Co cítí poeta, když jest řádně rozjeta?

Jsem básnířka i básník, píšu někdy jako žena, jindy jako muž. Chápete to lidi už?

Jednou tykáte, jindy vykáte, a jak sobě přitom říkáte?

Žena, to jsem Hannah, když píšu ale jako chlap jsem Gluming, to je stmívání – tak panáka na tykání?

Glum jako ten hobit? Vzala sis ho na byt?

To právě ne. Gloomy – jako temný – je moje druhé já, odvrácená strana Měsíce.
Nejsem výjimka, jsou nás tisíce.

Píšeš raději tématicky, nebo bez výběru fantasticky?

Mé básně jsou z Nebe políbení, přiletí Múzy a já píšu, nic těžkého na tom není.

V takovém okřídleném případě nelze nic ponechat náhodě. Skládáš krom básní prózy, písně, drama, co člověka přinutí zapálit si drama?

Z některých mých básní už jsou texty k písním. Próza není můj šálek čaje s rumem, a drama? Tím svoji mysl nepotřísním!

Vždyť dramata těší jak lidi, tak hrabata, co na tom? Člověk je jak atom. Máš nějaké vzory, či jseš vzdory jak nebetyčné velehory?

Nevím, jestli velehory, rozhodně však nemám vzory, ani literární ikony. Jsem zřejmě originál, mé zbytnělé ego očekává poklony.

Zač poklony? Za nebešťanské Múz příklony? Jak a kde publikuješ, když se od polibků Múzy zotavuješ?

Ze zásady nevydávám žádné sbírky básní, a že se nakladatelé jen hrnou se svou hrmou! Své verše deklamuji, řvu i recituju v klubech, po hospodách, literárních kavárnách i jinde, kam vpluji. Jsem performerka, rockerka, prostě jak to přijde. Plánuju však uspokojit veřejnost i tištěným svým dílem, než dám světu kvinde. Dílem to budou básně, dílem zápisky z mého deníku, kde je všechno vysvětleno jasně.

Které básně tě oslovily z těch, co se dosud proslovily? Máš nějaké koně, nebo jenom vysedáváš na balkoně?

Básnických koňů mám plnou stáj, oblíbené básně v srdcích mých posluchačů zůstavaj. A taky básně rozdávám jednu po druhé a signované. Jsou to mý koně a mám je okované!

Myslel jsem, že slavíci doprovázej básnici, a ty koní řehtání máš za zdravici? Uznáváš styl – je, anebo byl?

Publikum se bavící, to jsou moji slavíci. Ptáš se na styl můj básnický – styl samosebou mám, jsem dáma a to navždycky. Jsem zvyklá chodit s kůží na trh při každém vystoupení. O tom to není. Jdu se vožrat.

Když slyšíš koní ržání v chrupu cenění, máš pocit nedocenění, nebo přecenění?

Kůň má větší hlavu, nikdy jsem netoužila po ovacích davu. Má poezie někdy hladí, jindy řeže – jsou dny, kdy koně volně letí, jindy prásknu do otěže… Pro mě je největší ocenění, když má poezie zasáhne do srdce i toho, kdo na básně nikdy nebyl a není.

Ptal se Vít Kremlička

Soukromá kostnice

Hannah Hallerová

DOBYTEK

Jako vlk v rouše beránčím
mezi ovcemi
svůj chtíč roztančím

Strhnu je šarmem
hebkou srstí
pastýř mě mezi ovce pustí

Tlama a zuby jako břitva
a drápy místo kopýtek
příčinu smrti řekne pitva
Beran či vlk jsem prostě
Dobytek!

Je jaká je

Jediným pohledem svede i anděla
je to jen mimoděk, vlastně to nechtěla

Jediným mrknutím znesvětí svatyni
anděl je v rozpacích, už stojí v předsíni

Jediným pohledem svede i papeže
a pak ho v kapličce jazykem podřeže

Jen jedním slůvečkem uchopí myšlenku
a pak s ní nahatá pobíhá po venku

Létající stromy

Kolikrát ještě spalována Touhou
Budu vzpínat paže k Nebi
Zakloněna až za hranice
vertikálního mlčení

/spjata s paprskem naděje/

Kolikrát ještě budu muset
překročit rychlost světla
a dokazovat
relativitu všech konstant?

Kolikrát se budu topit
v bahně vlastní nevinnosti
a vzývat svatost očištěného?
Jak mohu naučit stromy létat?

Panna a drak
(Pocta Vincentu van Goghovi)

V dračí sluji usiluji
O tvou pověst
O tvou čest

Na mou duši
Můžeš si sáhnout
Mám obě uši
Můžeš mne stáhnout
Z kůže
Můj úd je zaťat v pěst

Dračí doupě
Ty jako poupě
Jen si sáhnu
Štětcem a barvou
Zažehnu plamen
Plátno se vznítí
My dva jsme v síti
Nechce se ven

Sluj je tak úzká
Drak roste vmžiku
Do tebe vrůstá
Nedbá tvých vzlyků
Plátno se škvaří
Barvy už blednou
Ty chceš to znovu
Já chtěl jen jednou
Naposledy
Tvoje Poprvé

Soukromá kostnice

Trhám na kusy řetězy předsudků
Okolo krku trnovou korunu
Mám dvanáct očí a jsem slepá
Liji tekuté olovo do naší krve
A čekám co osud vykouzlí
Olámané zuby zuřivě trhají
Páchnoucí zdechlinu představ
Pomáhám Kristu sestoupit z kříže
Nevěda že se bez jeho smrti neobejdu
Pomáhám ti z šatů a hořím touhou
Pak jen užasle hledím na tvůj klín
Socha otroctví zaclání mi výhled
A já stavím pomník všem básníkům
Svou vlastní kostnici z kostí ignorantů

Zmrtvýchpovstání

Už v žilách cítím život
už pulzuje tam krev
už vypuzuji větry za zauzlených střev

Už plním plíce vzduchem
nosem i přes ústa
a vytrhávám plevel co tělem prorůstal

Už protahuji údy
od krku po kotník
a otevírám oči už žral je potemník

Tu do uší mi zahřmí nejsladší volání
„už je čas vstávat, drahá, je zmrtvýchpovstání!“