Francoise Mayerová ve své erudované a informativně bohaté knize souhrnně vyšetřuje vztah české společnosti — obyčejných lidí, bývalých politických vězňů, komunistů a disidentů — ke komunistické éře.

Zkoumá, jak se vytvářejí představy o české minulosti a jak se ustanovují osobní i skupinové identity. Podává zasvěcenou zprávu o právních, politických a intelektuálních debatách nad českou minulostí. Jistý limit práce spočívá v jejím omezení na idealistické stanovisko a opomíjení hmotných zájmů. Kniha se například obšírně věnuje diskusím o lustracích, ale neuvádí debaty o restitucích a privatizaci.

O vzpomínkách obyčejných Čechů se mnoho nedozvíme, protože ti rádi zapomínají. Češi se pojímají jako oběti režimu, oklamané politiky. V listopadu 1989 se ve svých myslích přeměnili do bojovníků proti komunismu, ale zároveň se hlásí k návaznosti na depolitizovanou komunistickou éru s tehdejší zábavou a kulturou.

Havlův první předseda vlády, komunista Marián Čalfa zavedl doktrínu právní kontinuity. Zamítnutí právní retroaktivity soudci napojenými na komunisty ochránilo hlavní komunistické viníky. Český Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu se na rozdíl od německé Gauckovy komise netěší institucionální či rozpočtové nezávislosti na ministerstvu vnitra. Odpor ze strany byrokracie pak vedl k jeho neúspěchu.

Podle zákona byli všichni bývalí političtí vězni rehabilitováni. Jak Mayerová poznamenává, tato zpětná právní anulace totalitních zákonů narušuje princip právní kontinuity a v jejím důsledku se soudci, pronásledovatelé a policisté mohou vyhnout osobní odpovědnosti. Zrcadlový obraz retribuce představovaly lustrace. Mayerová konfrontuje antilustrační postoje „ušlechtilých disidentů“ s podporou, již lustrace získaly u vrcholně proměnlivé „šedé zóny“, která se soustředila jak na vyloučení disidentské elity, tak komunistické nomenklatury. Dřívější disidenti oponující lustracím zdůrazňovali vlastní zkušenosti, jejich podporovatelé však nikoli. To vytvořilo nesprávný dojem, že disidenti se staví proti dekomunizaci. Proti lustracím se ve skutečnosti stavěli disidenti levicově zaměření a ti s komunistickou minulostí. Pravicově orientovaní disidenti lustrace na základě přirozeného práva podporovali. Václav Klaus byl ve svých veřejných vystoupeních vzhledem k minulosti zřetelně indiferentní.

Klaus zdůrazňoval, že komunismus padl sám od sebe, nikoli v důsledku hrdinného odporu. Podobně ve svých pamětech komunističtí vůdcové Jakeš a Štěpán nevinili z pádu komunismu disidenty nebo lidové vrstvy, příčinu spatřovali spíše ve zradě a v konspiraci svých komunistických kolegů, Gorbačova a většiny těch členů strany, kteří do ní vstoupili po roce 1970 z oportunistických důvodů.

Procesy se Slánským a s hrstkou komunistických předáků jsou velmi dobře známé. Osudy stovek a tisíců politických vězňů, jejichž soudy Slánského procesům předcházely a které nebyly koncipovány jako divadelní, zůstávají málo známé. Někteří z perzekvovaných kladli ozbrojený odpor, další byli zatčeni při útěku za hranice, jiní byli označeni za třídní nepřátele, buržoasii, klerikály, kulaky, členy a sympatizanty nepřátelských politických stran či kulturních a náboženských organizací. K nim přibyli interbrigadisté, armádní důstojníci, nekomunističtí odbojáři, lidé s místní autoritou ve vesnicích nebo v továrnách, a lidé nedostatečně poslušní. Ti všichni byli zatýkáni a po desetiletí trpěli v táborech. Podle přehledu I. Gaďourka bylo 75 % z nich zatčeno v letech 1948–1952, 9 % tvořily ženy. Průměrný věk v době zatčení dosahoval 27 let, mezi uvězněnými bylo 34 % voličů národních socialistů, 24 % křesťanských demokratů, 5,9 % sociálních demokratů a 0,3 % komunistů. Z venkova pocházelo 43 %, z Prahy a Brna jen 27 %.

Dnes bývalí političtí vězňové považují svou minulost za třetí odboj (následující po odboji protinacistickém a protirakouském). Ale o jejich decentralizované, lokální činnosti svědčí jen málo dokumentů. Protože cechovní historici uznávají ústní svědectví jen zdráhavě, zpracovávají tuto minulost spíše badatelé mimo instituce. Nepsaný zákon současné institucionalizované české historiografie, psané často průměrnými historiky poplatnými komunistickému režimu a jejich studenty, tvrdí, že minulost nelze hodnotit. Ale mladší historikové každodenní běžnou kolaboraci s bývalým režimem zkoumají, byť jsou na okraji. Často ji připomínala Revolver Revue, vydávaná mladými lidmi z prostředí bývalého disentu. Uveřejnila například publikaci o signatářích tzv. Anticharty. Jedno číslo z roku 1998 bylo věnováno materiálům tajné policie o exdisidentech. Hlášení Státní bezpečnosti byla banální, sledovala odpůrce režimu třeba při snídani (účtenky přiloženy) a při procházkách městem.

Kontroverznější způsob upamatování představovala publikace podrobného seznamu donašečů tajné policie Petrem Cibulkou, dřívějším disidentem a politickým vězněm. Mayerová poznamenává, že tento seznam neuvádí souvislosti spolupráce s policií, její okolnosti ani motivy, nezmiňuje však to, že seznamy neobsahují jména samotných aparátčíků. Jednou ze známých osobností v tomto seznamu je Zdena Salivarová, vedoucí exilového nakladatelství a manželka spisovatele Josefa Škvoreckého, která vydala soubor osobních příběhů intelektuálů uvedených v Cibulkových seznamech. Salivarová neodmítala lustrace, ale protestovala proti označování jednotlivců za informátory bez rozlišení oportunistů a ideologických fanatiků od obětí vydírání či zbabělců. Škvorecký poznamenává, že tento seznam slouží úmyslu komunistů kompromitovat každého — jestliže jsou zostuzeni všichni, není pak zostuzen vlastně nikdo (nezávisle na něm to formuloval argentinský politolog Carlos Nino). Pozornost, již Mayerová věnuje antologii Salivarové, může být zavádějící, neboť může vytvářet dojem, že intelektuálové, kteří přispěli do této antologie, reprezentují i obyčejné udavače.

Ironií osudu dekomunizace v České republice nezabránila nástupu nejsilnější nereformované komunistické strany v Evropské unii. Pozdně komunistická nomenklatura hladce transformovala svou moc do kapitálu a znovu se vynořila jako nová hospodářská elita. Většina Čechů, včetně profesionálních historiků, dává přednost zapomínání. O budoucnosti české paměti Mayerová nespekuluje. Dovolím si vyjít ze zkušeností jiných evropských zemí, jako jsou Německo a Francie, s dějinami zapomínání a vzpomínání na dobu totalitarismu a kolaboraci. Teprve generace dětí vyrostlých ve svobodě začne zkoumat aktivity svých rodičů. Předpokládám, že za deset let bude Francoise Mayerová moci napsat další svazek o české paměti, který bude stejně pozoruhodný, jako je tato skvělá studie.

Aviezer Tucker, Queen’s University, Belfast

Z angličtiny přeložili ZV a RK. Titulek je redakční.
(Francoise Mayer: Les Tcheques et leur communisme: Mémoire et identitiés politiques. Paris, Éditions de l’École des Hautes Études en Sciences Sociales 2004.)

Babylon 5/XVI, 15. ledna 2007