na to pivo, když jsme měli padesát, tak jsme jeli na město, do Violy třeba, kam Boudník chodil rád, a to bylo třeba spojený s nějakou výstavou, kterou jsme předtím omrkli. Z Violy jsme pak šli třeba ještě do Reduty. Potom jsme dělali trasy na Žižkově. Když jsem se oženil a neměl jsem zprvu kde bydlet a byl jsem v podnájmu u jedné paní na Stalinově 94, jak se tehdy jmenovala Vinohradská. Boudník bydlel na Kostnickém náměstí na Žižkově, sešli jsme se třeba U Jíšů a Boudník řekl, že mě doprovodí domů, tak jsme šli, dali jsme si třeba pivo ještě tady, U Sadu, až jsme dorazili k Hroznu, dali jsme si pivo a já Boudníkovi řek, že teď zase doprovodím já jeho. Takhle jsme to několikrát otočili, dokavaď všechny hospody na tý trase nezavřely. V tý době jsem taky hodně hrál. Chodil jsem do symfoňáku, hrál jsem na čajích a po kavárnách.

* Navštívili jste v 60. letech s Boudníkem někdy Bondyho?

Ne. Bondy vystudoval orientalistiku a separoval se. Vladimír několikrát říkal, že ho půjdeme navštívit, bydlel někde v Podolí, ale nikdy k tomu nedošlo. V 60. letech se spíš stýkal s těma klukama kolem Konfrontace – to byl Aleš Veselý, Koblasa, Beran, Česťa Janošek, nebo s těma klukama ze Státní grafický školy, s Rotbauerem, Boušem, Krauerem – s Bubákem si akorát psal, ten sem nemohl. Pak taky s Pepíkem Hamplem a přibyl taky Olda Hamera. No a pak s těma klukama s továrny, který se ho nějakým způsobem drželi, jako kamaráda i jako zdroje možného budoucího bohatství.

* Věřili tomu, že se stane slavnej?

Ano. Sbírali ty věci kvůli tomu, že jednou zbohatnou. Hezkej případ je jakýsi Pavel, já ho nebudu jmenovat, který z něj úplně maniákálně tahal věci. To už bylo ale v době, kdy začaly výstavy a Boudník začal prodávat. Měl velkou sbírku a když jsme dělali posmrtně výstavu, tak nám některý věci půjčil, ale zase je při první příležitosti prodal. Ten mu sebral takovejch padesát monotypů, nosil mu tam pivo, vozil ho na motorce, a ty krásný monotypy prodával za stovku, za dvě. No nezbohatnul, byl moc rychlej…

* Jaký vztah měl Boudník k Hrabalovi?

To byl zajímavej vztah. Oni měli nějaký svý tajemství, nějaký svý prožitky, který ani jeden z nich nechtěl prozradit, všelijak blbli, ale je fakt, že si vzájemně celý život vykali – ovšem Hrabal si s málokým tykal. Je fakt, že spolu pořád tak nějak soutěžili.

* Byl to žárlivý vztah?

Trošku jo, zvlášt ze strany Vladimíra, protože ono mu to připadalo, že se nad něj Hrabal vyvyšuje – takový to, když mu říkal, po vás, vy vole, zbyde jenom legenda a žádná práce. To bylo ještě v těch 50. letech, kdy Vladimír dělal explosionalismus. Cítil pak jako velký zadostiučinění, že ho kupujou galerie, že má výstavy, i když Hrabal s Kolářem mu tvrdili, že není možný, aby dělal ve fabrice a přitom grafiku -že ve fabrice zůstal a ještě se dostal do galerií. Soutěžili, ale bylo to takový hodně přátelský.

* S Kolářem se blíže stýkali?

Vídali se hodně do konce 50. let. Vladimír mu nosil nový věci, co tomu Kolář řekne.

* Co říkal Kolář?

Kolář byl jeden z prvních, který poznal, že to, co Boudník, dělá, je dobrý. Podporoval ho hlavně morálně. Pak kluci kolem Konfrontací, kteří ho vzali mezi sebe a mladí kunsthistorici, kteří se kolem toho začali točit – Franta Šmejkal, Zdeněk Felix, Tonda Hartmann, později Arsen Pohribný. Hrozně mu pomohl Jan Kotík. Vladimír byl tehdy s Teklou, vlastnit psací stroj nebylo tehdy úplně samozřejmý, ale existovaly veřejný písárny, kde mu Tekla přepisovala manifesty a dopisy. V těch písárnách byly i noviny a jednou tam našli, že Jan Kotík dělá v Bruselu Expo, napsali mu a Boudník mu poslal na ukázku několik grafik. Kotík mu hned nabíd, že udělají v Bruselu výstavu. To bylo v roce 1958. Nestihly se tam ale dodat další věci a bylo tam jen těch pár grafik, co poslal poštou. To byla vlastně první Boudníkova výstava mimo fabriku.

* Jak se na Boudníkovy věci díval Hrabal?

Ten tak jo a ne.

* Jak viděl Boudník Hrabalova Vladimírka?

Za Boudníkova života to byly Automat svět a Legenda o Vladimírkovi a Egonu Bondym. Vladimír čekal ovšem něco jiného, že napíše třeba o těch akcích na ulicích, i když si pak v tom filmu sám zahrál.

* Hrabalovská poetika neměla s Boudníkem jako tvůrcem mnoho společného – Hrabal představil Boudníka jako figurku…

Ano, jako svoji postavu, kterou si ani nemusel vymyslet. Hrabal se sice hodně zajímal o výtvarné umění, ale tohle ho nějak nebralo. Pak jo, po Boudníkově smrti jo. Ale ani ti Boudníkovi spolužáci ho moc nebrali -jakžtakž ho uznali, když se o něm začalo psát, ale pořád se cítili, že jsou něco víc.

* Kdybys tedy srovnal Něžného barbara, takovou tu hrabalovskou postavu se skutečným Boudníkem?

Když jsem to prvně přečet, tak jsem chtěl napsat Antiněžnýho barbara. Ono je to opravdu něžný a vpodstatě celý vymyšlený. Nebo takhle – ty věci, který tam jsou, mají původ v nějaký reálný události, ale je to úplně přetavený. Když jsme s Hrabalem byli v hospodě a něco se tam přihodilo a on to pak vyprávěl druhej den, tak to bylo taky něco úplně jinýho.

* Na to měl Hrabal jistě svatý právo, horší asi je, že z Boudníka udělal takovýho troubu, zplacatěl ho, aby byl přijatelný pro čtenáře.

Jo, i když je fakt, že tím zpopularizováním Boudníkovi spíš pomohl, ačkoli spousta lidí ani nevěděla, že to je skutečná postava. Něžnej barbar byl přeložený asi do deseti jazyků.

* Jaký měl Boudník vztah ke starému umění?

Měl obecný přehled o všem, i když Egon Bondy trdil, že o tom nic nevěděl. Ta Státní grafická škola, kam Boudník chodil, to byla ještě stará škola a byla dost dobrá. Viděl to ovšem jako historii, kterou není možné aktualisovat. Druhou světovou válku a vůbec ten neuvěřitelný technický rozvoj, včetně letů do vesmíru, považoval za zlom v dějinách lidstva a vůbec netušil, jak by bylo možno navázat na to, co bylo předtím.

* Válka ho silně poznamenala.

Určitě. V Německu, když byl nasazenej, psal domů veršovaný dopisy. Vpodstatě to tam bylo v poklidu. Jeli tam jako mladí klucí, kteří to brali jako dobrodružství, bombardování ani moc nezažil, protože Dortmund, kde byl, byl už vybombardovaný a letadla většinou nad ním přelítávala dál. Ale zřejmě se to v něm akumulovalo a dolehlo to něj až pak, když se vrátil a viděl, že se schyluje k dalšímu průseru, když se ten svět zase rozdělil.

* Boudník píše, jak ho šokovala identická estetika nacistických a komunistických plakátů.

To bylo evidentní, nacismus a komunismus, stejný svinstvo. Jako vyučenej zámečník dělal v rajchu taky údržbu v ocelárnách, Hoesch nebo jak se to jmenovalo, takže mluvil s německejma dělníkama. Spousta z nich byla proti Hitlerovi, zvláště ti, kterým někdo z příbuzenstva padnul na frontě a kdyby prý měli zbraně, že by šli na Hitlera sami. A zrovna tak to bylo i v tý komunistický fabrice – ten pohled ze zdola na soudruhy. Dělníci, kterými se oháněli nacisté i komunisti, byli zhusta proti nim. Ostatně, nadávali by vždycky, na jakýkoli režim.

* Byl Boudník na vojně?

To je taky sranda. Na vojně byl vlastně dvakrát. Poprvé už za Německa, protože ty pracovní oddíly byly polovojenský. Vzali ho z tý průmyslovky a odvezli do Německa. Když pak tady dělal grafickou školu, měl několikrát odklad a v roce 1949, když školu skončil, narukoval do Plzně. Sloužil beze zbraně jako plukovní malíř, dělal plakáty a tak, a to se strašně vyřádil, protože najednou měl spoustu materiálu a ještě rámaře k disposici. Neměl vůbec služby a samotnou přísahu musel složit sám. Jak vyčníval, jak měl dlouhý ruce a nohy, tak na něj nemohli najít patřičnou uniformu, kalhoty byly moc široký, nebo zase krátký a mundr na něm visel jako hadr na holi, a když cvičil s flintou, zamotal se do řemenu takovým způsobem, že když to potom předváděl Hrabalovi a spol., byli všichni mrtví smíchy. Nebyl tedy puštěnej k veřejný přísaze -tu si odbyl sám někde v kanceláři. Byl tam přes měsíc a když mu došla barva, tak mu dali prachy a šel ji koupit do města – maloval třeba i přes noc, strašně řádil. Pak v nějakém dotazníku, který mu dali vyplnit, uvedl, že je explosionalista a rozved to, jak to vypadá v praxi, a to už armáda nevydýchala a z armády ho propustili. Doslova tam bylo uvedeno: propuštěn pro nepoužitelnost v armádě. Vedli ho ale dál v evidenci a když byl ženatej s Teklou, měl jít na nějaké cvičení. Šel na zdravotní středisko do Vysočan, kde jim nakecal, jaké má potíže. Oni mu dali takovou diagnósu, že dostal okamžitě modrou.

* Jak to měl s psychiatrií?

Psychiatři se jako první začali zajímat o jeho manifesty explosionalismu.

* Z profesního nebo z uměleckého zájmu?

Z lékařského hlediska.

* Cha cha cha.

Třeba o Rorschachových testech Boudník psychiatrům tvrdil, že to je metoda nesprávná – že poučenej jedinec, jako jen on, jim v tom může udělat strašnej bordel. Doktorce Martonové, kterou platonicky miloval, Rorschachovy testy překresloval a snažil se jí dokázat, že to je špatně. Chtěl umění a psychiatrii dát dohromady. Dopisoval si taky s Vondráčkem, podroboval se různým testům, ale nebyl nikdy psychiatricky léčenej. Martonová pak dělala jinou kariéru, tak se pak dal dohromady s dr. Drvotou, kterej napsal Osobnost a tvorba – sám taky maloval. V roce 1964 byl nějakej mezinárodní seminář psychopatologického umění, to bylo ve Španělsku a zatímco dr. Písařovic tvrdil, že Boudníkovy grafiky jsou projevem nemoci, takhle si ho připravoval, Drvota, jako znalec umění, proti němu dokazoval, že to není záležitost psychiatrická, ale že jde o umění. Pak se ovšem taky zbláznil. Několikrát jsem u něj s Vladimírem byl a připadalo mi, že něco bere – měl takový divný oči. Dal nám vždycky psychiatrický razítko a šli jsme.

* Boudník chtěl Rorschachovy testy opravit díky zkušenosti, kterou měl s reakcemi okolojdoucích lidí, když na ulici obtahoval skvrny na zdech domů?

Dělal to záměrně. V představách, které skvrny vyvolávaly u lidí, psychiatři hledali poruchy, zatímco Boudník chtěl dokázat, že to žádné poruchy nejsou – podlě něj měly být visuální asociace přirozenou součástí kultury. On tu představivost měl, danou a pak i pěstovanou a kultivovanou.

* Dalo by se říct, že to byl profesní konflikt.

To byl.

* Neměl ovšem Boudník problém nejen s psychiatry, ale i se samotným uměním či kulturou, která na člověka útočí hotovými obrazy, slogany, hesly, jejichž jediná asociace spočívá v tom, že by se měl člověk oběsit?

Ano, explosionalisti, jak za ně Boudník mluvil, hlásali to, že když člověk něco vidí, tak by to neměl pasivně přijímat, ale sám to aktivně dotvářet. Chtěli zapojit diváka do toho spolutvůrčího přístupu, aby se nenechal zblbnout a nekoukal jako tele na nový vrata, ale aby sám o tom přemýšlel, měl svý představy, uměl je rozhrát a přitom ty představy dokázal kultivovat.

* Kde byl Boudník 21. srpna 1968?

V Českým Krumlově, kde měl mít svatbu s Věrou. Hrabal se tam nedostal, protože všude byly tanky, tak je oddali až druhej den, dvacátýho druhýho.

* Jak na okupaci reagoval?

Možná s tím i počítal, protože on byl velmi citlivej a předvídal nálady a pohyby ve společnosti. Rusáky prý různě provokoval a Věra říkala, že měla dojem, že se chce nechat zastřelit.

* Za čtyři měsíce na to se oběsil. Byla to sebevražda, nebo nějaká demonstrace, která skončila tragicky?

Čtyři jeho známí doktoři se shodli na tom, že to byla nešťastná náhoda. Co to ale bylo, proč to bylo, jak to bylo, to už nikdo nikdy nezjistí. Byl v nějaké osobní krisi. Hrozně na něj doléhaly okolnosti, včetně matky, která ho dusila, všelijak mu komplikovala život.

* V jakém si vyrůstal prostředí?

Jako venkovskej kluk, vpodstatě.

* Kde?

To byly Hořovice, mezi Prahou a Plzní. Foglarovský kluby, Indináni, Čtyřlístek, fotbal, hokej, lyžování… hlavně ne moc studia. Po základní škole jsem se vyučil nástrojářem.

* Kdy jsi skončil základní školu?

V roce 1953, to byla ještě měšťanka. Byl tam učitel Machuta, který mě učil na kytaru, a pak pozdější profesor Svejkovský, ten mě zaučoval na trumpetu, takže do vojny to byla pořád muzika. V osmnácti jsem začal hrát s Járou Párou – Jaroslavem Pařízkem, což byla místní kapela.

* Co jste hráli?

Všechno, tancovačky, to byla taková universální záležitost. Taky vojnu jsem s muzikou dobře proválčil a po vojně taky – udělal jsem si lidovou konservatoř. Pak jsem hrál po kavárnách, nejradši jazz, ale to zase moc nešlo, takže to byla taková ta taneční muzika.

* Co byli rodiče?

Normální lidi. Otec se od obráběče kovů dostal až na zástupce ředitele v místní fabrice a maminka se doma starala o nás, o mě a o bráchu. No a kromě muziky to bylo toulání, lesy. To mám furt. Jako kluci jsme každej rok dělali výpravy na Točník, na Valdek a tak.

* Kde jsi k toulání přišel?

Mám to asi v genech. Můj děda byl zedník a za Rakouska chodil pěšky do Salcburku na sezónní práci – na jaře šel pěšky do Salcburku a na podzim se pěšky vracel nazpátek. Do Prahy taky chodil pěšky a já jsem si pak říkal, proč ne – a tak jsem taky chodil z Prahy do Hořovic pěšky.

* S Boudníkem jste taky chodili na čundry?

S ním jsme bloudili jen Prahou. On byl plachej, bál se mý ženy. S ním šlo chodit akorát do Karlína na ryby, aby se dostal trošku na vzduch, z fabriky. Velkou cestu ale podnikl s Boušem a Rotbauerem na Slovensko. V polobotkách, ve fraku a v klobouku vylezl na Lomnickej štít, protože nejezdila lanovka.

* Rodiče byli ve straně?

Nic.

* Byli věřící?

V tomhle kraji to moc nebylo.

* Vedli tě k něčemu?

Naštěstí mě nechali dost volně žít, za co jsem jim vděčnej – už v těch deseti, jedenácti letech jsem se toulal po křivoklátskejch lesích. V patnácti jsme třeba jeli s Pepíkem Skuhrovcem na kolech kolem republiky. Mně to tak vyhovovalo, narozdíl od bráchy, kterej byl šprt, udělal pak inženýra a žije v Austrálii. Sám jsem se učil anglicky, německy, francouzsky a španělsky, ale nikdy jsem se tyhle jazyky nenaučil, narozdíl od bráchy, který je umí všechny dokonale. S tvým bráchou a Stankovičem jsme kdysi založili klub neúspěšných starších bratří.

* Toulal ses v lese, abys nepotkal komunisty?

Politika mě nikdy moc nezajímala, ačkoli jsme žili tady v tom režimu – já mám rád život a nějak jsem se tím příliš nezabýval. Jediný, co jsem si hlídal, abych někam nevstoupil nebo se jim nějak nezavázal. Akorát mě štvalo, že jsme tady jako ovce v ohradě, že tě nikam nepustěj a že tě pořád s něčím otravujou. Ale mně se na světě líbí a ani komunisti mi to nezkazili. Příroda a volnej pohyb to je pro mne nejlepší, sebrat se a jít.

* O politiku jsi se nezajímal, ale podepsal jsi Chartu 77?

Já ji nepodepsal z politických důvodů ale kvůli tomu, že to byla všeobecná deklarace lidskejch práv a že to by měl podepsat každej.

* Jak jsi se dostal do ČKD?

Chtěl jsem mermocí do Prahy. Měl jsem už dojednanej kšeft ve Výzkumným ústavu vakuový techniky, ale když jsem tam přišel, na pracáku mi řekli, že to nejde, že nemám trvalé bydliště v Praze. Já se ptal, „to nemůžu nikde v Praze nastoupit do práce?“ Řekli mi, že jedině tam, kde mají nábor, a to je právě v ČKD. „Kde to je?“ zeptal jsem se, popsali mi to, já tam přijel, to bylo v roce 1959, a zůstal jsem tam až do roku 1998, kdy mě propustili pro „nadbytečnost“.

* Tos byl služebně nejstarší?

Jo, v kanceláři, kde jsem zůstal sám.

* Jaký jsi měl ve fabrice postavení?

Nastoupil jsem tam jako strojař. Pak jsem dělal technika, v technologický přípravě v údržbě. V roce 1970 jsem byl na neplacený dovolený, hráli jsem po barech v Německu a když jsem se vrátil, chtěl jsem nejdřív zůstat u muziky, ale ty noce a k tomu dcera, tak jsem se nakonec vrátil do fabriky a dělal jsem zásobavače. Jezdil jsem po republice, do Zlína, do Trnavy, do Košic a sháněl jsem náhradní díly. To bylo príma, nebyly mobily, takže jsem byl volnej.

* Podepisovala se v ČKD anticharta?

Jo, najednou přišel šéf a říkal, nikdo nikam nechoďte – imperialisti zase vystrkujou růžky, nějakej pamflet, musíme to jednoznačně odsoudit. Já jsem sice Chartu ještě nečet, ale už jsem věděl, o co jde. Šéf se zeptal, kdo je pro, pak jestli je někdo proti, nikdo samozřejmě nebyl, a už chtěl odejít, když si vzpomněl, že se musí ještě zeptat, jestli se zdržel někdo hlasování. Tak já povídám, „tady“. V celém tom dvoutisícovým závodě jsem byl jedinej, kdo se zdržel hlasování, proti nebyl nikdo a nikdo se taky nesměl zeptat, co v tom je. Ředitel si pak mýho šéfa zavolal a chtěl vědět, kdo a proč. Tohle bylo v pondělí a v úterý nebo ve středu jsem šel k Bonapartovi, kde to kolovalo kolem stolu, myslím, že to přinesl Zeman, nebo jak se jmenoval ten kluk: Tady to máte, přečtěte si to a kdo chcete, tak to podepište, ale bacha, možná vás budou honit. Já jsem si ovšem říkal, co mi můžou v ČKD udělat.

* Nechtěli tě vyhodit?

Byly kvůli tomu velký ataky, ale díky mému šéfovi, Karlu Divišovi mě nevyhodili, vysekal mě z toho. Byl to takovej kluk z Uhříněvsi a byl čestnej – vždycky mě informoval, hele byli tady, ptali se mě na to a to a já jim řek tohleto.

* To byla nejlepší obrana proti tomu, aby se z něj nestal donašeč.

Ano. My jsme měli středy s Hrabalem na Formance ve Veletržní. Chodili jsme tam asi šest nebo sedm let, každou středu, Karel Pecka, Šiktanc, my a kluci z Akademie a občas nás někoho zavolali k výslechu. Nějakej major Říha se chtěl se mnou kamarádit, jestli mu půjčím to a to atd. My jsme si to vždycky všichni mezi sebou řekli, a tím se člověk chránil. Když ale nedal pokoj, tak jsem si s ním dal sraz U Kazdů. Pavlu Imrichovi, kterej dělal Boudníkovi dvě posmrtný výstavy v Ústí nad Orlicí, jsem řek, přijď ke Kazdům, mám tam spicha s nějakým fízlem. Byli jsme tam o něco dřív než on, domluvili jsme se co a jak a když fízl přišel, já ho představil, a on – no to jste pane Merhaut neměl…

* Cha cha cha.

Já mu povídám, helejte, klidně můžete mluvit, my si všechno řeknem, my před sebou nemáme žádný tajemství. To byla bezvadná obrana, když ovšem na tebe nic neměli – když tě zkřísli, tak to bylo pochopitelně jiný.

* V ČKD lidi věděli, že jsi podepsal Chartu?

Někdo jo, někdo ne – já jsem se s tím nikdy nevytahoval.

* Nikdo se od tebe nedistancoval?

Tam nikdo. Jinak Hrabala to trošku sralo, protože v tom viděl jakýsi vlastní ohrožení, když jsme se stýkali, tak že zase po něm půjdou – asi v tom smyslu, co ten blbec dělá problémy.

* Fabrika ještě stojí?

Když jsem tam v tom roce 1998 skončil, tak fabrika dojela taky – začali ji bourat.

U Sadu, 17. října 2007