Říká se o mrtvých jen dobře. Proto místo nekrologu přinášíme raději malou reflexi toho, co Haider přinesl a co zanechal.

Jörg Haider v objetí polonahých žen při vyjížďce na motorovém člunu, Jörg Haider s Franzem Beckenbauerem, Jörg Haider s tuplákem na Oktoberfestu, Jörg Haider s Niki Laudou, Jörg Haider s vodní dýmkou na návštěvě Libye, Jörg Haider běžící vídeňský maratón, Jörg Haider na návštěvě u papeže, Jörg Haider třesoucí si rukou se Saddámem Husajnem, Jörg Haider ve středověkém kostýmu střílejíce z kuše. Jörg Haider s typickým širokým úsměvem na bowlingu, na lyžích, na letní louce hrajíce na banjo a se stejným úsměvem na pódiu, třebaže na něj zrovna hází vejce. Jörg Haider na projížďce Vídní s libyjským ministrem. Na velbloudech.

Probírá-li se člověk fotografiemi s bývalým korutanským hejtmanem, má pocit, že listuje soukromým albem filmové hvězdy typu J. P. Belmonda, než obrázky připomínajícími vystoupení a činnost významného politika. Nebo naopak. Že listuje obrázky člověka, který ze svého života udělal politiku.

Haider byl již dlouholetým kancléřem Kreiskym na začátku své kariéry označen za talentovaného politika. Současný prezident Heinz Fischer o něm zase řekl, že byl velmi nadaný. Je to pravda. Měl obdivuhodné schopnosti. Třeba vzbudit zájem o politiku i u lidí, kteří ji považovali za sprosté slovo. Uměl se chovat jako popová hvězda a fungovalo to. Jeho obraz na titulu prodával časopisy v Rakousku lépe, než zahraniční celebrity. Přes mnohé úspěchy i neúspěchy to ovšem nikdy nedotáhl až na vrchol, do funkce premiéra. A i když se může zdát, že mu stačilo být hlavně stále na očích, takovou ambici nepostrádal. Kdyby svou politickou kariéru pojal jen jako nekonečnou show (a beze slov), možná by se mu to podařilo. Největším nepřítelem Jörga Haidera však byl vždy on sám. K velké show patří také silná slova, bez nich by nebyla úplná. Jeho zásadou bylo lámat nevyřčená tabu, kterých (nejen) Rakousko díky své historii má víc než dost. Pokud u toho byly televizní kamery nebo mikrofony, tím lépe. Mezi nejznámější patří například úmyslná záměna koncentračních táborů s trestaneckými, velebení charakteru veteránů SS, zaměstnanecké politiky Třetí říše, urážka prezidenta ústavního soudu Ludwiga Adamoviche („Když už se někdo jmenuje Adamovich, musíme se nejdřív zeptat, jestli má platné povolení k pobytu“), paušální kriminalizace cizinců (žadatelům o azyl chtěl dokonce nechat voperovat čip) apod. Největší protihaiderovské demonstrace se v roce 1993 ve Vídni zúčastnilo na čtvrt miliónu lidí. Přesto byl velmi oblíbený (minimálně v Korutanech, kde s přestávkami téměř dvacet let vykonával funkci hejtmana) a události kolem jeho pohřbu byly srovnávány s kolektivním smutkem po úmrtí princezny Diany.

Kým tedy byl a kam ho zařadit? Jedná se o fenomén, na který zatím neexistuje jednoznačná odpověď. Komentátoři volí termíny jako politická pop star, pravicový populista, extremista a dokonce i jako rakouský fašista. Zároveň nepochopitelně úspěšný. Je pravda, že kromě některých vyjádření např. zařazení k fašistickému táboru podporuje i ukázkový kult osobnosti, kterému se těšil ve vlastní straně BZÖ. Mnohem více to ale vypovídá o tom, že jako politik byl vlastně paradoxně naprosto apolitický. Postrádal jak ideologické přesvědčení, tak i vizi. Byl naprosto nevypočitatelný. Čistokrevný machiavelista a oportunista. Přiléhavý by byl termín politicky vyprázdněný. Muž mnoha tváří. A okolnosti jeho smrti nahrály i spekulacím o muži vedoucím více životů. Na jedné straně milující otec a manžel, na druhé homosexuál se zálibou v mladých mužích, který sám odmítal stárnout. Homosexuálové byli víceméně jedinou menšinou, kterou nikdy nenapadl. Spekulace nahrávající otázce, zda měl jasno alespoň o sobě, když už ne o politice. Případ pro psychiatra?

Důležitější nicméně je, co dokázal na politické scéně. Nekráčel pouze od úspěchu k úspěchu. Po výraznějších úspěších byl téměř pravidelně nucen kvůli svým výrokům vyklidit dosažené pozice. Když se mu v roce 1999 podařilo s 27 % ve volbách rozbít tradiční diumvirát lidovců se sociálními demokraty a už už sahal po funkci vicepremiéra, bezprecedentním a dosud zcela ojedinělým způsobem zasáhla samotná Evropská unie. Svou rodnou stranu FPÖ v roce 2005 po sporech raději opustil a založil si novou, BZÖ (Bündnis Zukunft Österreich). Hned v prvních celorakouských volbách letos na podzim s ní dosáhl téměř 11 %. Ovšem v rodných Korutanech se ziskem téměř 40 % nechal všechny konkurenty daleko za sebou. A to je přitom BZÖ jeden z nejpregnantnějších příkladů strany jednoho muže. Podobný příklad lze nalézt už jen v Rusku. Jeho designovanému nástupci Stefanu Petznerovi je 27 let, a podle vlastních slov Haidera „svým vlastním způsobem miloval“. Také u něj občas přespával, „protože jsem v noci míval strach“. Haiderova žena raději mlčí. Takového kultu osobnosti jakákoli parlamentní strana už stěží kdy dosáhne. Co to ovšem znamená pro stranu samotnou? Jejímu politickému přežití dává dnes v Rakousku šanci málokdo. Nejdéle aktivní politik v Rakousku vůbec (30 let) byl prostě mnohem více solitérem než čímkoli jiným včetně politika.

Možná někdy v budoucnu začnou politologové mluvit o specifiku Haider. I když metody dosažení úspěchu mohou být napodobitelné, „Haider“ jako značka je a mimo rakouské reálie zůstane nepřenosná. Nicméně pokusy tu jsou a se vzrůstajícími úspěchy jich bude přibývat. Pouze jako zajímavost může působit skutečnost, že stranickou barvou BZÖ je oranžová a poslední volební heslo Jörga Haidera znělo „Preisstopp jetzt“. Smrt bývá originální málokdy. Dříve než se Jörgovi Haiderovi podařilo zastavit zdražování zemřel 11. října po vzoru Falca, Jamese Deana nebo lady Di.

Babylon 2/XVIII, 6. listopadu 2008