Předběžný výsledek rakouských parlamentních voleb se započítanou prognózou korespondenčního hlasování vypadá podle rakouské televize ORF a ústavu SORA následovně: Lidovci ÖVP 31,6 % (+7,6), Sociální demokracie SPÖ 26,9 % (+0,1), Svobodní FPÖ 26 % (+5,5), liberální strana NEOS 5,1 % (+0,2), strana bývalého poslance Zelených PILZ 4,3 % (+4,3), Zelení GRÜNE 3,9 % (-8,6), ostatní 2,2 % (-9,1). Kolísavost prognózy: ±0,4. Volební účast: 79,5 %. Konečný výsledek bude zveřejněn nejdříve ve čtvrtek. (Stav 16. 10. 2017, 19:35.)

Podívejme se, co se od minulých voleb v roce 2013 přibližně událo, a začněme s menšími stranami.

Těsně před těmito volbami se rozpustily v parlamentu zastoupené pravicové strany BZÖ a Team Stronach, které jsou ve výše uvedených výsledcích zahrnuty mezi „ostatní“. BZÖ byla krajně pravicová strana, která se oddělila od taktéž krajně pravicových Svobodných (FPÖ) v roce 2005. Team Stronach založil v roce 2012 rakousko-kanadský miliardář Frank Stronach, a jelikož se – přes všechen svůj populismus – nestal kancléřem na první dobrou, přestalo ho to bavit. Část jeho poslanců přeběhla ke Svobodným (FPÖ). A podle ústavu SORA se tak zachovali i voliči obou těchto stran: většina teď volila Svobodné (FPÖ), část Lidovce (ÖVP). Došlo tedy k jakémusi sjednocení krajní pravice.

Pravý opak se stal u strany Zelených, která teprve nedávno slavila veliký úspěch, když byl její bývalý předseda Alexander Van der Bellen zvolen prezidentem. V posledních měsících se vedení strany nejdříve rozhádalo se svou mládeží, organizace Mladých Zelených (Junge Grünen) byla rozpuštěna a částečně přeběhla ke komunistům. Na to odstoupila předsedkyně strany Eva Glawischnig. A protože to nestačilo, byl ze strany více méně vyloučen i rozporuplný, ale angažovaný Efgani Dönmez, který vedle krajně pravicového extremismu pravidelně kritizoval třeba i roli Turecka při radikalizaci rakouských muslimů. Svůj nový domov našel u Lidovců (ÖVP), o nichž ještě bude řeč. Nakonec sjezd strany udělil poslanci a spoluzakladateli Zelených Peterovi Pilzovi nevolitelné místo na volební listině. Peter Pilz, jenž si libuje při odhalování korupce, dlouho neváhal a téměř bez financí založil vlastní stranu. Výsledkem je prognóza, že Zelení nedosáhnou čtyř procent hlasů, a tedy hranice pro vstup do parlamentu. Od roku 1986 při všech volbách pomalu rostli. Z bojovných zachránců přírody se z nich ovšem stala strana dobrého svědomí pro dobře vydělávající humanisty. Říká se sice, že Zelení teď ztratili nejvíce hlasů směrem k Peterovi Pilzovi, ale podle ústavu SORA tomu tak docela není. Nejvíce jejich voličů odešlo k Sociální demokracii (SPÖ), velká část k Lidovcům (ÖVP), a teprve zbytek si rozdělil Peter Pilz s liberální proevropskou stranou NEOS, která si vysloužila přezdívku „strana studentů obchodního managementu“.

I doposud nejsilnější Sociálně demokratická strana (SPÖ) vstoupila do volebního klání s velkými potížemi. Jejím největším problémem se zdály být vnitřní spory mezi pravicovým křídlem, které se nebojí spolupráce se Svobodnými (FPÖ), a levicovým, převážně Vídeňským křídlem, které jakékoli sblížení s krajní pravicí striktně odmítá. Na tyto rozpory doplatil v době největšího rozmachu takzvané uprchlické krize bývalý kancléř Werner Faymann, kterému se říkalo „usměvavý bernardýn“. Ten se v jistý okamžik přizpůsobil populistům a změnil svůj kurs vůči uprchlíkům o 180 stupňů směrem doprava. Levicové křídlo jeho strany reagovalo tak bouřlivě, že bylo až dojemné, jak Werner Faymann v Den práce nebojácně dokončil všechny své proslovy. Následoval ho ostentativně svižný ředitel Rakouských železnic Christian Kern. Se svým pragmatickým vicekancléřem Reinholdem Mitterlehnerem ze strany Lidovců (ÖVP) nacházel kompromisy, a chvíli se zdálo, že velká koalice má přeci jen budoucnost. To ale už všelijaké svazy nedávno ještě decentralisticky organizovaných Lidovců řezaly svému předsedovi Mitterlehnerovi nohy od židle a bojkotovali všechna jeho rozhodnutí. Naštvaný Mitterlehner odstoupil a jeho neúspěch dopadl i na nového kancléře Christiana Kerna. Už předtím se do Christiana Kerna pustil bulvární tisk. Ten je v Rakousku mocnější více než jinde, jen samotné nedělní vydání novin Kronen Zeitung má dosah na tři miliony čtenářů a volební právo má přitom přibližně šest milionů Rakušanů. Je nepsaným zákonem, že si politické strany musí zaplatit příznivé zpravodajství drahými inzeráty. S touto praktikou Christian Kern skončil, ale trochu pozdě, totiž až když byl konflikt téměř na vrcholu, takže to vypadalo, jakoby chtěl bulvár cenzurovat.

Katastrofa pro Sociální demokraty pak spočívala v tom, že se Christian Kern spolehl na bývalého kancléře a nynějšího mafiánského turbokapitalistu Alfreda Gusenbauera jakožto volebního poradce. Ten zas zapojil externího specialistu na špinavé internetové kampaně, mezitím v Izraeli zatčeného Tala Silbersteina, jehož firma měla od strany obdržet neuvěřitelných 536.000 Eur. Všechno vyšlo najevo pár týdnů před volbami. Lidovci (ÖVP) totiž měli skrze své podplacené špicly k dispozici veškerou interní mailovou komunikaci sociálních demokratů. Skutečnost, že SPÖ své metody hloupě přizpůsobila zkušenější populistické pravici, jí spadla masivně na hlavu, neboť proti sobě neměla pouze bulvár, ale i své vlastní členy, kteří okamžitě žádali objasnění celé kauzy. Výsledkem bylo, že se v posledních týdnech před volbami hovořilo výhradně o této aféře a věci jako politický program nebo korupce kolem Lidovců (ÖVP) a Svobodných (FPÖ) spadly pod stůl. Tím pádem je překvapením, že Sociální demokraté (SPÖ) ve srovnání s minulými volbami nic neztratili.

Zajímavé by bývaly byly hlavně aféry kolem ministra vnitra Wolfganga Sobotky (ÖVP), který se jinak proslavil třeba svou touhou po „úplném monitorování všech a ve všech otázkách“ („lückenlose Überwachung in allen Fragen“) anebo požadavkem, že každá demonstrace musí mít jednoho zodpovědného, který by ručil svým soukromým jměním za případné škody, což by byl konec práva na svobodu shromažďování. Existuje podezření, že tento ministr v posledních měsících u policie intervenoval pro dva své známé z okruhu strany. Jeden z nich v opilosti rozsekal lodním šroubem člověka na jezeře Wörthersee. Druhý zas po roky zneužíval téměř celou svou rodinu, začal si aféru se spolužačkou své dcery, načež byl otec té spolužačky náhle nalezen s kulkou v hlavě. Tento člověk je bratrem Reinholda Lopatky, šéfa parlamentního klubu Lidovců. V obou případech se vyšetřování neustále odkládalo. Bulvár na to nereagoval, přestože by mu takové krvelačné příhody vlastně měly být po gustu.

Sociální demokracie (SPÖ), Zelení a Peter Pilz stavěli své volební programy hlavně na požadavku po rovnosti šancí ve společnosti, kterých chtěli dosáhnout mimo jiné investicemi do školství, ale také regulací nájmů, snížením daní z práce a znovuzavedením daně z dědictví. Ta by se týkala pouze dědictví v hodnotě nad milion (SPÖ) nebo půl milionu Euro (Zelení) a tedy pouze mizivého procenta obyvatel. Příjem pro společnost by činil ovšem 0,5 až 2,5 miliardy Euro ročně. Stojí za tím úvaha, že daň je pouze tehdy k něčemu, když přerozděluje, když tedy pomáhá alespoň zbrzdit kumulaci majetku v několika málo rukou a zabránit tomu, aby se většina obyvatel už narodila s tím, že nebude mít do čeho píchnout. Podle dat Evropské centrální banky vlastní nejbohatší jedno procento Rakušanů 22,9 %, nejbohatších pět procent polovinu a chudší polovina pouze 2,8 % celkového jmění. Tendence je, podobně jako v České republice, že se tyto nůžky dále rozvírají.

Lidovci (ÖVP) a Svobodní (FPÖ) mají jiný recept, jak oslovit voliče. Začali velkou diskusi o tom, jak přistěhovalci a nezaměstnaní vykořisťují zbytek společnosti. Navodili tím závist nikoli vůči majetným, ale naopak vůči nejchudším a nejslabším. To funguje dobře, protože se nikdo nechce ocitnout v roli oběti, každý chce mít ještě kohosi pod sebou, na nějž by mohl plivat. Zároveň to ale vede k tomu, že drtivá většina voličů těchto stran podporuje cizí zájmy, diametrálně odlišné od svých vlastních. ÖVP hodlá vyřešit problém zvyšujících se nájmů tím, že podpoří koupi imobilií, podle principu „když nemají na chleba, tak ať jedí koláče“. Zároveň chce lépe kontrolovat, jestli v „rudé Vídni“ nedostává podporu na nájem někdo, kdo si ji nezaslouží.

Koalice těchto dvou stran je téměř nevyhnutelná. Jako maličkost se jeví, že kdykoli a na jakékoli úrovni spolupracovali, mizela divadla a galerie, zatímco se rozmohly spolky nosičů národních krojů a dechové kapely.

Vzpomeňme si: Černo-modrá koalice tu už byla. Lidovci (ÖVP) a Svobodní (FPÖ, později BZÖ) spolu vládli Rakousku mezi lety 2000 a 2007. V tom období se stihlo provést nesčetně mafiánských privatizací s ohromnou škodou. Připomínají divoká devadesátá léta v České republice. Jenom aféra kolem korutanské banky Hypo Alpe Adria stojí Rakousko kolem deseti miliard Euro. Hlavní postavou byl tenkrát krásný mladý ministr financí Karl-Heinz Grasser (FPÖ, později nestranný), který si krásně přivydělával. Kolik a jak a při čem všem, řeší soud.

Jelikož si Rakušané prostě nezapamatují, že krása není všechno, máme teď podobného mládence na špičce Lidovců. Je to 31letý Sebastian Kurz, pravděpodobně budoucí kancléř. V 25 letech se stal státním tajemníkem pro integraci cizinců, v 27 ministrem zahraničí. Jako ministr zahraničí byl známý tím, že se neukázal téměř na žádné ministerské radě, ani v EU ani doma v Rakousku. Neměl čas, musel se profilovat. Prvního července 2017 byl zvolen místo Reinholda Mitterlehnera předsedou Lidovců, které pod sebou tvrdou rukou sjednotil, přičemž se stylizoval do role Mesiáše. Svou stranu ÖVP přejmenoval na Listinu Kurz (Liste Kurz). Na rozdíl od svých předchůdců má právo sám měnit program strany a chce zavést, aby mohl jako kancléř dávat pokyny ministrům. Programově se téměř ve všem přiblížil Svobodným (FPÖ). EU ho zajímá pouze z hospodářského hlediska. Hranice by nejraději zavřel, sociální dávky poškrtal. Obě strany se dlouhodobě snaží zakázat dětem, aby o přestávkách ve škole mluvily jiným jazykem než němčinou, což je z pedagogického hlediska šílenství. Rád by viděl Rakousko v čele visegrádských zemí, a zároveň se chce zbavit přistěhovalců, kteří tam odtud přicházejí. Pouze nekompromisní obdiv Svobodných vůči Rusku je zcela nedosažitelný.

Sebastian Kurz vede stranu, která byla od konce první světové války zastoupena v každé vládě, s výjimkou let 1938–1945 a 1970–1986. Zároveň je jeho strana u moci ve všech spolkových zemí kromě rudé Vídně a malého Burgenlandu. Sám je ve vysoké politice od roku 2011. Přesto se mu podařilo sugerovat, že jakožto silný a odhodlaný muž Rakousko převratem spasí a že s ním nastane nová éra politické kultury. Přitom akorát okopíroval postoje krajní pravice. A bulvár mu fandí.

Před volbami hrozil, že odejde z politiky a dokončí univerzitní studium, jestli se nestane kancléřem. Tak asi bohužel nedostuduje. Uvidíme, co ukáže konečný součet hlasů ve čtvrtek a koaliční vyjednávání.

Rakousko se přiblížilo Uhersku – ale aspoň tu krajní pravice ještě nemá dvoutřetinovou většinu.