Na fakultě vše postupně spělo k mému definitivnímu vyhození. Potkal jsem na její chodbě horlivého normalizátora, etnografa Antonína Robka, jenž, ač byl o hlavu menší než já, se na mě shora pohrdavě a s opovržením podíval a mezi zuby procedil: „Co ty tady ještě hledáš?!“ Znělo to výhrůžně a zlověstně a nemýlil jsem se. Robek byl takový skrček těla i ducha, trpící napoleonským komplexem. Pro podobné lidi byla normalizace příležitostí, aby o několik desítek centimetrů povyrostli. Kdyby chtěl někdo o tomto štrébrovi někdy něco napsat, nechť si v archivu Čs. rozhlasu poslechne jeden z pořadů A léta běží, vážení, který byl Robkovi v oné truchlivé době věnován. Kromě jiného holedbání tam Robek říká přibližně toto: „S tou filosofickou fakultou to už vypadalo velmi špatně a najednou se ukázalo, že jsme tady ještě my, staří partajníci…“ Ze strany vyhozená Jarka Pešková nám k tomu poznamenala: „Já ’sem toho,starýho partajníka‘ doporučovala do strany…“

Jednou na fakultě vyhlásila KSČ pro své členy zvláštní pohotovost. Fakultní vládce tenkrát vyděsilo, že jeden z odvážných studentů si dovolil na nástěnce veřejně protestovat proti tomu, že na devizový příslib dostávají doporučení pouze a výhradně členové SSM. Onen odvážný student byl samozřejmě ihned ze studia vyhozen. Členové partajní organizace, očekávajíce nějaké studentské bouře, obsadili ve všech patrech fakulty vždy po dvou strážcích všechny rohy čtvercových chodeb. Kdyby fakulta měla o patro víc, tak by na to asi jejich prořídlá „členská základna“ nestačila. Chodili jsme se na ně dívat, abychom viděli, kdo všechno v té partaji vlastně je. Byl na ně tristní pohled. A tehdy jsem si právě všiml, jak droboučký Robek s mohutnou kádrovačkou Vendulou Krausovou tam postává a v jakési bojovné euforii sebou nedočkavě šije, kdy už se střetne s třídním nepřítelem. Dokonce se pohupoval v kolenou, jako by měl na nohou esesácké holínky.

Nevím, zda to moje setkání s Robkem chod věcí urychlilo, ale brzy nato jsme se spolu s Irinou Mesnjankinou ocitli před partajní komisí, která nás měla přimět k odchodu z fakulty. Předsedala tomu, kdo jiný, než předsedkyně CZV KSČ Růžena Mužíková. Přítomni byli též vedoucí stranické skupiny Vlasta Randová, Josef Mužík a Milan Sobotka s Jiřím Peškem. Mužíková začala velmi nehoráznou, útočnou otázkou, jestli si prý myslím, že to vše už usnulo? Ohradil jsem se, že nevím, co by mělo usnout. „Ty to nevíš, soudruhu?“ vyjela na mne podrážděně. – „Nevím.“ – „No přece tvůj odchod z fakulty.“ – „Ale já se nechystám odejít z fakulty.“ – „Ty přece dobře víš, že tvoje další setrvání na fakultě není možné.“ -„Nechápu, proč by to nebylo možné, jaké jsou důvody pro to, abych odešel?“ Můj odpor Mužíkovou nepochybně překvapil. Ona v tom katovském řemesle nebyla sdostatek zručná, a hlavně: chyběla jí k tomu potřebná odvaha. Byla zvyklá, že oběti do té oprátky lezou samy. Rozpačitě se rozhlížela po ostatních stranících, ale ti mlčeli. Nakonec se zmohla na pěknou nejapnost: „Za celou dobu, co tu ’seš, jsi neukázal, na který straně barikády stojíš!“ – „To ’sem si ani nevšim’, že tu je nějaká barikáda. Já myslel, že mi uvedeš nějaké konkrétní důvody, proč mám odejít, čím jsem se provinil, co zlého jsem provedl.“ Mužíková se jen zašklebila nad mou „nechápavostí“, zase se rozhlédla, kdo se k ní přidá. A opět se rozhostilo mlčení, pouze Randová to nakonec nevydržela, ale zmohla se jen na domlouvavé: „Ale soudruhůůů…“ Mužíková se konečně rozpomenula, co by mi mohla vmést do tváře: „Nebyl’s dost zapojen ani na fakultě, ani v místě bydliště.“ – „To není pravda, v místě bydliště jsem jako zástupce vedoucího protipožární domovní hlídky dvakrát volal hasiče a zachránil jsem tak možná milionové hodnoty, ne-li lidské životy,“ dovolil jsem si to převést na trochu komickou rovinu, ačkoli to byla ryzí pravda. „A navíc,“ dodal jsem, „když mě předseda SČSP Moravec navrhl do jejich výboru, vy jste to ve stranickém výboru zamítli. To je teda povedený, nejdřív to zamítnete, a pak mi vytýkáte, že jsem se neangažoval.“ – „Ale mohl ses angažovat v místě svého bydliště jako poslanec Národního výboru,“ plácla Mužíková ve svém permanentním zápase s logikou další nesmysl. – „Tak ve výboru SČSP jsem nemohl být a jako poslance NV byste mě schválili? To přece nemá žádnou logiku!“ Mužíková se jen umíněně šklebila.

Vzpamatovala se zase Randová: „Ale měl by sis, soudruhu, uvědomit, že je tady na pedagogických místech nezbytná kádrová výměna…“ To, že právě ona něco takového tvrdí, mě vedlo k ostřejšímu tónu zaměřenému především k její kvalifikaci: „Mně teď jde nejen o moji osobu, ale i o to, aby na této katedře byla zachována patřičná odborná, vzdělanostní úroveň…“ Randová se polekala a hned se obrátila na studentku, kterou zřejmě nedávno vzali do strany a která to zapisovala, s pokynem: „Tohle, soudružko, nemusíte zapisovat, tohle nezapisujte!“ Studentka, která patrně netušila, čeho bude svědkem, byla už předtím dojata a sem tam jí ukápla i slzička; nyní se rozplakala naplno. S tím asi režie nepočítala. „On se soudruh rozčílil, a proto to říkal,“ snažila se zmírnit situaci Randová. „Nikoli, mohu to vše zopakovat zcela klidným tónem,“ rozptýlil jsem to její zamlžování. A Mužíková již větřila skandál, o němž by se mohly rychle rozšířit zvěsti po fakultě, a spěšně vše ukončila: „Tak tohle by k ničemu nevedlo, tady to, soudruhu, podepiš a celé to uzavřeme.“ Jenže soudruh nic nepodepsal…

Ještě musím vděčně dodat, že Pešek i Sobotka se zachovali srdnatě a prohlásili, že proti mým přednáškám nelze z marxistického hlediska nic namítat. Mužík se tvářil neutrálně. Pak se mi svěřil, že měl obavy, abych z toho všeho nedostal astmatický záchvat. Na příští schůzi katedry nás s Irinou Mesnjankinou Mužík vynášel do nebe, jak prý statečně a argumentovaně jsme se dovedli před tou komisí obhájit. Dokonce nám i gratuloval. Když jsem však po schůzi vešel do vedlejší místnosti, seděl tam u psacího stroje nějaký mladý, nadějný studentský kádr a vyťukával na něm datlí metodou Mužíkův závěr z celkového hodnocení katedry, v němž stálo, že katedra se dělí na tři části: 1/ na stranické jádro, 2/ na několik soudruhů, kteří se ještě musí polepšit, 3/ na dva členy, „s nimiž se musíme rozloučit“: I. Trete ru a I. Mesnjankinu. To byl celý Mužík ve své až neuvěřitelné licoměrnosti.

Záhy následovalo ještě obdobné sezení na děkanátu. Předcházelo mu velmi komické preludium. Setkal jsem se tam v předpokoji se svým starým kamarádem, výborným odborníkem v oboru psychologie prof. Jaromírem Janouškem, který přesto, že šlo o naprosto slušného člověka, byl i v té době vedoucím katedry psychologie, kam mě dokonce chtěl vzít, ale nějaký Khol mu v tom zabránil. Předtím tam měli obdobné řízení, jaké čekalo též mne, a to s psychologem doc. Machačem. Nastala pauza, kdy čekali nejen na mne, ale i na přísedícího, vedoucího fakultní kárné komise prof. Brůžka, a tak jsme se mezitím dali s Jaromírem do přátelského, srdečného rozhovoru. Prof. Brůžek, někdejší ajznboňák, skládal kdysi na naší katedře zkoušku z filosofie kvůli titulu CSc. Ujišťoval nás při tom, klepaje si na hlavu: „Já to, soudruzi, nemám sice tady, ale zato to mám tady,“ a chytil se za srdce. Nyní mě viděl, jak se bavím s Janouškem, kterého považoval za košer partajníka, a mne znal jen podle vidění, nikoli jménem, netušil tedy, že mě má jít popravit, domníval se naopak, že patřím k těm popravčím, a tak spustil žoviálně: „Tak co, soudruzi, jak válčíte? Já ’du ze schůze do schůze. Konečně se to tu pořádně čistí. Tak, ’dem na to! Co tomu říkáte, soudruzi?“ A já jsem se chopil slova: „Chcete-li vědět, co tomu říkám, tak já to osobně považuju za něco mezi protižidovským pogromem a propouštěním dělníků v sodovkárně u Zátků, když nastalo studené léto.“ Brůžek se zarazil, chvíli trvalo, než mu to alespoň částečně došlo, podíval se na hodinky a zasténal: „Jéžišmarjá, já musím ještě na jednu schůzi. Já na to zapomněl. Tak mě tam, soudruzi, omluvte! Čest!“ A upaloval zbaběle pryč. Tušil asi, že si nevybrali toho správného obětního berana, že by to nebylo tak hladké, jak předpokládal.

Děkan Ráb se z toho také z nějakého důvodu vyvlékl, zřejmě tušil, jak to dopadne. Jednali se mnou jen tajemník Gembala a kádrovačka Krausová. Gembala byl předtím ředitelem Našeho vojska, kam přišel v hodnosti generála. Od svého bratra Vladimíra, kterého po roce 1968 přeložili z generálního štábu právě do tohoto nakladatelství, jsem věděl, že to byl notorický alkoholik, jenž dokonce nějakého vysokého sovětského generála, kterého měl oficiálně uvítat, místo toho poblil. Gembala jistě věděl, že jsem o jeho minulosti dobře informován, a proto měl pro můj odchod z fakulty i své důvody osobní. Se mnou však začal jednat ve smířlivém tónu: „Tak si myslím, soudruhu Tretero, že se tak nějak rozumně spolu dohodnem’, já vím, že ty, jako uvědomělej soudruh, sám nahlédneš…“ – „Počkejte, pane tajemníku, když mě považujete za uvědomělýho, tak proč mě vyhazujete?“ Krausová, aby také něco řekla, se mě zeptala: „Tak vy, soudruhu, když strana rozhodla, že máte z fakulty odejít, to nepovažujete za správné rozhodnutí, které je i pro vás závazné?“ Na to jsem jí odpověděl stejně jako předtím Brůžkovi a hlavně jsem zdůraznil tu analogii s „propouštěním dělníků ze Zátkovy továrny“, protože jsem věděl, že ona je příbuznou, dokonce se říkalo, že i dcerou továrníka Zátky. A navíc mi oni předtím krásně nahráli, tvrdíce, že pro mne nemají na fakultě mzdové fondy. Pak to už oba zabalili, ale neopomněli mě požádat, abych podepsal souhlas s odchodem z fakulty, což jsem pochopitelně odmítl. „Tak to budeme řešit nějakým jiným způsobem,“ řekl na závěr trochu výhružně Gembala.

Možná, že ta Rábova absence souvisela ještě s jednou událostí, která se přihodila před tímto jednáním. Můj přítel Ivo Pondělíček mi nabídl, že by mohl požádat svou sestru Magdu, jež byla ve Strakonicích Rábovou gymnaziální spolužačkou, aby s ním o mém postavení na fakultě promluvila. MUDr. Fügnerová, vážená primářka a ředitelka ÚNZ, se toho nevděčného úkolu laskavě a ráda ujala a v můj prospěch u děkana intervenovala. Děkan ji sice srdečně přijal, ale v mém případě byl neústupný. Kromě jiného jí říkal: „Když von je takovej divnej.“ Tomu jsem se ani moc nedivil, že v jeho očích jsem byl „takovej divnej“. Tvrdil jí rovněž, že nemůže pro mne nic udělat hlavně proto, že z ÚV KSČ jsou na něj „vyvíjeny tlaky“, aby mě vyhodil.

Když jsem o tom referoval svým přátelům U Tygra, pan Marysko reagoval slovy: „Jakýpak tlaky! Tak ať děkan tlačí taky, ať tlačej’ voba, ať tlačej’, až se poserou!“ A Hrabal to celé krásně charakterizoval: „Strana na tý filosofický fakultě stojí panu Treterovi svou vokovanou botou na chřtánu a ’eště chce, aby von, místo toho, aby chroptěl, se na ni usmíval.“

A tak jsem se už chystal na to, že se má výpověď bude projednávat u soudu, který nakonec slavně prohraju, i když oni budou v právně obtížné situaci: chybí tu důkaz o mé vině, s čímž si ovšem třídní justice nemusí dělat starost. Trochu více jsem spoléhal na politicky choulostivou podobnost s obdobným případem ve Spojených státech. Tam dostala černoška Angela Davisová, shodou okolností rovněž asistentka filosofie, zákaz výkonu svého povolání za to, že je členkou Komunistické strany USA, zatímco já dostal stejný zákaz za to, že nejsem členem Komunistické strany Československa. Na onom případě Davisové rozpoutali celosvětovou robustní protiamerickou propagandistickou kampaň, a kdyby můj případ vešel v širší známost, tak by jim to mohlo tento trumf z ruky vyrazit.

Nakonec se na fakultě rozhodli předat můj případ rektorovi. Rektor Zdeněk Češka mě k sobě pozval. Když jsem tu jeho pracovnu v Karolinu hledal, vylezl ze dveří kádrový referent, který mě -pravděpodobně podle fotografie – už znal, a zeptal se mě: „Koho hledáte, pane doktore?“ To bylo dobré znamení: kádrovák se ke mně chová uctivě a zdvořile, oslovuje mě „pane“ a ještě mě nakonec k tomu rektorovi dovedl. Když i tam jsem byl oslovován „pane“, usoudil jsem, že na rektorátě panuje jiná atmosféra než na té „soudruhující“ fakultě. Rektor Zdeněk Češka mě přijal za přítomnosti kvestora Zdeňka Jezerského. S přátelským úsměvem mě nejprve ujistil, že to jednání nevychází z jeho iniciativy, nýbrž že byl o to požádán jednak filosofickou fakultou s odůvodněním, že on má větší možnosti mě někam umístit, a jednak sekretariátem ÚV KSČ, kde jsou znepokojeni tím, že se můj odchod z fakulty tak dlouho protahuje. A ještě doplnil, že je o tom informován i od prorektora Čedíka, který nedávno z tohoto sekretariátu na rektorát přešel, čímž nechce říci, dodal se smíchem, že by právě Čedík ten můj odchod přišel prosazovat.

Se stejným úsměvem, jaký nasadil rektor, jsem mu naznačil, že jako mezinárodně známý právník by si jistě těžko mohl vzít na svá bedra, abych byl z fakulty propuštěn bez důkazů mé viny, a ty důkazy tu evidentně chybějí. A že snad i v mém případě platí presumpce neviny, dokud mi mou vinu nedokážou. Zmínil jsem se i letmo a jakoby žertem o té Davisové. Profesor JUDr. Češka se nepřestal usmívat a sdělil mi: „Podívejte se, moje žena je soudkyně, která právě podobné procesy dělá, a já od ní vím, že kdybyste šel do sporu, tak v něm nemáte žádnou šanci.“ Znovu jsem připomněl, že zatím proti mně nikdo z těch, kdo mě chtějí na fakultě vyhodit, neuvedl jediné obvinění, které by u takového soudu mohlo figurovat. Češka se stále jen usmíval: „Já vám, pane kolego, řeknu jedno jméno: Jarka Pešková.“ – „Já vám, pane rektore, nerozumím, co tím naznačujete.“ – „Jarka Pešková je nejlepší kamarádkou mé ženy. A já jsem touto cestou o vaší situaci dobře informován.“ To mě trochu zarazilo. Pešková mi sice říkala, že se s rektorovou manželkou znaly od skautek, netušil jsem však, že by se s ní měla bavit zrovna o mně, když mě ona vůbec neznala. Tak jsem to vzdal. Nevěděl jsem, co vše o mně Češka ví, a tím se můj operační rádius značně zúžil. Odmítl jsem pouze nabídku dělat na PřF UK didaktiku výuky přírodních věd na středních školách, jelikož jsem od svého spolužáka z fakulty Břeti Fajkuse, jenž tam působil, věděl, že to pracoviště nebude mít asi dlouhého trvání, dále proto, že o přírodních vědách nic nevím, a především proto, že tam na chodbě přímo před dveřmi jejich kabinetu pěstují roztoče, jehož výtrusy jsou hlavním alergenem, způsobujícím mé astmatické záchvaty. Přistoupil jsem však nakonec na druhou nabídku, abych pracoval v Archivu Univerzity Karlovy, kde sice byly pro mě rovněž vražedné alergeny, prach a plísně ještě z doby Karla IV., ale přece jen historii včetně pomocných věd historických jsem studoval jako druhý obor.

Tak jsem se stal archivářem. Brzy jsem poznal, že tam pracují skvělí lidé. Přesto jsem nebyl přijat s otevřenou náručí. Po Luboši Kohoutovi, Edě Kriseové, kteří se tam jen ohřáli a šli jinam, Theodoru Syllabovi a možná i dalších jsem byl nevímkolikátý vyhozený, který tam byl z trestu přidělen, aniž by byla záruka, že bude onu vlastní archivní práci vykonávat. Oni právem byli na ten svůj obor hrdí a úkorně nesli, že tam k nim dávají lidi za trest. Navíc tam už nebyl ani volný stůl, kde bych mohl sedět. Ředitel doc. Karel Litsch mě zprvu přemlouval, abych šel raději na tu přírodovědu, a nakonec mi řekl: „Já vám teď naleju čistého vína. Já vám tu nemohu dát víc než čtyři tisíce korun.“ Protože můj plat, jak jsem již uvedl, nebyl na FF zvyšován, což bylo samozřejmě nezákonné, a měl jsem tedy stále tři a půl tisíce, mohl jsem mu klidně odpovědět: „To bych ještě unesl.“ Bohužel zůstalo u mého platu dosavadního. I na rektorátě se dlouho báli zařadit mě mezi plnoprávné pracovníky.

A nejen to, pomstychtivá „matka představená“ Růžena Mužíková, zneklidněná tím, že by se mi tam mohlo třeba dobře dařit, nelenila a běžela za ředitelem Litschem, aby mě u něho denuncovala, že si má dát na mne dobrý pozor, že jsem pěkný ptáček, že prý dokonce „kamarádím s Ransdorfem“. Litsche šlechtí, že té snaživé udavačce odpověděl: „Mě nezajímá, jestli Tretera kamarádí nebo nekamarádí s Ransdorfem, mě zajímá to, že Tretera tady nemá kde sedět.“ Tak se Mužíková odpoklonkovala. – „A kdo je to vůbec ten Ransdorf? To je ten národní socialista z toho právnickýho Všehrdu? Ten je snad už dávno za hranicemi?“ zeptal se mě Litsch. Po takovém přístupu jsem k němu pojal důvěru a podle pravdy jsem o Ransdorfovi pověděl, že je to můj bývalý žák a pozdější kolega, který po mém odchodu a po odchodu dalších nestraníků prohlásil, že už na katedře není náležitá odborná úroveň a že odchází na Komárkův Prognostický ústav. Miloslav Ransdorf, odborník na staré Chetity a na východní despocie, na staré Řecko a na středověk, se bude napříště zabývat budoucností. Přitom se mu jako členu KSČ po našem odchodu otevřely možnosti habilitovat se pro jakýkoli filosofický obor. On toho nevyužil a na protest prásknul dveřmi. Strana na fakultě se rozzuřila a pokládala ho za největšího vyvrhela. S Ransdorfem jsem byl v NDR na fakultním zájezdu, pak jsme byli spolu několikrát na pivu a bdělá a ostražitá Mužíková to asi nějak vyčenichala. Tím nařčením z „kamarádství“ chtěla poškodit mne, ačkoli tím mohla spíše poškodit Ransdorfa. Tolik jsem tedy řekl Litschovi.

Musím ještě dodat, že Míla Ransdorf, tento nesmírně inteligentní a vzdělaný člověk s výjimečnou pamětí, byl a je také člověkem neobyčejně poctivým a čestným. To, že on lnul a stále lne ke komunistické straně, je i rodinná záležitost. Jeho otec byl už předválečným členem KSČ, ale žádnou kariéru na základě toho nikdy nedělal. Nemýlím-li se, byl zedníkem či řidičem autobusu. Jednoho dne se onen velmi sympatický muž objevil na fakultě a vyptával se nás, jestli jeho syna z fakulty nevyhodí, že jejich Míla kudy chodí, tudy nadává, a že má veliké obavy z toho, co on bude dělat, až ho z fakulty vyhodí, když ho nedal vyučit žádnému řemeslu. Míla Ransdorf z té své kritičnosti všech nešvarů tehdejšího režimu nepolevil ani na Prognostickém ústavu a měl tam nějaké stranické řízení, nevím už kvůli jaké své akci. Předsedou KSČ tam tenkrát byl budoucí polistopadový miláček pravice, předák ODA Vladimír Dlouhý, získávající u nás po jistou dobu v osobní oblíbenosti nejvíce preferencí, a tento příští pravičák mohl kdysi na ústavu málem z komunistické strany vyloučit současného místopředsedu jejího ústředního výboru a jejího poslance v Evropském parlamentu. Opět jeden z paradoxů české politiky.

***

Paměti filosofa Iva Tretery nazvané Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec, které právě vycházejí v nakladatelství Paseka, jsou obrazem části české intelektuální scény druhé poloviny 20. století. V popředí stojí spisovatel Bohumil Hrabal a okolo něj další osobnosti vědy a kultury. Na pozadí této „historické fresky“ můžeme sledovat například řádění normalizátorů na Filosofické fakultě UK a Filosofickém ústavu ČSAV. formát: 170 x 240, počet stran: 468, vazba: vázaná